Několik slov o pohádce Anděl Páně za Českou televizi
Pro dětskou redakci nebo přesněji pro Centrum tvorby pro děti a mládež České televize je distribuční filmová pohádka cosi jako „pohyblivý svátek“. Tenhle svátek k nám přichází bohužel méně často než Velikonoce, o to větší radost ale potom máme, když se dostaví.
Pohádka Anděl Páně vznikala na přelomu roku 2004 a 2005 a pro nás v tu chvíli byla nejslibnější, snad i nejambicióznější, ale v každém případě nejnáročnější látkou, kterou jsme měli k dispozici. Snažili jsme se tedy sehnat alespoň přibližně adekvátní prostředky, které by umožnily její realizaci. Přitom jsme ale stále uvažovali pouze o vzniku jaksi „lepší“ televizní pohádky s určením např. pro štědrovečerní vysílání.
A vida, pohádka sama si našla nebo řekněme vydobyla cestu do distribuce. Čím? Odpověď je prostá: tím jaká je.
Podle mého názoru je schopná přesvědčit snad ve všech složkách. Od převelice nápaditého a kultivovaného scénáře Lucie Konášové, přes citlivou a jakoby empatickou kameru Petra Poláka, neotřelou a emotivní hudbu Miloše Boka, až po invenční a důsledně tvořivou režii Jiřího Stracha. Herce je zbytečné jmenovat jednotlivě, bylo by to určitě nespravedlivé vůči těm, kteří by se do výčtu nevešli, protože herci jsou v Andělovi Páně skvěle disponováni prostě všichni bez výjimky.
Spíš asi stojí za to zdůraznit jiné klady. Pohádka je výrazně dramatická, ve svých postupech až klasicky pohádková a přitom hledající. Snaží se objevit nové cesty k vyjádření konfliktu dobra a zla na pohádkovém půdorysu například. Je to pohádka v jazyce a myšlení současná, jemně poetická a zdravě humorná. A co je hlavní – je to pohádka harmonizující. Neprohlubuje problémy současného světa o další temné valéry, ale přináší naději a víru.
Napsal jsem slovo „víru“. V pohádce je jedním z výrazných prostředí samotné Nebe. Nebe pojednané s nadsázkou, s humorem, jako zrcadlový obraz našeho světa. A tak i víra je v Andělovi Páně přirozeně a nenásilně z tradičně církevního pojetí transformována do jakési univerzální víry v dobro.
No, možná to jsou andělé, kdo za odměnu za to, že pohádka je docela dost o nich, ji teď vynášejí na nebe filmové. Ať se jí tam tedy dobře daří a ať si tam pluje jako na obláčku.
A diváci? Věřím, že právě víru v dobro potřebují ze všeho nejvíc. Právě proto by se na pohádku Anděl Páně měli přijít do kin podívat…
Jiří Chalupa – vedoucí dramaturg ČT