Michal Dlouhý, odborný poradce

U zrodu seriálu Četnické humoresky stál policejní rada Michal Dlouhý, jeden z nejzasvěcenějších znalců předválečného československého četnictva.

Kdy jste se začal o československé četnictvo zajímat?

Můj zájem začal tím, že jsme kdysi získali pár kalendářů československého četnictva, které před druhou světovou válkou vycházely. Byla v nich celá organizace četnického sboru včetně jmen všech příslušníků četnictva i hodnostního pořadí. V osmdesátých letech to jediné, co se o četnictvu prezentovalo, byl jeho takzvaný protilidový charakter či střílení do dělníků. Nebyl zájem objektivně hodnotit organizaci a činnost četnického sboru, který ve své době dokázal opravdu hodně. Mně se na četnících líbilo, že vyšetřovali stejně každé porušení zákona – ať se jednalo o závažný zločin jako vražda, loupež, znásilnění nebo prostou krádež. Oni se snažili pachatele vypátrat, zadržet a předat spravedlnosti k potrestání.

Má něco současná policie společného s předválečnými četníky?

Ano, Policie České republiky navazuje na tradice četnictva, ať už je to celostátně fungující organizační struktura nebo specializace jako kynologie, daktyloskopie, balistika, mechanoskopie, používání rozhlasu nebo letecká technika. To vše mě zaujalo. Rozhodl jsem se rehabilitovat četníky nejdříve v očích odborné veřejnosti. Proto jsem začal publikovat v Kriminálním sborníku a časopise Linka 158, což přerostlo až ve spolupráci s televizí a vyvrcholilo Četnickými humoreskami.

Můžete srovnat předválečné četnictvo s nynější policií?

V první republice byly v oblasti bezpečnosti vlastně dva stěžejní subjekty – četnictvo a státní policie. Četnictvo působilo na celém území státu s výjimkou statutárních měst, jako byla Praha nebo Brno, a vybudovalo systém pátrání po pachatelích i těch nejzávažnějších deliktů. Nyní máme tu výhodu, že jsme jednotný policejní sbor Policie ČR, kdežto tenkrát existovala určitá rivalita mezi četnictvem a státní policií. Z toho mohli nejvíc těžit zločinci, kteří utíkali po spáchání deliktu z policejního rajonu do četnického a naopak. Známý je případ mrtvoly ve Vltavě před Prahou, kterou četníci šoupli po proudu do policejního rajonu, policisté ji nechali proplavat Prahou, aby ji četníci u Mělníka zase vylovili.

Je také jistý rozdíl ve výzbroji a výstroji?

Jistě, to jsme si zvlášť uvědomili, když jsme ustrojovali herce účinkující v seriálu. Vezměte si jen opasek se závěsníkem na krátkou šavli, na bodák, sumky s náboji, služební brašnu, pouzdro s pistolí a karabinu. Ti četníci byli krásně neohrabaní, četnická hlídka s nasazenými bodáky byla vidět už na dálku. Na druhé straně ale měli přirozený respekt a autoritu, což bohužel Policii ČR dost chybí.

Podle čeho jste vybíral náměty do seriálu?

Ty náměty byly inspirovány skutečnými případy. My jsme je soustředili do prostředí četnické pátrací stanice v Brně, která působila na obrovském území celé jižní Moravy. V každém dílu se vždy promítly dva případy a na jejich pozadí se pak vyvíjely další vztahy, profesní i soukromé. Tím se podařilo přitáhnout i ženskou část divácké obce, která se zájmem sleduje love story strážmistrů Arazíma či Toníčka. Muže více zajímá odborná část. Potěšilo mne, že pamětníci potvrdili, že tak to skutečně na četnických stanicích fungovalo a vypadalo. Proto si myslím, že seriál do značné míry splnil své poslání a v očích veřejnosti četnictvo rehabilituje.

Rozhovory