Autoři námětu Jana Počtová a Dan Tuček: „Být filantrop je norma a ne žádný elitní klub.“

Jaké byly úplné počátky projektu?

Dan Tuček: Jana měla vizi točit o lidech, kteří jsou úspěšní, ale poctiví. A já zas byl fascinován dobrodinci. Takže jsme to upravili na osobnosti, které jsou úspěšné, poctivé, ale ještě společnosti něco vracejí. Potom teprve jsme začali uvažovat o formátu, který zvolíme.

Jana Počtová: Formát cyklu je založen na setkání filantropa s obdarovaným. Divák je tak schopen přímo vidět efekt darovaných peněz. Tenhle formát jsme zvolili proto, že jsme si od začátku uvědomovali, že v Česku se moc neodpouští, když je někdo úspěšný a má peníze. Nechtěli jsme tedy dělat „oslavné" portréty, (i když naši hrdinové by si je jistě i zasloužili) ale přímo ukázat i člověka či instituci, která ony peníze potřebuje.

Poměrně často se říká, že Češi úspěch neodpouští. Máte pocit, že ve srovnání s jinými národy je to pravdivé tvrzení?

Jana Počtová: Určitě. V Čechách má většina lidí pocit, že když má někdo velké peníze, určitě k nim přišel nepoctivě. Ti lidé, kteří zas naopak ty peníze mají, tak se to často bojí dávat najevo. Mají problém například ukázat, že filantropii vůbec dělají. V Americe je běžným standardem, že člověk nebo firma, která má určitý obrat, se filantropii věnuje. Patří to tam ke slušnému vychování a ke slušným mravům.

Dan Tuček: Amerika je velice specifická. Ale je pravda, že tam je filantropie známkou úspěchu. V Americe se úspěchem většinou hrdě pyšní, protože jim to přináší další úspěch. U nás je kontext pochopitelně jiný, cyničtější, ale máme zase silnou křesťanskou tradici, která je založena na principu solidarity a milosrdenství.

Nadnárodní společnosti se i u nás poměrně často věnuji oblasti CSR, tedy společenské odpovědnosti firem. Nemáte pocit, že se ta situace u nás přece jen zlepšuje?

Jana Počtová: Jsou u nás první vlaštovky, které téma filantropie otevírají. Je tu například Nadace Via, která je naším partnerem a odborným garantem. Pomáhali nám i s hledáním filantropů do našeho cyklu. Nadace Via se jako první neziskovka cíleně věnuje propagaci filantropie. I když nemám zrovna ráda vychvalování První republiky, tak ona tradice mecenášství tam byla silně ukotvena. Tehdy byl mecenáš vzdělaný člověk pocházející z rodiny, kde se bohatství dědilo po generace a bylo samozřejmostí, že pomocí svých peněz vylepšují své okolí a tím i své jméno. My teď navazujeme na tradici, kterou zničil komunistický režim. Vůbec se ale nezlobím, že to jde pomalu. Je to přirozený proces. Bylo by naivní myslet si, že charakter lidí a mezilidské vztahy lze tak snadno změnit. Mám ale pocit, že jsme na dobré cestě. Firmy si začínají uvědomovat, že filantropie patří k dobrým mravům. V posledních letech se objevilo také mnoho podnikatelů, kteří si uvědomují zodpovědnost za region, ve kterém žijí. Uvědomují si, že pokud oni sami nic neudělají, pak neobstojí žádná jejich stížnost vůči systému a poměrům ve společnosti kolem.

Dan Tuček: Pravdou je, že porevoluční experiment privatizace vytvořil velmi zvláštní sortu majetných lidí a tím u nás ve filantropii došlo k určitému zpoždění. Až mnohem později se k nim přidali ti, kteří k úspěchu přišli prací a štěstím. A teprve tito pozdější – společně se standardy, které mezitím přinesly zahraniční koncerny – začali vytvářet nové klima. Chtějí tu žít a chtějí, aby tu žili i jejich děti, a proto chtějí, aby se zlepšovala společnost a někdy i stát.

Jaký byl klíč výběru u třinácti mecenášů a osob, které pomoc potřebují?

Jana Počtová a Dan Tuček Jana Počtová: Měli jsme několik kritérií. Základní podmínkou bylo, že nesmí existovat jakýkoli náznak toho, že ti lidé k penězům přišli nepoctivým způsobem. Poté jsme hledali osobnosti, jejichž cíle filantropické pomoci jsou různé, abychom vytvořili plastičtější mozaiku různých směrů pomoci. Také jsme chtěli, aby tam byla zastoupena lokální filantropie, protože je skvělé ukázat princip „starání se o své nejbližší okolí". Věříme, že právě v tom je budoucnost. Řešili jsme i to, aby filantropové pocházeli z různých odvětví.

Dan Tuček: Také jsme je museli vůbec přesvědčit k natáčení, protože jsme za nimi šli s dosud neznámým formátem a narušili jejich soukromí. Oni zažili nejrůznější ataky, takže se buď stydí a nechtějí se chlubit, nebo někteří se dokonce i bojí o své blízké. Medializací riskují nejrůznější problémy.

Jana Počtová: Také jsme samozřejmě hledali i nosné konkrétní příběhy na straně obdarovaného.

Máte natočeno 13 příběhů. Máte pocit, že je něco, co všechny filantropy spojuje?

Dan Tuček: Všichni jsou velmi inteligentní, mají odvahu a jsou odpovědní. Jsou to profesionálové. Ta setkání s nimi byla velmi obohacující a inspirativní.

Jana Počtová: V našem malém rybníčku, v České republice, v Praze, ve filmové branži, je plno nepřejícnosti a zášti. Přijde mi, že lidi si u nás hodně závidí a co hlavně – netěší je úspěch druhých. Pro mě bylo osvobozující prožít intenzivní rok s lidmi, kteří jsou nesmírně inteligentní, odvážní, něco dokázali a byli schopni přemýšlet jinak. A právě proto jsou úspěšní.

Jsou u nás oblasti, kde zatím pomoc filantropů chybí?

Jana Počtová: Zjistili jsme, že jsou dvě oblasti, kde filantropové téměř nejsou. Prvním je ekologie. Podle mě si člověk neuvědomuje ony přesahy, jak moc se krajina mění a jak vážné problémy mohou velmi brzy vzniknout. Problémy, které budou mít obrovský vliv na život jedince. Lidé to nevnímají jako akutní a aktuální problém, a proto to příliš neřeší.

Dan Tuček: Abychom byli přesní: ekologičtí filantropové jsou, ale ty částky a rozměry projektů jsou mnohem menší. Péče o člověka je u nás momentálně přednější než péče o krajinu.

Jana Počtová: Druhou oblastí, kde je filantropická činnost v menšině, jsou lidé na okraji společnosti – bezdomovci, HIV pozitivní, lidé vracející se z kriminálu a podobně. Jsou tu samozřejmě charity, protože péče o chudé k tradici různých náboženství patří, ale přímo filantropové se této oblasti moc nevěnují. Mám pocit, že jsme hodně ztratili sentiment nad lidmi, kteří ten boj v současné moderní společnosti nezvládli. Možná proto, že každý z nás k tomu měl občas blízko. Víme, jak těžká dřina je dnes obstát a udržet si určitý standard. Lidé jsou z toho unavení, a tak přirozeně ztrácí i soucit s ostatními. Moc nepomáháme ani ženám, s nimiž se pojí například problematika domácího násilí, či matkám samoživitelkám.

A jaká jsou naopak oblíbená témata českých filantropů?

Jana Počtová: Velmi častými tématy jsou malé děti a dlouhodobě nemocní. Nejsou to moc pozitivní témata. Ale radost mám z toho, že se objevuje čím dál tím víc lokálních filantropů.

Který z těch příběhů Vás nejvíce zasáhl?

Jana Počtová: Nemohu mluvit za všechny díly. Jako režisérka jsem se blíže dostala pouze k šesti postavám. Každý filantrop pro mě byl zajímavý a něčím jiný – Libor Winkler byl skvělý v tom, jak stojí nohama pevně na zemi, jezdí městskou hromadnou dopravou a na dovolenou jezdí do rumunských hor. Karel Janeček je zase velmi poctivý. Dává na svoji filantropii skoro nejvíce peněz ze všech a nemám pocit, že by se tím jakkoliv chlubil. Petr Sýkora má zase neuvěřitelnou vnitřní morálku. V životě má velmi jasný řád, který pro nás umělce je až téměř nepochopitelný. Sanjiv Suri mě zase zaujal, jak věci nechává plynout. Když necháváte věci plynout, přicházejí k vám samy, a když na nich nelpíte, nemrzí vás pak ani jejich ztráta. Adam Walach je zas velký systematik. Rozpravy o náboženství byly pro mě velmi inspirativní i pro vznik celého cyklu, protože solidarita z křesťanství tak trochu vychází. Kvido Štěpánek je zase hrozně vtipný a pracovitý. Pochopila jsem, že bude pracovat až do smrti, je to jeho smysl života. Všichni filantropové byli svým způsobem inspirativní.

Dan Tuček: Je to otázka osobních preferencí a jsem přesvědčený, že stejně jako my ze štábu si každý divák najde alespoň jednoho filantropa, s kterým bytostně souhlasí a věří v podobný „vyšší princip“ a v rámci toho se s ním i protne.