Jak vypadá republika shora? Moderátoři J. Lukeš a J. Schmid se od reálného pohledu na krajinu přenesou do obrazu duchovního spolu s manželi Petrem a Magdou Kučerovými, novinářem a japanoložkou, obnoviteli zámku Nové Hrady, a dalšími zajímavými hosty tentokrát z východních Čech

Obsah dílu

Přehrát vše

Přečerpávací vodní elektrárnu Dlouhé Stráně lze pokládat za jedno z reziduí staveb socialismu, dnes je to ovšem podle ankety iDnes z roku 2005 „největší div Česka“. Stavba byla zahájena v roce 1978, v 80. letech přerušena, provoz elektrárny byl zahájen až v roce 1996. Celé dílo stálo 6,5 miliardy, zaplatilo se po sedmi letech provozu, kromě funkce stabilizátora elektrizační soustavy republiky se stalo také turistickou atrakcí, odkud se např. kilometry sjíždí na koloběžkách. Nám poskytne výhled od horní nádrže (o ploše 15,4 hektarů, hloubce 26 metrů a objemu více než 2,5 milionu krychlových metrů vody) možnost podívat se na republiku shora, z nadhledu 1350 metrů nad mořem, nad okolní krajinou, politikou, historií i kulturou.


Nové Hrady: Petr Kučera a Magda Kučerová

Rokokový zámek Nové Hrady pochází z let 1774–1777, od války postupně chátral, v 50. letech tu byl vepřín, pak kravín, posléze škola. V roce 1997 jej od posledních dědiců zakoupili manželé Kučerovi a nyní už přes dvacet jej vracejí původní podobě i nové funkci. Přitom Petr Kučera (* 1947) je vzděláním historik a profesí novinář, působil jako redaktor Svobodného slova, po listopadu spoluzakládal Občanské fórum a byl poslancem Federálního shromáždění. Jeho manželka Magda Kučerová (* 1948) studovala zase v letech 1969–1975 japanologii a působila v jedné japonské firmě. Zámek v Nových Hradech zakoupili z peněz za prodaný dům a pozemky v Nebušicích, stál 14 milionů, asi dvojnásobnou sumu stála jeho oprava. Petr Kučera si založil vlastní stavební firmu a s ní dal zámek postupně dohromady, takže dnes je to vyhledávané turistické místo, kde se může návštěvník kochat nejen hravou architekturou i rekonstruovanými interiéry, ale také rozsáhlými zahradami a parky, Muzeem cyklistiky a Galerií klobouků, farmou, chovem koní a třeba i barokním mínotaurovským labyrintem či ojedinělým zeleným divadlem pro 150 diváků. Na zámku se pořádají výstavy a společenské akce, svatby a koncerty, úzká je spolupráce majitelů s hudebním festivalem Smetanova Litomyšl. To vše zcela bez dotací z veřejných zdrojů, jako rodinný podnik, na němž participují různou měrou i čtyři děti Kučerových, tři synové a jedna dcera. Co jim to přineslo a o co je to připravilo? Jaká je filozofie jejich života a práce a jak vidí obecný stav země, k jejímuž povznesení podle vlastních vyjádření zámek koupili a zrekonstruovali?


Litomyšl: Jana Kroulíková

Historie Městské knihovny Litomyšl sahá až k roku 1891, absolventka knihovnictví na UK Jana Kroulíková (* 1958) ji vede nepřetržitě od roku 1983, předtím působila např. v Praze v knihovně ČSAV. Litomyšlská knihovna sídlí v budově staré radnice v centru města, má 9 zaměstnanců a tři oddělení: pro dospělé, pro děti a čítárnu. Kromě knih se tu půjčují i mapy a audioknihy, jako většina knihoven dnes působí i ta litomyšlská jako přednáškové a vzdělávací centrum, vyvíjí zvláštní programy pro seniory i školy, poskytuje kopírovací a tiskové služby, své místo v ní mají kluby astronomů, turistů a historiků. Zvláštní místo v knižním fondu zaujímá regionální literatura, a právě ta, zejména se zaměřením na novodobý litomyšlský architektonický, urbanistický a historický vývoj nás bude zajímat. Jak to, že města jako Litomyšl vzkvétají a rozvíjejí se s dobou, zatímco jinde jako by zamrzli v čase?


Žamberk: Jiří Fogl

Knihař Jiří Fogl (* 1940) je původním povolání strojař, až do roku 1990 pracoval jako konstruktér textilních strojů. Teprve v šestatřiceti letech ho zlákalo řemeslo jeho strýce, který ho sice zasvětil do některých základních postupů, jinak je ale Fogl naprostý autodidakt. Knihařině se učil dvanáct let po večerech, nakonec v roce 1991 založil s bratrem v Žamberku knihařskou firmu, která se rozjela díky tehdejším zakázkám od Národní knihovny. V roce 1999 obdržel od Společenstva českých knihařů titul Mistr knihařského řemesla v oboru Umělecká knižní vazba, v roce 2009 v oborech Rukodělná knižní vazba, ozdobná kartonáž a Výroba uměleckých kazet. Od roku 2000 pracuje ve firmě i Foglova dcera Pavlína Rambová, původně zdravotní sestra v léčebně dlouhodobě nemocných, v roce 2010 obdržela i ona titul Mistr knihařského řemesla v oboru Rukodělná knižní vazba. V roce 2007 vyrobili v dílně na zakázku během tří týdnů své největší dílo, repliku olbřímího Codexu Gigas čil tzv. Ďáblovy bible, jejíž originál odvezla z Prahy za třicetileté války švédská vojska a teď se nachází ve Stockholmu. Firma se ovšem kromě podobných prestižních úkolů nevyhýbá i zcela běžným zakázkám od jednotlivců na vazbu diplomek, rodinných alb, jídelních lístků, hotelových map, pamětních knih a časopisů, na opravy poškozených vazeb a celých knih, věnuje se rovněž rámování a paspartování, výrobě dárkových etují a kazet. A v roce 2006 začala vydávat dokonce i vlastní knižní edici: Kalendář starých druidů (2006), Pocta knize (2008) a Ping Sin: Hvězdy a Jarní vody (2009). Vztah Jiřího Fogla i jeho dcery ke knihařskému řemeslu je neokázalý, spíš než o umělecké vazbě hovoří o řemesle, které se prý při náležité trpělivosti může naučit každý. Je to ale také vztah úzce osobní, proto se se svými výrobky jen neradi loučí.


Lanškroun: Zbigniew Czendlik

Zbigniew Czendlik (* 1964) je římskokatolický duchovní polského původu, do Čech byl vyslán v roce 1992, na farnost do Lanškrouna přišel v roce 1993, v roce 2008 byl jmenován děkanem. V roce 2016 vyšel jeho knižní rozhovor s Markétou Zahradníkovou Postel, hospoda, kostel, který rok nato získal Cenu čtenářů v rámci cen Magnesia Litera. Proč, je celkem nabíledni: ve spíše ateistickém českém prostředí představuje typ neortodoxního duchovního, který zřejmě lépe splňuje domácí představy o služebnících víry, než například intelektuální Tomáš Halík. Zbigniew Czendlik neskrývá, že se rád napije a kouří, líbí se mu ženy, hraje fotbal a golf, rád se dobře obléká, rád se stýká s celebritami a rád takovou celebritou sám je. V České televizi moderuje pořad o zajímavých osobnostech Uchem jehly, účastní se mediálně vděčných akcí, v rozhovorech ale neskrývá i jistý pocit osamělosti, ztráty soukromí, mužské citové nenaplněnosti i deziluze z toho, jak přímočaře služebně si i někteří věřící vykládají jeho kněžské poslání. Czendlikův krajan, u nás hojně překládaný reportér a spisovatel Marius Szczygiel, na obálce knihy píše, že v Polsku by nemohla vůbec vyjít, ani by se tam Czendlik nemohl chovat tak jako u nás. A že kdyby se „uprchlík“ do Polska vrátil, vrátil by se i on sám do církve. Tentýž Szczygiel ale zároveň v reklamě na Fokus Václava Moravce tvrdí zas kriticky o nás, že „metafyzická perspektiva tady neexistuje“. Jak to tedy je a jak to cítí sám Czendlik právě z nadhledu naturalizovaného cizince a duchovního správce? Čím se můžeme z jeho hlediska pyšnit a co nás spíše ohrožuje, ať už z příčin reálných, nebo jenom domnělých? A jakou roli má dnes vůbec duchovní uprostřed společnosti 21. století?

Zbigniew Czendlik
římskokatolický kněz

Zbigniew Czendlik



Stopáž52 minut
Rok výroby 2018
 P ST HD
ŽánrMagazín