Jak se naše stoletá minulost otiskuje do našich duší? Moderátoři Jan Lukeš a Jan Schmid o tom budou nad novými knihami hovořit s prozaičkami Petrou Dvořákovou a Vladimírou Valovou. Hosty budou i režisér Ivan Fíla a muzikant a básník Ondřej Fencl

Obsah dílu

Přehrát vše

Měsíc před stoletým výročím republiky se ještě jednou pokusíme konfrontovat minulost se současností a tázat se, jaký je v tomto smyslu „genetický kód“ současných spisovatelů. Jak vstupuje zkušenost jejich rodičů a prarodičů do jejich psaní? Anebo tam nevstupuje vůbec a každý autor, každá generace začíná zkoumat terén svého bytí vždycky znova a od začátku? Dějiny jsou všude kolem nás, v literatuře, výtvarném umění, hudbě, filmu, architektuře, co ale dějiny lidského prožívání, emocionality, formování charakteru? Souvisí to všechno nějak?

Začneme v prostředí, kde dějiny doslova sálají, kde se ale také odehrávaly a znovu a znovu odehrávají obyčejné lidské příběhy. Na třebíčském gymnáziu studovali Jakub Deml, Vítězslav Nezval, Jan Zahradníček či výtvarník a autor experimentální poezie Ladislav Novák (1925–1999). Ten tu také dlouhá léta žil a z třebíčské inspirace stvořil mj. svou básnickou prózu Zámostí (1994, původně měla vyjít v roce 1970, sazba byla rozmetána). Ta nám bude vstupem do stejnojmenné části města, která zahrnuje takřka celou dochovanou židovskou čtvrť, někdejší ghetto, jehož většina obyvatel se stala obětí holokaustu. Dnes je tvoří dvě synagogy a 123 domků. Historie města sahá ale až k roku 1101, od roku 2003 je na Seznamu světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO zapsána právě židovská čtvrť, židovský hřbitov a bazilika sv. Prokopa.


Třebíč: Vladimíra Valová

Vladimíra Valová (* 1978) je s Třebíčí spojena, zdá se, zatím celoživotně. Působila jako redaktorka a fotografka v Deníku, od roku 2009 začala publikovat povídky v měsíčníku Host, v roce 2017 jí ve stejnojmenném nakladatelství vyšla sbírka povídek Do vnitrozemí. V té době pracovala v třebíčském knihkupectví Trojan, dnes je na volné noze. Její kniha se stala malou událostí, letos byla nominována na Magnesii Literu za objev roku, a i když ji nakonec nezískala, respekt vůči autorce zůstal. Patrně pro subtilitu a niternost světa jejích próz, jejichž souhrnný název si nelze vykládat geograficky, ale psychologicky: všechny vedou do krajin lidského nitra, neboť právě lidská duše je ono (v)nitrozemí, jak upozornila sama autorka. Povídky Vladimíry Valové netěží z atraktivity zápletek ani z bizarního humoru, jsou to spíše jen střípky osamělosti a neporozumění našich časů, okamžiků prozření, vůle k novému životu, porozumění sobě, blízkým, světu, i marných nadějí a předsevzetí. Dějiny či politika tu nemají místo, soukromé jako by však zrcadlilo bezděky i to veřejné. A i místo dějů jako by tonulo jen v potemnělých kulisách, ale není to maloměsto nějakých venkovských idyl, nýbrž prostředí soudobých existenciálních nejistot a tápání. Autorka vypráví jednou v ich-formě, jednou v er-formě, jednou jako žena, jednou jako muž, autorské ego je nepostižitelné, o to výstižnější a pronikavější prózy však vznikají, bez intelektuálské posunčiny a pomrkávání do spřízněných kuloárů. Jak se píše v takové třebíčské osamělosti, ve stínu baziliky sv. Prokopa?


Znojmo: Petra Dvořáková

S Petrou Dvořákovou (* 1977) jsme už jednou natáčeli, a sice u příležitosti vydání její prvotiny Proměněné sny. Deset rozhovorů o iluzích a deziluzích, které přináší víra (2006) a jejího ocenění Magnesií Literou za publicistiku. Od té doby vydala knihu o mentální anorexii Já jsem hlad (2009) a Sítě – příběhy (ne)sebevědomí (2016) a několik knih pro děti: Julie mezi slovy (2013), Flouk a Líla (2015), Každý má svou lajnu (2017). Její život byl docela dramatický, čtyři roky strávila v klášteře, vystudovala střední zdravotnickou školu a dálkově filozofii na FF MU v Brně, sama zápasila s anorexií, s vážnou nemocí jednoho ze dvou synů, s rozvodem i se smrtí dalšího životního partnera. Po ní se odstěhovala ze vsi Lavičky u Valašského Meziříčí, kde žila od narození, do Znojma a právě tam ji navštívíme. Vydala totiž další knihu pro dospělé s názvem Dědina (2018), jejíž podtitul zní „pole, závist, chtíč a otčina“ a o níž se můžeme snad právem domnívat, že vychází z osobního poznání právě té jedné vysočinské vesnice dětství a mládí. Zároveň je ale pokusem o jakési zobecnění, o zachycení momentky současnosti českého venkova, teď a tady, než jeho rysy překryje nový životní styl. Jaké ty rysy jsou? Pro někoho mohou být stvrzením převládajících klišé a vysvětlením třeba některých volebních výsledků, pro někoho naopak chápavým vhledem do prostředí, o němž toho psychologicky zase až tak mnoho nevíme. Jisto však je, že jde o svébytnou prózu, napsanou navíc svébytným jazykem, horáckým dialektem, který jako by už sám hnětl podobu a charakter postav podle toho, jak ho která z nich umí a chce používat. „Od závisti je blízko k pomluvám a škodění si,“ popsala Dvořáková ducha Dědiny. „Jenže když na té vesnici chcete dál žít, musíte umět odpustit, jinak by se vám tam žilo těžko.“ (LN 28. 7. 2018). A dál, už v souvislosti s potřebou vlastní tvorby chápat člověka, dodala: „V osobním životě ale může být schopnost porozumět motivům lidí zhoubná, omluvíte pak téměř cokoli.“ Je právě v hledání té správné míry prubířský kámen i jejího vlastního psaní?


Brno: Lenka Brodecká

Redaktorka nakladatelství Větrné mlýny Lenka Brodecká (* 1973) má na starosti edici překladů za slovenštiny, která nese nabádavý název Česi, čítajte. Nakladatelství, které nese už ve svém názvu metaforu boje za ztracené ideály, ji začalo vydávat v roce 2012, kdy vyšel román Moniky Kompaníkové Pátá loď (mezi tím podle něj vznikl i stejnojmenný film). Do současné doby čítá edice 11 titulů, mezi nimi knihy nejuznávanějších slovenských spisovatelů Dušana Dušeka, Pavla Vilikovského, Rudolfa Slobody anebo letos tragicky zahynulého Petera Krištúfka. Název edice je provokativně jasný: vyzývá Čechy k četbě autorů, kteří po tři čtvrtě století tvořili s těmi českými jednotný československý literární kontext, dnes je však v Čechách nikdo nečte a asi ani nezná, natož v originále. Zatímco na Slovensku se knihy českých autorů v češtině běžně prodávají, kupují a čtou, u nás slovenské knihy z knihkupectví vymizely, snad jen s výjimkou knihkupectví slovenské firmy Martinus v pražské Lucerně. Bude nás tedy zajímat, zda se slovenští autoři prodávají a čtou aspoň v češtině, jaký je výsledek tohoto donkichotského pokusu, když například slovenské filmy se na ČT už zas běžně vysílají ve slovenštině a slovenští herci často hrají v českých seriálech ve svém rodném jazyce.


Praha: Ivan Fíla

Filmový režisér a scenárista Ivan Fíla (* 1956) má za sebou osud exulanta a běžence: emigroval v roce 1977, v SRN vystudoval režii a scenáristiku, živil se jako režisér dokumentárních filmů (třeba o Hitlerovi či Václavu Havlovi) a fotograf, mj. také v Hongkongu a USA. Po listopadu 1989 natočil ceněné koprodukční hrané filmy Lea (1996) a Král zlodějů (2004), několik dalších projektů má ve vývoji (např. Den štěstí o zpěvákovi Petru Novákovi). Průvodním jevem jeho dráhy jsou spory o konečnou podobu díla, které vedly například k rozchodu s Petrem Jáklem nad scénářem připravovaného filmu Kajínek (2010). Možná právě tato tvrdohlavost a neústupnost ho přivedla k životnímu příběhu lékaře Františka Kriegela (1908-1979), muže, který v roce 1968 odmítl i pod nátlakem podepsat tzv. moskevské protokoly a v říjnu téhož roku hlasoval v Národním shromáždění proti smlouvě o dočasném pobytu sovětských vojsk v ČSSR. Také ovšem v únoru 1948 zástupce velitele Lidových milicí, 1960–1963 poradce kubánské revoluční vlády pro zdravotnictví, komunistického poslance, v roce 1968 člena předsednictva ÚV KSČ, později zase signatáře Charty 77. I o něm připravuje Fíla film, dokonce už na něj obdržel podporu od Státního fondu kinematografie, zatím však jeho příběh zachytil ve své knižní prvotině s názvem Muž, který stál v cestě (2018). Kniha se stala ve dnech padesátého výročí srpnové invaze v roce 1968 vítanou četbou, mj. také pro rozhodování protagonistů srpna mezi kompromisem a zradou, jak je zosobňuje podle Fíly právě Kriegel na jedné straně a Gustáv Husák na straně druhé. Nakladatel inzeruje knihu jako dílo založené mimo jiné na neznámých a dosud nepublikovaných dokumentech z ruských archivů, bude nás tedy zajímat, jak k nim autor přišel a jak je využil. A samozřejmě se budeme ptát, jak podle jeho mínění Krieglův vývoj od služby dogmatu až k ochotě položit v polemice se stejným dogmatem třeba i život rezonuje s dnešním časem.


Přesah literatury

Ondřej Fencl

Klavírista, kytarista, zpěvák, textař a hudební publicista, to všechno je Ondřej Fencl (* 1981). Vystudoval mediální studia a FSV UK, publikuje příležitostně v Lidových novinách, píše písňové texty pro Lenku Dusilovou, Olympic, Luboše Pospíšila. Hlavně však je frontmanem folkrockové skupiny Hromosvod, kapelníkem a hráčem 5P Luboše Pospíšila, kytaristou Schodiště, spolupracuje se skupinou Marsyas či Vladimírem Mertou. Právě s ním a Hromosvodem natočil také foglarovsky inspirovanou pecku Záhada hlavolamu, kde zazní nefoglarovsky skeptické verše o dnešku: „všechny ty vznešené ideje / odnesla doba bez děje“. Teď se ale představil vlastní sbírkou poezie Všetečky (2017) a v ní není po takové skepsi ani stopy. Naopak jde o poezii překvapivě lyrickou, až seifertovsky naladěnou na „všecky krásy světa“ okolního (například právě i Seifertova Žižkova) i toho intimního. Fencl veršuje a rýmuje s jakousi samozřejmostí vstřícně vnímané lidské existence, do níž je započteno i případné zklamání: „půjdeme spolu travou / jako dvě slunce v nebi / anebo jednou zprávou / zatluč mi v srdce hřeby“. Představě drsného rockera se vymyká i jinak. Skoro ve všech uskupeních, kde hraje, je zároveň jejich manažerem, je tedy i zdatným organizátorem, má rodinu, dvě děti, které jsou mu s manželkou nade vše. Jak to všechno stíhá? Je harmonie jeho psaní výsledkem jeho harmonického osobního života? A co okolní realita, hraje v jeho životě a tvorbě nějakou roli? Budeme o tom hovořit ve studiu, kde nám krom toho Ondřej Fencl zazpívá a zahraje s kytarou dvě písničky.


Stopáž52 minut
Rok výroby 2018
 P ST HD
ŽánrMagazín