Karel Smyczek

Rozhovor s Karlem Smyczkem

Dobrá čtvrť je ta,
kde mám dobré sousedy

Kde jste maturoval?

Na Slánském gymnáziu, na které mám skvělé vzpomínky. Navíc to bylo v období, kdy jsem podlehl „touze po vědění“. Hltal jsem divadelní představení, literaturu, zajímal se o renesanci, impresionismus… Jistě to bylo dáno skvělými kantory, které jsem měl. Jednak třídní profesorku paní Burešovou, ale hlavně jsem měl skvělého češtináře, pana profesora Leopolda, který byl polyhistor města a učil mě vnímat věci v souvislostech. Každé nové období začínal výkladem historie a umění v obecných souvislostech, pak teprve přešel k literatuře. Hodně mě ovlivnil profesor Hofman. Každý pátek jsme se s ním scházeli v jakémsi kroužku, kde nás učil vnímat hudbu a poezii. Se všemi se rád vidím dodnes.

V čem se liší dnešní maturanti?

Dnešní otevřená komunikace se světem je nesrovnatelná s tím, co bylo za nás a řadu let potom. V čem se ale lidí po desetiletí a staletí nemění, je to, že každý v sobě nosí „Šrámka“, prožívá své první lásky a má pocit, že ta jeho láska je největší a že snad s výjimkou Romea a Julie opravdu nikdo větší lásku nemohl prožít. A v tom, doufám, budou mladí stejní ještě po další léta.

Odvážil byste si odhadnout, o čem se dnešní maturanti baví nejčastěji?

Vůbec bych netroufl říct, co je dnes jejich hlavním tématem. Protože neustále točím filmy o mladých, musím si občas uvědomit, že mezi nimi a mnou existuje jakýsi věkový rozdíl. Kromě toho v době, kdy jsme natáčeli, jsem měl doma syna, který také maturoval. Takže musím říct, že jsem současné maturanty vnímal také přes jeho kamarády a kamarádky.

Dle mého je pro dnešní maturanty příznačné, že se nedá jednoznačně říct, co je pro ně otázkou číslo jedna. A právě to se mi líbí, jak jsou různí. Od lidí, kteří se scházejí v hospodě na pivu, přes ty, kteří zásadně chodí do čajovny, zatímco jiní intenzivně sportují a další sportem hluboce pohrdají. Jedni absolutně odmítají televizi, zejména seriály, jiní si nenechají ujít žádný sitcom. Znám ale také spoustu maturantů, kteří si vedle současné hudby pouští, stejně před lety já, Beatles a Hutku.

Chtěl byste dneska maturovat?

V žádném případě ne, protože vím, co je to za trauma. Ten děs bych už znovu nechtěl prožívat! Ale mám zkušenost, že se na to člověk dlouho chystá, bere to jako něco zásadního, pak maturitu udělá a zjistí, že svět se nezbořil a nic tak šíleného se nestalo. Dokonce ani ta úleva nebyla taková, jako byl strach.
Obecně bych řekl, že člověk sbírá zkušenosti, chystá se na něco velkolepého, co teprve přijde, pak se najednou ohlédne a zjistí, že to velké a podstatné bylo všechno to malé, co už prožil.

Přenesl jste nějakou osobní „maturitní“ zkušenost do seriálu?

Ono se to období netýká jen maturity, ale hlavně toho, co s vámi bude po ní. Jestli se dokážete přiblížit svým touhám a snům, až vypadnete z gymplu. Dnes se mi to hezky mluví, protože mně se sen, dostat se na FAMU a pak točit, splnil. Ale co by se mnou bylo, kdyby to nevyšlo!? Takže zkušenost se netýkala pouze maturity.

Co je, podle vás, „dobrá čtvrť“?

Dobrá čtvrť je ta, kde mám dobré sousedy. Pro každého to může být něco jiného. Někdo si myslí, že to jsou vilové čtvrti, ale nejsou. Ani v našem příběhu.

Jak jste do seriálu vybíral herce?

U seriálu, kde podstatnou část hrají mají mladí lidé, je základ ve velkých konkurzech. Tady je moc důležitá práce týmu. Režisér všechno neobsáhne. Jakkoli máme s asistentkou Milenou Kropáčkovou, mojí „pravou i levou rukou“ velmi dobrý přehled o dětech na konzervatořích a v kroužcích, raději vždycky vypisujeme konkurzy, abychom někoho „neprošvihli“. Aniž jsem o tom věděl, hraje shodou okolností v seriálu jedna spolužačka mého syna.

Poslední konkurz jsme dělali před třemi lety, během té doby se ale mladí lidé velice proměnili a my jsme znovu začínali na zelené louce. Vždycky se bojím, abych se nespletl. Když už je to hotové, tak je to jasné. Ale jsou zásadní fáze, kdy může dojít k omylu. Navíc je vždycky bolestivé, když musíte odmítnout dva ze tří kandidátů a ti zbývající dva vědí, že to mohli také hrát a jen kvůli nějakým kombinacím nebo důvodům vypadli. V konečném rozhodnutí je skryto ještě jedno velké riziko: obzvlášť u mladších je důležité, aby si po konkurzu, když už roli mají, udrželi ctižádost a usilovali o to být nejlepší.

Takže koho jste si vybral pro hlavní role?

Hlavní role děvčat ztvárnily Anička Kulovaná, která studuje soukromou hereckou školu, a Martha Issová, která už hraje v Divadle Na Fidlovačce.

Z chlapců dostal jednu hlavní roli Pavel Trojan, který je sice studentem konzervatoře, ale kupodivu ne herectví nýbrž skladby, takže on je vlastně muzikant, a druhou Přemek Boublík z bratislavské VŠMU.

Jak spolu vycházeli?

Tady nebyl problém vztahů mezi hlavními postavami, mezi protagonisty seriálu, kolegialita se žádala od ostatních, kteří hrají v třídě a jsou to spolužáci protagonistů a někteří z nich byli také zkoušeni na velké role. Oni se museli sžít s tím, že tady hrají menší role. Na druhé straně třída, která byla sestavena ze studentů herectví, měli příležitost si něco vyzkoušet.

Liší se dívčí a chlapecký herecký přístup?

Mám dojem, jako by se slečny herečky v tomhle věku styděly méně než kluci přiznat na obrazovce ke svým citům. Jako by byly ochotnější vložit do záběru tu dušičku. Chlapci jako by to obecně nechtěli tolik veřejně přiznávat.

V seriálu hrají i slovenští herci.

V tomto seriálu jsme měli jedno specifikum, pro mě osobně příjemné: jedna z ústředních seriálových rodin přijíždí do Prahy ze Slovenska. Tatínek je Slovák, maminka je Češka. Tatínka hraje Milan Bahul z bratislavského Národního divadla a maminku Vilma Cibulková.

Abych byl úplně upřímný, o tom, že rodina přijede ze Slovenska, jsme se rozhodli poté, co jsem projevil přání obsadit Milana Bahula. Původně měli přijet z Hradce. Ale možnost slovenštiny byla lákavá. Autorka pak scénář přizpůsobila tak, že rodina přijíždí ze Slovenska a to nám umožnilo vytvořit zajímavé situace, kdy sice všichni mluví česky, ale v rozjitřených citových momentech začne otec se synem mluvit slovensky. Jim to bylo vlastní a přirozené, pro mě to byl ozvláštnění postav.

Jak jste hledali slovenského představitele pražského maturanta?

K Milanu Bahulovi jsme museli najít slovenského kluka - syna. Poté, co jsme viděli studenty bratislavské VŠMU, jsme se hned rozhodli. Především dámská část našeho štábu velmi stranila Přemkovi Boublíkovi, který se moc líbil i mně. Přišlo mi zvláštní, že někdo má tak české jméno a přitom je z Košic. Přemek v době natáčení studoval v prvním ročníku u Emilie Vášáryové, kvůli nám přerušil školu a přestoupil do ročníku k Martinu Hubovi.

Ale vy jste dělal konkursy i s dospělými herci.

Co se týká dospělých herců, tak sice dělám zkoušky, ale spíš jim říkám „hledání“, protože tam nejde o to, že by konkrétní herec dokazoval, že umí hrát. Často zvu i ty, které dobře znám a kteří se mnou už něco „odfilmovali“. Většinou jde spíš o hledání nových kombinací uvnitř seriálové rodiny a také o to, jak jim sednou dialogy ze scénáře. Přitom se také ladila moje představa s představou autorky a dramaturgie.

Vedete při obsazování rolí diskuse s autorkou a dramaturgií?

Po mě je velmi důležité, abychom všichni měli stejný pocit a později si nevyčítali, že jsme něco špatně rozhodli. Když autorka píše, může mít svou poměrně přesnou představu, která nemusí být totožná s představou režiséra, ale může být lepší než představa režiséra. Může ale také kolidovat s reálnými časovými možnostmi daného herce. Nevýhodou režiséra je, že konečné rozhodnutí je stejně vždycky na něm.

V seriálu je velký televizní comeback Jany Preissové.

Pro mě bylo od začátku jasné, že Jana Preissová by byla ta nejlepší.

Proč?

Její křehkost a zdánlivá zranitelnost mě vždycky přitahovaly a navíc mám u ní silný pocit empatie a solidnosti. Paní profesorka Svobodová, kterou hraje, je bytost dost nejednoznačná, determinovaná vztahem k matce (Jiřina Jirásková), ale schopná se dětinsky zamilovat. Nepochyboval jsem, že právě paní Jana je schopná všechny polohy postavy vyjádřit. Je to prostě skvělá herečka! Navíc autorka si na ni myslela už při psaní. Byl jsem moc rád, že jsme se po delší době opět sešli.

Při natáčení scén s Janou Preissovou došlo k neobvyklé situaci.

Několik studentů, kteří hráli její maturanty, byli jejími skutečnými studenty na konzervatoři. A ona občas, jak jsem si všiml, jen tak nenápadně mezi záběry někomu něco poradila. Sama ale zdůrazňovala, že do toho vůbec nechce zasahovat, protože tam není jako pedagog, ale spíš poskytovala studentům duchovní podporu. Nevím, jestli za ni mohu mluvit, ale myslím si, že to pro ni bylo těžké, protože když někoho učíte a pak najednou se v praxi při záběru přeřeknete, tak to asi člověk, který je současně pedagog, nese mnohem hůř. Ona vůbec netuší, že při natáčení byly chvíle, kdy studenti při pohledu na ni zapomínali, že by také měli hrát. Bylo milé slyšet, s jakou úctou a obdivem o ní v pauzách povídali.

Maminku osamělé paní profesorky Svobodové hraje Jiřina Jirásková.

Od začátku se nám zdálo, že by bylo hezké, kdyby paní Jirásková hrála její maminku. Ale paní profesorka tam má ještě nápadníka. Obsazení nápadníka pro mě také nebylo oříškem, protože jsem si představoval, jaké by to bylo, kdybych se zase mohl setkat s Františkem Němcem. Když si přečetl roli, která svým rozsahem není tak velká, ale je zásadní, tak si myslím, že ho nadchla. Snad mohu předem prozradit, že František Němec není až tak jednoznačný sympaťák, jako když hrál s paní Preissovou u paní Poledňákové ve „Velrybě“ a v „Polepšovně“.

A co další pedagogický sbor?

Co se týká lidí ze školy, nebylo jednoduché se rozhodnout, kdo bude hrát ředitele a kdo školníka, což jsou obě výrazné postavy. My jsme se rozhodli pro Jirku Schmitzera jako ředitele, protože se nám zdálo, že je v něm jakési neokázalé vyrovnání a nadhled nad životem a že má přirozenou autoritu potřebnou pro tu roli.

A školník?

Pak jsem byl rád, že mě napadlo, že by školníka mohl hrát Milan Šteindler. Kdysi mi asistoval a dlouho jsme se „na place“ nesešli. Zdálo se mi, že je to člověk, který nemusí přesvědčovat diváky, že je přísný školník, který sice na studenty stále hartusí, ale jinak jim moc rozumí. Milanovi se role velice líbila především proto, že tam měl málo textu. Potom začal hrát v jiném seriálu, kde měl hodně textu. Takže já za něj mohu říct, že u mě byl spokojený.

Hospodyni u Koreňových hraje ruská herečka Liliana Malkina.

Ta byla naší favoritkou od prvního okamžiku. Musím přiznat, že paní Lili jsme ani nezvali na zkoušky.

Jak jste vybírali představitele dědy, který žije s Pavlem Trojanem?

Autorka měla představu, že by to měl být děda „ze staré školy“, který se snaží podnikat a dostává se do různých konfliktů, které s tím souvisejí. Tam jsme dlouho zvažovali volbu, až jsme se rozhodli pro Jiřího Pechu, protože v jeho očích je taková zvláštní upřímnost. U něho, jako ostatně u většiny postav jde o osobní vklad herce.

Otcem Marthy Issové je v seriálu Tomáš Hanák.

Tomáš mi už hrál v jednom seriálu, a tak jsem si něj hned vzpomněl, když jsme hledali tatínka sympaťáka, který si dlouho dobu myslí, že jejich škádlení s dcerou je přechodnou otázkou puberty. Žijí sami bez maminky, dcera k němu trochu i vzhlíží. Jejich vztah se pak ale vyvíjí hodně dramaticky. Tomáš dovede i v takových chvílích s nadhledem až sebeironicky říkat věci a hodnotit situaci.

Kde jste točili?

Na první pohled se zdá, že když je seriál ze současnosti, je to jednoduchá věc, která se může natočit všude. Je to komplikovanější. Dneska platíte za chodník majiteli domu, kde chcete totiž, platíte tomu, kdo má pronajatý obchod. Program byl samozřejmě stavěný podle toho, kde je to pro nás levnější. Dokonce jsme točili na ulici, kde se dědily dva pražské obvody a jeden obvod byl pro natáčení levnější než druhý. Jen pro ilustraci: za jednu scénu v jednom pražském parku od nás chtělo město za dvě hodiny čtyřicet tisíc, takže jsme vše museli vyřešit jinak.

Jak jste přišli na Keplerovo gymnázium?

Tam jsme měli veliké štěstí, protože já jsem si na Keplerovo gymázium vždycky myslil. Už jsem tam jednou točil. Tamější architektura třicátých let se mi moc líbí a gymnázium má navíc výhodu, že je tam rozumný pan ředitel Růžička, který má velké pochopení a zároveň autoritu.

Pan ředitel taky četl scénář, aby věděl, co se bude u něho škole odehrávat a také proto, že nejlíp ví, jako to teď na gymplu chodí. Také nám mohl poradit, co se může a nemůže, když student udělá tohle a tohle.

Seriáloví pedagogové vyznívají velmi liberálně.

Jeden z posunů, který ve školách nastal, je mnohem větší liberálnost mezi studenty a kantory, než byla za nás. Obecně je komunikace otevřenější. Třeba i v otázkách sexu. Mně se zdá, že současní maturanti jsou dospělejší než maturanti před dvaceti lety. Je to dáno dostupností informací. Nic se nedá tabuizovat.

Jak jste točili?

U seriálu, jako u každého typu práce, je důležitý tým, protože je to dlouhodobá práce. Jste spolu půl roku, dlouho předtím se vše připravuje, dlouho dokončuje. Léta pracuji tak, že točíme na dvě kamery. To znamená, že mám ve výsledku dvojnásobek materiálu, ale mám pochopitelně také mnohem víc rozhodování ve střižně. Má to výhodu, že v nepříliš velkém čase, který na realizaci máme, mně to umožňuje takřka filmové vyprávění. Přináší to dynamičtější, pestřejší skladbu. Ale je to velmi náročné na práci kameramana i zvukaře. Kameraman Vláďa Holomek je schopný svícením velmi rychle reagovat na vzniklé situace a u seriálu, kde čas hraje podstatnou roli, je to k nezaplacení.

Hudbu k seriálu složil Michal Pavlíček.

U Míši Pavlíčka mi vyhovuje způsob spolupráce i charakter jeho hudby. Navíc je velice pečlivý. Každý díl seriálu má na konci trochu jinou hudbu podle toho, jakým pocitem díl končí.

Čím se váš seriál liší od ostatních příběhů ze současnosti?

Pro mě je tato látka cenná tím, že má podobnou mnohovrstevnost jako je tomu u románu. Lucie Konášová na seriálu pracovala několik let a vznikl z potřeby jejího sdělení, a ne z pouhé potřeby napsat seriál.

Jak na seriál reagovali první diváci?

Poté, co jsme několik dílů promítli studentům na festivalu ve Zlíně, jsem zažíval něco, co už nezažiju. Viděl jsem je s obecenstvem v kině. Marná sláva, u televize jste s příběhem sám a reakce doma, především ty hraniční - smích a pláč - se tolik neprojevují. Především místa, která jsou úsměvná až komická, vyvolávala bouřlivou odezvu. Po promítání seriálu se mě lidé nejčastěji ptali, zda by nemohli vidět další díly.

Jaké očekáváte reakce?

Příběh je rozdělený do jedenácti dílů - jedenácti týdnů. Mezi jednotlivými díly se v životě stane mnoho věcí, mnoho věcí mezitím také vidíte na obrazovce. A pak už je to taková neřízená střela, která je ovlivňovaná více věcmi. Jednak tím, jak to zaujme lidi, cosi o tom povídají, a pak, jaký postoj zaujmou novináři, jak o tom napíší.

Jaký je náš seriálový divák?

To si vůbec netroufám říct. Ale všimněte si, že náš divák je vlastně strašně morální. Až moralizující vůči tomu, co vidí u ostatních. Obzvlášť když se příběh odehrává u nás.

V čem vás seriál změnil?

Beze sporu mě takováto práce obohatila setkáními s lidmi, se kterými jsme točili. Pracovní den je dvanáctihodinový a všichni jsou na sobě závislí. Člověk se cítí jako horolezec, který má kamaráda na druhém konci lana a oba dva chtějí vylézt nahoru.