Berlinale 2011

Klikněte pro větší obrázek Ze slavnostního ceremoniálu 61. ročníku berlínského festivalu si zlatou sošku odnesl podle četných předpokladů řady filmových kritiků režisér Asghar Farhádí za snímek Nader a Simin: A Separation. Na Berlinale tak poprvé v historii zvítězilo dílo íránské provenience, které navíc potvrdilo svoji favorizovanou pozici i v obou hereckých kategoriích. O sošky stříbrných medvědů se však musel podělit celý kolektiv herců a hereček, o něž se opírá toto výjimečné rodinné drama.

Farhádímu se i navzdory potížím s vládními kruhy i s cenzurou podařilo nakonec vytvořit až překvapivě komplexní pohled na soudobou íránskou společnost, propojující řadu problémů a každodenních konfliktů s vypjatou psychologickou sondou do rozvráceného vztahu. Do jeho složité sítě je zatažena jak jedenáctiletá dcera svěřena do péče otci, tak najatá ošetřovatelka pro alzheimerovou chorobou trpícího Naderova otce, jež při konfliktu se svým zaměstnavatelem potratí, čehož využije její zadlužený manžel. Farhádí však nestraní ani jedné z postav, každá má své chyby i vklady a postupem děje se každá z postav vykresluje v čím dál větší plastičnosti, což s sebou každou chvíli nese zásadní proměny morálních hledisek, hýbajících nejen íránskou společností.

Klikněte pro větší obrázek Nejvýraznější bod střetu především spočívá v konfrontaci ne tak často vídaného světa íránské vyšší střední třídy se zranitelnými příslušníky společenského dna. Jako zajímavý katalyzátor kritického nastavení snímku se nakonec přidává i dcera, teprve si utvářející názor na svět především ze strany režimem vychýleného světonázoru druhých, čímž se vyjádřením své vlastní pravdy stává jak etickým měřítkem dospělých, tak i jejich životního kontextu. Již toto základní rozestavení dává tušit komplexnost přesahů, jež ihned zastínila ostatní soutěžní snímky. Navíc dynamické posouvání děje a budování napětí společně se silně realistickými výkony herců daly vzniknout filmu, jenž rozhodně patří mezi největší festivalové objevy posledních let.

Pro mnohé návštěvníky se však největším zážitkem festivalu stalo dílo završující filmovou životní epizodu Bély Tarra, The Turin Horse. Dle reakcí jde o skutečně důstojné rozloučení sázející na těžko pojmenovatelné apokalyptické atmosféře, které zbavilo jakýchkoliv pochybností o možném opakování a rozmělňování osobitých filmařských postupů a konstrukce narativu. Velká cena poroty se tak stává vůbec nejvýznamnějším oceněním v celé filmografii velkého tvůrce, jemuž se poštěstilo stát se za svého života legendou s až mystickou aurou.

S kontroverzními názory diváků a kritiky se však setkal snímek Sleeping Sickness od Ulricha Köhlera, jenž ovšem po jednoznačném uvážení poroty získal cenu za režii. Spíše než příběh oscilující mezi vztahovým dramatem, okouzleným portrétem Kamerunu s až surreálným zakončením a kritickým snímkem o potížích neziskových organizací v podmínkách afrického chaosu, ale asi přeci jen více oslovovalo profesionální a podmanivé filmové vystižení atmosféry nádherné, leč rozvrácené země.

Klikněte pro větší obrázek Mexický snímek Pauly Markovitch The Prize si z Berlinale odvezl dvě ceny za Vynikající umělecký přínos pro polského kameramana Wojciecha Starona a mexickou produkční Barbaru Enriquez. Snímek nabízející originální pohled na politické represe v Argentině skrze nevinný až naivní dětský pohled, vypraví příběh dívky, která musí udržet za každou cenu velké tajemství, na němž závisí existence celé její rodiny. Jak se s tímto balvanem zodpovědnosti může sedmileté dítě vypořádat? Pocitovou autenticitu snímku zaručila především skutečnost, že jde o ztvárnění autobiografických zážitků z režisérčina dětství.

Stříbrný medvěd za nejlepší scénář připadl americko-albánsko-dánsko-italskému filmu The Forgiveness of Blood, který napsal i zrežíroval světoběžník Joshua Marston. Jedná se o další ztvárnění častého albánského tématu krevní msty, která tentokrát zasáhne moderního Nika, dokončujícího střední školu a snícího o vlastní internetové kavárně. Poté, co jeho otec však zabije svého soka ve sporu o půdu, nesmí dle staleté tradice mladík opustit domov, aby se vyhnul vendetě, což značně naruší jeho plány.

Klikněte pro větší obrázek Cenu Alfreda Bauera za nové perspektivy ve světovém snímku si odnes Andres Veiel za německý snímek If Not Us, Who o extrémní lásce v kulisách kraje, v němž je trendem mlčet o nacistické historii, ačkoliv kontinuita Třetí říše je roku 1960 právě zde stále zřetelná. Vztah syna bývalého prominentního básníka a mladé revolucionářky se stává základem pro teroristickou organizaci Frakce Rudé armády vyrůstající právě ze schizofrenního dobového kontextu.

Zvláštní cena pro nejlepší debut byla předána Andrewu Okpeaha MacLeanovi za americký generační snímek s prvky thrilleru On the Ice, zasazený do inuitské komunity v nejsevernějších polohách Aljašky. Diváci si nejvíce oblíbili španělský historický snímek Even the Rain režisérky Icíar Bollaínové. Uspěl i český zástupce z letošního silného zastoupení naší kinematografie, dokument Eriky Hníkové Nesvatbov, spokojit se však musel s menšími vavříny než Hřebejkova Kawasakiho růže loňského roku, připadla mu totiž nepříliš prestižní cena čtenářů deníku Der Tagesspiegel.