Knihy a autoři tohoto dílu zavedou diváka na opomíjená a často i neprávem opovrhovaná místa české krajiny. Hosty moderátorů Jana Lukeše a Jana Schmida budou prozaičky Karin Lednická a Veronika Bendová, písničkářka Bára Zmeková a kulturolog Petr Mikšíček. Režie J. Věrčák

Obsah dílu

Přehrát vše

Cestování prstem po mapě bylo vynucenou zábavou v éře komunismu, teď se kdekdo děsí, že se k ní zase bude muset na čas vrátit. Ale náruč krajiny domova zůstává otevřená a možná pro někoho i překvapivě neznámá jak svou minulou a přítomnou tvářností, tak svými osudy. Dokládají to knihy hostů nejen tohoto dílu revue, které často o dost mění stereotypní a zaběhané názory na to či ono místo.


Téma

Petr Mikšíček

Absolvent kulturologie na FF UK Petr Mikšíček (* 1977) byl naším hostem už v roce 2005, kdy jsme natáčeli na Šumavě a právě mu vyšla první kniha s názvem Sudetská pouť aneb Waldgang (1965). Od té doby vydal řadu dalších: Znovuobjevené Krušnohoří (2005), Zmizelé Sudety (s kolektivem, 2006), Tváře Krušnohoří (2009), Krušný ráj (2010), Tajná zpráva o Marcebile (2017). Jak je už z názvů patrné, jeho zájem o osudy bývalých Sudet trvá, soustředil se však především na oblast Krušných hor, kde má ostatně i rodinné kořeny a v Abertamech i napůl žije. Jeho knihy jsou většinou založené na bohatém fotografickém doprovodu, konfrontujícím někdejší podobu jednotlivých krušnohorských lokalit s jejich dnešní scenérií.

A obraz zřejmě v tvorbě samotného Mikšíčka převládl už natolik, že i on sám se dnes inzeruje jako „nezávislý filmař, fotograf a spisovatel“. V Abertamech v rodinném domě provozuje fotoateliér, v němž inscenuje mj. pseudohistorická fota, točí krátké dokumentární filmy o zaniklých sídlech a hornických památkách, pracuje na audiovizuálních expozicích pro muzea, tvoří krátké hrané filmy, psal scénáře pro dětský seriál ČT Vzduchoplavec Kráčmera (2010–2013), podílí se na vzdělávacích projektech, působí jako pedagog. Jeho zatím poslední kniha je pokusem o zachycení mýtu krušnohorské patronky Marcebily, vznikala ale původně jako scénář hraného filmu a kromě znovuobjevené krušnohorské ikony je také průvodcem místní historií mezi léty 1913–2013. Druhdy poničený kraj s nechvalnou pověstí válečnou i poválečnou se tak může stát i tímto legendistickým pozadím lákavou výzvou k letní návštěvě.

videoTéma: Petr Mikšíček
...
video video

Téma: Petr Mikšíček


Téma

Veronika Bendová

Také s Veronikou Bendovou (* 1974) jsme se už setkali, a to při natáčení roku 2013 nad její prvotinou Nonstop Eufrat (2012). Loni vydala absolventka dramaturgie a scenáristiky na FAMU další knihu, novelu Vytěženej kraj, která byla vzápětí nominována na Magnesii Literu. Zda ji získá, je zatím ve hvězdách, dozvíme se to nejdřív na konci prázdnin, na který bylo udílení cen odloženo. Příběh zasazený do severních Čech vznikal prý pět let, během kterých se ale zrodilo několik televizních seriálů a sérií, které si právě tento kraj vzaly za svou kulisu (Most!, Rapl, Pustina, Sever), inspirujíce se při tom okatě vlnou temných a stále deviantnějších skandinávských literárních a filmových kriminálek. Kraj zajímavý svou přírodní tvářností i dějinami se tak postupně stal rukojmím trochu zjednodušených představ o dějištích takových příběhů. Bendová stačila tento vývoj v textu už s jistou dávkou ironie reflektovat, když jeho protagonisty učinila dva filmové lokační agenty, staršího Huga a mladší Irenu. Kdysi spolu žili, pak je povahy rozdělily a teď je práce znovu svedla dohromady: mají vyhledat exteriéry pro natáčení televizního seriálu z doby normalizace. Jeho idea nakonec padne právě pro přetlak látek ze severních Čech („Seru na sever! Budu to točit na Šumavě,“ oznámí jim telefonicky režisér, což je ale jen volba jiného klišé – viz seriál Modrava), ale kraj mezi tím projedou, a ten zas vstoupí do jejich nově formovaných vztahů.

Výsledek je ambivalentní: co Bendová kritizuje, to zároveň sama trochu exploatuje (např. v poněkud nejasné detektivní zápletce), ale přece jenom se zdá, že její pohled je realističtější a místně i psychologicky přesvědčivější, například právě z hlediska zdejších obyvatel. Most, Ústí nad Labem, Hrob, to jsou místa, kde se děj mj. odehrává, občas s Hugovým až školským poučovatelstvím, a kde jsme i my natáčeli. Přidat můžeme Duchcov či Teplice. Severní Čechy se jeví jako nelítostně vytěžené co do nerostného bohatství i co do filmových lokací, próza Veroniky Bendové může však čtenáři posloužit jako bedekr k výpravě za vlastním poznáním a názorem.

videoTéma: Veronika Bendová
...
video video

Téma: Veronika Bendová


Téma

Karin Lednická

Přes dvacet let, od roku 1997, vydávala Karin Lednická (* 1969) knihy ve svém ostravském nakladatelství Domino. Loni ho prodala firmě Albatros Media a letos vydala v novém vlastním nakladatelství Bílá vrána svou literární prvotinu Šikmý kostel. Završila si tak zřejmě svůj sen věnovat se psaní, který se jí ale splnil až od 90. let, předtím pracovala např. v Benzině, Tesle Havířov či v Moravských chemických závodech Ostrava. Začala psát pro regionální média, pracovala v rozhlase, 1993–1994 studovala angličtinu v Londýně, pak překládala. Šikmý kostel je první díl plánované trilogie, dějištěm je Karviná, ale ještě ta původní, která se teď jmenuje Karviná-Doly (dříve polsky Karwina, po připojení k samostatné ČSR Karvinná).

Dnešní Karviná je především bývalé město Fryštát, kam byli obyvatelé z původní Karviné v roce 1949 přesídleni, a tam se narodila i Karin Lednická. Z někdejší Karwiné zůstal právě jen naklánějící se místní kostel, propadlý poddolováním o 40 metrů, a pak také historické dokumenty a vyprávění pamětníků, u nichž se autorka po léta inspirovala a z nichž také faktograficky čerpala. Proto má kniha podtitul „románová kronika ztraceného města 1894–1921“: začíná důlním neštěstím v roce 1894 a končí po tzv. sedmidenní válce, málo známém česko-polském ozbrojeném střetu z ledna 1919 o Těšínsko, který měl pokračování ještě v roce 1938 a skončil až smlouvou v roce 1958. Tyto dějinné otřesy tvoří ovšem jen pozadí románu, on sám se soustředí na osudy několika hlavních postav, převážně žen, a ty představuje v koloběhu bytí tak těžkého, jaký si dnešní doba neumí už vůbec představit. Magie místa a tíže života kraje má při tom svou nezastupitelnou roli. Autorčin styl je nepateticky observační, o to však působivější. Šikmý kostel objevuje zase úplně jinou tvář kraje, než jakou jsme našli my při návštěvách Ostravy a okolí.

videoTéma: Karin Lednická
...
video video

Téma: Karin Lednická


Přesah literatury

Bára Zmeková

Písničkářka Bára Zmeková (* 1988) debutovala albem Ještě kousek (2013), loni vydala druhé pod názvem Lunaves. Název prý vychází ze spojení slov luna a aves (ptáci), což odpovídá tomu, že ptáci jsou častým motivem jejích textů a jistá náladovost a zasněnost tvoří jejich atmosféru. Ona sama svůj styl nazývá „pochroumaný šanson“, kritika ji řadí kamsi mezi folk, jazz, elektroniku a vážnou hudbu. Vyrůstala v pražských Vršovicích, jako pianistka se formovala na klasickém repertoáru, na konzervatoři se dostala k jazzu, je prý vystudovaná indoložka, v roce 2013 vystoupila na Colours of Ostrava. Od té doby hraje v klubech a na festivalech doma i v zahraničí, píše hudbu k divadelním projektům i k projekcím němých filmů. Má za sebou i cestovatelské zážitky, teď jsou ale její možnosti vystupování omezené, takže o to silnější budou možná vzpomínky na místa doma, kde pro sebe objevila něco nečekaného. I taková ji totiž zjevně inspirují, jak svědčí např. píseň Karlín – ten si prý křížem krážem musela prochodit, aby text mohla dotvořit. Hraje i na jiné nástroje, ve studiu však usedne k pianu a zahraje dvě skladby.

videoPřesah literatury: Bára Zmeková
...
video video

Přesah literatury: Bára Zmeková


Stopáž52 minut
Rok výroby 2020
 P ST HD
ŽánrMagazín