Když přijde do ordinace…

23. 4. 2017
Dobrman

Dobrmani k nám často přicházejí na preventivní vyšetření srdce. Onemocnění srdce je v současnosti asi největším strašákem mezi chovateli dobrmanů. Jedná se především o tzv. dilatativní kardiomyopatii, vrozené onemocnění srdeční svaloviny, kdy dochází během života postupně a často velmi pozvolna ke snížení schopnosti smrštění svalových vláken a dále také k rozšíření srdečních komor a síní a ztenčení jejich stěny. Výsledkem je závažné postupující onemocnění, které můžeme ovlivnit nejlépe v jeho počátcích a v podstatě jen podáváním léků brzdíme rychlost jeho rozvoje. Proto je klíčové včasné zjištění a také vyšetřování psů před vstupem do chovu. I zde platí, pokud uvažujete o pořízení štěněte dobrmana, pak určitě po rodičích testovaných na dilatativní kardiomyopatii. Je problém, že pes testovaný před rokem, nemusí být již zdravý, proto berte v úvahu jen vyšetření mladší jednoho roku. Bohužel zatím není dostupný genetický test, který by odhalil nemocné psy před začátkem průběhu onemocnění.

Dalším onemocněním typickým pro dobrmany je tzv. Wobblerův syndrom, česky zvaný také syndrom kývavé zádi. Jde o onemocnění zejména starších dobrmanů, kdy dojde k postupnému stlačení a poškození míchy v krční části, nejčastěji v oblasti mezi šestým a sedmým krčním obratlem nebo jinde v zadní části krční páteře. Příčinou je nestabilita spojení krčních obratlů většinou ve spojení s hypertrofií – zesílením meziobratlového vazu a případně i protruzí (vysunutím) meziobratlové ploténky. Následuje mechanické stlačení míchy a její poškození. Výsledkem jsou postupné poruchy pohybu, které začínají paradoxně na pánevních končetinách, jako nestabilita, motání zádí a zakopávání o drápy. Následují poruchy na hrudních končetinách, strouhání o přední drápy a postupné ochrnutí na všechny končetiny. U tohoto onemocnění je naštěstí možné ve většině případů řešení pomocí chirurgického zákroku, kdy do postiženého meziobratlového prostoru umístíme titanový implantát a obratle zafixujeme. Klíčový je ale včasný zákrok, jakmile se projeví známky nestability zádi, motání nebo strouhání drápy, je třeba neprodleně zasáhnout. Pokud se onemocnění rozvine a pes postupně ochrne, bývají již změny míchy nevratné a šance na záchranu mizivá.

Dobrmanů se týkají i další onemocnění, jako je dysplazie kyčlí, spondylóza páteře, neboli srůstání obratlů, ale také kožní onemocnění, jako je demodikóza, a parazitární onemocnění kůže zejména mladých psů. Vzhledem k velikosti plemene je třeba zmínit i syndrom dilatace a torze žaludku. K méně známým a zmiňovaným patří porucha srážlivosti krve, zvaná von Willebrandovo onemocnění, je to vrozený problém, kdy chybí v krvi tzv. von Willebrandův faktor a tento defekt působí poruchu srážlivosti krve. To má význam hlavně při poraněních nebo chirurgických zákrocích. Porto má smysl absolvovat před plánovanými chirurgickými zákroky vyšetření krve na tuto chorobu.

Dobrmani jsou sportovní, pracovití a temperamentní. Pro aktivního člověka, který chce se psem pracovat nebo sportovat, je dobrman super volba. Podle mého: pokud chcete hlavně cvičit a vyhrávat, asi sáhnete po maliňákovi nebo německém ovčákovi. U mě ale vede dobrman, a to z těchto důvodů: soutěžení mě nikdy moc nebralo a kromě toho dobrman je velice atletický elegantní pes.

Autor textu: MVDr. Lukáš Duchek

videoDobrman
...
video video

Dobrman

17. 4. 2017
Německý ovčák

Když přijdou do čekárny, vždycky je hned vidět spolupráce s pánečkem, prostě přijde dvojice páneček a pes, páneček velí a má to pod kontrolou, pes ho respektuje více nebo méně, podle věku a spolehlivosti výcviku. U německých ovčáků je vliv výchovy naprosto zásadní, ovčák není baset (baseta nic moc nenaučíte, ale také nic moc nepokazíte). Avšak ze štěněte ovčáka můžete vychovat špičkového sportovního psa, nebo také těžko ovladatelného cholerika, kterého musíte mít stále na vodítku a s košíkem na čumáku. Prostě mít ovčáka vyžaduje mít dost času a nejlépe i dost zkušeností, pak jsou výsledky úžasné a máte jednoho z nejvýkonnějších psů vůbec.

Co se týče zdraví, je situace o dost složitější. Pokusím se nebýt zbytečně kritický, ale ovčáci mohou mít bohužel dost zdravotních problémů. Nedávno například přišel k nám do ordinace starší německý ovčák s typickými problémy motání a slabosti pánevních končetin. Velice hezký osmiletý pes, skvělá povaha i výcvik, mimochodem otec mistra světa ve výkonu německých ovčáků. Prostě hvězda mezi pracovními psy, samozřejmě velice žádaný pro plemenitbu a chov. Panička velice znalá věci a milá. Navrhnul jsem vyšetření krve na tzv. degenerativní myelopatii, což je vrozená geneticky přenosná choroba, která postihuje míchu, kdy postižení psi ve vyšším věku postupně nevratně ochrnou na pánevní končetiny. Poškození míchy se většinou vyvíjí mnoho měsíců, pes postupně zcela ochrne, v rozvinutém stádiu je inkontinentní a nemá to šťastný konec ani jakékoli řešení. Bohužel tenhle krásný mohutný pes měl neblahý výsledek vyšetření: obě alely genu postižené, tedy nemocný pes. Kromě smutku z neřešitelného problému je tu ještě jeden důležitý aspekt, oba rodiče museli být nemocní nebo přenašeči a řada sourozenců je tedy také nemocná, ale všichni jsou alespoň přenašeči. Kromě toho tenhle velice úspěšný pes má mnoho štěňat po celém světě a každému předal nemocný gen, zdravý totiž nemá. Takže i ten mistr světa je možná nemocný, ale určitě je alespoň přenašeč. Celá situace je vlastně velice smutná. Hlavní problém je, že tenhle pes vyhrál za život mnoho soutěží ve výkonu a až do osmi let na něm nebylo nic poznat. Řešením je genetické vyšetření ovčáků před vstupem do chovu, nyní je již povinné, ale donedávna nebylo… Takže pokud chcete německého ovčáka, trvejte na štěněti po testovaných rodičích na DM, jak se degenerativní myelopatie označuje.

Často se bohužel setkáváme i s další příčinou ochrnutí ovčáků ve vyšším věku – jde o onemocnění „cauda equina“, kdy dojde ke stlačení míchy v konci páteřního kanálu, mezi posledním bederním obratlem a křížovou kostí. Tenhle problém je naštěstí řešitelný chirurgicky, ale je třeba příliš neotálet s vyšetřením. To je nejčastější problém, tahle choroba postupuje velice plíživě a majitelé často přijdou až s napůl nebo i zcela ochrnutým psem, kdy mícha je již nevratně poškozená a šance na uzdravení žádná. Proto jakmile začne ovčák „strouhat“ pánevními končetinami nebo motat zádí, je třeba ho neprodleně vyšetřit na specializované klinice.

Další skupinou častých pacientů jsou ovčáci s dysplazií kyčlí a ještě častěji dysplazií loktů. Tady je pomoc obtížná a pacienti mají vždy i přes lékařskou péči a případně i přes chirurgické zákroky doživotní problém. Otázka je, jak moc je bude dysplazie hendikepovat, to ale záleží na mnoha okolnostech, jako je stupeň dysplazie, hmotnost, zátěž a zejména věk.

Nakonec už jen heslovitě: u německých ovčáků jsou častá onemocnění pankreatu, tedy slinivky břišní, kdy psi trpí opakovanými průjmy, jsou hubení a je třeba je léčit pomocí aplikace trávicích enzymů a dlouhodobé dietní stravy. Kromě toho je zde tzv. hluboká pyodermie německých ovčáků, závažné hluboké onemocnění kůže hnisavého charakteru, kdy je řešením pouze dlouhodobá aplikace antibiotik, výsledek léčení však není jistý a onemocnění se může vracet.

Německého ovčáka považuje řada lidí za nejlepšího psa na světě. Úplně to chápu. Mezi sportovními a pracovními psy patří jednoznačně ke špičce. Kdo chce sportovat, vyhrávat, pravidelně cvičit a závodit, pro toho je ovčák správná volba. Kdo chce jen hlídače na zahradu, tomu doporučuji spíš jiné plemeno, mít ovčáka na zahradě je jako jet na závodním kole na nákup… Jasně, určitě je to možné, ale pes bude trochu nešťastný, bude postrádat spolupráci s člověkem, povely, výcvik, kousání, aportování, adrenalin a začne se bavit pronásledováním okolo jedoucích cyklistů, chodců i automobilů a jeho potenciál zůstane zcela nevyužitý. A to je podle mě škoda.

Autor textu: MVDr. Lukáš Duchek

videoNěmecký ovčák
...
video video

Německý ovčák

9. 4. 2017
Brabantík a grifonek

Když jsou v čekárně a jdu okolo, většinou sedí, nebo leží paničce, či páníčkovi na klíně. Jakmile ale vidí, že se něco děje, že přicházím, začnou se okamžitě vrtět a chtějí se kamarádit. Jejich roztomilé frkání a pochrochtávání mě většinou dostane a nemůžu jinak, než je pomazlit. Brabantík i grifonek jsou zkrátka dokonalí společenští psi, malí, skladní, vždy dobře naložení a připravení pro každou srandu.

Stejné to je, když přijdou do ordinace. Jsou chytří, takže tuší, co je čeká a na vyšetřovací stůl se jim moc nechce. Jakmile ale skončíme s ošetřením, okamžitě to vědí a začnou se kamarádit, vrtět celým psem, olizovat všechny v dosahu a blaženě pofrkávat - typický zvuk natěšeného grifonka, či brabantíka. Abych nemusel psát brabantík a grifonek, zkrátím to na grifonek. Brabantík totiž patří mezi belgické grifonky.

Grifonci jsou velice módní společenské plemeno. Nejčastěji se s nimi potkávám při preventivních vyšetřeních na luxaci pately, tedy vykloubení čéšky. Tohle onemocnění se vyskytuje u všech trpasličích a malých plemen. Grifonci nejsou výjimkou, ale nejsou zdaleka tak často postiženi, jako například čivavy nebo jorkširští terieři. Vyšetření čéšek je moje oblíbená práce, není bolestivé, je celkem rychlé, a pokud mi při tom do ucha frká mazlící se grifonek, je to paráda. U luxace čéšek hodnotíme stupně od nula do čtyř. Nula značí zdravého psa, což je u grifonků nejčastější výsledek.

Grifonci patří díky své velikosti a temperamentu mezi plemena, která se dost často poraní, zejména v mladém věku do jednoho roku. Často při hře nebo při jejich oblíbené disciplíně - lezení po gauči, posteli nebo křesle. Když spadnou, většinou si něco zlomí. Nejčastější jsou zlomeniny předloktí, lýtka a lokte. Grifonci jsou, bohužel, celkem křehcí. Řešením je pak operace zlomeniny. Kosti zpevníme ploténkou, nebo zevním fixátorem, což je takový strojek, kdy z nohy vyčnívají dráty, které kosti fixují a jsou propojeny spojkami a tyčkami, nebo jsou zalité do speciální hmoty, metakrylátu. Po zhojení zlomeniny, tedy asi po dvou měsících, lze fixaci odstranit.

Kromě ortopedických problémů řešíme u grifonků často různá onemocnění očí. Kdo pozoroval grifonka zblízka, ví proč. Mají opravdu velké oči, dost vyčnívající z lebky a velice krátký, téměř žádný čumák. Proto se často poraní na rohovce, tedy vrchní průhledné vrstvě oka. Poranění rohovky se projeví bolestivostí, přivíráním oka a častým mrkáním s výtokem z oka. V takovém případě je nejlepší nechat psa neprodleně vyšetřit. Při vyšetření rohovky používáme fluoresceinové kapky, které nám umožní vidět i drobná poranění, která nejsou jinak na průhledné rohovce patrná. Při zranění rohovky stačí ve většině případů léčení kapkami do očí, v závažných případech je třeba operace rohovky za pomoci operačního mikroskopu. Kromě toho dochází u grifonků často k výtokům z očí, kdy jsou příčinou ucpané nebo zúžené slzné kanálky, slzy pak nemohou odtékat z oka a vytékají většinou z vnitřního koutku a vytváří časem typicky červenohnědé stopy na srsti. V případě ucpaných slzovodů je řešením jejich propláchnutí v anestezii. Pokud jsou zúžené, je řešení složitější a v některých případech není možná ani operace. Naštěstí to není žádný zásadní problém, spíš je to pro psa trochu nepříjemné.

Co říct na závěr? Za mě jeden z favoritů na titul nejlepšího malého společenského psa. Grifonci jsou v povaze jednoduše úžasní, podobně jako buldočci, nebo mopsíci. Kromě toho jsou velice zdravé plemeno. To ale není všechno. Grifonci jsou také velice sportovně nadaní a temperamentní psíci, kteří vám budou dobrým parťákem při procházkách. Milují hrát si s pánečkem, to je pro ně nejvíc. A kromě toho, pokud vyberete hrubosrstou variantu, ušetříte si starosti s chlupy po bytě. Psa necháte třikrát do roka upravit trimováním, nebo se to naučíte sami, a nikde nebude ani chlup. Grifonek je ideální společník do bytu a k domu zase spolehlivý hlídač. Každého vetřelce okamžitě ohlásí a zbytek je pak na vás…

Autor textu: MVDr. Lukáš Duchek

videoBrabantík a grifonek
...
video video

Brabantík a grifonek

2. 4. 2017
Kokršpaněl

Stejné je to i s jejich úpravou srsti, někteří jsou v létě ostříhaní skoro dohola, jiní jsou zarostlí a neupravení a další jsou vzorně učesaní výstavní psi. Takže když přijde do ordinace kokr, je to vlastně skoro pokaždé něco jiného. Každý kokr je individualita.

Kokříci jsou dlouhodobě velice oblíbené plemeno a je to především díky kombinaci jejich vzhledu, velikosti a povahy. Jsou velcí „tak akorát“, mají dlouhou hedvábnou srst, elegantní hlavu, krásný pohled a většinou i milou povahu. Nedejte se ale mýlit, je to lovecké plemeno s vlastním názorem, dokážou být tvrdohlaví a neposlušní. A přesně v tomhle duchu se odvíjí i návštěvy v ordinaci, nikdy nevím, co mám čekat.

Kokršpanělové k nám často přichází s typickým problémem, záněty zevního zvukovodu. Psi mají svěšené ucho nebo obě uši, třepou hlavou a často se drbou na uších. Je to problém vznikající často v souvislosti s koupáním v řece nebo rybníce, také v souvislosti s osinami ve zvukovodu, ale i po léčbě antibiotiky, nebo prostě jen tak. Důležité je problém příliš neodkládat a určitě nechat psovi vyšetřit zvukovody otoskopem, tedy kukátkem do ucha. Podle výsledku vyšetření můžeme vyloučit osiny a podle cytologie můžeme stanovit, co způsobuje zánět. Pak doporučíme režim léčby, většinou kapky na čištění zvukovodu a další kapky s léky proti bakteriím nebo kvasinkám, podle výsledku cytologie. Bohužel někteří majitelé se dožadují těch kapek, co minule tak pomohly, a psa třeba vůbec nepřivedou, nebo ho nechtějí nechat vyšetřit. U nás kapky bez vyšetření nedostanou. Často je kolem vyšetření kokra trochu veselo, je to ale ve prospěch psa, léčit zvukovody nebo cokoli jiného bez diagnózy je nesmysl. Velice důležité je zvukovody doléčit a zkontrolovat, jestli je možné kapky vysadit. Pokud se totiž vysadí předčasně, dojde velice brzy k obnovení problémů.

Kromě uší mají kokříci ještě jednu častou bolístku. Jsou to osiny zapíchnuté nejčastěji v oblasti meziprstí na tlapkách, ale také na břiše, na krku atd. Na vině jsou neposekané travní porosty a dlouhá srst kokršpanělů. Osina se zachytí do dlouhých chlupů a díky zpětným háčkům se díky pohybům psa postupně propíchne kůží a cestuje dovnitř tlapky nebo jiné části těla. S rozpoznáním osiny je to jednoduché, pes začne místo s osinou intenzivně ošetřovat a olizovat. Pokud budete dost rychlí, zachytíte osinu, jak vstupuje přes kůži a je snadné ji vytáhnout. Ve většině případů ale přijdou majitelé se psem s oteklou tlapkou, mezi prsty je drobný otvor a vytéká z něj hnis. Pak je třeba psa pokud možno v dohledné době uspat, otvor po osině rozšířit, najít osinu, vyjmout jí a ránu vypláchnout a zašít. Vypadá to jako banalita, ale v případech, kdy se stav zanedbá, osina cestuje dál a pak se velice těžko hledá, ohrožuje psa a naděje, že se to samo zahojí, je mizivá. K zahojení dojde pouze tehdy, když osina na jiném místě vyjde ven z těla. Samozřejmě ještě horší je situace s osinami ve zvukovodu, na krku nebo na břiše. Vznik problému je stejný, ale osina cestující v oblasti krku nebo břicha je mnohem nebezpečnější. Co se týče prevence, je to jasné, pokud možno nechodit se psem na zarostlá místa a pokud nepotřebujete psa vystavovat, tak na léto a podzim ostříhat nakrátko zejména tlapky a také vnitřní plochu ušního boltce. Důležitá věc, která vám ušetří množství problémů a peněz je pravidelná prohlídka srsti po venčení, zejména na tlapkách a uších.

Kromě těchto typických lapálií u kokršpanělů vyšetřujeme dysplazii kyčlí při vstupu do chovu. Jako plemeno jsou kokříci co se týče dysplazie průměrní. Určitě doporučuji vzít si štěně po zdravých testovaných rodičích. Kokr je velice pohyblivý a potřebuje zdravé kyčle.

Kromě toho u kokrů řešíme i opravdu závažné problémy, jako je výhřez meziobratlové ploténky, kdy psi náhle ochrnou a je třeba neprodleně zasáhnout. Pokud pes přestane chodit, je podstatné, aby byl co nejdříve, nejpozději do 24 hodin, převezen na specializované pracoviště. Ochrnutým pacientům vyšetřujeme páteřní kanál pomocí CT a najdeme místo s výhřezem ploténky, vyhřezlou hmotu je pak nutné operativně vyjmout. Čas tady hraje velice důležitou roli, pokud je komprese na místě příliš dlouho, mícha se nevratně poškodí a stav již nelze zvrátit.

Zajímavé je, že pokud se zamyslím, mezi majiteli kokršpanělů si vzpomínám na samé sympatické milé lidi. Takže to kokříci se svými pánečky asi docela umí. Nebo si mílí lidé vybírají kokršpaněly. Každopádně kokříci se svými pánečky jsou pohodoví pacienti.

Autor textu: MVDr. Lukáš Duchek

videoKokršpaněl
...
video video

Kokršpaněl

26. 3. 2017
Dalmatin

Díky své aktivitě působí někdy trochu neklidným dojmem, ale v čekárně je to prostě nudí, a to zcela chápu. Často jsem byl svědkem ryze optimistického až naivního přístupu, kdy byl v čekárně nějaký nevrlý nebo i agresivní pes a příchozí dalmatin jako by neslyšel vrčení nebo nepochopil, co tím myslí a dokráčel až na dosah. V řadě případů kupodivu jejich nekonfliktní přístup nakonec vedl k navázání normálního seznamovacího rituálu a v ostatních případech dalmatin rychle couvnul, jako by pokrčil rameny a šel si po svých. Prostě není úplně snadné je vytočit, řeklo by se u lidí.

Dalmatini patří mezi středními plemeny k těm zdravějším. Jsou to vcelku dlouhověcí psi s ideálně vyváženou sportovní postavou, takže se jim řada problémů vyhýbá. Je ale několik chorob, které souvisí často s jejich zbarvením, a musíme je občas řešit.

Jako většina bíle zbarvených krátkosrstých plemen je dalmatin celkem často postižen atopií, tedy alergickým onemocněním kůže, které je způsobeno vdechovaným alergenem. Některé atopie jsou sezónní a souvisí s výskytem pylů, jiné souvisí s alergií na roztoče, prach, ale také na lidské epitelie a mnoho dalších alergenů. Onemocnění obvykle vzniká během prvního roku života a je typické svědivostí a zarudnutím zejména v oblasti tlapek, slabin, podpaží a břicha. Často se komplikuje bakteriální infekcí, protože pes kůži olizuje, a tak jí mechanicky poškodí a namočí slinami se zbytky rozkládající se potravy a bakteriemi. U atopiků jsou dvě důležité věci. Je třeba precizní diagnostika u odborníka dermatologa, jinak se léčba zvrhne v odstraňování následků, pes dostává opakovaně celkově antibiotika na infekci, která se ovšem vrací, a nakonec od někoho dostane celkově kortikoidy. To nemá dobrý výsledek, je třeba určit na co je pes alergický, doporučit eliminaci alergenu, případně desenzibilizaci. Kromě toho je třeba, aby pánečci pochopili, že u asi poloviny případů zabere desenzibilizace a u ostatních je třeba doživotně dodržovat pokyny dermatologa a často i podávat léky. Atopii nelze u poloviny případů odstranit, ale pouze udržovat. To je pro mnohé klienty zklamáním, ale psi se správným managementem atopie žijí hezký život.

Další choroba související s bílou barvou je vrozená hluchota. Štěňata se rodí slyšící, ale během druhého měsíce života postupně přijdou o sluch. Proto se u dalmatinů štěňata testují na hluchotu, a pokud se pro dalmatina rozhodnete, berte určitě testované štěně s potvrzením z pracoviště provádějící vyšetření. Je to problém, který je neřešitelný a vychovat hluchého psa není nijak jednoduché. Pokud vás nevidí, například běží směrem od vás, není možné ho přivolat ani ovládat. Hrozí pak celá řada rizik a ideální je, pokud má takový pes doma slyšícího psího kamaráda. Brzy si zvykne ho sledovat a není pak problém s přivoláním, zavoláte je oba, slyšící se otočí a hluchý okamžitě zareaguje, že kámoš běžel za páníčkem a běží také.

Dalmatiny také často potkávám při rentgenování kyčlí a loktů při vstupu do chovu. Dalmatini patří mezi zdravější plemena, co se kyčlí týče, a tak je zpravidla výsledkem zdravý pes a usměvavý páneček. Určitě doporučuji opět vybírat štěně po testovaných rodičích, dalmatin je velice sportovní a aktivní pes a zdravé kyčle a lokty jsou při jeho aktivitě a délce života nezbytné.

Dalmatini byli v určité době velice módní plemeno, ale to poslední dobou už úplně neplatí. Naprosto nechápu proč. Jsou to nekonfliktní, veselí, sportovní a velice učenliví psi. Takže je s podivem, že parky a cvičáky jsou plné maďarských ohařů, ridgebacků a výmarských ohařů a dalmatina vidíte spíš zřídka. Přitom v rychlosti, učenlivosti nebo sportovní výkonnosti jsou s těmito plemeny porovnatelní. Navíc jejich lovecké sklony nejsou zdaleka tak silné, jako u výše jmenovaných. Prostě si myslím, že jsou neprávem trochu opomíjeni. I mezi plemeny vládne totiž paní móda a pořídit si dalmatina není už asi úplně in. Má to ale i lepší stránku, mezi chovateli dalmatinů si můžete vybrat z opravdu kvalitních chovných stanic, módní plemena jsou naopak většinou postižena přebytkem poptávky a to nevěstí pro kvalitu chovu nic dobrého.

Autor textu: MVDr. Lukáš Duchek

videoDalmatin
...
video video

Dalmatin

19. 3. 2017
Bígl

Už v čekárně se projeví jejich zvědavost, neposednost a v některých případech i trochu té neukázněnosti, kdy se snaží prozkoumat všechny přepravky s kočkami nebo krabičky s morčaty a křečky. Jasně, že nevynechají ani všechny psí kámoše v čekárně. Typický přístup bígla: „Jdu se jen podívat, tak co proti tomu máte?“. Bohužel majitelům často v tu chvíli nedojde, že křečci a morčata umírají strachy, kočky jsou vyděšené a někteří psi berou takové drzé přiblížení jako narušení teritoria. Bíglové jsou prostě nezávislí, aktivní a temperamentní pohodáři, kteří nejvíce milují dělat to, co je zrovna napadne. A dvě věci milují ze všeho nejvíc - běhat a jíst. Tedy ne oboje najednou. I když i to bígl zvládne snadno, například když venku najde nějakou tu starou kost a páneček mu jí nechce dopřát…

Bíglové patří mezi celkově zdravá a dlouhověká plemena. Mezi pacienty máme i bíglíky ve věku 15 let. Nejčastějším problémem, který u bíglů řešíme, je obezita. Bígl je původně honič, určený pro vytrvalostní běhání při práci na stopě, proto postavení společenského psa, kdy většinu dne proleží v teple na pelechu nebo na gauči, nedělá jeho kondici dobře. Kromě toho je bígl plemeno s obrovským apetitem a jídlo je jejich vášeň. Tahle kombinace často nedopadá dobře. Nedávno jsem ošetřoval bígla s hmotností třicet kilo. Jako u lidí je obezita často spojena s chorobami srdce, páteře, kloubů nebo s cukrovkou. Řešením není psa „vyléčit“ dietou, ale trvale změnit pohybové i stravovací zvyky. Jen to vede k dobrým výsledkům. Někdy mám trochu problém, protože často platí „jaký pán, takový pes“ a pak si při diskuzi o změně stravovacích návyků a pohybovém režimu připadám leckdy dost trapně. Kromě toho často pes žije v domácnosti o více lidech a veškerou snahu o zhubnutí psa tajně maří některá dobrá duše, jako babička, dědeček a podobně. Prostě léčení obézních psů je na dlouho a bez spolehlivé spolupráce pánečků je to zhola nemožné.

Bíglové patří mezi časté pacienty s poraněním zkřížených vazů v koleni. Je to obvykle v důsledku nadváhy, jak jsem již zmínil, ale často se to přihodí i bíglům sportovcům s normální hmotností. Tohle poranění vznikne jakoby samo při běhu, skoku, dopadu nebo otočení psa, v jeden moment pes vyjekne a nohu začne nosit. Někdy pánečci váhají s návštěvou veterináře, protože mají pocit, že pes jen špatně šlápnul a vše se samo uzdraví. To se bohužel nestane a typicky se pes za týden nebo dva trochu zlepší a může na několik dní nebo týdnů i přestat kulhat, zejména když dostane nějaká analgetika. U těchto případů bohužel pánečci přijdou za dva nebo tři měsíce po poranění, koleno je již zduřelé, plné artrózních výběžků a i přes operaci kolene pes končí s trvalými následky. Proto je třeba u psů s náhle vzniklým kulháním na pánevní končetinu navštívit veterináře včas, nejlépe pokud kulhání samo nepomine, do týdne po poranění. U včas operovaných pacientů s poraněním zkřížených vazů je prognóza velice dobrá, zejména s využitím novým operačních technik TTA, kdy při operaci vložíme do kolene titanový implantát a změníme biomechaniku kolene tak, aby koleno zase normálně pracovalo.

Další skupinou pacientů jsou bíglové s problémy s meziobratlovou destičkou. Pánečci přijdou s bíglem, který je silně bolestivý, odmítá se pohybovat, hlavu nese dole a nereaguje na běžná analgetika. Jsou to pacienti s protruzí nebo výhřezem meziobratlové ploténky na krční páteři. Je zajímavé, že u bíglů naprosto převládá lokalizace problému na krční páteři, problém na hrudní nebo bederní páteři je u bíglů výjimkou. U těchto pacientů je správným řešením vyšetření páteřního kanálu pomocí kontrastního vyšetření rentgenem nebo CT tomografií, případně magnetickou rezonancí. Na klinice používáme CT vyšetření, pomocí kterého zobrazíme místo a rozsah problému na krční části páteře. U většiny pacientů je řešením operace páteře s vyjmutím vyhřezlé části disku. U krčních páteří na rozdíl od hrudních a bederních lokalizací je poměrně časté, že pes má již vyhřezlou ploténku do páteřního kanálu a přesto není ochrnutý vůbec nebo jen mírně a hlavním příznakem je bolestivost. Je to hlavně díky širokému páteřnímu kanálu v oblasti krku, kde má mícha více prostoru uhnout před hmotou disku. Většina těchto pacientů končí dobře a operace je vrátí do normálního života. Majitelé s nimi jen někdy zbytečně dlouho chodí od veterináře k veterináři, zkouší různá analgetika, kortikoidy a podobně - bez správné diagnózy a zbytečně tak riskují budoucnost psa.

Když se tak zamyslím, všichni majitelé bíglů jsou svobodomyslní lidé, většinou od psa nečekají žádná vítězství na závodech nebo výstavách, ani žádné velké úspěchy s výcvikem. Prostě mají psího kamaráda pro radost. To je fajn skupina lidí a musím vyjádřit i určitý respekt. Mít doma bígla chce spoustu trpělivosti a ne vždy to je snadné. Bíglové se někdy dokážou chovat svéhlavě, ničit vybavení bytu, hodiny se toulat, žrát co nemají a podobně. Kdo je tolerantní, sportovní a nezávislý a chce mít podobného psího parťáka, bígl je dobrá volba. Jsou to rození běžci, veselí společníci a věční zvědavci.

Autor textu: MVDr. Lukáš Duchek

videoBígl
...
video video

Bígl

12. 3. 2017
Československý vlčák

Při pokusu narušit jejich prostor neváhají někteří z nich použít výhružky, nebo dokonce zuby. V čekárně veterinární kliniky se psi tohoto plemene obvykle těší velké pozornosti. Většina majitelů jiných plemen je obdivuje. Československý vlčák se však jen tak s někým nekamarádí, raději se někam uklidí a nejzajímavější část čekárny pro ně představuje východ, který doslova hypnotizují.

Když přijde do ordinace zástupce plemene československý vlčák, je situace podobná. Pokud je pes tolerantní, jde všechno rychle. Snažím se je moc neobtěžovat, ani pohodový vlčák doktora nemiluje. No a s těmi ostatními postupuji po dohodě s pánečkem či paničkou. Většina majitelů čévéček, jak jim zkráceně říkáme, naštěstí dobře ví, koho mají doma. Majitel proto nasadí psovi košík, drží hlavu a já se snažím dělat vše rychle a bez velkého fyzického kontaktu. Je třeba respektovat, že tihle psi jsou zčásti vlci, někteří více a jiní méně. Původním záměrem křížení vlka s německým ovčákem bylo zlepšit zdraví ovčáků při zachování povahových rysů a pracovitosti. Podařilo se to tak napůl. Českoslovenští vlčáci jsou výrazně zdravější než němečtí ovčáci. Co se týče povahy a schopností při výcviku, je to něco zcela jiného.

Československé vlčáky potkávám při vyšetřeních na dysplazii kyčlí a loktů, které se provádí u mladých zvířat před vstupem do chovu. Výskyt dysplazie kyčlí i loktů je u tohoto plemene poměrně malý, většina zvířat je zdravá, což je důsledek přimísení krve vlka. Kromě rentgenového vyšetření se provádějí i genetické testy z odebrané krve, kde se prověřuje hlavně degenerativní myelopatie a dwarfismus (trpasličí vzrůst). Všechny jmenované choroby se do chovu přenesly z chovu německých ovčáků. Nutno říci, že jen v určité míře. Klinicky nemocných vlčáků s dysplazií lokte je opravdu minimum. U kyčlí je situace o malinko horší, ale na velké plemeno ještě dobrá. Co se týká trpasličího vzrůstu, je to výjimečná vada. Klinicky nejrozšířenější z těchto testovaných chorob je degenerativní myelopatie. Máte-li však štěně po testovaných rodičích, je riziko onemocnění nulové, jelikož jde o recesivní vadu s jednoduchou Mendelovskou dědičností. Jinak řečeno, zdraví a testovaní rodiče znamenají zdravé potomky. Na rozdíl od dysplazie, kde jde o polygenní dědičnost a vadu nelze geneticky testovat, vychází se pouze z RTG posouzení kyčlí, vede selekce rodičů pouze ke snížení pravděpodobnosti dysplazie u štěňat.

Českoslovenští vlčáci jsou jinak celkem zdravé a odolné plemeno. Zvládnou v pohodě bydlet venku, nemají problém urazit dlouhé vzdálenosti, jsou to velice vytrvalí běžci. Jsou ale často na štíru s poslušností a někdy si udělají svévolně delší výlet. Pak u nich řešíme různá poranění tlapek, drápů nebo tržná či kousná poranění kůže, ale také zlomeniny a poranění kloubů či páteře. Zkrátka obvyklé spektrum poranění psů, kteří si vyjdou na vlastní pěst. Řešení drobnějších poranění bývá snadné a obvykle to spraví dezinfekce a sešití rány. Závažnější případy vyžadují ortopedické operace, a někdy nestačí ani to a zůstávají trvalé následky. U některých jedinců bych doporučil GPS do obojku, jinak je hledání psa o nervy.

Na jednu stranu obdivuji všechny majitele československých vlčáků. Tohle plemeno není snadné na výchovu a soužití. Na druhou stranu je krása a přirozenost československých vlčáků uhrančivá. Úplně tomu rozumím, že je něco magického na tom mít doma „krotkého vlka“. Československý vlčák vám určitě umožní nahlédnout do části vlčích tajemství. Sdílet život s polovičním vlkem, to zní dobře, nemyslíte? Ale musíte na to mít. Ve všech ohledech.

Autor textu: MVDr. Lukáš Duchek

videoČeskoslovenský vlčák
...
video video

Československý vlčák

5. 3. 2017
Anglický mastif

Proč taky čekat ve stoje? Ostatní majitelé psů jsou zpravidla opatrní a drží své miláčky stranou. Následují otázky na hmotnost psa a podobně. Není divu, většina samců váží okolo 100 kg, feny zpravidla kolem 80 kg. Mastifové jsou majestátní klidní psi, vědomí si své velikosti. Proto také většinou neřeší případné pokusy o provokaci ze strany ostatních psů.

Angličtí mastifové se chovají v ordinaci přátelsky a klidně. Výhrady mají pouze ke spolupráci s doktorem a sestřičkou, ale to řeší většinou pasivním odporem. Moc dobře totiž vědí, že když si lehnou na nemocnou nohu, je dost obtížné ji vyšetřit… a podobně. Takže nás nechají, abychom je namáhavě zvedli a hned, jakmile začnu s vyšetřením, nebo ošetřením, sednou si, případně rovnou lehnou, abych na ně nemohl a tváří se přitom jako neviňátko. Někdy je to docela vtipné, protože pánečci musí držet psa, aby si nesednul, nebo nelehnul. Pokud přijde s „pejskem“ na vyšetření jenom panička, je to fyzicky dost náročné. Ale mastif je v klidu. On při tom všem vydá jen minimum energie a všichni ostatní jsou zpocení.

S mastify se setkávám často při ortopedický vyšetřeních. Vzhledem k jejich hmotnosti jsou u nich častá poranění zkřížených kolenních vazů. Typicky přijdou s jakoby bez příčiny vzniklým kulháním na pánevní končetinu. Tenhle typ poranění kolene byl ještě před deseti nebo patnácti lety strašákem všech velkých plemen. V té době se operovalo technikou náhrady kolenního vazu, většinou polyesterovou, nebo polyamidovou náhradou, nebo náhradou z pruhu široké povázky. Všechny tyto techniky ale vedly k postupnému rozvoji artrózy a u velkých plemen to často znamenalo během pár let závažné problémy, nebo i zkrácení života. Dnes operujeme tato zranění za pomoci tzv. neutralizace kolene, tedy biomechanickým vyrovnáním sil v koleni. Metody se nazývají zkratkami z anglických názvů, nejoblíbenější je TTA (náklon tibiální tubrozity), někteří kolegové provádějí TPLO, starší techniku náklonu tibiálního plata. Obě tyto metody výrazně zlepšují prognózu pacientů po operaci ruptury kolenních vazů oproti kdysi užívaným náhradám. A platí, že čím větší je pes, tím větší je přínos TTA oproti náhradě, takže u mastifa je volba zcela jasná.

Mastifové jsou také moji oblíbení pacienti při zhotovování RTG snímků k vyhodnocení dysplazie kyčlí. Je dobré uvést, že i přes svojí hmotnost patří mezi velkými plemeny, co se týče dysplazie kyčlí, k těm nejzdravějším. U dysplazie kyčlí nejde totiž o hmotnost, ale o genetiku. Vznik dysplazie podmiňuje genetika, vlastní vývoj onemocnění, tedy rychlost rozvoje a velikost potíží, které nastanou u postižených jedinců, jsou ale samozřejmě horší u velkých plemen.

Asi je dobré zmínit i délku dospívání a celkovou délku života mastifů. Tito obříci úplně dospívají až ve třetím roce života a od šesti nebo sedmi je můžeme považovat za seniory. Málokdy se dožijí deseti, nebo více let a v podstatě všichni jsou od osmi let už staříci a stařenky. Tohle je bohužel daň za velikost, platí to ale u všech obrovských plemen.

Posledním velkým strašákem je u mastifů torze žaludku. Nevyzpytatelné akutní onemocnění, které se objevuje v době těsně po nažrání, většinou večer a v noci a znamená akutní ohrožení života. Bohužel prevence není spolehlivá a doporučované postupy, jako je rozdělení denní dávky na dvě krmení, nebo krmení z vyvýšeného místa jen snižují riziko. Proto je dobré krmit tak, abyste mohli mít psa pod kontrolou ještě několik hodin po jídle. Včasný operační zákrok zachrání většině psů život a také sníží významně riziko torze do budoucna. Hlavním faktorem pro výsledek léčení a operace je tady čas. Jak s kolegy často říkáme - večerní torze, dobrá prognóza. Ranní torze – tedy pacienti přivezení s torzí až ráno, většinou již po několika hodinách trvání, má velice výrazně horší prognózu.

A na závěr jedna drobnost. Mastifové jsou impozantní, klidní a pohodoví parťáci. Většina lidí myslí, že potřebují nutně velkou zahradu. To je ale omyl. Chce to spíš dost místa na ležení doma, abyste nemuseli svého pejsánka při každé příležitosti přeskakovat. Mastifové jsou velice společenští a milují své pánečky. Vzhledem ke své konstituci potřebují pohybu spíš menší množství. Pokud si chcete pořídit anglického mastifa, přemýšlejte také o tom, jak velké máte auto a kdo vám případně pomůže mastifa naložit, pokud nebude sám schopen. Mastif totiž není pes na manipulaci jedním člověkem, spíš je třeba dva fyzicky zdatné majitele nebo pomocníky.

Autor textu: MVDr. Lukáš Duchek

videoAnglický mastif
...
video video

Anglický mastif

26. 2. 2017
Mops

Do ordinace se většinou hrnou, chtějí všechno prozkoumat, pozdravit se s doktorem, očuchat, kdo tu byl předtím a kouknout se na pamlsky. Kromě této odzbrojující povahy vás dostanou jejich hlasové projevy. Je to nekončící sled chrochtání, frkání a vrtění nejen zadkem, ale celým mopsíkem. Jejich vášeň všechny potěšit je neodolatelná. Co se týče roztomilosti, je jen málo plemen, která hrají stejnou ligu. A co teprve mopsí štěňátka! Co se týče vzhledu, jejich obličej vlastně psa úplně nepřipomíná, mají obrovské oči a jedinečnou mimiku. Pro mě jsou mopsíci takoví chlupatí roztomilí mimozemšťánci.

Důvodů, které k nám mopsíky přivádějí, je bohužel mnoho. Tělesná stavba mopsíky hendikepuje, hlavně se to týká dýchacích cest, očí a uší. Vlastně všichni mopsíci v některých situacích při dýchání chrochtají a frkají, což je dáno stavbou lebky a tomuto souboru možných problémů se říká brachycefalický syndrom. Jde zejména o zúžení nosních dírek a prodloužené měkké patro. Oba tyto problémy má v určité míře každý mopsík, zdravotní potíže však způsobují jen u části populace a to hlavně u starších psů. Pacienti pak těžko dýchají, nesnáší příliš dobře fyzickou zátěž, ani vysoké teploty a při spánku zpravidla výrazně chrápou. Pokud jsou tyto potíže významné, je třeba zasáhnout. Neléčené dýchací problémy vedou totiž k poškození srdce a v závěru k ohrožení života. Řešením je ve většině rozvinutých případů chirurgická plastika nosních otvorů a zkrácení měkkého patra. Tento zákrok je ale třeba udělat včas, aby měl správný efekt.

Problémy s očima souvisí s velikostí očí a mopsí povahou. Mopsíci jsou velice kamarádští psíci, někdy jsou až naivně důvěřiví. K poškození očí od koček nebo jiných psů u nich dochází často. Souvisí to také s tvarem lebky. Mopsíci vlastně nemají žádný čumák, oči jsou tedy velice zranitelné, a to například i při pohybu v přírodě, kde hrozí především šlehnutí větví. Nejčastějším důsledkem takového úrazu je poranění rohovky. Léčení těchto úrazů je třeba neodkládat, jinak se často vyvine rohovkový vřed a šance na uzdravení bez následků se výrazně sníží. Proto je třeba vyšetřit celistvost rohovky hned, jakmile pejsek oko přivírá, aby se v případě potřeby neodkladně zahájila léčba. V některých případech jsou poranění oka vážná, zejména kousná poranění oka. V takových případech mže pejsek o oko i přijít. Kromě těchto úrazových stavů se u starších mopsů vyskytují tzv. pigmentózní keratitidy, tedy chronické onemocnění, kdy se na povrchu rohovky ukládá černý pigment. Pokud se věc včas neřeší, dojde postupně k oslepnutí zvířete. V řadě případů to souvisí s poruchou slzného aparátu, kdy oko není dostatečně omýváno slzami a dochází k osychání a poškození rohovky. Opět to má mimo jiné souvislost s velikostí oční bulvy, větší oko více osychá. Řešením je v těchto případech doživotní léčba, tedy údržba, zahrnující pravidelnou aplikaci umělých slz a protizánětlivých léků do oka. K chirurgickému řešení je možné přistoupit ve vážných případech.

Problémy uší, tedy hlavně zvukovodů souvisí opět s jejich tvarem. Mopsíci mají drobné ušní boltce a úzké zvukovody. Často pak dojde během života vlivem opakovaných zánětů zvukovodu k výraznému zúžení až neprůchodnosti. Proto je třeba záněty zvukovodů nepodcenit a vždy doléčit pod kontrolou veterináře. Nejčastější příčinou opakovaných zánětů je jejich nedoléčení nebo léčba bez stanovení původce. Správně by se mělo před každým nasazením ušních kapek udělat minimálně cytologické vyšetření sekretu pod mikroskopem a ve složitějších případech také kultivace. To řada majitelů psů považuje, bohužel, za tahání peněz z kapsy a dožaduje se „těch kapek, co mu minule tak pomohly“. Potíž je v tom, že většina ušních kapek obsahuje kortikoidy a tak „pomůžou“ vždycky bez ohledu na příčinu. Bohužel však jen na omezenou dobu a pak se potíže vrátí. Čím vícekrát se tento koloběh opakuje, tím složitější je zvukovody vyléčit. V řadě případů je pak zvukovod již tak úzký, že se opakovaně ucpává sekretem a mazem. Jediné východisko je pak operace zvukovodu, kdy zvukovod zkrátíme a rozšíříme.

Jako ortoped se nemohu nezmínit o luxaci patelly, tedy čéšky. Mops patří mezi plemena, kde se tohle dědičně podmíněné onemocnění vyskytuje. Je třeba dodat, že mopsů, kteří potřebují operaci čéšky je málo, mopsů se zdravými koleny je naštěstí většina.

Mopsíci jsou jednoznačně společenské plemeno a málokterý pes je takový profesionální zlepšovač nálady. Naopak se úplně nehodí pro sportovce, kteří chtějí se psem pravidelně cvičit, běhat nebo jezdit na kole. To není úplně mopsí šálek kávy. A ještě jedna věc, většina majitelů mopsů zůstane věrná plemeni a jiného psa nechtějí. Úplně je chápu. Mopsíky si prostě zamilujete a nebudete chtít měnit.

Autor textu: MVDr. Lukáš Duchek

videoMops
...
video video

Mops

19. 2. 2017
Vizsla

Maďarský ohař je ztělesněním dobré nálady a temperamentu, navíc v těle velice všestranného sportovce. Takže jste-li aktivní člověk a potřebujete prima parťáka pro sport, maďar je určitě dobrá volba. Jsou to roztomilá a přátelská psiska, pravda trochu svobodomyslnější povahy a neutuchajícího temperamentu, takže kdykoliv se jim zachce, klidně vás ve stoje olíznou přes celý obličej. Viszly jsou ale také velice chytré, proto se vstupem do ordinace zpravidla trochu zpomalí, protože tuší, že je nečeká zrovna nic příjemného. Toto plemeno mám velmi rád, při jejich ošetřování se nemusím nijak zvlášť přizpůsobovat nebo si dávat pozor, maďárkové jsou dobří pacienti a náladu jim jen těžko zkazíte.

Nejčastěji vídám maďarské ohaře při povinných vyšetřeních dysplazie kyčlí. Je to zvláštní, ale stejně jako u většiny loveckých plemen se výsledky vyšetření velice liší - od zdravých psů až po čtvrté stupně dysplazie u mladých psů. To je dáno především výsledkem chovatelské minulosti loveckých plemen. Povinné vyšetření kyčlí je, bohužel, otázkou teprve poslední doby. Kromě toho plemeno tak trochu doplácí na svou popularitu. Není totiž možné mít tak rychle dostatečné množství kvalitních psů, což je u módních plemen docela obvyklý jev.

Další skupinou maďarských ohařů, kteří k nám přicházejí s kulháním v mladém věku, jsou často pacienti s dysplazií lokte nebo jinou růstovou poruchou, jako je osteochondróza ramene, nesymetrie vývoje předloktí atd. Naštěstí v řadě případů je výsledkem léčby zcela zdravý pes. U pacientů s dysplazií lokte je však, bohužel, častým následkem artróza lokte, která se i přes operaci vyvine během dalšího života.

Výčet problémů krásného plemene možná vypadá pesimisticky, je to ale trochu zkreslené velkým množstvím jedinců. Početná plemena mají zkrátka větší počet nemocných. Přesto si myslím, že povinná vyšetření kyčlí by se měla doplnit i o povinné vyšetření loktů a ramen. Řada dobrých chovatelů podstupuje se svými psy tato vyšetření dobrovolně a je jen na zájemcích o štěně, jakou chovatelskou stanici si vyberou. Doporučuji vybírat chovy, kde se kromě kyčlí vyšetřují i lokty a ramena. Výrazně se tím sníží riziko, že budete mít místo radosti ze štěněte starost o jeho zdraví.

Aktivní pes rovná se vyšší riziko úrazů. Občas proto přicházejí do ordinace s poraněním tlapek, končetin a s různými druhy ran. Při běhu v přírodě to není nic neobvyklého. Naštěstí to většinou spraví drobný chirurgický zákrok, v lehčích případech jen obvaz. Závažná zranění nejsou tak častá, maďaři jsou celkem šikovní a odolní psi.

Někdy se setkávám také s pacienty, kteří venku něco pozřeli. Maďaři bývají při chuti a mají vynikající nos, takže si často něco najdou, a ne vždy zdraví prospěšné. Řešil jsem už různé nástrahy na potkany nebo hlemýždě, ale také uvíznuté kosti. Komplikované jsou případy, kdy majitelé netuší, že pes něco pozřel. Pak přicházejí až po delší době, kdy je psovi zle a riziko vážných komplikací roste. Maďara mějte proto radši pod dohledem, nebo ho navykněte na košík. Nejspolehlivější je ale dobře vychovaný pes.

Možná jsem trochu staromódní, ale osobně mi největší radost přináší vidět maďarské ohaře venku při práci na poli nebo v lese. Kdo je zná, ví, o čem mluvím. Jsou pro to stvořeni. Jasně, dokážou žít ve městě a bez potíží vám budou stačit při běhu i jízdě na kole. Dost ale pochybuji, že by to oni sami vyměnili za život loveckého psa… Proto stále odkládám výběr loveckého plemene na později a mám královského pudla. Až si pořídím lovečáka, chtěl bych mít čas na lovecký výcvik a vidět loveckého psa při práci.

Autor textu: MVDr. Lukáš Duchek

videoVizsla
...
video video

Vizsla

16. 2. 2017
Vipet

Mám vždycky pocit, jakoby dodržovali nějakou psí etiketu. Skoro bych řekl, že se při návštěvě kliniky chovají zdvořile. Ve společnosti svého člověka nakráčí k recepci, žádný rozruch, pozdraví se s ostatními psíky, chvilku posedí… jo hele doktor, to půjdeme do ordinace. Doktore, no tak dobře, když chceš, tak si na mě můžeš sáhnout, s tím pamlskem za odměnu ses ale moc nevytáhl, panička dává lepší, ale abych neurazil…

Když ale vidíte vipeta venku v pohybu, je to úplně jiný pes. Jejich rychlost, obratnost a neuvěřitelná chuť běhat je patrná na první pohled. Skutečné nadání se však ukáže, až když mají dobrého parťáka na běhání. Dlouhou dobu jsem měl fenku rhodéského ridgebacka a vždycky jsem obdivoval její rychlost a obratnost. Když jí byl asi rok, potkali jsme vipeta a můj atletický ridgeback vypadal v porovnání s vipetem jako ve zpomaleném filmu. Ten rozdíl byl těžko uvěřitelný.

Vipet je, co se týče rychlosti i stavby těla, taková psí formule jedna. Bohužel i se všemi riziky havárií a poškození během tréninku nebo závodu. Je zajímavé, že vipeti a vlastně i chrti obecně (kromě irských vlkodavů) mají díky dokonalé pohybové soustavě prakticky nulový výskyt vrozených ortopedických problémů, nemají dysplazii kyčlí ani loktů, netrpí osteochondrózou ramene nebo problémy s páteří. Dokonce netrpí ani na poranění kolenních vazů nebo menisků. Prostě dokonalý závodní „stroj“. Ale stejně jako u závodních aut jsou jejich nejčastějším problémem havárie, tedy úrazy. Když uvážíme rychlost běhu, jsou následky pádu nebo nárazu do překážky často vážné. A to stačí jedno uklouznutí nebo špatný odhad, díra v trávě, nebo když vipetovi při běhu v zatáčce šlápne jiný pes na nohu… Máte-li vipeta, je zkrátka namístě opatrnost.

Z úrazů jsou u vipetů asi nejčastější poranění prstů, jako pohmoždění, vykloubení nebo zlomeniny. Jedná se sice o drobná, ale bolestivá poranění, která mohou lehce skončit trvalými následky. Léčení trvá od dvou týdnů až po tři měsíce. Znamená to klidový režim, fixaci prstu a u závažných stavů i operativní řešení. Závažnější, avšak také časté, jsou zlomeniny končetin, nejčastěji po nárazu do překážky. Tady bývá řešením většinou operace a šrouby s ploténkou nebo zevní fixátor. Paradoxně zlomeniny končetin mívají i přes operaci méně následků, než poranění prstů. Nakonec musím zmínit i závažná poranění, jako jsou zlomeniny obratlů a vykloubení páteře, což se bohužel také stává. Tady je situace opravdu vážná a může dojít, bohužel, i k trvalému ochrnutí psa. Přesto jsme řadu vipetů se zraněním páteře úspěšně „opravili“.

Kromě ortopedických zranění si vipeti při běhání často způsobí také poranění kůže, které vypadá, jakoby si natrhli kaťata nebo triko. Pokud se zachytí o drát, větev, či trní vznikne rána ve tvaru do „vé“ a podle rychlosti pohybu může být i celkem velká. Takové rány je třeba rychle a hezky zašít. V takových případech je nemožné čekat do večera, nebo dokonce do druhého dne. Okamžitě k veterináři! Pro šití jizvy je nejlépe zvolit plastiku, vipeti jsou hladkosrstí a jizva přes půl psa není nic pěkného.

A je tu ještě jedna choroba, kterou jsem opakovaně objevil u kulhajících vipetů. Jedná se o zánětlivé ložisko v nášlapné ploše prstů, odborně řečeno fokální pododermatitidu. Je to velice bolestivý stav, který je často těžké identifikovat. Vipeti znatelně kulhají, na celé končetině však není nic patrného a na první pohled vypadá tlapka normálně. Až při bližším ohledání a tlaku na polštářek, se problém projeví. V řadě případů potíže zmizí po nasazení léčby, kdy je poškozená rohovina nahrazena novou, jindy je třeba ložisko chirurgicky vyjmout.

Abych to shrnul: vipet je elegantní a zdvořilý sportovec s dobrým vychováním. Na jednu stranu je to oduševnělý pohodář, ale je také pro každou legraci a fyzicky na něj jen tak někdo nemá… Tedy dámy, být na vašem místě, pokud by vipet byl chlap, měl bych jasno.

Autor textu: MVDr. Lukáš Duchek

5. 2. 2017
Kavkazský pastevecký pes

Většina psů tohoto plemene není nijak nepřátelská, jsou však velice nezávislí, ostražití a ani trochu se jim nelíbí, když někdo narušuje jejich nebo pánečkův osobní prostor. Na první pohled mi kavkazáci připomínají medvěda. Jsou velcí, chlupatí, bez mimiky, těžko odhadnutelní. Jsou to ale také klidná a rozvážná psiska a vynikající ochránci, které je lépe nepokoušet.

Z výše uvedeného je jasné, že i všechna vyšetření a ošetření veterinárním lékařem jsou uzpůsobená jejich letoře, a pokud není třeba, zbytečně na kavkazáky nesahám a vyšetřuji spíš pohledem. Pokud je to nezbytné, majitel je pevně podrží, ale i pak je vyšetření většinou velice rychlé. Vtipné je, že nejlépe vychované kavkazáky mívají paničky, kdy pes vzhledem k fyzické převaze prostě musí paničku respektovat. Naopak pánečci bývají často opravdu velicí chlapi, kteří psovi leccos odpustí a při ošetření je to hlavně o fyzickém zvládnutí psa. Pro celou čekárnu je to velice dramatické, protože z ordinace se ozývá vrčení, sípání, ostré povely, funění… a po chvilce zápasu je vyšetření u konce.

Kavkazáci jsou od přírody velice odolné plemeno. Snesou velké mrazy, sníh, vítr i nepohodlí. Navíc se nikoho nezaleknou, ve své domovině nemají problém při strážení stáda zabít vlka. Je to ale také velké plemeno se všemi typickými riziky onemocnění, jako jsou ortopedické potíže – dysplazie kyčlí, dysplazie loktů, osteochondróza ramen nebo poranění zkřížených kolenních vazů. Proto se s kavkazáky jako ortoped potkávám dost často. Moje tři „oblíbená plemena“ při rentgenování kyčlí jsou kavkazák, středoaziat a braziská fila. Často je to tak trochu adrenalin, ale jsme už zvyklí, a jakmile zavedeme kanylu do žíly, pes za třicet až šedesát vteřin spí. Když to nejde jinak, dáme injekci do svalu, a kanylu zavedeme, jakmile pes trochu zvadne. Rentgenování kyčlí je u kavkazáků a středoaziatů podstatné, dysplazie kyčlí se u nich bohužel vyskytuje dost často. Legrační je, že když pak odcházejí, ještě částečně pod vlivem sedativ, motají se čekárnou ven, ale vrčení a výhružky si neodpustí.

Kromě dysplazie kyčlí bývá ortopedickým problémem u kavkazského pasteveckého psa poranění zkřížených kolenních vazů. Souvisí s velikostí, silou a temperamentem plemene, ale také se strmým úhlením pánevních končetin. Typický je náhlý vznik kulhání, vždy při pohybu, většinou při startu, skoku nebo náhlé změně směru. Ideální je, pokud majitelé přijdou se psem hned, když se obtíže projeví. Je totiž třeba naplánovat operaci kolene, nejlépe během týdne nebo dvou. Často ale přijdou se psem s poraněním starým měsíc nebo dva s tím, že čekali, jestli to nepřejde. Jenže koleno je pak již zduřelé s menší nebo větší artrózou a ani operace, která je nezbytná, artrózu samozřejmě nevyřeší.

U starších psů tohoto impozantního plemene se často, zejména v chladnějších měsících, setkávám s typickou bolestivostí při vstávání, lehání a sedání, kdy psi nechtějí vyskočit například do auta, nechtějí se ani zvednout z lehu a případně i naříkají. Nejčastěji se jedná o onemocnění páteře, kdy se na obratlích vytvářejí kostní výrůstky a později obratle navzájem srůstají (spondylóza páteře). Nejčastější se objevují výrůstky v oblasti spojení bederní páteře a křížové kosti, dále na bederní a na konci hrudní páteře. Tento problém nelze odstranit, jen udržovat. Nejdříve se provede RTG vyšetření páteře, abychom viděli rozsah onemocnění. Pak je třeba podle stupně spondylózy doporučit nejvhodnější schéma aplikace analgetik a další opatření. U starších psů se spondylózou je určitě lepší, pokud spí v noci uvnitř a přes den mohou vyhledat přístřešek, kde mají suchý pelech. Chlad a vlhko toto onemocnění výrazně zhoršuje, hlavně dlouhodobě, a může vést až ke zkrácení života. Kavkazák, který nevstává, to vůbec není dobré.

A nakonec na sebe něco prozradím. Na chalupě máme několik oveček, a tak jsem potřeboval psa na hlídání. Na výchovu kavkazáka jsem si však při mém časovém vytížení netroufal. A tak moje volba padla na anatolského pasteveckého psa. Je to příbuzný kavkazáka z tureckých náhorních planin a říkáme mu Kaštan. Když byl malý, bylo mu totiž všechno jedno, a nechtěli jsme mu říkat Balvan, ani Balvánek, a tak jsme mu začali říkat Kaštan nebo Kaštánek. Teď má asi 72 kg, je to skvělý hlídač a miláček celé rodiny. Povahou se od kavkazáka liší. Kaštan je také zasloužilý dárce krve. Při posledním odběru mě přesvědčil o tvrdosti své hlavy; chtěl totiž vstát dřív, než bylo třeba, a srazili jsme se spolu hlavami. Pak jsem chvíli vypadal, že mi někdo dal přes ústa. Kaštan samozřejmě nic nepostřehl…

Autor textu: MVDr. Lukáš Duchek

videoKavkazský pastevecký pes
...
video video

Kavkazský pastevecký pes

29. 1. 2017
Sibiřský husky

Žádné velké nadšení, ale ani strach, prostě v ordinaci nenajdou žádný sníh ani saně, nemají tam svou smečku, tak proč by se vzrušovali. V myšlenkách už určitě někde tahají saně nebo alespoň tříkolku a běží dál a dál. A pánečkům, kteří s nimi přijdou, někdy ve skrytu duše závidím, neboť mushing je opravdová romantika.

Úplně nejčastěji huskye potkávám při rentgenování kyčelních kloubů z důvodu vyhodnocení dysplazie kyčelních kloubů. Tohle plemeno však patří mezi ta úplně nejzdravější a jejich kyčle jsou většinou zcela zdravé a tvarově dokonalé. Rentgenování je u nich velice příjemná práce, jsou to dobří pacienti a každý je rád poslem dobrých zpráv; já taky, vždycky se na to těším. V počátcích své praxe jsem se dopustil trapasu, protože huskyové jsou velice různorodé plemeno co do velikosti i vybarvení a zdaleka ne všichni mají typickou černobílou nebo hnědobílou kresbu. Já jsem tehdy jednoho z huskyů označil za voříška, což pánečky dost pobavilo.

Jsou to velice odolní a houževnatí psi, kteří hodně vydrží. Přesto se jim zranění nevyhýbají a tady platí, že kdo hodně sportuje, může se poranit. Musheři si ale s většinou drobných poranění poradí; jde hlavně o zranění tlapek, drápků, odřeniny atd. Na veterině řešíme především zlomeniny, poranění šlach a vazů a poranění kloubů. Až na úplné výjimky se podaří dát psy zase do pořádku, ne vždy ale mohou pokračovat v závodění.

Další skupinou pacientů jsou huskyové, kteří si udělají samostatný neplánovaný výlet mimo výběh a cestou uloví nějakou domácí drůbež nebo králíky. Pak přijdou pánečci se psem, který vypadá jako zlý pes z pohádky o pejskovi a kočičce. Velké břicho má plné slepice i s peřím, kostmi a pařáty a naříká. Většinou se takový stav dá naštěstí řešit bez operace, po několika hodinách na infuzi a analgeticích se pacient vyspí, udělá několik velkých hromádek, my uděláme kontrolní rentgen, páneček mezitím zaplatí slepice, spraví plot a vše je zase v pořádku.

Takže z hlediska zdraví a dlouhověkosti jsou huskyové jednoznačně dobrá volba. Je ale třeba mít na paměti, že se jedná o severské plemeno s jednoznačnou specializací na saňový sport. Pokud huskyové nemají dostatek pohybu, nejsou spokojení. Jejich (ne)poslušnost je pověstná a mnohé nemohou pánečci pustit z vodítka, protože se nedají přivolat. Takže zvolit tohle plemeno znamená i zvolit určitý způsob života. Už se těším, že na to jednou najdu dost času a odvahy.

Autor textu: MVDr. Lukáš Duchek

videoSibiřský husky
...
video video

Sibiřský husky

22. 1. 2017
Irský vlkodav

Nejde o rychlost, spíš vnímáte ladnost a eleganci, podobně jako u koní. Harmonie pohybu v přírodě je fascinující. To v ordinaci ani v čekárně nevidím, ale nadhled, klid a elegance při pohybu zůstávají. Irský vlkodav si v pohodě lehne přes půl čekárny, na psy ani kočky nereaguje, prostě dokonalý psí majestát. I když vstane a jde do ordinace, je to všechno v tempu vlkodava, žádný stres, klidně nakráčí dovnitř, očuchá mě, koukne, co mám na stole, a můžeme vyšetřovat. A tak to probíhá téměř bez výjimky u všech psů tohoto plemene. Vlkodav je zkrátka sympaťák a pohodový pacient.

Na kliniku přicházejí vlkodavové poměrně často. Co se týče povahy a zdraví, jsou to něžní, ale křehcí obři. Jejich velikost znamená dlouhé dospívání a bohužel i kratší život. Fyzicky dozrávají až po druhém roce života a už od šesti nebo sedmi let jsou to senioři. Jejich průměrný věk se udává kolem pěti let, někteří odborníci tvrdí, že i kolem čtyřech let. To je asi pro řadu lidí šok, ale můžou za to některá závažná smrtelná onemocnění, kterým podlehnou i velice mladí psi tohoto plemene. Neznamená to však, že jsem ve své praxi neviděl desetiletého vlkodava bez výrazných potíží, ale to je spíš výjimka.

Zmíním největší tři strašáky pro majitele vlkodavů. První nepříjemná, plíživá choroba je dilatační kardiomyopatie. Jedná se onemocnění srdeční svaloviny, kdy dochází postupně k jejímu ochabnutí a roztažení. Srdeční komory se roztáhnou - dilatují a jejich schopnost se smrštit a vypudit krev do oběhu se snižuje. Výsledkem je snížení srdečního výdeje, tedy množství krve odcházející ze srdce a následné závažné oběhové problémy. Tento proces začíná velice nenápadně a v začátku není na psovi nic patrné. Proto je ideální vlkodava pravidelně kardiologicky vyšetřit sonografem. Toto onemocnění totiž nelze vyléčit, pouze v počátku je možné zpomalit jeho vývoj a získat tak pro psa a jeho majitele nějaký čas navíc.

Dalším strašákem je pomalu se zhoršující kulhání u vlkodavů ve středním věku. U některých ortopedických pacientů totiž potvrdí RTG snímek podezření na nádor kosti. Nejčastěji kosti vřetenní na konci předloktí, kosti holenní, kosti stehenní nebo pažní. Jediným řešením, které psovi často zachrání život, je včasná amputace končetiny. Je to závažné rozhodnutí a v začátku se může jevit přehnané. Nádor však během několika týdnů, či měsíců naroste do velkých rozměrů, zcela zničí kost, pes už pak nohu pouze nosí a trpí bolestmi. V tu dobu je již většina majitelů pro amputaci, bohužel v tu chvíli může být již pozdě, nádor totiž často metastazuje do plic. Rozhodování, zda život o třech nohách je nebo není pro psa hezký, není snadné a neexistuje žádné univerzální doporučení. Obecně se dá říci, že menší psi a kočky snáší amputaci bez potíží. U velkých plemen psů je adaptace na amputaci pánevní končetiny bez problémů, avšak amputace hrudní končetiny je pro velmi těžké psy problematická. Kdo si ale myslí, že pes po amputaci končetiny není šťastný, měl by některé pacienty vidět, jak už za měsíc radostně řádí, aportují, hrají si a vrtí ocasem. Psi naštěstí neřeší, jak vypadají, co by kdyby a proč zrovna oni.

Posledním strašákem je jako u řady dalších velkých plemen dilatace a torze žaludku. Toto náhlé akutní a smrtelné onemocnění vznikne většinou po nažrání a souvisí zřejmě s polykáním velkého množství vzduchu, když pes hltá. Psi s dilatací a torzí jsou nějakou dobu po žrádle neklidní, přecházejí sem tam, nechtějí ležet, hekají, pokouší se zvracet a to se nedaří, mohou naříkat a jejich břicho se začne zvětšovat a nafukovat. V tom případě je nutné opravdu rychle psa odvézt na vybavenou kliniku. Při RTG vyšetření se ukáže, jestli jde o dilataci – rozšíření žaludku, nebo dilataci a torzi – rozšíření a otočení. Pokud se některý problém prokáže, je třeba razantní infuzní terapie. U dilatace následuje sondáž žaludku a výplach žaludku v sedaci, kdy žaludek vyprázdníme žaludeční sondou. Pokud je žaludek otočený, je třeba operace žaludku, kdy žaludek otočíme zpět na místo a přišijeme ke stěně břišní, abychom snížili riziko opakování problému.

Abych nebyl za škarohlída. Na otázku, jestli bych chtěl mít vlkodava, bych odpověděl ano, jednou určitě ano. Teď mám tři pejsky a to už by bylo trochu moc. Vlkodav je pro mě ale do budoucna jedním z favoritů.

Autor textu: MVDr. Lukáš Duchek

videoIrský vlkodav
...
video video

Irský vlkodav

15. 1. 2017
Americká akita

A tenhle dojem mám vždycky, když přijdou psi tohoto plemene do ordinace. Vypadají, jako by byli animovaní. Kromě roztomilého chlupatého kabátku, ve kterém chodí, jsou to milá velká psiska. Nechají se vyšetřit a jsou vždycky přátelští. I k veterináři. Ve společnosti ostatních psů bývají ale docela konfliktní a právě tady se projevují jejich japonské kořeny. Americké akity jsou vůči ostatním psům trochu jako ninjové, pokud je někdo urazí nebo vyzve k boji, musí čekat okamžitou razantní reakci. Kvůli velikosti a síle amerických akit je určitá předvídavost majitelů při venčení velmi důležitá.

Americká akita je v současnosti již pevně ustálené plemeno, vycházející z původního japonského plemene akita inu. Nějakou dobu se akitě v Čechách říkalo Velký japonský pes a byl v tom trochu zmatek. Americká akita je výrazně větší, mohutnější a chlupatější než akita inu a také barevně se liší. Velikost a síla americké akity je výsledkem křížení původního typu akita inu se psy dogovitých plemen v minulosti.

S americkými akitami se v ordinaci pravidelně potkávám při vyšetřeních na dysplazii kyčlí, dysplazii loktů a osteochondrózu ramene u mladých psů před vstupem do chovu. Povinné jsou pouze RTG kyčlí, většina rozumných chovatelů však nechává vyšetřit své psy i pomocí RTG loktů a ramen. Jako u většiny ostatních velkých plemen je třeba psy se známkami dysplazie kyčlí nebo loktů vyloučit z chovu, aby tyto vady nepřenášeli do dalších generací. V tomto ohledu musím chovatelský klub pochválit.

Další skupinou pacientů jsou akity trpící kulháním. Většinou se jedná o větší štěňata nebo mladé psy. Kulhání na hrudní končetiny je nejčastěji spojené s dysplazií lokte, kdy se zlomí drobný kostní fragment z loketní kosti, tzv. korunkový výběžek, nebo se oddělí odumřelá část kloubní chrupavky kladky kosti pažní. V těchto případech je řešením operace lokte artroskopií nebo mini artrotomií. Psi se po operaci brzy zhojí a přestanou kulhat za dva až čtyři týdny. V případě dysplazie lokte se však, bohužel, i při včasném chirurgickém řešení vyvine během života obvykle artróza, která se ve vyšším věku projevuje opakovaným kulháním.

Kulhání na pánevní končetiny je u akit nejčastěji spojené s poraněním předních zkřížených vazů nebo menisků v koleni. Toto poranění vznikne obvykle při sportu nebo při hře, kdy pes náhle zabrzdí nebo změní směr pohybu a koleno nevydrží námahu. U náhlého kulhání na zadní nohy je proto třeba nechat psa vyšetřit hlavně včas. Pokud se vyšetření odkládá, nebo se pes „léčí“ analgetiky či klidem, vyvine se u psů s poraněním kolenních vazů artróza již během několika týdnů. Řešením je operace kolene, kdy se poškozený vaz odstraní a koleno se zpevní pomocí titanových implantátů. U včas operovaných psů je prognóza velice dobrá a pes je bez následků. Bohužel se často potkávám se psy s poraněním starým měsíc, dva nebo i půl roku. V takových případech je už koleno postižené artrózou a i přes dobře provedenou operaci zůstávají trvalé následky.

Může to vypadat, že americké akity mají časté ortopedické problémy. Je to ale trochu jinak. Americké akity patří mezi ta zdravější velká psí plemena. A co se týče dysplazie kyčlí, patří mezi vůbec nejzdravější velká plemena. Například u poranění kolenních vazů si asi plemeno bez rizika nevyberete. Nedávno jsem během jednoho týdne operoval dvoukilového jorkšíra a devadesátikilového búrského buldoka, oba s přetrženým zkříženým vazem v koleni.

Zajímavostí z historie vzniku plemene je určitě fakt, že první akitu inu přivezli do Spojených států američtí vojáci po skončení druhé světové války z Japonska. Přivezli především mohutnější psy s tmavou maskou, kteří byli v Japonsku té době často chováni. Následně ale Japonci změnili standard a psi s černou maskou nebyli dále používáni v chovu ani v Japonsku, ani v Evropě. Japonci se vrátili k původnímu typu drobnějších akit inu. Spojené státy ale nepatří pod FCI, a tak se v USA i ve Velké Británii dále chovaly mohutné akity s černou maskou. Postupně vznikla dohoda, americký typ akity inu se oddělil a vzniklo samostatné plemeno.

Autor textu: MVDr. Lukáš Duchek

videoAmerická akita
...
video video

Americká akita

8. 1. 2017
Jack russel teriér

Jackové jsou už docela dlouho jedním z neoblíbenějších malých plemen. Jsou to totiž neúnavní sportovci a hračičkové. Jsou rychlí, šikovní a velice často soutěží v různých psích sportech - agility, flyballu, dog frisbee, dogdancingu atd. Pokud chcete malého veselého psa, který je vždy a za všech okolností pro každou legraci, jack je správná volba. Tedy, pokud jste aktivní, rádi sportujete a máte dost volného času.

Jackové k nám na kliniku přicházejí často. Asi úplně nejobvyklejší jsou různé zdravotní problémy a úrazy v souvislosti s jejich aktivitou a rychlostí při sportu nebo hraní. Od drobností, jako jsou zlomené drápky a různé odřeniny, až po závažná zranění, nejčastěji zlomeniny nohou, prstů, poranění páteře nebo úrazy hlavy. Bohužel to patří ke sportu a kdo někdy viděl jacka s jeho rychlostí a temperamentem řítit se za míčkem nebo skákat z plného běhu do výšky pro talíř a dopadnout v kotrmelcích, určitě tuší, že občas může k něčemu dojít. Většinu těchto úrazů dokážeme napravit, u drobností stačí dezinfekce ran, obvaz a dva týdny klidu. Závažnější úrazy znamenají většinou operaci a dva nebo tři měsíce rekonvalescence. Bohužel, některé úrazy zanechají následky, což může znamenat konec sportovní kariéry, v horších případech i doživotní hendikep. U sportu je vždycky otázka, jestli nám to za to stojí. Sport, i ten psí, by měl být především pro radost. Takže je potřeba vybírat pro sport správné místo – přehledné, bez nerovností a překážek, aby se riziko snížilo, a také správně vyhodnotit výkonnost psa. Některé kousky jsou jen pro zkušené a trénované psí atlety, bez cviku a tréninku je to hazard.

Kromě psích sportovců ošetřujeme bohužel často jacky i po nějaké psí bitce. Jackové jsou teriéři se vším všudy a větší nepřítel pro ně nebývá problémem, ale výzvou. Porvou se zkrátka s rozhodností a vášní teriéra. Pokud je ale druhý pes rotvajler nebo kavkazák a není nad věcí, je taková situace na hraně a může jít i jen o pár vteřin. Tento rok jsme ošetřili každý měsíc vážně pokousaného jacka, kterému šlo o život. Vždy jde o velice vypjatou situaci. Psi často vypadají jako by spadli pod kombajn. Velmi často bývají v bezvědomí, mají kousné rány perforující hrudník a břicho a jejich prognóza je nejistá. Většinu z ošetřených se naštěstí podařilo zachránit, některým však zbyly jizvy po celém těle. Chtěl jsem zmínit tento problém, protože ošetříme mnohem více pokousaných jacků než například bulteriérů či pitbulů. A kdo argumentuje, že vždy hůř dopadne ten menší, má pravdu. Když jedu po silnici v miniautíčku a náklaďák mi nedá přednost, taky to do něj nenapálím jen proto, že jsem byl na hlavní. Prostě si musím dávat větší pozor a totéž platí u psů. Argumenty typu: ten druhý měl mít koš, vám psa nevrátí.

Poslední věc, kterou chci zmínit, je typické zvedání některé zadní nohy při chůzi nebo při běhu. U jacků lze tuto věc vidět relativně často a ne vždy jde o závažný zdravotní problém. Typické vynechávání jedné nohy vždy na několik kroků, kdy pes jde dále jakoby nic, je časté při luxaci (vyklouben)í čéšky. Je to vrozená vada vývoje kladky kolene, kdy čéška nedrží v kladce a při pohybu vypadává. Stupeň luxace čéšky hodnotíme od 0 do 4, kdy 0 je zdravá čéška a 4 je čéška trvale mimo kladku. Operativně se luxace čéšky řeší od stupně 2 podle závažnosti potíží. Pokud se luxace řeší včas, je šance na uzdravení velice dobrá. U psů, kteří přijdou na vyšetření a mají stupeň tři nebo čtyři, bývá již kladka značně opotřebovaná, holenní kost otočená a uzdravení bez následků nemožné. Proto je včasné vyšetření důležité.

Rozumím a fandím všem, kdo jack russel teriéra mají či chtějí mít. Jsou to úžasní psí atleti a sportovci tělem i duší. Sám si nejspíš jacka nepořídím, nemám tolik volného času. A až budu mít čas, budu už asi na jacka trochu líný. Ale nikdy neříkej nikdy. Jejich chuť sportovat je totiž nakažlivá.

Autor textu: MVDr. Lukáš Duchek

videoJack russel teriér
...
video video

Jack russel teriér

18. 12. 2016
Belgický ovčák malinois

Mám mezi klienty několik vynikajících pracovně vedených maliňáků s mnoha vyhranými závody a u některých je třeba i obyčejný odběr krve docela zážitek. Jsou to totiž specialisti na závody a na klinice žádný plac nebo překážky či figuranta nemáme, a tak si najednou nevědí úplně rady a projeví se jejich temperament a odhodlání. Prostě být v klidu je pro belgického ovčáka malinois asi ten nejnepříjemnější úkol, nebaví je to a na veterině obzvlášť. A ještě jeden postřeh, například maliňáci záchranáři bývají při ošetřování víc v pohodě než třeba psi závodící v IPO (Mezinárodní zkouška pracovního psa).

Tihle odolní sportovci přicházejí do ordinace nejčastěji z důvodu preventivních ortopedických vyšetření, které je pro vrcholový sport třeba. Další přicházejí na vyšetření z důvodu zařazení do chovu. Vyšetřujeme u nich dysplazii kyčlí, dysplazii loktů, osteochondrózu ramen a spondylózu páteře. Ve většině případů dopadne vyšetření na výbornou, tedy na stupeň nula, to znamená zdravé klouby nebo páteř.

Kromě těchto vyšetření vídáme maliňáky hlavně v případech úrazů, ať už při hře, nebo při tréninku. Nejčastěji se jedná o zlomeniny končetin, tržné rány nebo i drobnější poranění, jako řezné rány tlapek nebo stržené drápy. V naprosté většině se dají takoví pacienti zase do pořádku. Jedny z nejhorších zranění bohužel vznikají z nevědomosti majitelů, kdy hodí psovi klacek a takto rychlý pes je často na místě už v době dopadu klacku na zem. Pokud klacek dopadne na špičku a postaví se proti psovi, pes nemá už čas zareagovat a bodné rány do oblasti hlavy, krku nebo hrudníku bývají závažné. Klacek prostě není vhodná hračka. Kromě toho u takhle rychlých a odhodlaných psů je třeba vybírat pro sportovní aktivity přehledné velké plochy bez výmolů, děr po myších nebo překážek. V případě, kdy noha při došlapu uvízne v díře, nezvládne pes nohu vyprostit a výsledkem jsou často vážná zranění zápěstí nebo tlapek. Jelikož s maliňákem asi nepoužijete heslo, kdo nic nedělá, nic nezkazí, bude trocha opatrnosti a předvídání na místě.

Nějak si nemůžu pomoct, ale všechno u maliňáků se točí kolem sportu, včetně zdravotních problémů. Další skupinou problémů, se kterými se totiž potkávám, jsou problémy vyplývající z dlouhodobého přetěžování pohybové soustavy, nejčastěji páteře. Úplně nejobvyklejší jsou výrůstky nebo i spondylóza, tedy srůstání obratlů v oblasti konce bederní páteře. Jsou výsledkem opakovaných rychlých startů a skoků, objevují se nejčastěji u psů ve věku pěti až deseti let a znamenají konec závodění a zasloužený psí důchod, klidně zahrnující i rekreační sport, bez něho jsou totiž maliňáci dost nešťastní. Obdobný problém s pohybovým přetížením a následným selháním pevnosti spojení obratlů nebo onemocněním meziobratlové ploténky se týká i krční páteře, u maliňáků je ale méně častý.

Co říct na závěr. Begičtí ovčáci malinois jsou pracovití a sportovně založení psi s velkou odolností a odhodláním. Kromě toho jsou i zdraví a velice učenliví. Takže super volba pro všechny, kdo chtějí cvičit nebo sportovat se psem. Pokud ale, tak jako já, nemáte dost času nebo chuti na sport a výcvik, bylo by pro vás i pro maliňáka takové soužití spíš zklamáním. Maliňák není pudl, takže já mám doma pudla.

Autor textu: MVDr. Lukáš Duchek

videoBelgický ovčák malinois
...
video video

Belgický ovčák malinois

11. 12. 2016
Šarpej

Šarpejové byli před určitou dobou velice módním plemenem, a tak jsem se s nimi na klinice potkával pravidelně. Častými pacienty bývají štěňata v různém věku, u kterých dochází vlivem nadbytku kůže k problémům s očními víčky, zvanému entropium. Je to vada vývoje, která postihuje i jiná plemena, ale u šarpejů je zdaleka nejčastější. Oční víčka se během vývoje vtočí směrem do oka a oční řasy i srst víčka začnou oko dráždit a poškozovat. Psi přichází s bolestivostí očí, které přivírají a s výtokem z očí. Pokud se stav neřeší včas, dojde k poškození rohovky a to může vést až k vytvoření rohovkového vředu a ohrožení oka. Jediným možným řešením je plastika víček, kdy se chirurgicky upraví jejich tvar a poloha. Bohužel s růstem štěněte se tvar hlavy i víček mění a problém se může opakovat, proto je třeba štěňata pravidelně kontrolovat dokud nevyrostou. Kromě tohoto známějšího problému může nastat podobná situace s dolními pysky, kdy se pysk vtočí směrem do ústní dutiny a i v tomto případě je třeba chirurgické řešení.

Oba popsané problémy souvisí s množstvím kůže. Bohužel tím problémy s kůží nekončí. Šarpejové jsou typičtí návštěvníci veterinárních dermatologů. V době dospívání se často setkáváme s demodikózou, kdy vypadává srst zejména v oblasti hlavy a psi vypadají s mnoha lysinami opravdu nehezky. Řešením jsou antiparazitika, dnes už ve většině případů nemusíme psy s demodexem koupat v silně páchnoucích roztocích, naštěstí stačí několik dávek speciálních kožních pipet nakapaných na hřbet. Kromě demodikózy přichází mladí šarpejové často se stavy svědivosti, zejména na tlapkách, podpaží a břiše. Kůže je zarudlá a psi se usilovně drbou a koušou. Jsou to psi trpící atopií – alergií na vdechované alergeny nebo potravní alergií. Tady není řešení tak snadné a většina nemocných psů vyžaduje doživotní plán léčby, lépe řečeno údržby – například dietu, medicinální koupele, v sezóně léčbu tabletami.

Jakkoli jsou šarpejové psychicky odolní a tvrdí, jejich zdraví není bohužel tak pevné. U některých štěňat nebo dospívajících psů se může objevit celkové zánětlivé autoimunitní onemocnění zvané horečka šarpejů, správně amyloidóza. Psi přicházejí s vysokou horečkou, skleslostí, mají oteklá hlezna a jejich stav vypadá často opravdu vážně. Z důvodu podezření na infekční onemocnění dostanou antibiotika a léky proti zánětu, které zaberou většinou do dvou dnů. Pejsci jsou pak jako vyměnění, horečka opadne, štěně se začne vrtět a je veselé. Bohužel, většinou za několik dní nebo týdnů dojde k opakování situace a začne být jasné, že nešlo o nějakou banální infekci. Jedná se o dědičné autoimunitní onemocnění, které nelze úspěšně léčit, jen zpomalit imunosupresivy a vede často v průběhu několika měsíců až let k selhání ledvin nebo jater a konci života.

Tohle nezní moc vesele. Musím ale říct, že jde o pohled na věc. Nedávno jsem léčil a dlouhou dobu pravidelně vídal mladého šarpeje s tímto onemocněním. Musím říct, že panička byla kromě skvělé spolupráce s klinikou také neuvěřitelně veselá a optimistická. Nevím, jestli i tahle psychická podpora od paničky, nebo včasná léčba, či oboje dohromady znamenalo pro psa několik let normálního života plného radosti. Samozřejmě i léků a veterinárních kontrol. Ale co je pár tablet oproti těm mnoha dnům, týdnům a měsícům společného života. Pes netuší závažnost situace a nemá strach z toho, co přijde. Je šťastný každý den, kdy mu je fajn, jen potřebuje šťastného a veselého člověka, který ho miluje.

Autor textu: MVDr. Lukáš Duchek

videoŠarpej
...
video video

Šarpej

4. 12. 2016
Kavalír King Charles španěl

Když přijdou majitelé s kavalírem, je zajímavé, že ho nenesou jako jorkšíra nebo čivavu, a nemyslím si, že je to kvůli velikosti. Kavalír prostě není žádný kapesní pejsek. Jsou roztomilí, dlouhosrstí, mají krásné velké oči a opravdu milou povahu. Když přijdou na veterinu, prostě vběhnou do ordinace, samé vrtění a radost, skočí si na židli nebo se mi jdou podívat, co mám pod stolem, žádný strach nebo ostych, jejich sebevědomí je viditelné. Stejné je to při vyšetření, často u nich vyšetřuji luxaci patelly. Je to vyšetření kolene před vstupem do chovu. Znamená to prohmatat obě kolena a manipulovat s oběma nohama, vždycky to snesou bez odmlouvání. Nebojí se, neutíkají, neohánějí se, prostě se nechají vyšetřit a hotovo, olíznou mě a čau. Další vyšetření doporučená u kavalírů před uchovněním jsou rentgeny kyčlí z důvodu dysplazie kyčlí, sonografické vyšetření srdce, jež zjišťuje případné chlopňové vady, a oftalmologické vyšetření očního pozadí pro prevenci dědičných očních vad.

Kromě již zmíněných preventivních vyšetření přicházejí kavalíři také často na kardiologii. Nejobvyklejší diagnózou jsou chlopňové vady, tedy nedomykavost některé z chlopní, nebo stenózy, tedy zúžení. U těchto vad je důležitá včasná diagnóza, protože neléčená vada se věkem zhoršuje a vede ke zvětšení srdce a dalším potížím s krevním tlakem, hromaděním krve v krevním řečišti, následuje rozvoji otoků, dýchavičnosti, kašli a ohrožení života. Pokud je vada včas rozpoznána a léčba nasazena již v začátku, je šance na spokojený život mnohem větší.

Další často navštěvovanou specializací je ortopedie. Tady nejčastěji řešíme luxace čéšky, poranění kolenních vazů a dysplazii kyčlí. U prvních dvou diagnóz je výsledek léčení většinou velice dobrý, luxaci čéšky i poranění kolenních vazů řešíme operací kolene. Po několika týdnech po operaci jsou pacienti zdraví a za dva tři měsíce rekonvalescence jsou schopni normální zátěže. Dysplazie kyčlí je u tak drobného plemene trochu zvláštní problém, ale je to skutečně tak, kavalíři bývají dysplazií často postiženi a i přes malou hmotnost často řešíme u starších psů problémy s artrózou kyčlí. Tady bohužel operativní řešení není tak snadné ani úspěšné, takže často zůstáváme u konzervativní léčby. Nově asi posledních pět let úspěšně léčíme pomocí vlastní krevní plazmy aplikované do postižených kloubů.

Problémy s pohybem u kavalírů často souvisejí s onemocněním páteře. Ačkoli netrpí výhřezem meziobratlových plotének tak často jako jezevčíci, několik kavalírů s vyhřezlou ploténkou přijde každý rok. Řešením je operace páteře, kdy vyhřezlou část ploténky odstraníme z páteřního kanálu. Kromě plotének u starších psů často při RTG vyšetření z důvodu bolestivosti páteře nacházíme výrůstky na hrudní nebo bederní páteři. Tito pacienti nemají příznaky ochrnutí, jen jsou velice bolestiví a často nejsou ochotni se pohybovat, takže to může vypadat podobně. V takových případech následuje infuzní terapie a striktní pohybový klid, za dva tři dny jsou zase v pořádku, ale omezený pohybový režim mají několik týdnů. Pacienti s výrůstky na páteři mají potíže bohužel často opakovaně a je třeba nastavit dlouhodobě správný pohybový režim, udržovat hmotnost a zařadit do programu cvičení a rehabilitaci.

Co mě napadne jako výstižný popis kavalíra… mazlící pes, veselý a bezproblémový. Jsou to pohodoví malí šášulové.

Autor textu: MVDr. Lukáš Duchek

videoKavalír King Charles španěl
...
video video

Kavalír King Charles španěl

27. 11. 2016
Francouzský buldoček

A s čím k veterináři chodí buldočci? Z veterinárního pohledu je buldoček typické krátkolebé plemeno, což přináší kromě chrápání ve spánku a dalších zvukových projevů bohužel také potíže s dýcháním nebo přehřátím, často v parném počasí nebo při zátěži. Podrobněji se vlastně jedná o anatomicky změněnou čenichovou partii, proto jsou nosní otvory užší a průchod vzduchu nosní dutinou obtížnější. Kromě toho je změněná i část hrtanu, kdy měkká část patra často komplikuje pohyb hrtanových chrupavek a v zúžené štěrbině hrtanu vzniká typický zvuk při vtahování vzduchu do plic, kdy buldočci jakoby chrochtají. Takže první skupinou pacientů jsou dýchaviční nebo přehřátí buldočci… tedy nic banálního.

Další častý úkaz jsou „drbači“. Bohužel často jsou to dlouhodobí nebo doživotní pravidelní návštěvníci ordinace. Typický je nešťastný svědivý buldoček se zarudlými tlapkami, podpažím, slabinami nebo ušima. Buldočci trpí atopií, tedy alergií z vdechovaných alergenů, ale také kvasinkovým onemocněním kůže nebo uší. Oboje bývá často spojeno: příčinou je atopie a kvasinky jsou komplikace. Nejčastěji jsou postiženi jedinci s velkým podílem bílé barvy a onemocnění se projeví většinou během prvního roku života. Při správné péči se daří dostat atopii pod kontrolu, potíž bývá vysvětlit majitelům, že bude třeba doživotně dodržovat některé zásady. Desenzibilizace totiž funguje jen asi u poloviny pacientů.

A pak tu jsou bohužel případy vyděšených majitelů, kteří přijdou a říkají: ještě ráno běhal, byl veselý a nic mu nebylo a teď za sebou jen tahá nohy. Jde o buldočky s výhřezem meziobratlové ploténky. Stav není vždy tak dramatický a rychlost vzniku je různá od minut až po dny. Jedno mají tito pacienti společné – jde o důsledek degenerace meziobratlové ploténky s jejím následným výhřezem do páteřního kanálu, kdy vyhřezlá část ploténky stlačí míchu a dojde k ochrnutí. Jedna věc je důležitá – v tu chvíli jde hlavně o čas; každý ochrnutý pacient by měl být vyšetřen a případně odoperován nejlépe do 12, maximálně však do 48 hodin. Prognóza u těchto případů závisí hlavně na stupni poškození míchy a délce trvání komprese míchy. U pacientů, kteří nemají míchu zcela přerušenou a jsou operováni do 24, resp. 48 hodin, je šance velice dobrá. Tedy pokud se pes motá, má slabé zadní nohy, škrtá nohama o zem nebo dokonce nemůže chodit, je třeba urychleně vyhledat kliniku, kde diagnostiku a operace páteře provádějí.

Nedělám zde žádný seznam chorob, takže vám ve výčtu mohou chybět častá poranění očí nebo vrozené deformace hrudních a bederních obratlů a podobně, nechci ale končit nijak pesimisticky…, takže si představte, že někteří buldočci běhají coursing a zvládají to na výbornou. Pokud chcete psa na rychlost, chrt bude asi lepší volba, ale odhodlání závodit a radost z pohybu – v tom si buldoček s chrty často nezadá.

Autor textu: MVDr. Lukáš Duchek

videoFrancouzský buldoček
...
video video

Francouzský buldoček

20. 11. 2016
Čivava

V povaze jsou to ale často velice stateční psíci, někteří bohužel až trochu moc. Nošením v náruči a neustálou ochranou od pánečků často nabydou čivavy dojmu nedotknutelnosti a pak si neohroženě hrají nebo i zcela vážně útočí na mnohem větší psy, bez jakéhokoli náznaku pudu sebezáchovy. Prostě si připadají mnohem větší a někdy na to bohužel také doplatí. V řadě případů jde i o náhodná zranění, kdy při hře s výrazně větším psem dojde ke kolizi a čivavka skončí s nějakým vážnějším zraněním. Nejčastěji to bývají zlomeniny končetin, čelistí nebo pánve. Tato zranění je často možné chirurgicky napravit a psa vrátit do normálního života, i když to trvá několik týdnů nebo i měsíců. Není asi nutné říkat, jak dopadne přetahování o hračku nebo závod o aport s velkým psem. Čivavy chtějí zkrátka také vyhrávat a je na pánečkovi nebo paničce, aby jim našel bezpečného parťáka, nejlépe podobně velkého.

Kromě zmíněných problémů se zlomeninami a úrazy se ale čivavy, bohužel, potýkají s několika vrozenými nebo vývojovými problémy. První soubor potenciálních problémů vyplývá z tvaru hlavy a velikosti plemene. Týká se vrozených problémů s lebkou, jako je neuzavření lebečních kostí, tzv. fontanela, kdy lebka má nejčastěji ve svém středu různě velký otvor – od několika milimetrů až po dva nebo i tři centimetry a mozek tak není v tomto místě dobře chráněn. Podobně častý je různě rozsáhlý hydrocefalus, kdy se mozkomíšní mok neodvádí dostatečně z mozkových komor a postupně utlačuje tkáň mozku, která se postupně zmenšuje a nahrazuje tekutinou. Pro úplnost, méně časté jsou vrozené změny v oblasti spojení lebky a páteře, vrozené anomálie krční části míchy a tak dále. Čivavy platí za svoji velikost v souvislosti s tvarem lebky asi nejvíce z trpasličích plemen. Tyto typy problémů jsou často neřešitelné nebo řešitelné těžko a jen zčásti.

Úplně nejčastější čivaví pacienti jsou ale čivavky typicky hopsající tu po třech a pak zase po čtyřech, kdy vynechávají některou pánevní končetinu. Jsou to pejsci s různým stupněm tzv. luxace patelly, tedy vykloubením čéšky. Bohužel jde opět o geneticky podmíněnou vadu. Kladka kosti stehenní není dobře vyvinutá a dochází k „vypadávání“ čéšky z kloubu. Tenhle problém má naštěstí řešení, koleno je možné chirurgicky opravit. Z ortopedických potíží musím ještě zmínit tzv. aseptickou nekrózu hlavice kyčle, kdy v postiženém kyčelním kloubu dojde vlivem cévní poruchy k odumření celé hlavice kyčle, nejčastěji ve věku mezi šestým a devátým měsícem. Řešením je chirurgický zákrok, kdy je nutné odumřelou hlavici odstranit a pes je po cca dvouměsíční rekonvalescenci schopen normálního života, někdy s drobným hendikepem.

Nechci dělat výčet chorob a říkat, že čivava je velice riziková volba a tak se radši přiznám. Jednu čivavu mám doma, je to pes naší dcery a jmenuje se Smajlík. Protože vím o rizicích, která jsou u velice malých čivav výrazně větší (často váží i kolem 1 kg), hledal jsem chovnou stanici, která má čivavy trochu větší, tak 2 až 3 kila. Kolegyně z práce mi doporučila svoji známou, takže jsem nic moc neprověřoval a jeli jsme si pro Smajlíka. Jedno se musí Smajlíkovi nechat, je zcela zdravý, v tom byla mise úspěšná. Jiná věc je, že z čivavy s průkazem původu vyrostl psík, který čivavu vzdáleně připomíná hlavou a zbytek psa je spíš Jack Russel teriér. Smajlík váží hezkých sedm kilo a máme ho rádi. Dokonce i tuším, jak k tomu asi došlo, paní chovatelka chová ještě americké bezsrsté teriéry, takže si mamka asi odskočila. No mám sice sedmikilovou čivavu, ale pejsek je zdravý jako řepa. A co víc si přát.

Autor textu: MVDr. Lukáš Duchek

videoČivava
...
video video

Čivava

13. 11. 2016
Boxer

Boxeři bohužel patří mezi celkem krátkověká plemena s docela širokou škálou různých potenciálních problémů. Některé souvisejí s genetickými dispozicemi, jiné s velikým temperamentem a chutí k pohybu. Mezi pro boxery typické a známé problémy patří tzv. spondylóza páteře. Jedná se o geneticky podmíněné onemocnění, které se již delší dobu u boxerů povinně vyšetřuje. Při spondylóze vzniknou na jednotlivých obratlech hrudní nebo bederní páteře nejdříve kostní výrůstky, které se následně zvětšují, až se spojí, a tím dojde ke kostnímu přemostění k vedlejším obratlům. Následkem je úplné omezení pohybu v postižených meziobratlových prostorech a bolestivost páteře, zejména při změnách počasí, pohybovém přetížení nebo prochlazení. Tento proces je bohužel nevratný a také nezastavitelný, objevuje se v různém věku a během let se vždy rozvine až do klinických potíží. Většina psů se dožije normálního věku, ale jejich pohyblivost není dobrá a musí často dlouhodobě dostávat protizánětlivé léky v tabletách. Proto, pokud chcete boxera, určitě vyberte štěně z prověřeného chovu a s průkazem původu.

Dále často řešíme poranění kolenních vazů a menisků. Souvisí to s rychlostí a s odhodláním boxerů při hrách, aportech, kousání atd. Když je pozorujete při sportu, máte pocit, že by se nejraději přetrhli, aby tam byli co nejdřív. To bohužel občas platí doslova a způsobí si závažné poranění kolene. Důležité je, aby byl problém správně a včas rozpoznán. Při poranění kolenních vazů a menisků u psů vznikají nevratné artrózní změny již za dva nebo tři týdny po poranění, není tedy čas čekat, jestli kulhání za týden nepřejde. Je třeba nechat psa vyšetřit, nejlépe u veterináře se specializací na ortopedii; tady bohužel nepomohou žádné tablety ani zázračné přípravky na klouby. Řešením je operace kolene, kdy jsou zničený vaz a zničené části menisků vyjmuty a je provedena stabilizace kolene. U velkých plemen, jako je boxer, používáme tzv. neutralizaci kolene, nejčastěji metodou TTA, kdy změníme biomechanické síly v koleni pomocí titanových implantátů. Výsledky této metody jsou velice dobré, musí se ale provést včas. Za tři měsíce po úrazu kolenních vazů je totiž artróza kloubu tak velká, že je otázkou, jak velké zlepšení operace přinese. V tom případě se již trvalým následkům nedá vyhnout.

Boxeři bohužel patří mezi plemena s vyšším výskytem nádorových onemocnění. Často řešíme nádory mléčné žlázy, nádory kůže, sleziny, kostí atd. V těchto případech hraje čas ještě důležitější roli a správná reakce pánečků je klíčová. Bohužel často slýchávám typickou větu „to je jen taková malá boulička, doktore, to nebudeme řešit.“ V řadě případů to je omyl a včasná operace může psovi zachránit život. Chápu, že malá boulička a řešení operací v anestezii se pánečkům nezamlouvá. Potíž je, když se stane z bouličky boule jako brambora, tak stejní majitelé, kteří malou bouličku nechtěli operovat, najednou chtějí operaci a záchranu svého miláčka. V tu dobu však může být pozdě, nádor metastazuje a operace i chemoterapie jen o něco prodlouží život. Takže je lépe operovat malé boule s dobrou prognózou než čekat, až vyrostou.

Boxeři jsou zlatíčka, pořád v pohybu, pomazlí vás při každé příležitosti, jsou pro každou srandu a ještě s nimi můžete sportovat nebo cvičit, jednoznačně super volba. No a to zdraví… kvůli zdraví by bylo fajn mít štěně z prověřeného chovu a taky trochu kliku nebo možná zdravotní psí pojistku

Autor textu: MVDr. Lukáš Duchek

videoBoxer
...
video video

Boxer

6. 11. 2016
Brazilská fila

Velikost, rozhodnost a jihoamerický temperament v jednom – brazilské fily jsou jako velké silné auto. Chce to pevnou ruku, musíte to umět a pak je to skvělé svezení. No a taky často jezdíte k pumpě… promiňte, pro žrádlo.

Fily potkávám pravidelně, protože pro chovatelské kluby posuzuji RTG snímky dysplazie kyčlí a loktů. Na zhotovení snímků přichází fily ve věku cca roku a půl, už fyzicky vyspělí, stále trochu v pubertě, takže to bývá často zajímavé. Povaha je určitě jeden z důležitých aspektů u brazilských fil. Máme mezi nimi dárce krve, zcela klidné a zvládnuté psy, kteří přijdou bez košíku, čuchnou ke mně, olíznou mě a je jasné, že to zvládneme. Druhá, početnější skupina, má ale na cizí lidi i veterináře zcela jiný názor. Přijde pes s košíkem, dva pánečci, napnuté vodítko, jednoznačné temné bručení s pěnou u pysků a čekárna se rychle vyklidí do druhé části. Vlastně bez pomoci pánečků bych jim nikdy žádnou anestezii před snímkováním nepíchnul a často i s pomocí majitelů a se psem s náhubkem máme ve třech lidech co dělat. Takže pokud nejste stoprocentně připraveni fyzicky i psychicky zvládnout výchovu a péči o tohle impozantní plemeno, tak to radši nepokoušejte.

Kromě preventivních RTG snímků pro chovatelské kluby se s filami potkávám bohužel docela často při ortopedických vyšetřeních. Kulhání na přední (správně hrudní) končetiny je nejčastěji důsledkem dysplazie lokte nebo osteochondrózy ramene. Oba problémy jsou vývojové a objevují se během prvního roku života. Jsou geneticky podmíněné a proto je fajn mít štěně po testovaných rodičích.

Osteochondrózu ramene většinou s drobnými následky vyřeší artroskopický zákrok, dysplazie loktů bývá ale i přes chirurgické ošetření doživotní problém. Druhá část kulhajících má potíže s pánevními končetinami. Nejčastější příčinou jsou poranění kolene, tedy ruptura předního zkříženého vazu nebo poranění menisků. Tyto úrazy mají při včasném chirurgickém zákroku většinou velice dobrou prognózu.

Dysplazie kyčlí je další častý problém. Tady je situace mnohem problematičtější a záleží na stupni dysplazie, hmotnosti psa, fyzické zátěži atd. V zásadě platí, že čím dříve dysplazii kyčlí odhalíme, tím spíš bude možné jí řešit. RTG snímky pro účely chovnosti ve věku osmnácti měsíců sice ukáží stupeň dysplazie, na její ovlivnění je ale již pozdě. Proto je nejlepší nechat dysplazii vyšetřit již ve čtyřech měsících věku pomocí tzv. distrakčních snímků. Ano, znamená to vyšetření v anestezii u štěněte ve věku 4 měsíců. U plemen s velkým rizikem dysplazie kyčlí se to však určitě vyplatí.

A poslední velký strašák všech velkých plemen jsou torze žaludku (správně syndrom dilatace a torze žaludku). Existuje mnoho teorií o příčinách torze. Jako prevence se doporučuje krmit z vyvýšené misky, krmení rozdělit na dvě dávky, nenechat psa hltat, omezit fyzickou aktivitu těsně po krmení atd. V zásadě není ale jasné jak a proč se to stane. Je jasné pouze to, že torze se týká hlavně velkých plemen a to především ve vyšším věku. Při vzniku nejde o hromadění plynu z kvašení jídla, jak se dříve předpokládalo. Jedná se o nahromadění spolykaného vzduchu v žaludku, roztažení žaludku a jeho otočení kolem podélné osy těla. Důsledkem jsou bolesti břicha, vážné poruchy krevního oběhu, psi jsou neklidní, chodí, nelehnou si, vzdychají a jsou apatičtí. V zásadě je důležité mít psa po jídle pod kontrolou, je dobré zajistit, aby pes jedl pomalu a nehltal. Pokud máte jen trochu pochybnosti o stavu psa a v době po nakrmení je neklidný, bolestivý nebo máte pocit, že se mu zvětšuje břicho, je lépe vyhledat včas veterináře. Většina případů dilatace a torze, které jsou včas ošetřeny, končí totiž dobře.

Autor textu: MVDr. Lukáš Duchek

videoBrazilská fila
...
video video

Brazilská fila

30. 10. 2016
Pudl

Trpaslíci a toyové jsou většinou přineseni v tašce, ze které se jim vůbec nechce. Jinak jsou to ale veselí drobní neposedové s velkou chutí ke sportu, rychlí, šikovní a chytří. Bohužel jejich fyzická odolnost je trochu neúměrná jejich odhodlání a rychlosti, takže je na ně třeba dát pozor hlavně ve štěněcím věku a v době dospívání, dokud nenastřádají dost zkušeností. Střední pudlíci jsou sportovci se vším všudy, rychlí, odhodlaní a stále v pohybu. Pudlíci jsou často mylně považováni za změkčilé psy, vhodné jen pro ležení na gauči, koupání a česání. To z nich ale často dělají jejich pánečci. Opak je pravdou, jsou to milí, učenliví a aktivní sportovci.

U trpasličích pudlíků a toy pudlíků řešíme často problémy s luxací pately, tedy vykloubením čéšky. Je to geneticky podmíněná vývojová vada kolene, související s trpasličím vzrůstem. Pudlíci jsou postiženi méně než například jorkšíři nebo čivavy, mezi trpaslíky určitě patří obecně k těm zdravějším. S luxací čéšky bývá někdy problém s včasným zjištěním diagnózy. Luxace je totiž vrozená a vyvíjí se velice pomalu a nenápadně, proto majitelé často přicházejí dost pozdě a kolena jsou již výrazně poškozená. Je proto ideální nechat pejska vyšetřit již ve štěněcím věku, i když nekulhá. Typickým projevem luxace čéšky je u psů vynechávání zadní nohy při pohybu, kdy pes čas od času postiženou nohu zvedne a pár kroků jde po třech, pak ji zase normálně používá bez kulhání. Pokud tohle uvidíte opakovaně, je třeba nechat psa vyšetřit u ortopeda, ideálně u posuzovatele luxace pately. Výhodou je, že luxaci pately lze operativně řešit s dobrými výsledky.

Trpaslíci a toyové se bohužel také často zraní při sportu, nejobvyklejší jsou zlomeniny předloktí a holenní kosti. Ačkoli jsou to nekonfliktní drobečci, zranění se přihodí i při hraní s většími psy. Pokud totiž jde o běhání, skákání a hraní, zapomenou na všechno a jdou do toho naplno. Tohle se stává jako blesk z čistého nebe, psi si hrají, pohoda, vycházka a najednou pes zapiští a přijde po třech. Je asi nemožné tomu úplně předejít, ale je fajn jim vybírat velikostně podobné parťáky na hraní. Při většině zlomenin je naštěstí výsledek léčení velice dobrý, trvá to ale několik týdnů nebo měsíců, než je pes zase úplně fit.

Střední a královští pudlové patří mezi v zásadě zdravá plemena. Samozřejmě některé choroby se jim nevyhnou. Vlastně všichni pudli patří mezi dlouhověká plemena, patnáct i více let není výjimkou. Ve vyšším věku se u nich často objevuje zákal oční čočky, většinou pomalu se vyvíjející problém. Je možné a vhodné ho pravidelně kontrolovat a případně operativně řešit, zejména pokud je v pokročilém stádiu. Jinak totiž nemocní psi postupně zcela oslepnou a to pak už řešit nejde. Vhodnost operace závisí hlavně na věku psa a stupni zákalu, operaci provádějí specializované kliniky a při zákroku je zničená tkáň čočky pod mikroskopem odsáta a nahrazena silikonovým implantátem.

Mezi časté pacienty patří také pudlíci s epilepsií. Tahle choroba propukne většinou nečekaně a záchvaty často vypadají dramaticky. Než ale majitelé přijedou na kliniku, bývá pes již mimo záchvat, někdy je trochu unavený nebo zmatený, ale jinak nic závažného. To je typický průběh, záchvat propukne rychle a nenadále, pes upadne do bezvědomí, má křeče, plovací pohyby, sliní, má sevřené čelisti, pomočí se atd. Trvá to pár desítek vteřin nebo pár minut, pak záchvat pomine. V jiných případech jsou záchvaty jen neúplné, některé příznaky se vůbec neobjeví. Jakmile se záchvat objeví, je třeba vyhledat veterináře, a to i v případě, že záchvat již pominul. Je třeba říci, že neexistuje vyšetřovací metoda, která „potvrdí“ epilepsii. Proto se při vyšetření soustředíme zejména na vyloučení ostatních příčin, které by mohly k záchvatu vést. Jedná se o metabolické choroby, jako je cukrovka, nedostatek vápníku atd., nebo cévní a srdeční choroby, které mohou vést ke kolapsu. V každém případě je užitečné mít videozáznam záchvatu. Vím, že to zní divně, ale šance, že veterinář záchvat uvidí, je malá, a popis není zdaleka tak přesný jako záznam. Léčba epilepsie je naštěstí ve většině případů úspěšná, znamená ale doživotní pravidelné podávání antiepileptik.

Něco na sebe prozradím: mám jednoho bílého královského pudla doma. Jmenuje se Eda a je to jedna z nejlepších psích povah, jaké jsem poznal. Vynikající společník a velice empatická bytost, navíc skoro neštěká, vůbec nelíná, je pro každou srandu a chce se pořád mazlit, fakt zlatíčko

Autor textu: MVDr. Lukáš Duchek

videoPudl
...
video video

Pudl

23. 10. 2016
Stafordšírský bulteriér

To vše však dost souvisí s četnými návštěvami veterinární kliniky. Každý sportovec se může poranit, na gauči toho rozhodně tolik nehrozí. Takže jako správný trenér musíte dávat pozor, kde trénujete, jak dlouho, jak intenzivně atd. U stafbulíků totiž dochází často k přehřátí a oběhovým kolapsům. Souvisí to s jejich odhodláním pokračovat až na samou hranici možností a také s jejich tělesnou stavbou. Velké svaly znamenají velkou spotřebu kyslíku a velkou produkci tepla. Mohutný krk znamená užší dýchací cesty a komplikace při chlazení i zásobování kyslíkem. Takže ačkoli je stafbulí nadšení pro sport nakažlivé, nenechte se příliš strhnout, hranice mezi špičkovým výkonem a zbytečným rizikem nemusí být široká. Je lépe sportovat při teplotách pod dvacet stupňů – v létě tedy jen ráno a pozdě večer – a do tréninku zařadit i pauzy s případným zchlazením psa.

A pak tu jsou sportovní zranění jako taková. Nejčastěji jde o poranění kolenních vazů a zlomeniny končetin. To se může stát i při nejlepší vůli a všech možných i nemožných opatřeních. Jakmile zkrátka hodíte míček, nebo cokoli jiného, nemáte již žádnou kontrolu, jak pes vyskočí, jak dopadne, kam přesně doskočí a jestli v té rychlosti vše zvládne. Sportovní poranění rozpoznáte snadno, pes je náhle silně bolestivý a nemůže nohu používat, nebo silně kulhá. Naštěstí je možné ruptury kolenních vazů i zlomeniny končetin chirurgicky řešit a to většinou bez trvalých následků. Stejně jako u lidských sportovců to však znamená několik měsíců hojení a rekonvalescence.

Další rizikovou skupinou stafbulíků, co se týče zranění, jsou lovecky užívaní psi. Například výsledek setkání s divokým prasetem je věcí rychlosti, zkušenosti a někdy bohužel i náhody. Většina páníčků dnes obléká psovi pro lov ochranné kevlarové vesty a GPS obojky, tím riziko sníží. Lov je ale lov, praseti jde o život a rozhodně se má čím bránit – páráky prasete jsou ostré jako nůž. Nejčastějšími poraněními v souvislosti s lovem, se kterými se při své praxi veterinární lékaři setkávají, jsou tržná poranění různého rozsahu, která se dají vyřešit chirurgicky. Vážné úrazy jsou naštěstí spíš výjimkou. Pracovním psům jde ale na rozdíl od jejich kolegů sportovců o život vlastně při každém lovu.

Podobně jako u dalších sportovních plemen je třeba i u stafbulíků dát pozor při výběru štěněte. Vybírejte z chovu, kde testují na dysplazii kyčlí, dysplazii lokte, luxaci čéšky a další možná dědičně disponovaná onemocnění (luxace oční čočky, L-2 hydroxyglutarátová acidurie). Další diskutované onemocnění je tzv. mozečková ataxie stafordšírských bulteriérů, momentálně onemocnění, které je považováno za dědičně podmíněné. Výzkum tohoto onemocnění trvá.

Autor textu: MVDr. Lukáš Duchek

videoStafordšírský bulteriér
...
video video

Stafordšírský bulteriér

16. 10. 2016
Jorkšírský teriér

Jedna věc je jasná, nezažil jsem jorkšíra, který by byl při ošetřování kousavý nebo vrčel, v ordinaci to zvládají. Zdraví mají ale bohužel křehčí než svou teriéří povahu. Jeden kolega říká, že jorkšíra bůh stvořil, aby se veterináři měli dobře, no to se dá říct bohužel o řadě plemen… Jenže za zdravotními problémy těch plemen stojí chovatelé a snaha o nápravu je ke škodě psů i všech opravdových milovníků psů, nedostatečná. Z pohledu veterináře vnímám snahu o řešení plemenně predisponovaných problémů jorkšírů jako zcela nedostatečnou, bohužel. Jasně, výjimky se najdou, ale to pro zvládnutí geneticky podmíněných onemocnění nestačí.

A teď konkrétně. Nebudu tu dělat výčet všech častých problémů, zmíním tři nebo čtyři, bude to určitě až dost. Jako ortoped se často setkávám s pacienty, kteří kulhají nebo ani neužívají pánevní končetinu nebo typicky občas nohu nosí ve vzduchu. Jsou to psi s luxací čéšky, geneticky podmíněnou vývojovou vadou kolene. Problém je, že v nějakém stupni se s ní setkávám asi u čtvrtiny všech jorkšírů, to je docela dost. Někteří psi kulhají už ve druhém stupni luxace, jiní chodí bez výrazného kulhání i ve třetím nebo čtvrtém, zejména pokud mají problém na levé i pravé stejný. Podle stupně luxace a kulhání je většinou řešením operace kolene, často obou kolen, a pokud se provede včas, jsou výsledky velice dobré. Řešením tak častého výskytu by bylo povinné vyšetření luxace čéšky u rodičů, výrazně by to zlepšilo zdraví v kontrolovaném chovu. Bohužel řada štěňat je také „nepapírová“ a tam není řešení ani v dohledu. Proto při pořízení jorkšíra je ideální mít jistotu, že alespoň oba rodiče byli vyšetřeni specialistou, mají potvrzený výsledek od posuzovatele schváleného komorou a jsou zdraví.

O něco méně časté, ale o to závažnější jsou pacienti přicházející s opakovanými záchvaty kašle nebo i stavy dušnosti. Většinou jsou to psi s diagnózou kolapsu průdušnice, tedy stavu, kdy se chrupavčitá klenba dýchací trubice postupně zbortí a dojde k výraznému zúžení průchodu do dýchacích cest. Typicky se problém vyvíjí několik měsíců nebo i let a v počátku nevypadá nijak hrozivě, často není v počátku rozpoznán, k tomu je totiž třeba RTG vyšetření nebo endoskopie. Proto značná část psů přichází ve stádiu pokročilého kolapsu a řešením je pouze operace průdušnice, kdy se trachea vyztuží zevně plastovými kroužky nebo vnitřně tzv. stenty, tedy kovovými implantáty ve tvaru pružné síťové ruličky. Nic snadného ani levného, navíc bohužel často jen získají pacientovi několik měsíců nebo let navíc. Jen pro informaci, mezi pacienty s kolapsem průdušnice je více než polovina jorkšírů, všechna ostatní plemena tvoří tu menší část pacientů.

Něco, co by člověk nečekal u tak drobných pejsků, jsou problémy s meziobratlovými ploténkami. Ano jedno z plemen s častými výhřezy plotének je i jorkšír. Pacienti přichází často s výraznou bolestivostí a strnulým pohybem, u jorkšírů totiž častěji vyhřeznou ploténky v krční části páteře. Řešením je podle stavu pacienta úplný pohybový klid nebo u závažnějších případů operace páteře. Výsledky bývají dobré, ale průběh léčení je pro všechny zúčastněné stresující, nejde o banalitu. Pro pánečky podobně vypadají i pacienti s meningitidou, tedy zánětlivým onemocněním mozku. Bohužel u trpasličích plemen také častá diagnóza. Typicky jsou psi bolestiví na krku, nechtějí pohybovat hlavou, nosí hlavu nízko, motají se nebo padají při pohybu „jako opilí“. V těchto případech je třeba vyšetření mozkomíšní tekutiny a CT nebo MR vyšetření mozku. Často se i u této závažné diagnózy podaří psy vyléčit nebo dostat onemocnění pod kontrolu.

Takže roztomilí jsou velice a při výběru štěněte nejlépe jen z prověřené chovné stanice. Vesele jsem to zbásnil, ale i tak budete potřebovat trochu toho štěstíčka.

PS: U jorkšírů velký pozor na množírny!! Tady se šetřit nevyplácí.

Autor textu: MVDr. Lukáš Duchek

videoJorkšírský teriér
...
video video

Jorkšírský teriér

9. 10. 2016
Rhodéský ridgeback

Ridgeback patří mezi celkem zdravá plemena, například obávané ortopedické vady velkých plemen jsou u ridgebacka výjimkou. Řada z nich k nám chodí hlavně na prevenci a mnoho jich máme také mezi dárci krve. Pro darování krve je ridgeback fyzicky ideální plemeno, má dostatečnou hmotnost, výrazné žíly a hladkou srst. Pokud to zvládne psychicky, je vše snadné.

Ale některé obávané problémy velkých plemen se jim nevyhýbají. Často se náhle objeví ridgeback s typicky nadmutým břichem a vyděšenými majiteli. Nejčastěji večer a v noci, nějakou dobu po nakrmení začnou být nervózní, chodí sem tam a vzápětí se jim začne zvětšovat břicho. Jsou to pacienti s dilatací nebo dilatací a torzí žaludku. Obávané onemocnění, jehož výsledek léčení a operace záleží hlavně na délce trvání stavu. Naprostá většina pacientů, kteří přijedou do hodiny či dvou po vzniku se uzdraví, někteří mají jen dilataci a čeká je pouze sondáž žaludku v anestezii a infuzní léčba. Jiní mají dilataci s torzí, jež vyžaduje operaci a následnou několikadenní infuzní léčbu v hospitalizaci, a uzdraví se. Horší perspektivu mají pacienti, kde stav trvá mnoho hodin. Říkáme jim ranní torze, neboť stav vznikne během noci a pánečci to zjistí až ráno. Bohužel tehdy často dochází k závažným oběhovým problémům, následnému šokovému stavu a některé případy už se nepodaří zachránit. A co proti tomu dělat? Podle studií je při dilataci v žaludku spolykaný vzduch, ne plyn z potravy, jak se mnozí domnívají. Takže hlavní je nepolykat vzduch, především nehltat, což je u ridgebacků trochu potíž. Zejména u krmení granulemi je běžný zlozvyk psů „nasávat granule“, a to doslova. Dobrou prevencí bývá granule namočit a nechat zvlhnout, řadě psů pak ale nechutnají. Velice chytré a pro psy zábavné řešení jsou „pomalé misky“ – je to něco mezi hrou a miskou, v jejímž plastu jsou vylisované různé tvary, do kterých granule zapadnou, a pes při jídle musí jednotlivé granule z mezer v misce jazykem dostat. Vynikající jsou i pro nenasytné typy jiných plemen.

Další obávanou potíží u ridgebacků je tzv. dermoid sinus, tedy vrozená vada vývoje kůže. Tady musím říct, že obavy jsou často přemrštěné a některé články zkreslují a přehánějí. Předně dermoidů se vyskytuje celkem málo; sám jsem odchoval čtyřicet štěňat a žádný dermoid mezi nimi nebyl. U jedinců s průkazem původu je riziko výrazně menší, cca jedno promile, rodiče jsou totiž testovaní. U ridgebacků bez PP je to trochu horší. V každém případě je psy s dermoidem dobré vyšetřit a velkou většinu úspěšně operovat. Rovněž jsem zažil několik případů, kdy ridgebak žil s dermoidem bez potíží celý život. Závažné případy, kdy dermoid zasahuje do páteřního kanálu a operace je riziková, jsou výjimečné. Asi jeden z deseti dermoidů zasahuje do páteřního kanálu a asi jeden ze sta má skutečně vysoké riziko komplikací. Za svou dvacetiletou zkušenost s dermoidy jsem operoval asi dvě stě případů a kromě dvou skončili všichni úplným uzdravením. A jen úplně na okraj, s dermoidy je situace velice podobná i u thajských ridgebacků.

A co mě napadne, když vidím ridgebacka v čekárně… mám trochu vlhké oko, obě moje holky jsou v psím nebi, tedy v jejich případě spíše ve věčných lovištích, dožily se 12 a 14 let, o moc déle bohužel velká plemena nežijí.

Autor textu: MVDr. Lukáš Duchek

videoRhodéský ridgeback
...
video video

Rhodéský ridgeback

2. 10. 2016
Border kolie

Jako ortoped se velice často potkávám s majiteli borderek, s nimiž řešíme banální problémy, související s temperamentem jejich psů, ale i různé naraženiny, podvrtnutí a podobné potíže až po vážné problémy, vzniklé v důsledku mnohaleté tréninkové i závodní zátěže. Tedy ne každý může závodit na vrcholové úrovni do osmi let, někteří ani do šesti. Ne všechny borderky mají zdraví jako Jarda Jágr. Nejobvyklejší problémy jsou degenerativní změny a výrůstky na spojení bederní páteře a křížové kosti, což je místo největší zátěže při skocích a rychlých startech, což dělají při sportu mnohokrát denně. Znamená to většinou konec závodní kariéry, ale pacienti prožijí obvykle spokojený život, pokud mají pánečci rozum a přizpůsobí pohybový režim. Další skupina kulhajících jsou mladé borderky ve věku pět až dvanáct měsíců s kulháním na hrudní končetinu nebo i obě nohy. Vzhledem k velikosti plemene jde pro laiky o neočekávané vývojové onemocnění ramene, známé pod zkratkou OCD, tedy osteochondróza ramene. Toto onemocnění je dědičně predisponované a u borderek poměrně časté. Řešením je u větších nálezů operace ramene, v mnoha případech provedená artroskopicky. U včas operovaných psů jsou výsledky operace velice dobré a psi jsou již během měsíce po zákroku zdraví a bez následků.

Tak jako u mnoha jiných plemen existuje u borderek více dědičně podmíněných onemocnění – co se týče ortopedie, jde o DKK, dysplazii kyčlí, DKL, dysplazii loktů a již zmiňované OCD ramene. Fakticky jsou ale borderky poměrně zdravé plemeno a v praxi je problémem hlavně OCD, které se dá vyřešit. Mimochodem chválím chovatele, borderky mají pro chovnost povinné testy na DKK, DKL i OCD. Kromě toho se testují také na další choroby; tedy dědičné oční vady, mutace genu MDR1 atd. Některým zájemcům o plemeno to asi trochu nahání strach, tolik různých prováděných testů. Ale zbytečně. Testování chovných zvířat je tu proto, aby se choroby v chovu nešířily, a z praxe vím, že borderky bývají zdravé. Ještě jednou pochvala pro chovatele borderek, zájem o testování dědičnosti zdraví by jim měli v některých jiných klubech závidět.

No a pak jsou tu občas nadšenci, co to přehnali nebo špatně odhadli. Borderky někdy běží rychleji, než přemýšlejí. Někdy skočí přes zeď, za níž je deset metrů hloubka, někdy vyběhnou do parkuru, kde už někdo běží a narazí do překážky nebo něco podobného. To jsou pak často vážné úrazy. Tady platí, že větší rychlost znamená i větší riziko. Naštěstí většina z nich se dá „opravit“ a po určité rekonvalescenci po operaci jsou zase fit. Jsou to takoví adrenalinoví sportovci se vším, co k tomu patří.

Kdybych měl víc času a víc chuti k pohybu, budu o borderce uvažovat. Na kdyby se ale nehraje, takže jen klobouk dolů před majiteli, kteří borderce při sportu stačí.

Autor textu: MVDr. Lukáš Duchek

videoBorder kolie
...
video video

Border kolie

25. 9. 2016
Labradorský retrívr

Vlastně něco už jsem nakousnul, moc rádi jedí. Takže jsme už ze žaludku retrívrů vytahovali ať už endoskopem nebo i operativně nejrůznější předměty – grilované maso napíchnuté na grilovací jehle, celou klobásu zatavenou v plastu, ale také šroubovák, různé míčky, hračky, části oblečení a tak dále. Někdy si bohužel pánečci nevšimnou nebo nejsou doma a nic jim doma nechybí a pak vznikají těžší případy, kdy předměty uvíznou ve střevě a způsobí neprůchodnost. Většina případů skončí dobře, ale pacienti po operaci žaludku nebo střev k jejich smůle nemůžou po operaci několik dní jíst. Za týden nebo dva jsou ale již zcela v pořádku.

Jako ortoped se nejčastěji potkávám s mladými labradory, kteří kulhají na některou přední nebo zadní nohu, tedy správně hrudní nebo pánevní končetinu. Většinou jde o pacienty ve věku čtyř až devíti měsíců a spektrum možných problémů je bohužel velké, nejčastěji jde o dysplazii loketních kloubů, dysplazii kyčlí nebo osteochondrózu ramen. Labrador bohužel mezi plemeny psů naprosto vede ve statistikách výskytu dysplazie loketního kloubu. Jde o závažné geneticky podmíněné onemocnění, které je méně známé než dysplazie kyčlí, ale bohužel mnohem dříve a také častěji způsobuje kulhání, vznik artrózy a nevratné změny kloubů. Velice doporučuji při pořizování štěněte vybírat pouze z chovů, kde jsou rodiče i prarodiče testovaní na dysplazii kyčlí a loktů a jsou zcela zdraví, tedy DKK 0/0 a DKL 0/0. Labradoři s dysplazií kyčlí nebo loktů bývají totiž pravidelnými návštěvníky veterinárních klinik.

Slyšeli jste už o nemoci zvané EIC, tedy výcvikem indukovaný kolaps? Někdo možná ano, u labradorů byla totiž popsána jako u prvního plemene. Jedná se o geneticky podmíněnou potenciálovou poruchu mozku, kdy pes v důsledku psychické zátěže není schopen pokračovat ve výcviku a případně i úplně zkolabuje a není schopen pohybu. Po chvíli klidu pak může opět normálně fungovat. Na tuto chorobu je možné geneticky testovat, proto opět vybírejte raději štěňata od testovaných rodičů, ačkoli tento problém není tak závažný a v řadě případů dobře reaguje na léčbu. Bohužel závažnější a rovněž celkem častý problém je u labradorů epilepsie. Ve většině případů se jedná o idiopatickou epilepsii, tedy o epilepsii bez známé příčiny. U velkých plemen, tedy i u labradorů, je procento pacientů, kde se podaří dostat záchvaty dlouhodobě pod kontrolu menší než u malých plemen. Přesto se u asi 70% nemocných podaří psům zajistit normálně kvalitní život.

Autor textu: MVDr. Lukáš Duchek

videoLabradorský retrívr
...
video video

Labradorský retrívr

18. 9. 2016
Jezevčík

Jak ho charakterizovat jedním slovem… asi srdcař, se vším, co k tomu patří. A proč k nám na kliniku nejčastěji zavítají? První skupina pacientů souvisí tak trochu s tím srdcařem. Často se totiž poraní, někdy prostě chytí stopu a pak potkají divočáka, auto, nebo si nenechají od rotvajlera pískat a musí mu to fyzicky vysvětlit. Opatrnost tedy nepatří k jejich silným stránkám. Následky jsou často závažná poranění – zlomeniny končetin, pánve, páteře, úrazy hrudníku, vnitřní poranění nebo prostě jen rozsáhlé rány. Tady většinou pánečci reagují rychle a správně, okamžitě psa přivezou a začne hbitá akce zachraňování jezevčíka. Výsledkem bývá několikadenní hospitalizace, operace zlomenin, břicha nebo hrudníku a několikatýdenní rekonvalescence. V některých případech si pes odnese i trvalé následky, bohužel některé věci nejdou spravit.

Další různorodá část pacientů jsou starší jezevčíci, vyplývá to tak trochu i z jejich dlouhověkosti, žijí běžně do patnácti, často až do osmnácti nebo i dvaceti let. Ve věku od šesti, osmi nebo deseti let vznikají u fen často nádory v mléčné žláze. Bohužel, to je podceňovaný stav. Malou bouličku nepovažují pánečci za problém, postupně dojde ke zvětšení na bouli a operace v pokročilém stádiu nádoru mléčné žlázy má bohužel úspěšnost výrazně menší i riziko metastáz stoupá. Jiní pacienti jsou starší jezevčíci se zákalem čočky, je to plemenně disponované onemocnění. Zákal většinou postupuje pomalu s věkem a je možné ho řešit operací čočky. Rychlý vznik zákalu čočky často souvisí s cukrovkou, která je dalším častým problémem. A nakonec asi nejčastěji zmiňované onemocnění v souvislosti s jezevčíky – onemocnění meziobratlové ploténky.

Je pravda, že jezevčíci jsou nejčastěji operovaným plemenem v důsledku výhřezu meziobratlové ploténky, bohužel. K výhřezu ploténky nejčastěji dochází na začátku hrudní páteře a na bederní páteři, ale také na krční. K výhřezu většinou dojde při banálním pohybu, nejde o úraz; vyhřezává již degenerovaná ploténka v důsledku náhodného špatného pohybu, a to do páteřního kanálu, a utlačí míchu. To vede k různě silnému ochrnutí v závislosti na místě výhřezu, velikosti vyhřezlé části ploténky i rychlosti výhřezu. Jedno je podstatné: pokud pes ochrne, je třeba spěchat na specializovanou kliniku.

A ještě jedna rada, jak říká můj kolega, za dvacet tisíc – pokud začne být jezevčík bolestivý při pohybu, je třeba okamžitě zajistit úplný pohybový klid, nejlépe zavřít psa do přepravky na několik týdnů. Výrazně zlepšíte šanci, že k operaci nedojde a pes se za 6 týdnů sám uzdraví.

Autor textu: MVDr. Lukáš Duchek

videoJezevčík
...
video video

Jezevčík