Horem Pádem je váš první film, který se odehrává v současnosti. Bylo první současné téma nebo touha natočit dnešní příběh?
Scénář jsme napsali velice přirozeně. Petr Jarchovský mi vyprávěl příběh o ztraceném dítěti, který ho napadl při sledování televizní reportáže o uprchlících. Já jsem si vybavil příběh mého kamaráda Čecha z L.A., který mi popisoval zvláštní okolnosti jeho emigrace před třiceti lety. K tomu jsme přidali pár skutečných příhod, které jsme sami zažili, nebo slyšeli a zbytek jsme si vymysleli. Vlastně jsme ten příběh zkoncipovali docela jednoduše v období, kdy jsme se trápili nad scénářem k našemu filmu Pupendo.
Vaše témata jsou vždy – i přes zdánlivý komický náboj – dost závažná (Šakalí léta – totalita, Pelíšky – okupace, Musíme si pomáhat – holocaust, Pupendo – normalizace). V Horem Pádem je to rasismus, xenofobie. Vždy se na pozadí „malého příběhu“ odehrávají „velké dějiny“…
Nikdy jsme si neříkali: teď uděláme film o holocaustu, o okupaci. Vždy nás zaujal určitý charakter, zápletka. Stejné to bylo i s Horem Pádem. Vždy hledáme v našem příběhu něco atraktivního a nejpřitažlivější jsou nakonec postavy, o nichž vyprávíme. A kolem našich malých postav jdou dějiny. Je to vlastně takový plebejský pohled na svět.
Naši hrdinové dějiny netvoří, jsou většinou jejich obětí.
Proč jste obsadil do filmu Václava Havla?
Dvojice barmských disidentů v našem filmu byla inspirována prací mojí ženy pro Amnesty International. Podílela se tehdy na výstavě fotek o Barmě, nad kterou měl prezident Václav Havel záštitu. Věděl jsem, že by jeho skromná účast ve filmu mohla přispět k věrohodnosti tohoto motivu a využil jsem přátelství pana Václava Havla s představitelem jedné z hlavních rolí, Janem Třískou.
Můžete přiblížit vaší inspiraci?
Mně osobně je blízký ten proud britské kinematografie, který asi nejlépe reprezentuje film Tajnosti a lži Mika Leighe nebo Billy Elliot Stephena Daldryho. To je současná kinematografie, které se obdivuji, a o podobný typ vyjádření mi jde. Za mistrovskou považuji tvorbu Woodyho Allena a Miloše Formana. Ale hlavní inspirací je pro nás to, co vidíme kolem sebe, ne to, co vidíme v kině.
Jak jste vybírali hudbu k filmu Horem Pádem?
Autorem hudby je můj dlouholetý kamarád a spolupracovník Aleš Březina, který dělal hudbu k našemu filmu Musíme si pomáhat. Vždy jsme se společně obdivovali filmové hudbě Gorana Bregoviće a díky svému asistentovi Slobodanu Dedejićovi (posledních 20 let pracuje s Emirem Kusturicou) jsme se – ještě před natáčením filmu – v Srbsku seznámili s celou řadou elitních srbských hudebníků. Takže na nahrávce hudby do našeho filmu se výrazně podíleli Boban Marković Orkestar, klarinetista Ognjen Popović, nebo flétnista Žorž Grujić. Dále ve filmu zpívá vycházející londýnská klubová hvězda Luk Richie. Ale také největší česká pěvecká hvězda současnosti – Dan Bárta.
Kde a jakou metodou jste natáčeli?
S kameramanem Janem Malířem jsme tentokrát natáčeli v reálných bytech a ulicích centra Prahy, často polodokumentárně a za běžného provozu. V barevné stylizaci jsme se inspirovali filmem Traffic – Nadvláda gangů režiséra Stevena Soderbergha, který osobně považuji za jeden z nejlepších filmů posledních let.
Jak se vám pracovalo v Austrálii?
Velice nám vyšla vstříc rodina Formanových, kteří bydlí v Brisbane. Bratr Miloše Formana Pavel tam žije s rodinou od konce šedesátých let. Musím říct, že nám v průběhu natáčení skutečně pomohli, některé scény jsme točili např. u nich na zahradě. A ten starý pán skoro v závěru filmu není sir Peter Ustinov ve své poslední roli, ale Pavel Forman ve své první roli.
