Řekli o vzniku filmu…
Tomáš Michálek, producent
Jaká je geneze filmu Vlk z Královských Vinohrad?
Geneze je zábavná. Jsem velký obdivovatel díla Jana Němce a před dvěma lety jsem potřeboval vidět jeho Toyen, ke které se nedalo nijak dostat. Proto jsem vymyslel, že otevřeme jednodenní modul na FAMU, kde by se film promítl a Jan Němec by následně se studenty debatoval. A tak skutečně po projekci vyprávěl své plány na skvělé a převratné filmy. Uteklo několik měsíců a ke mně se dostalo, že Jan Němec chce natočit svoji dlouho připravovanou autobiografii a že okolnosti jsou lehce komplikované. Nedalo se dělat nic jiného, než mu napsat…a šli jsme do toho.
Film Vlk z Královských Vinohrad, který se loni natáčel mimo jiné i na festivalu v Karlových Varech, se sem symbolicky vrací, a to přímo do hlavní soutěže. Co od uvedení na festivalu očekáváte?
Především jde symbolicky o to, že se Vlk vrací domů, na své území. Pro Jana Němce byl karlovarský festival nesmírně důležitý, není proto náhodou, že jsme tam vloni natáčeli. Jsem zvědavý hlavně na reakce českých diváků. Vlk vypráví příběh nás všech, je to veselým a komunikativním způsobem odvyprávěný pohled na druhou polovinu 20. století… veselým a komunikativním, ano, nikoliv však podbízivým.
Helena Uldrichová, vedoucí filmového centra České televize
Proč jste se rozhodli filmový projekt Jana Němce podpořit?
Když jdete před programovou radu v České televizi s nějakým projektem, vždycky je to adrenalin, protože nikdy nevíte, jestli vám rada projekt schválí nebo ne. Vždycky, když uspějete, necítíte ani tak radost (teda radost taky, ale jen docela malou, protože tušíte, kolik problémů je ještě před vámi), jako spíš úlevu, docela obyčejnou úlevu. Loni na jaře jsme šli na programovou radu s filmem Jana Němce Vlk z Královských Vinohrad a stala se zvláštní věc. Samozřejmě, nejdřív přišlo tradiční čekání a nervozita, pak úlevné vydechnutí a pak… Seděli jsme v kanceláři, pan režisér byl doslova šokován, že získal nejvyšší podporu České televize na svůj film, navíc tak rychle a v tak přátelské atmosféře. Uvolnil se, otevřel se, plánoval, vyprávěl a čas plynul a plynul a venku už se šeřilo, uklízečka už nakukovala, jakože kde to vázne, a nikomu z nás se nic nechtělo. Byla to taková vzácná chvíle docela obyčejného štěstí. Krásného sdíleného intenzivního štěstí, které si budeme pamatovat do konce života.
A stejně tak bychom si přáli, aby si diváci pamatovali i filmy Jana Němce, protože to byl člověk navýsost tvůrčí, který celý život neustále hledal a neustále posouval hranice filmu. Nikdy si nebral film jako rukojmí, vždycky mu poctivě sloužil. Snad je tahle jeho báječná posedlost filmem vidět i na Vlkovi z Vinohrad.