Město a krajina, tíha a naděje života, osud a vůle. Právě takovým tématům budou věnována setkání moderátorů Jana Lukeše a Jana Schmida se spisovateli Josefem Kroutvorem, Jiřím Hájíčkem a Kamilou Hladkou, se stavařem Pavlem Brandejsem a hudebníkem a textařem Ivanem Mládkem

Obsah dílu

Přehrát vše

Po letošním jaru a létu se kultura pomalu zase vrací k životu a spolu s tím i odložená publicita a reflexe některých literárních děl. Možná ne úplnou náhodou nabízejí čtenáři příležitost zamyslet se znovu nad takovými zdánlivými stereotypy, jako je domov a cizina, město a venkov, tíha a naděje existence, determinace jednání člověka vnějšími okolnostmi a jeho vlastní vůlí. Verba movent, exempla trahunt, zní latinské přísloví: Slova povzbuzují, příklady táhnou. A když se v literárním díle povzbudivá slova spojí s přesvědčivými příklady, mohou se stát tím nejlepším způsobem zhodnocení minulého i hledání dalších perspektiv.


Kramolín: Josef Kroutvor

Historik umění, esejista, básník a prozaik Josef Kroutvor (* 1942) se po takřka celoživotním úvazku kurátora užité grafiky a fotografie v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze odebral v roce 2003 do důchodu a život na pražském Žižkově od té doby střídá s dlouhými pobyty v jihočeském Kramolíně, procházky seifertovskou Rajskou zahradou s cestami po Novohradských horách a Šumavě. „Netrápit se jen u stolu...“ Asi tak, za chůze i za trápení u stolu, jen s tužkou a papírem, vznikla ale od té doby už slušná řádka nových Kroutvorových knížek. Jen s loňským vročením Lesní eseje a Poletování jednoho ptáčka. Zejména ta druhá knížka, s podtitulem „vzpomínání a listování“, je důležitá, protože představuje osobité Kroutvorovy memoáry, i když podle soudu jeho samého jen zábavně přelétavé, „jako rybář na tušové malbě ve stylu manga“, „kde poletuji jako ptáček z větve na větvičku“. Jsme tedy znovu v Kroutvorově esejistické krajině inspirativních setkání, objevů, asociací, které se proměnily v reálný čin, i skutků, které se staly metaforou doby či výstižnou reflexí systému. V Kroutvorově stylu dominuje shovívavý nadhled, zdrženlivá skepse stáří i neustálé obnovování proudu smyslové svěžesti a vnímavosti.

videoKramolín: Josef Kroutvor
...
video video

Kramolín: Josef Kroutvor


České Budějovice: Jiří Hájíček

Jiří Hájíček (* 1967) završil svou trilogii, po níž vydal v loňském roce knihu haiku Muž na pokraji vzplanutí (2019) a teď další román Plachetnice na vinětách (2020). Jeho dějištěm je Praha a zejména Český Krumlov a jeho okolí, my se ale s autorem setkáme v Českých Budějovicích, kde žije a pracuje v bance, a kde se také od loňského dubna uvádí v Jihočeském divadle adaptace Rybí krve. Připočteme-li, že v roce 2016 adaptoval Dan Wlodarczyk pro film Hájíčkův román Zloději zelených koní (2001), že původně začínal J. H. jako básník a že je také autorem výborných povídek, jejichž prvním souborem Snídaně na refýži ostatně v roce 1998 knižně debutoval, máme před sebou jednoho z nejvšestrannějších a také nejúspěšnějších současných českých literátů. O tom svědčí i četná ocenění a zahraniční překlady. Plachetnice na vinětách to potvrzuje, jakkoli je přijetí románu zatím spíše rozpačité: „Kam se poděl příběh?“ (Reflex č. 23), „Irituje naivitou, baví stylem“ (MFD 6. 8.), „Vítr do plachet fouká, ale plavba je bezpečná“ (Respekt č. 34), píší recenzenti. Podstatu románu míjejí, ačkoli někde v jeho hlubinách by našli skrytou odpověď na řadu docela tíživých problémů společnosti, a nejen té naší. Hájíček se přitom politice vyhýbá, ale rodinné a jiné vztahy jeho postav dobře zrcadlí dnešní fatální rozchod mentality města a venkova, životní praxe a knižní teorie, nepřenosnost generační zkušenosti, s věkem narůstající „bolest z vědomí konečnosti života a věcí“. Hájíček se ovšem vyhýbá jakýmkoli vnějším atrakcím motivickým i stylistickým, vyžaduje čtenářskou empatii, elementární souznění a chápavost, a v tom je možná problém. Ale ne jeho – spíš soudobé čtenářské povrchnosti a otrlosti. Co je v životě osud a co je vůle, ptá se neustále Hájíček, vědom si zároveň toho, že právě v těchto věcech doléhá na člověka nejvíc tíha osamělosti....

videoČeské Budějovice: Jiří Hájíček
...
video video

České Budějovice: Jiří Hájíček


Bechyně: Pavel Brandejs

Bechyňský rodák Pavel Brandejs (* 1953) je profesí stavař, působil jako stavební dozor, v píseckém Jitexu či ve správě nemovitostí, jako patriot se však také věnuje historii svého města, a to často právě z hlediska své profese. Vlastním nákladem vydal už publikace Bechyně na starých pohlednicích (2016) a Bechyně zmizelá (2016). Teď přibyla Bechyně filmová stezka (2019) a Bechyně na letním bytě (2019). První eviduje lokace, na kterých v městě vznikaly záběry řady českých hraných filmů, televizních seriálů a dokumentů. Druhá se zabývá „fenoménem, který změnil Bechyni“, tedy vznikem řady vil, sloužících od konce 19. století a pak za první republiky jako letní byty a sídla dobře situovaných hostů lázeňského města, hledajících zde odpočinek a klid. P. B. není profesionální historik, ale nadšený amatér. Nicméně například zmapováním toho, jak přitáhlo zdejší lázeňství a krásná okolní příroda tzv. letňáky, ti se zde začali usazovat a zpětně měnit ospalé městečko v kulturní a živnostenskou „perlu Jižních Čech“, snesl bohatý faktografický i obrazový materiál k dějinám Bechyně. My se s Pavlem Brandejsem sejdeme krátce na náměstí, kde se točila např. komedie s Vlastou Burianem Ryba na suchu (Vladimír Slavínský, 1942), takže případně budeme moci konfrontovat současný stav s přímou citací z filmu, či zapojit i Kachyňovy Zlaté úhoře (1979), TV film, který se také natáčel v Bechyni na mostě v Zářečí a na Židově strouze. Druhá zastávka bude u vil Přemyslovka a Vlasta, které jsou dnes sousedícími součástmi Lázní Jupiter, ale původně vznikly právě jako letní sídla. Přemyslovka jako vůbec první zdejší vila vystavěná k letnímu pobytu po roce 1887, secesní Vlasta postavená v roce 1903 podle návrhu Jana Kotěry. A hned vedle je z 20. let minulého století dokonce celá vilová čtvrť zvaná Křižíkova, která ovšem už vznikala nikoli pro letní pobyty, ale pro stálé bydlení a práci místních.

videoBechyně: Pavel Brandejs
...
video video

Bechyně: Pavel Brandejs


Voznice: Ivan Mládek

Hudebník, skladatel, textař a malíř Ivan Mládek (* 1942) přesídlil před třemi lety do Voznice, kde má i svůj ateliér a věnuje se tu výtvarné tvorbě. Jak dokumentují jeho webové stránky, ta čítá desítky, možná stovky olejů, malovaných převážně tzv. antiperespektivním stylem, a také skleněné obrazy, vznikající kombinovanou technikou fusingu (spékání a tvarování skla ve vysokých teplotách) a malby na sklo ve spolupráci s Kolektiv ateliers Nový Bor. Reagují na realitu stejně překvapivým, bizarním a nekorektně výstižným humorem jako Mládkova textařská tvorba. Ta dnes má na 600 položek a stala se v mnoha ohledech doslova lidovým majetkem, jak svědčí např. Jožin z bažin svými nesčetnými verzemi na You Tube, počínaje originálem s tanečními evolucemi Ivo Pešáka, přes školní sbory a polské či ruské verze až po podání skupiny Metallica na pražském koncertu v dubnu 2018. Ostatně se tato píseň stala pro Mládka také inspirací k obrazu „Jožin z bažin žere Pražáka“. Dadaistickým humorem je naplněno 13 LP, které natočil se svým Banjo Bandem, podobně jako stejný počet knižních titulů, které vydal a z nichž ten zatím poslední, Ivan Mládek obrazem i slovem (2018, ve spolupráci s Petrem Zajícem), je komentovaným průřezem právě jeho malířskou tvorbou. K ní ho měli jeho děd i otec, kteří sami malovali, ale po prvních pokusech byl Mládek od konce 50. let stržen jazzem a hrou na banjo, v níž i podle odborníků dosáhl naprosté virtuozity. K malování se vrátil hlavně od 80. let, kdy jeho kresby nejprve zpracovával do olejomaleb Jaroslav Mysliveček, posléze se svým „akčním minimalismem“ a metodou insitních tvůrců uplatnil sám. Někdejší autor hojných televizních hudebně zábavných pořadů, show a seriálů sice dnes dál koncertuje, ale trochu se stahuje do soukromí, i když právě jeho obrazy dokumentují, jak živě a s nadhledem stále sleduje veřejné věci. „Maminko, je to černoušek“ či „Spejbl a Hurvínek meditují s Dalajlámou“ nebo „Donald Trump žádá ve Zlíně o ruku - to jsou jen některé náměty obrazů Ivana Mládka.

videoVoznice: Ivan Mládek
...
video video

Voznice: Ivan Mládek

Ivan Mládek
hudebník

Ivan Mládek

* 7. 2. 1942



Ostrava v Praze: Kamila Hladká

Kamila Hladká (* 1981) studovala českou literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, pracuje jako editorka a od roku 2016 provozuje v Želešicích u Brna nakladatelství Dcera sestry, v němž vydala zatím čtyři tituly: Lady remoska (2016), Veronika Hurdová: Krakavčí matka (2017), Jan Skácel – Josef Čapek: Kam odešly laně (2019) a Hornické vdovy (2019). Autorkou posledního titulu je ona sama a je složen z osmi interview se ženami, které přišly o své muže-horníky při neštěstích na šachtách Ostravsko-karvinského revíru. Nejstarší z nich je 80 let, nejmladší 38, ta první přišla o svého muže v roce 1961 při havárii na Dole Dukla, ta poslední na Dole ČSM v roce 2013. Předchází předmluva historika Martina Jemelky, který téma zasazuje do širšího společenského kontextu a pojmenovává „jizvy na těle i na duši“, které hornické povolání, jednou adorované a jindy zas zatracované, za sebou zanechává. Hlavní ale v knize zůstávají výpovědi zpovídaných žen, kterým osud brutálně vstoupil do života, sebral jim často veškeré další perspektivy a spolu s jejich dětmi a rodinami je uvrhl do někdy takřka neřešitelných situací. „Nevím, co bude dnes, co bude zítra, co bude za měsíc,“ říká jedna z těch mladších, které zbyly dva synové, lidská zvědavost i závist, obavy z pomluv. Ale ani ona se nevzdává, ví, že život musí jít dál, že osudu se musí vzepřít jen vlastní vůlí.“

videoOstrava v Praze: Kamila Hladká
...
video video

Ostrava v Praze: Kamila Hladká


Stopáž53 minut
Rok výroby 2020
 P ST HD
ŽánrMagazín