Rozhovor s dramaturgem a kreativním producentem Jakubem Felcmanem
Stál jste u vzniku scénáře Vlk z Královských Vinohrad. Jaký byl váš podnět k realizaci scénáře na základě povídkové knihy Jana Němce Nepodávej ruku číšníkovi?
Tehdy jsem pracoval u Čestmíra Kopeckého v tvůrčí skupině v České televizi. Řekl jsem Kopeckému, jestli bych mohl bojovat o jeden film a on řekl, že to záleží. Tak jsem mu řekl, že ten film je Vlk z Královských Vinohrad od Jana Němce. On mě různě varoval, jestli si vůbec dokážu představit do čeho jdu. Ale já jsem už měl svoje zkušenosti a práci s Janem Němcem jsem znal jenom jako nikdy nekončící teror, který byl ale z odstupu nespočitatelné hodnoty, nezapomenutelný, děsně přínosný. A on řekl, že jestli je to tak, tak že s radostí. Janu Němcovi jsem tehdy sdělil: „Pane Němec, já jsem si ten film vybral proto, že kdybych měl v televizi udělat už jenom jeden film, byl by to tenhle.“ Jan Němec se pak s námi sešel ještě jednou a tehdy řekl: „Uděláme to!“ A v té větě bylo slyšet, jak velké a dlouhé rozhodování za tím je. Jan Němec to pak rozvedl: „Když se rozhodnu, že nějaký film udělám, už ho musím udělat. Bez ohledu na okolnosti a na peníze. I kdyby na něj nakonec nebyla ani koruna. Prostě ho dovedu do cíle. A vy jste slíbil, že tomu filmu dáte všechno, a tak ho se mnou musíte dodělat“.
Kdo stál u vzniku filmu?
Na úplném začátku byl Tomáš Michálek. Tomáš přivedl i svoje kolegy z firmy MasterFilm, Jakuba Mahlera a Dagmar Sedláčkovou. Jenom Tomáši Michálkovi můžou všichni vděčit za to, že produkce filmu skutečně začala, neboť ten na sebe vzal riziko realizovat první natáčení před jakoukoliv závaznou garancí financování. A nebylo toho málo, film bylo třeba zafinancovat na natáčení na 68. Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes. Zároveň je třeba vděčit filmovému centru České televize, že film ještě přijalo, zaštítilo a zajistilo skutečné finance před udělením dotace Fondu kinematografie a po rozpuštění skupiny Čestmíra Kopeckého, která projekt začala. Nakonec tedy Státnímu fondu kinematografie. O udělení dotace bylo rozhodnuto až v průběhu natáčení na festivalu v Cannes.
V čem spočívala vaše dramaturgická práce na scénáři?
Jan Němec znal svůj scénář nazpaměť. Jak by ne, „prožil ho“, po kouskách vyprávěl, reformuloval, převedl do podoby povídek a následně literárního scénáře. V momentě natáčení nechal veškeré dosud vytištěné verze ležet; technický scénář vznikal po částech, byl psán v ruce, obsahoval veškeré instrukce od náznaků scén přes seznam rekvizit či scénických požadavků po naznačení natáčecího plánu, z něho vedoucí produkce Jakub Pinkava sestavil kompletní natáčecí plán a dispozice. V dramaturgické práci na scénáři jsem rozhodně nebyl sám a ani jsem nebyl jediným, s nímž by Jan Němec scénář konzultoval. Stejně a významněji v tuto chvíli působil Tomáš Klein a potom každý, kdo se nechal strhnout a vyprovokovat k tomu, aby řekl svůj soud o natáčené scéně - ten pak musel svoje představy do detailu obhájit, ale pak se jím Jan Němec byl skutečně ochotný zabývat. Jan Němec měl vždy jasnou představu o výběru scén a jejich řazení, do toho nenechal nikoho mluvit, ale při vlastní realizaci scén si nechal nabízet a vybíral. Tedy v průběhu hlavního natáčení. Když bylo vše hotovo - na samotném konci, navrhl svoje řazení sekvencí jako možnost a k diskusi nad tím vybídl střihače Josefa Krajbicha, pomocného režiséra Tomáše Kleina i mne.
Co Vás na spolupráci s Janem Němcem nejvíce zaujalo?
Pro mě bylo natáčení nejlepší filmovou lekcí, jakou jsem v životě zažil. Jan Němec byl báječný pedagog. Chtěl jsem tohle natáčení uskutečnit i proto, že jsem chtěl vidět jak pracuje. Sebestředně jsem to na sebe seslal jako praktickou dílnu filmové režie a zatáhnul do toho Čestmíra nejdřív a následně Tomáše a Českou televizi a Státní fond kinematografie, a hlavně teda Jana Němce samotného.
On nás všechny naprosto odměnil. Ve chvíli, kdy začalo natáčení, přijal nás jako součást smečky. Byl ochotný se s námi podělit o všechno, tak jako když jeden kouzelník je ochotný podělit se o svoje kouzelnické triky.
A to, když zemřel před posledním natáčecím dnem… Jan Němec odešel uprostřed práce, v době, kdy dílo začalo dostávat finální tvar, v momentě tvůrčím a v entusiasmu. A v plné síle – tedy duševní, z té neztratil nic a bylo to až neuvěřitelné, vždy překvapující. Němcovo heslo bylo „On the road again“, vždy přímo do ohně a znova na frontu a tohle jako kdyby byla jen další etapa. To nejsilnější a nejtěžší, co může učitel udělat, je rozpracovat dílo a nechat jeho dokončení ve chvíli, kdy už má jasné kontury, na svých studentech – a tuhle lekci nám udělil, a tak teď po letech mám teprve vážně pocit, že jsem složil státnice na FAMU.