Žijí v našich vodách

11. 9. 2016
Síh peleď (coregonus peled) a síh maréna (coregonus marena)

Odkud pochází: Tekoucí a stojaté vody severního Ruska, odkud se dostal do dalších zemí.

Kde se u nás vyskytuje: Místy je síh peleď chován jako doplňková ryba v rybnících se smíšenou obsádkou. V chovných rybnících se občas vyskytuje také síh severní (Coregonus lavaretus), který se liší spodním postavením úst a protáhlejším tělem.

Jak druh poznáme: Síh dorůstá do velikosti 50 cm při hmotnosti kolem 2 kg. Ryba má tělo stříbřité, ze stran zploštělé, na hřbetní straně těla má tukovou ploutvičku. Hlava a hřbet síha má tmavou pigmentaci. Drobná bezzubá ústa síha mají horní postavení.

Čím se živí: Převažující potravu tvoří zooplankton, který se volně vznáší ve vodním sloupci (perloočky, buchanky, atp.).

Rozmnožování: V původním areálu výskytu se síh rozmnožuje již od ledna při teplotě vody 0–8 °C. Přirozený výtěr probíhá v hejnech ve vodním sloupci, přičemž oplodněné jikry klesají ke dnu, kde dokončují svůj vývoj. V našich podmínkách je však síh závislý na umělém výtěru.

Zajímavosti: V evropských vodách je zdokumentováno několik desítek druhů síhů. S ohledem na jejich značnou podobnost je správná druhová identifikace poměrně náročná, a často tak dochází k nepřesnému určení.

Respondent: Ing. Miloslav Petrtýl, Ph.D., Česká zemědělská univerzita v Praze

videoSíh peleď (coregonus peled) a síh maréna (coregonus marena)
...
video video

Síh peleď (coregonus peled) a síh maréna (coregonus marena)

4. 9. 2016
Karas obecný (carassius carassius) a karas stříbřitý (carassius gibelio)

Odkud pochází: Karas obecný je v Evropě původním druhem, tedy ve střední a východní části Evropy, která zasahuje až na jihovýchod Anglie. Karas stříbřitý je zřejmě původní na severu eurasijského kontinentu.

Kde se u nás vyskytuje: V současné době je areál karase obecného již značně omezen, původně se tato ryba vyskytovala poměrně hojně v pomalu tekoucích nížinných tocích, především v tůních a slepých ramenech. S ohledem na regulaci toků a invazi karase stříbřitého z mnoha míst karas obecný vymizel. Karas stříbřitý v současnosti obývá nížinné toky a je poměrně běžný i v rybnících a stojatých vodách.

Čím se živí: Oba dva druhy karasů se živí jak rostlinnou, tak živočišnou potravou. Běžný je pro ně i příjem odumřelé organické hmoty ze dna.

Jak druh poznáme: Karas obecný a karas stříbřitý se často zaměňují, což vychází z jejich morfologické podobnosti. Oba druhy připomínají tvarem těla jim příbuzného kapra, ale nemají přítomné žádné vousky okolo úst. Karas obecný má vypouklou hřbetní ploutev s jemně ozubeným posledním tvrdým paprskem, oproti němu má karas stříbřitý vydutý tvar hřbetní ploutve s hrubě ozubeným posledním paprskem. Barva karase obecného je zlatavá až nahnědlá oproti často stříbřité barvě karase stříbřitého.

Rozmnožování: karas obecný se rozmnožuje obdobně jako kapr, své lepivé jikry klade na rostliny v aluviálních částech toku, nebo na vodní vegetaci. Karas stříbřitý se rozmnožuje velmi podobně, je však zřejmě méně náročný na výtěrový substrát a je schopen se rozmnožit i v místech značně člověkem pozměněných.

Respondent: doc. Ing. Lukáš Kalous, Ph.D., Česká zemědělská univerzita v Praze

videoKaras obecný (carassius carassius) a karas stříbřitý (carassius gibelio)
...
video video

Karas obecný (carassius carassius) a karas stříbřitý (carassius gibelio)

26. 6. 2016
Slunečnice pestrá (Lepomis gibbosus)

Odkud pochází: V Evropě nepůvodní druh, pochází z východu Severní Ameriky

Kde se u nás vyskytuje: Rozšířena zejména v teplých oblastech Evropy, v ČR se poprvé objevila v roce 1929 a v současnosti se vyskytuje ojediněle. Preferuje stojaté, pomalu tekoucí a prohřáté vody s hustými porosty vodních rostlin. Často se zdržuje na mělčinách poblíž břehu.

Čím se živí: Slunečnice je dravec. Hlavní složku potravy tvoří hmyz, korýši, měkkýši a menší ryby včetně příslušníků vlastního druhu.

Jak druh poznáme: Okounovitá ryba, jejíž hřbetní ploutev je tvořena ze dvou částí. Paprsky v přední polovině jsou tvrdé a špičaté, v zadní části se větví a jsou měkké. Tělo slunečnice je bočně zploštělé a ve srovnání s jinými okounovitými rybami je poměrně vysoké. Jak název napovídá, zbarvení slunečnice je opravdu pestré. Boky slunečnice jsou namodralé až tyrkysové a jsou hustě pokryté drobnými tmavými skvrnami. Břicho je žluté až oranžové. Dospělí jedinci mají na skřelovém víčku tmavou kulatou skvrnu černé barvy, která je olemována oranžově a bíle. V našich podmínkách dorůstá přibližně 15 cm, vzácně více.

Rozmnožování: Pohlavně dospívá ve věku jednoho až dvou let. Tře se na konci května a v červnu. Samci se v období reprodukce intenzivně vybarvují a na mělčinách budují hnízda, která mají podobu mělké jamky. Do této jamky samec navrší úlomky vodních rostlin. Hnízda jsou budována na prosluněných mělčinách. Samci staví hnízda poblíž sebe, ale s pečlivě střeženými rozestupy. Samice se vytírá postupně s několika samci, a proto jsou v každém hnízdu jikry od několika samic. V jedné snůšce může být až pět tisíc jiker. Samec jikry hlídá po celou dobu jejich inkubace a aktivně brání i rozplavaný plůdek. Mladé slunečnice tvoří hejna a teritoriálně se projevují až jako dospělé.

Zajímavosti: Je to agresivní ryba, která aktivně obhajuje vlastní teritorium. U nás je slunečnice z rybářského hlediska druhem bez hospodářského významu.

Respondent: Ing. Miloslav Petrtýl, Ph.D., Česká zemědělská univerzita v Praze

videoSlunečnice pestrá (Lepomis gibbosus)
...
video video

Slunečnice pestrá (Lepomis gibbosus)

19. 6. 2016
Ouklej obecná (Alburnus alburnus)

Odkud pochází: Původní druh na většině území Evropy.

Kde se u nás vyskytuje: Hojná ryba vyskytující se ve většině řek a údolních nádrží na území ČR.

Čím se živí: Potravu sbírá převážně z hladiny – živí se náletovým hmyzem, planktonem, plůdkem ryb, v menší míře i rostlinnou potravou.

Jak druh poznáme: Tato kaprovitá ryba se přizpůsobila životu pod hladinou a je to dobře patrné i na jejím těle. Hřbet je málo vyklenutý a postavení úst je horní. Drobné šupiny se snadno uvolňují z kůže. Boky jsou zbarvené stříbrně, hřbet je tmavý. Dorůstá až 25 cm délky těla při hmotnosti okolo 100 g. Vzácně dosahuje větších rozměrů.

Rozmnožování: Pohlavní dospělosti dosahuje ve třetím roce života. Na jaře kvůli tření vytahuje v hejnech do proudných a mělkých úseků toků. V jedné snůšce může být až 30 000 jiker. Nejprve se třou větší jedinci, výtěr celého hejna trvá přibližně tři dny.

Zajímavosti: Čilá ryba, která vytváří početná hejna a je oblíbenou kořistí dravých ryb.

Respondent: Ing. Miloslav Petrtýl, Ph.D., Česká zemědělská univerzita v Praze

videoOuklej obecná (Alburnus alburnus)
...
video video

Ouklej obecná (Alburnus alburnus)

12. 6. 2016
Ježdík obecný (Gymnocephalus cernua)

Odkud pochází: Téměř celá Evropa, kromě Iberského poloostrova a Itálie.

Kde se u nás vyskytuje: Vyskytuje se na většině území ČR ve všech povodích. Typická ryba dolních úseků řek a průtočných nádrží a přehrad.

Jak druh poznáme: Oproti kaprovitým rybám je tělo pokryté hřebenitými (drsnými) šupinami. Má dvě hřbetní ploutve, přičemž první hřbetní ploutev je vyztužená tvrdými ostnitými paprsky. Obě hřbetní ploutve jsou spojené (na rozdíl od podobného okouna). Drobná ústa s drobnými zuby jsou koncová. Šedo až olivově zelený hřbet s tmavými skvrnami přechází do světlého břicha se žlutavým nádechem a mnoha drobnými tmavými skvrnami. Drobná rybka dorůstající do velikosti 15–20 cm při hmotnosti kolem 200 g.

Čím se živí: Nejmladší jedinci se živí zooplanktonem (perloočky, buchanky), starší jedinci přecházejí na drobné bezobratlé živočichy (larvy vodního hmyzu, pakomáři, atp.).

Rozmnožování: V březnu až červnu při teplotě vody nad 6–10 °C. Samice vypouští jikry v několika dávkách. Jikry se lepí na vodní rostlinstvo či kamenný substrát dna.

Zajímavosti: Rybka se lidově občas označuje jako „švec“. V ČR nemá velký hospodářský význam, ve východní Evropě a Rusku patří polévka z ježdíků k delikatesám.

Respondent: Ing. Miloslav Petrtýl, Ph.D., Česká zemědělská univerzita v Praze

videoJeždík obecný (Gymnocephalus cernua)
...
video video

Ježdík obecný (Gymnocephalus cernua)

5. 6. 2016
Škeblice asijská (Sinanodonta woodiana)

Odkud pochází: Pochází z oblasti jihovýchodní Asie, ale postupně se rozšířila na mnoho míst po celém světě.

Kde se u nás vyskytuje: Převážně na jižní Moravě a v jižních Čechách. Postupně se šíří převážně v rybnících, přehradách i řekách na většině území.

Jak druh poznáme: Mohutný živočich s délkou lastur až 200 mm. Obrys je téměř okrouhlého tvaru, lastury tenkostěnné. Zabarvení lastur je velmi variabilní od žlutozelené až po červenohnědou barvu, vnitřek lastur růžový.

Čím se živí: Jednobuněčné řasy rozptýlené ve vodě a odumřelý organický materiál.

Rozmnožování: Samice vypouští v průběhu léta velké množství parazitických larviček, které využívají veškeré druhy ryb jako své hostitele. Po několika dnech odpadávají malí mlži z hostitelské ryby a již během prvního roku dosahují velikosti několika centimetrů.

Zajímavosti: V původním areálu výskytu je škeblice asijská využívaná ke konzumaci a produkci perel.

Respondent: Ing. Karel Douda, Ph.D., Česká zemědělská univerzita v Praze

videoŠkeblice asijská (Sinanodonta woodiana)
...
video video

Škeblice asijská (Sinanodonta woodiana)

29. 5. 2016
Škeble říční (Anodonta anatina), škeble rybničná (Anodonta cygnea) a škeble plochá (Pseudanodonta complanata)

Odkud pochází: Eurosibiřský druh.

Kde se u nás vyskytuje: Obývá vodní toky i stojaté vody na většině našeho území.

Jak druh poznáme: Tenkostěnné lastury mají žlutohnědou až zelenohnědou barvu. Tvar je vejčitý až kosočtverečný, velikost až 120 mm.

Čím se živí: Potravou jsou především jednobuněčné řasy rozptýlené ve vodě a odumřelý organický materiál.

Rozmnožování: Samice vypouští na jaře parazitické larvičky, které využívají převážně původní evropské druhy ryb jako své hostitele. Vzhledem k malým populačním hustotám jsou pro ryby neškodné. Po několika dnech odpadávají malí mlži z hostitelské ryby a vyvíjí se samostatně na dně řeky nebo rybníka.

Zajímavosti: Velmi podobný druh škeble je rybničná, jejíž výskyt je omezen pouze na stojaté vody, silně ustupuje a patří mezi zvláště chráněné druhy.

Respondent: Ing. Karel Douda, Ph.D., Česká zemědělská univerzita v Praze

videoŠkeble říční (Anodonta anatina), škeble rybničná (Anodonta cygnea) a škeble plochá (Pseudanodonta complanata)
...
video video

Škeble říční (Anodonta anatina), škeble rybničná (Anodonta cygnea) a škeble plochá (Pseudanodonta complanata)

22. 5. 2016
Pstruh duhový (Oncorhynchus mykiss)

Odkud pochází: Pstruh duhový je v ČR nepůvodní druh, který k nám byl poprvé importován v 19. století. Jeho původní areál rozšíření zahrnuje takřka celou Severní Ameriku od Kalifornie až po Aljašku.

Kde se u nás vyskytuje: V České republice se jedná o častý druh, který se v důsledku umělého vysazování vyskytuje ve středních a malých tocích, ale i ve stojatých vodách. Jeho výskyt je závislý zejména na umělém vysazování. Poměrně výjimečně je v ČR schopný i přirozené reprodukce (např. řeka Loučná).

Jak druh poznáme: Pstruh duhový je morfologicky podobný pstruhovi obecnému. Liší se od něj zejména zbarvením, které je celkově světlejší, často se stříbrnými odlesky. Typické jsou černé skvrny, které se vyskytují po celém těle včetně ocasní ploutve a růžový nebo načervenalý pruh na bocích. V ČR běžně dorůstá do velikosti 50 cm při hmotnosti kolem 0,5 kg v závislosti na úživnosti lokality a doby strávené v chovném zařízení. Rekordní úlovky z našich vod přesahují 80 cm a 7 kg hmotnosti.

Čím se živí: Skladba potravy se odvíjí od dostupnosti potravních zdrojů v lokalitě. Zahrnuje vodní i suchozemský hmyz, menší ryby, ale i korýše nebo jikry.

Rozmnožování: Doba rozmnožování se liší podle jednotlivých linií a plemen. Prvotně introdukované populace pstruha duhového se v našich podmínkách rozmnožují na jaře od března do května, ale rychle rostoucí plemena se vytírají na podzim od října do listopadu. Přirozený výtěr probíhá obdobně jako u pstruha obecného do hnízd vyhloubených ve štěrkopísčitém substrátu.

Zajímavosti: Pstruh duhový je dnes masově vysazovaný rybářskými organizacemi do velkého množství revírů. Často tak nevhodně nahrazuje původního pstruha obecného.

Respondent: Ing. Pavel Horký, Ph.D., Česká zemědělská univerzita v Praze

videoPstruh duhový (Oncorhynchus mykiss)
...
video video

Pstruh duhový (Oncorhynchus mykiss)

15. 5. 2016
Sumeček americký (Ameiurus nebulosus)

Odkud pochází: Druh původní ve vnitrozemských vodách Severní Ameriky. Do ČR dovezen p. Šustou na Třeboňsko v roce 1890.

Kde se u nás vyskytuje: Ostrůvkovité rozšíření převážně ve stojatých vodách teplejších oblastí (tůně, slepá ramena), např. Polabí, Jižní Čechy.

Čím se živí: Mladší jedinci se živí drobnými planktonními korýši (perloočky), dospělci konzumují drobné vodní bezobratlé živočichy (larvy pakomárů, vodní měkkýše, chrostíky či drobné rybky). Příležitostně nepohrdne ani rostlinnými zbytky u dna.

Jak druh poznáme: Na spodní i horní čelisti má shodně po dvou párech vousků. Široká ústa s drobnými zoubky. Za hřbetní ploutví se vyskytuje drobná tuková ploutvička. Oproti sumci velkému má kratší řitní ploutev a méně protáhlé tělo. V našich podmínkách dorůstá do velikosti kolem 30 cm, při hmotnosti kolem 0,5 kg. Místně se v našich vodách vyskytuje ještě podobný druh: sumeček černý (Ameiurus melas).

Rozmnožování: V květnu až červnu při teplotě vody nad 20°C. Tvoří vytírací hnízda (mělkou prohlubeň ve dně), kam samice vytírá jikry. Hnízdo s oplodněnými jikrami samec dočasně hlídá do doby vykulení plůdku.

Zajímavosti: Sumeček má mohutné trnovité první paprsky ve hřbetní a prsních ploutvích. V případě ohrožení tyto ploutve „naježí”, aby trny odradil případného útočníka. Manipulace s touto rybou proto vyžaduje obezřetnost.

Respondent: Ing. Jiří Patoka, DiS., Česká zemědělská univerzita v Praze

videoSumeček americký (Ameiurus nebulosus)
...
video video

Sumeček americký (Ameiurus nebulosus)

1. 5. 2016
Ostroretka stěhovavá (Chondrostoma nasus)

Odkud pochází: Původní druh v povodí Dunaje a Odry.

Kde se u nás vyskytuje: Jedná se o reofilní (proudomilný) druh, který preferuje střední proudivé úseky tekoucích vod (lipanové a parmové pásmo) s hrubším substrátem (štěrk, balvany).

Čím se živí: Drobní živočichové - řasy na kamenech, sinice, přijímá také larvy pakomárů, chrostíků a jepic.

Jak druh poznáme: Protáhlé, ze stran jen mírně zploštělé tělo je kryto středně velkými stříbřitými šupinami. Zašpičatělá hlava vybíhá v pevný rypec. Spodní ústa mají tvar příčné štěrbiny s ostrými rohovitými rty. Prsní, břišní i řitní ploutev jsou načervenalé až červené. Dorůstá do velikosti 45 cm při hmotnosti kolem 1,5 kg.

Rozmnožování: Tření probíhá v období od března do května a během toho období migrují do mělkých proudů a tvoří početná hejna. Samice naklade 1000 až 60 000 jiker na kamenité nebo štěrkové dno.

Zajímavosti: Úlovek trofejních ryb dokazuje, že vzácně se ostroretka dožívá až 20 let.

Respondent: Ing. Miloslav Petrtýl, Ph.D., Česká zemědělská univerzita v Praze

videoOstroretka stěhovavá (Chondrostoma nasus)
...
video video

Ostroretka stěhovavá (Chondrostoma nasus)

24. 4. 2016
Hrouzek (Gobio gobio)

Odkud pochází: Původní druh na většině území Evropy.

Kde se u nás vyskytuje: Vyskytuje se v tekoucích i stojatých vodách po celém území ČR. Upřednostňuje písčité dno v mírně tekoucích vodách, ale dobře se přizpůsobí v různých typech vod.

Čím se živí: Potravu tvoří částečně planktonní organismy a v převažující míře drobní živočichové i rostliny žijící u dna. Tomu odpovídá výrazně spodní postavení úst.

Jak druh poznáme: Výrazně protáhlé, ze stran jen mírně zploštělé, spíše vřetenovité tělo je kryto drobnými šupinami. Jedná se o bentický druh (žijící převážně u dna), tomu odpovídá i výrazně spodní pozice úst, která jsou vysunovatelná směrem dolů a jsou v koutcích opatřena dvěma hmatovými vousky. Stříbřité tělo má na bocích zpravidla 6-12 tmavých skvrn. Ploutve jsou pokryté několika nepravidelnými řadami tmavých skvrn. Jedná se o drobný druh dorůstající do velikosti 15 cm.

Rozmnožování: Vytírá se v několika cyklech od dubna do srpna při teplotě vody nad 12 °C. Jikry jsou většinou vypouštěny těsně nad písčitým substrátem dna, do kterého se uchytí.

Zajímavosti: Tento drobný druh je často používán při rekreačním rybolovu jako nástražní rybka pro lov dravců.

Respondent: Ing. Miloslav Petrtýl, Ph.D., Česká zemědělská univerzita v Praze

videoHrouzek (Gobio gobio)
...
video video

Hrouzek (Gobio gobio)

22. 4. 2016
Velevrub malířský (Unio pictorum), Velevrub nadmutý (Unio tumidus) a Velevrub tupý (Unio crassus)

Odkud pochází: Evropský druh.

Kde se u nás vyskytuje: Převážně pískovny a větší řeky.

Jak druh poznáme: Silnostěné lastury na vnitřní straně s výraznými výrustky schránky (zámkovými zuby). Přední část lastury je zaoblená, zadní spíše špičatá. Barva žlutohnědá až zelenohnědá s často vyditelními zelenými paprsky.

Čím se živí: Jednobuněčné řasy rozptýlené ve vodě a odumřelý organický materiál.

Rozmnožování: Samice vypouští na jaře drobné parazitické larvičky, které využívají různé druhy ryb jako své hostitele.

Zajímavosti: Dva blízce příbuzné druhy (velevrub tupý a velevrub malířský) patří mezi zvláště chráněné druhy. Velevrubové vymizeli z většiny našeho území, původně byli na mnoha místech natolik hojní, že s nimi byla krmena hospodářská zvířata.

Respondent: Ing. Karel Douda, Ph.D., Česká zemědělská univerzita v Praze

videoVelevrub malířský (Unio pictorum), Velevrub nadmutý (Unio tumidus) a Velevrub tupý (Unio crassus)
...
video video

Velevrub malířský (Unio pictorum), Velevrub nadmutý (Unio tumidus) a Velevrub tupý (Unio crassus)

10. 4. 2016
Vranka obecná (Cottus gobio)

Odkud pochází: Vranka obecná je v ČR původním druhem. Je rozšířená téměř po celém území pevninské Evropy od severu Španělska po Itálii a Skandinávii.

Kde se u nás vyskytuje: V ČR se ostrůvkovitě vyskytuje prakticky po celém území, zejména v menších vodních tocích s původní morfologií a dostatkem úkrytů. Je to typický druh podhorských toků, ale setkat se s ní lze ve výjimečných případech i v tocích velikosti Labe ve Hřensku.

Jak druh poznáme: Vranka je drobná ryba přizpůsobená k životu v blízkosti dna vodních toků. Její tělo je shora zploštělé, typické jsou široké prsní ploutve podobné vějířům a velká zploštělá hlava s širokými ústy. Oči jsou umístěné nikoliv z boku, jak je typické pro většinu ryb, ale na vrchní straně hlavy. Zbarvení je černohnědé. Nejčastěji dorůstá do délky okolo 12 cm a váhy 15 gramů. Výjimečně přesáhne 15 cm a 50 g.

Čím se živí: Vranka se živí drobnými bentickými organizmy jako jsou larvy jepic, pakomárů a pošvatek nebo drobnými korýši jako jsou blešivci.

Rozmnožování: Vranka se rozmnožuje v březnu až dubnu. Vytírá se na spodní stranu kamenů.

Zajímavosti: Vranka je řazená mezi chráněné druhy. Samec hlídá jikry a ochraňuje je až do vylíhnutí plůdku.

Respondent: Ing. Pavel Horký, Ph.D., Česká zemědělská univerzita v Praze

videoVranka obecná (Cottus gobio)
...
video video

Vranka obecná (Cottus gobio)

3. 4. 2016
Mník jednovousý (Lota lota)

Odkud pochází: Mník je v ČR původním druhem. Jeho přirozený areál výskytu zahrnuje Severní Ameriku, Evropu a sever Asie.

Kde se u nás vyskytuje: Ve vodách ČR není příliš rozšířen. Obývá především chladnější střední a malé toky. Hojný je v tocích NP Šumava, ale setkat se s ním lze i v řekách, jako je např. Ohře.

Jak druh poznáme: Vzhled mníka je v rámci ČR zcela unikátní a nelze si ho tak splést s žádným jiným druhem. Typickým znakem je jediný vous, umístěný na spodní čelisti širokých úst, ale i černozlaté mramorované zbarvení. Dalším znakem je spojení řitní, ocasní a druhé hřbetní ploutve do ploutevního lemu, obepínajícího takřka celou zadní polovinu těla. Mník v ČR dorůstá do velikosti 50 cm při hmotnosti kolem 0,5 kg. Rekordní úlovky se blíží 80 cm a hmotností přesahují 2 kg.

Čím se živí: Mník je typicky dravá ryba. Významnou složku potravy tvoří ryby, ale i bezobratlí živočichové, jako je vodní hmyz, raci nebo žížaly.

Rozmnožování: Mníci se rozmnožují v zimě, nejčastěji v období okolo Silvestra. Výtěr probíhá v mělčích proudech s písčitým nebo štěrkovitým dnem. Typické je tření ve skupině až deseti jedinců, kteří společně vytvoří vířící klubko. Jikry jsou po výtěru unášeny proudem a pomalu klesají na dno.

Zajímavosti: Mník je řazen mezi chráněné druhy. Je to jediný zástupce treskovitých (podle nové taxonomie mníkovitých) ryb v ČR.

Respondent: doc. Mgr. Ondřej Slavík, Ph.D., Česká zemědělská univerzita v Praze

videoMník jednovousý (Lota lota)
...
video video

Mník jednovousý (Lota lota)

27. 3. 2016
Lipan podhorní (Thymallus thymallus)

Odkud pochází: Lipan podhorní je v ČR původní ryba, jejíž rozšíření pokrývá téměř celou Evropu od Britských ostrovů, přes Skandinávii, Itálii až do navazující části Asie.

Kde se u nás vyskytuje: Lipan je typickou rybou čistých podhorských toků s nezměněnou morfologií. Ostrůvkovitě se vyskytuje po celé ČR.

Jak druh poznáme: Typickým znakem lipana je velká barevná praporovitá hřbetní ploutev, která prosvítá načervenalým, ale i narůžovělým nebo hnědofialovým zabarvením, stejně jako další, zejména břišní, ploutve. Obdobně proměnlivé je i zbarvení těla, které je nejčastěji stříbřité, ale může být i temně hnědofialové. Lipan má tukovou ploutvičku a typická je pro něj relativně malá hlava se zašpičatělými ústy spodního postavení. Dorůstá do velikosti 40 cm při hmotnosti kolem 0,5 kg. Největší úlovky v ČR přesahují 50 cm a hmotností se blíží 2 kg.

Čím se živí: Převážnou část potravy tvoří vodní hmyz, korýši, nebo drobní mlži.

S ohledem ke tvaru a postavení úst přijímá značnou část potravy v blízkosti dna (např. larvy chrostíků). Nicméně často sbírá i hmyz z hladiny.

Rozmnožování: Rozmnožování probíhá na jaře v dubnu až v květnu v mělkých proudech s písčitým nebo štěrkovitým dnem.

Zajímavosti: Stavy lipanů v našich vodách rapidně klesají. Úlovky se snížily z původních 68 847 ks v roce 1990 na současných 3 985 ks za rok.

Respondent: Ing. Pavel Horký, Ph.D., Česká zemědělská univerzita v Praze

videoLipan podhorní (Thymallus thymallus)
...
video video

Lipan podhorní (Thymallus thymallus)

20. 3. 2016
Siven americký (Salvelinus fontinalis)

Odkud pochází: Siven je v ČR nepůvodní druh. Pochází z východní části Severní Ameriky, odkud byl postupně převezen a vysazen do Evropy, Jižní Ameriky, Afriky nebo Nového Zélandu.

Kde se u nás vyskytuje: V České republice je méně častý, vyskytuje se zejména ve středních a malých tocích na severu (Jizerské hory, Krkonoše).

Jak druh poznáme: Siven je morfologicky podobný pstruhovi obecnému. Liší se zejména zbarvením, které je zelenavé s typickými světlými žlutavými skvrnami, které jsou na bocích kulaté a směrem ke hřbetu přechází v mramorování. Někteří jedinci můžou mít i naoranžovělé břicho a břišní a řitní ploutve, jejichž přední okraj je zvýrazněný černobílým pruhem. Dorůstá do velikosti 35 cm při hmotnosti kolem 0,4 kg. Rekordní úlovky v ČR přesahují 50 cm délky a 2 kg hmotnosti.

Čím se živí: V závislosti na dostupnosti potravy přijímá vodní i suchozemský hmyz, korýše nebo menší ryby. Výjimečně u něj dochází ke kanibalismu.

Rozmnožování: Siven se rozmnožuje na podzim stejně jako pstruh obecný výtěrem do připravených hnízd, vyhloubených do štěrkopískového podkladu. Výjimečně se kříží i s pstruhem obecným. Jedinci vzniklí křížením jsou pro své pozoruhodné zbarvení označováni jako tygří ryby.

Zajímavosti: Siven je známý pro svojí extrémní odolnost vůči nepříznivým podmínkám prostředí. Dlouhodobě snáší velmi nízké teploty a i značně kyselou vodu. Proto je známý jeho výskyt v nadmořských výškách nad 1500 m n.m. Odolnost vůči nízkému pH byla i častým důvodem k jeho introdukci do oblastí ovlivněných kyselými dešti v důsledku antropogenní činnosti.

Respondent: Ing. Pavel Horký, Ph.D., Česká zemědělská univerzita v Praze

videoSiven americký (Salvelinus fontinalis)
...
video video

Siven americký (Salvelinus fontinalis)

13. 3. 2016
Parma obecná (Barbus barbus)

Odkud pochází: Původní druh na většině území Evropy.

Kde se u nás vyskytuje: Jedná se o reofilní (proudomilný) druh, který preferuje střední proudivé úseky tekoucích vod (lipanové a parmové pásmo) s hrubším substrátem (štěrk, balvany).

Čím se živí: Potravu tvoří v převažující míře drobní živočichové žijící u dna (larvy vodního hmyzu, měkkýši apod.). Tomu odpovídá výrazně spodní postavení úst.

Jak druh poznáme: Protáhlé, válcovité tělo je kryto středně velkými šupinami. Jedná se o bentický druh (žijící převážně u dna), tomu odpovídá i výrazně spodní pozice úst, která jsou vysunovatelná směrem dolů. Ústa mají výrazné pysky a jsou opatřena dvěma páry hmatových vousků. Dorůstá obvykle do délky 50 cm a hmotnosti 1–2 kg.

Parma je poměrně ceněnou sportovní rybou, ačkoliv její maso není příliš kvalitní.

Respondent: Ing. Miloslav Petrtýl, Ph.D., Česká zemědělská univerzita v Praze

videoParma obecná (Barbus barbus)
...
video video

Parma obecná (Barbus barbus)

6. 3. 2016
Podoustev říční – obecná (Vimba vimba)

Odkud pochází: Původní druh na většině území Evropy.

Kde se u nás vyskytuje: Žije převážně v dolních úsecích řek (parmové až cejnové pásmo). Některé populace mohou částečně migrovat mezi brakickou a sladkou vodou. U nás tvoří čistě sladkovodní populace.

Čím se živí: Potravu tvoří převážně drobní živočichové žijící u dna, v menší míře vodní rostliny.

Jak druh poznáme: Protáhlé, ze stran jen mírně zploštělé tělo je kryto středně velkými šupinami. Jedná se o bentický druh (žijící převážně u dna), tomu odpovídá i výrazně spodní pozice obloukovitě zahnutých úst, která jsou vysunovatelná směrem dolů. Ústa jsou bez hmatových vousků, ale jsou ohraničena výraznějšími citlivými pysky. Hlava je zakončena výrazným masitým rypcem. Dorůstá do velikosti 45 cm při hmotnosti kolem 1,5 kg.

Rozmnožování: V dubnu až červnu se vytírá v proudných úsecích tekoucích vod na substrát dna (štěrk, písek).

Zajímavosti: V době tření se u podoustve objevuje výrazné zbarvení. Samci jsou zbarveni pestřeji.

Respondent: Ing. Miloslav Petrtýl, Ph.D., Česká zemědělská univerzita v Praze

videoPodoustev říční – obecná (Vimba vimba)
...
video video

Podoustev říční – obecná (Vimba vimba)

28. 2. 2016
Cejn velký (Abramis brama) a cejnek malý (Blicca bjoerkna)

Odkud pocházejí: Původní druhy na většině území Evropy.

Kde se u nás vyskytují: Vyskytují se na většině území ČR. Typické ryby dolních úseků řek. Vyhovují mu mírně tekoucí až stojaté vody zarostlé vodními rostlinami.

Čím se živí: Potravu tvoří částečně planktonní organismy a v převažující míře drobní živočichové i rostliny žijící u dna. Tomu odpovídá výrazně spodní postavení úst.

Jak druh poznáme: Vysoké, ze stran silně zploštělé tělo s poměrně malou hlavou a spodními (dolu mířícími) vysouvacími ústy. Hřbetní ploutev je krátká a vysoká, řitní ploutev má dlouhou základnu, která je typická i pro ostatní druhy cejnů. Cejn velký dorůstá do velikosti 70 cm při hmotnosti kolem 4 kg. Cejnek malý dorůstá do velikosti 35 cm při hmotnosti kolem 0,5 kg. Prsní a břišní ploutve mohou být načervenalé.

Rozmnožování: Vytírají se hromadně v období května až června. Patří mezi tzv. fytofilní druhy ryb, což znamená, že své lepkavé jikry s oblibou vytírají na porosty vodních rostlin.

Zajímavosti: Poměrně často se kříží s ostatními drobnějšími druhy kaprovitých ryb, které se rozmnožují ve stejném ročním období.

Respondent: Ing. Miloslav Petrtýl, Ph.D., Česká zemědělská univerzita v Praze

videoCejn velký a cejnek malý
...
video video

Cejn velký a cejnek malý

21. 2. 2016
Střevle potoční (Phoxinus phoxinus)

Odkud pochází: Původní evropský druh, v ČR dříve hojná, nyní chráněná.

Kde se u nás vyskytuje: Vyžaduje čistou a dobře prokysličenou vodu, vyhledává potoky a menší říčky. Zdržuje se v tišinách mimo hlavní proud, ojediněle se vyskytuje i ve vodě stojaté. V dobách minulých byla rozšířena na celém území ČR. Znečištění vody ale zapříčinilo téměř úplné vymizení střevlí. Je potěšující, že početní stavy této drobné kaprovité rybky v posledních letech opět stoupají. Přesto se střevle potoční správně nadále řadí mezi chráněné druhy.

Čím se živí: Larvami vodního hmyzu i náletovým hmyzem, řasovými nárosty a detritem.

Jak druh poznáme: Tělo střevle je protáhlé a válcovité. Je zbarveno světle, boky pokrývají různě tvarované hnědé skvrny, tvořící podélný pruh, táhnoucí se po celé délce těla. Šupiny jsou velice drobné. Dorůstá do 10 cm, výjimečně až 12 cm. Obvyklá hmotnost okolo 12 g, výjimečně až 18 g.

Rozmnožování: Hromadné tření probíhá od dubna do června až července, přičemž na dobu tření má zásadní vliv teplota vody. Samci se vybarvují do velice pestrého svatebního šatu, na hlavě se jim objevuje dobře patrná třecí vyrážka a kvůli zvýšené hormonální aktivitě jsou v této době velice citliví na stres. V jedné snůšce může být až 3000 jiker.

Zajímavosti: Typická hejnovitá ryba. Dříve oblíbený druh nástražní rybičky. Střevle je z hospodářského i ochranářského hlediska významná především jako důležitá potravní ryba pro lososovité dravce, jako je pstruh nebo lipan.

Respondent: Ing. Jiří Patoka, DiS., Česká zemědělská univerzita v Praze

videoStřevle potoční (Phoxinus phoxinus)
...
video video

Střevle potoční (Phoxinus phoxinus)

14. 2. 2016
Perlín ostrobřichý (scardinius erythrophthalmus)

Odkud pochází: Původní druh se vyskytuje na většině území Evropy.

Kde se u nás vyskytuje: Pomalu tekoucí či stojaté vody. Spíše teplejší lokality v nižších polohách, často s bohatým porostem vodních rostlin.

Čím se živí: Jedná se spíše o vegetariána zaměřeného na konzumaci fytoplanktonu a drobných vodních rostlin.

Jak druh poznáme: Vyšší, ze stran zploštělé tělo s malou hlavou a ústy s horním postavením (ústa směřují mírně vzhůru). Základna hřbetní ploutve je posunuta dozadu směrem k ocasu a není tak v rovině s břišními ploutvemi (na rozdíl např. od plotice). Za břišními ploutvemi je ostrý kýl pokrytý šupinami. Ocasní, řitní a břišní ploutve jsou často sytě červené. Duhovka oka je zbarvena do žluta až oranžova. Dorůstá do velikosti 35 cm při hmotnosti kolem 1 kg.

Rozmnožování: Vytírá se hromadně v období května až června. Patří mezi tzv. fytofilní druhy ryb, což znamená, že své lepkavé jikry s oblibou vytírá na porosty vodních rostlin.

Respondent: Ing. Miloslav Petrtýl, Ph.D., Česká zemědělská univerzita v Praze

videoPerlín ostrobřichý (scardinius erythrophthalmus)
...
video video

Perlín ostrobřichý (scardinius erythrophthalmus)

7. 2. 2016
Bolen dravý (Leuciscus aspius)

Bolen dravý (Leuciscus aspius)

Odkud pochází: Původní druh ve střední a východní Evropě.

Kde se u nás vyskytuje: Obývá střední a dolní úseky větších řek, vyhledává stanoviště na rozhraní proudící a stojaté vody, proto se často vyskytuje v podjezí. Adaptoval se i na život v údolních nádržích.

Čím se živí: Bolen je jediná převážně dravá kaprovitá ryba na území ČR. Aktivně loví v hejnech menších ryb u hladiny. Jeho oblíbenou kořistí jsou například oukleje.

Jak druh poznáme: Tělo je torpédovité a mírně bočně zploštělé. Ocasní ploutev je výrazně vykrojená. Ústa mají horní postavení a díky výběžku na dolní čelisti, který zapadá do čelisti horní, mají tvar obráceného písmena „V“. V tlamě nejsou pravé zuby, jejich funkci nahrazují ostré dvouřadé požerákové zuby. Zbarvení je stříbrné, ploutve jsou tmavé. Může dorůst délky okolo jednoho metru při hmotnosti přesahující 7 kg.

Rozmnožování: Pohlavně dospívá ve třech až čtyřech letech. Tře se na jaře, převážně v dubnu. Výtěr probíhá v menších hejnech v proudící vodě. Samice odkládá lepivé jikry do písku či kamínků na dně. V jedné snůšce může být až 400 000 jiker.

Zajímavosti: Bolen má skvělý zrak a je to velice opatrná ryba, kterou není jednoduché ulovit. Z pohledu rybářů jde o atraktivní druh s chutným masem.

videoŽijí v našich vodách: Bolen dravý (Leuciscus aspius)
...
video video

Žijí v našich vodách: Bolen dravý (Leuciscus aspius)

31. 1. 2016
Hořavka hořká (Rhodeus amarus)

Hořavka hořká (Rhodeus amarus)

Odkud pochází: Teprve v nedávné době (století až tisíciletí) se rozšířila po střední a západní Evropě z oblasti Černého moře.

Kde se u nás vyskytuje: Roztroušený výskyt ve stojatých i tekoucích vodách, převážně v nižších polohách s výskytem mlžů. Hořavky kladou jikry do žaber živých mlžů, bez kterých nemohou dokončit v přírodě vývoj.

Čím se živí: Drobná rostlinná (nárosty, detrit) i živočišná (zooplankton, larvy hmyzu) potrava.

Jak druh poznáme: Drobné vysoké tělo a relativně dlouhá hřbetní ploutev. Samice v době rozmnožování s charakteristickým dlouhým kladélkem, u samců výrazný namodralý pruh na bocích.

Rozmnožování: Hořavky kladou jikry do žaber živých mlžů, bez kterých nemohou dokončit v přírodě vývoj.

Zajímavosti: Zatímco hořavka hořká je parazitem evropských mlžů, protože je využívá pro vývoj jiker a dokáže se bránit parazitickým larvičkám mlžů, nepůvodní škeblice asijská, která se šíří v Evropě je naopak parazitem hořavky hořké. Larvy škeblice asijské mohou využívat hořavku jako hostitele a dospělá škeblice se ubrání nakladení jiker hořavkou.

Ing. Miloslav Petrtýl, Ph.D., Česká zemědělská univerzita v Praze.

videoHořavka hořká (Rhodeus amarus)
...
video video

Hořavka hořká (Rhodeus amarus)

24. 1. 2016
Tolstolobik bílý (Hypophthalmichthys molitrix) a tolstolobec pestrý (Hypophthalmichthys nobilis)

Tolstolobik bílý

Odkud pochází: Původní areál rozšíření zahrnuje Čínu a povodí řeky Amuru na území Ruska. Do ČR byl tolstolobik dovezen v roce 1965.

Kde se u nás vyskytuje: Je spíše teplomilnou rybou pomalu tekoucích a stojatých vod bohatých na plankton. Jeho výskyt je v našich podmínkách závislý na umělém výtěru a vysazování jak do volných vod pro účely sportovního rybolovu, tak do chovných rybníků jako doplňkový hospodářský druh k obsádce kapra.

Čím se živí: Přes svou mohutnost se tato ryba živí filtrováním drobných planktonních organismů, především fytoplanktonu (drobné řasy a sinice). K filtrování této potravy z vody ji slouží výrazně prodloužené, tenké žaberní tyčinky, které jsou u své báze srostlé (na rozdíl od tolstolobce) a fungují jako síto.

Jak druh poznáme: Větší zavalité, ze stran mírně zploštělé tělo s mohutnou hlavou. Tělo je pokryto drobnými šupinami. Na první pohled zaujmou oči, které jsou na hlavě umístěny velmi nízko poblíž úst. Od podobného tolstolobce ho odlišuje břišní kýl, který je ostrý po celé spodní hraně těla, tedy od hrdla až k řitnímu otvoru. Za břišními ploutvemi je tento kýl bez šupin. Dorůstá do velikosti kolem 1 m a váhy 15 kg.

Rozmnožování: V našich vodách se většinou přirozeně nemnoží. Pro výtěr potřebuje teplou vodu (nad 22 °C). Mateční ryby se v hejnech vytírají ve vodním sloupci, kde se následně volně vznášejí jejich drobné oplozené jikry.

Zajímavosti: Původně byl tolstolobik vysazován jako tzv. biomeliorační druh, kdy se předpokládalo, že bude schopen eliminovat přebujelé populace fytoplanktonu. S ohledem k preferované potravě není pro rekreační rybáře snadno lovitelným druhem. V poslední době došlo k masovému přemnožení této ryby v teplejších oblastech USA (kde je druhem nepůvodním). Jeho přítomnost se projevuje hromadnými výskoky ryb nad hladinu v případě jejich vyrušení např. projíždějící lodí.

Tolstolobec pestrý

Odkud pochází: Původní areál rozšíření zahrnuje střední a jižní Čínu. Do ČR byl jako plůdek dovezen v roce 1964.

Kde se u nás vyskytuje: Je spíše teplomilnou rybou pomalu tekoucích a stojatých vod bohatých na plankton. Jeho výskyt je v našich podmínkách závislý na umělém výtěru a vysazování jak do volných vod pro účely sportovního rybolovu, tak do chovných rybníků jako doplňkový hospodářský druh k obsádce kapra.

Čím se živí: Přes svou mohutnost se tato ryba živí filtrováním drobných planktonních organismů, především zooplanktonu (drobní živočichové). K filtrování této potravy z vody jí slouží výrazně prodloužené, tenké žaberní tyčinky, které jsou u své báze volné (na rozdíl od tolstolobika) a fungují jako síto.

Jak druh poznáme: Větší zavalité, ze stran mírně zploštělé tělo s mohutnou hlavou. Tělo je pokryto drobnými šupinami. Na první pohled zaujmou oči, které jsou na hlavě umístěny velmi nízko poblíž úst. Od podobného tolstolobika ho odlišuje ostrý břišní kýl až za břišními ploutvemi a je v té části bez šupin. Dorůstá do velikosti přes 1 m a váží přes 25 kg.

Rozmnožování: V našich vodách se většinou přirozeně nemnoží. Pro výtěr potřebuje teplou vodu (nad 22 °C). Mateční ryby se v hejnech vytírají ve vodním sloupci, kde se následně volně vznášejí jejich drobné oplozené jikry.

Zajímavost: Vzhledem k preferované potravě není pro rekreační rybáře snadným úlovkem.

Respondent: doc. Ing. Lukáš Kalous, Ph.D.

videoTolstolobik bílý (Hypophthalmichthys molitrix) a tolstolobec pestrý (Hypophthalmichthys nobilis)
...
video video

Tolstolobik bílý (Hypophthalmichthys molitrix) a tolstolobec pestrý (Hypophthalmichthys nobilis)

17. 1. 2016
Amur bílý (Ctenopharyngodon idella)

Odkud pochází: Původním místem výskytu amura je oblast východní Asie (Čína, Rusko). Do ČR byl dovezen jako plůdek v roce 1961 z bývalého SSSR.

Kde se u nás vyskytuje: Je spíše teplomilnou rybou pomalu tekoucích a stojatých vod s bohatou vegetací vodních rostlin. Jeho výskyt je v našich podmínkách závislý na umělém výtěru a vysazování jak do volných vod pro účely sportovního rybolovu, tak do chovných rybníků jako doplňkový hospodářský druh k obsádce kapra.

Čím se živí: Amur je převážně vegetarián, který se živí většími vodními rostlinami. Je schopen okusovat i tvrdší porosty rákosu, které občas ukusuje v těsné blízkosti hladiny. Pro příjem tuhé rostlinné potravy má přizpůsobené požerákové zuby, které mají podobu a funkci hrubých zoubkovitých nůžek.

Jak druh poznáme: Amur má protáhlé, válcovité tělo kryté velkými, temně lemovanými šupinami. Oči amura jsou na hlavě posazeny nízko. Dorůstá do velikosti přes 1 m a hmotnosti kolem 20 kg.

Rozmnožování: Ve své domovině podniká v době rozmnožování dlouhé protiproudové migrace a vytírá se v proudných úsecích řek. V klimatických podmínkách ČR se nerozmnožuje a je závislý na umělém výtěru.

Zajímavosti: Původně byl amur na mnoha místech vysazován jako tzv. biomeliorační druh, kdy se předpokládalo, že bude schopen eliminovat přebujelé populace vodních rostlin. Měl tedy sloužit jako přírodní „ochrana“ proti zarůstání vodních cest, zavlažovacích kanálů apod. Pro svou bojovnost je oblíbeným cílovým druhem rekreačních rybářů. Zároveň je oblíbenou konzumní rybou díky bílému kvalitnímu masu.

Respondent: doc. Ing. Lukáš Kalous, Ph.D., Česká zemědělská univerzita v Praze

videoAmur bílý (Ctenopharyngodon idella)
...
video video

Amur bílý (Ctenopharyngodon idella)

27. 12. 2015
Jelec jesen (Leuciscus idus) a Jelec tloušť (Squalius cephalus)

Odkud pochází: Původní druh na většině území Evropy.

Kde se u nás vyskytuje: Jelci preferují střední a spodní pásma tekoucích vod. Jsou to ryby nenáročné, které zvládnou široké spektrum podmínek prostředí. Vyskytují se tak ve většině tekoucích vod na našem území (kromě horských bystřin).

Čím se živí: Jelec je dravec a patří mezi nevyhraněné všežravce, který je schopen požírat širokou škálu rostlinné i živočišné potravy. Sportovní rybáři tak jelce tlouště uloví jak na umělou mušku, tak třešně či malou rybičku.

Jak druh poznáme: Tloušť je středně velká pohledná ryba s válcovitým tělem žijící v tekoucích vodách s výjimkou pstruhových bystřin prakticky na celém našem území. Je známý svou všežravostí a celoroční aktivitou. Má válcovité tělo, velká kulatá ústa, velké šupiny s černým síťováním, zakulacené ploutve, řitní ploutev spolu s břišními červené barvy, ocasní ploutev černou.

Rozmnožování: Rozmnožuje se v dubnu a květnu.

Zajímavost: Není snadné ho ulovit, je velmi opatrný.

Respondent: Ing. Miloslav Petrtýl, Ph.D., Česká zemědělská univerzita v Praze

videoJelec jesen (Leuciscus idus) a Jelec tloušť (Squalius cephalus)
...
video video

Jelec jesen (Leuciscus idus) a Jelec tloušť (Squalius cephalus)

20. 12. 2015
Lín obecný (Tinca tinca)

Odkud pochází: Původní druh na většině území Evropy.

Kde se u nás vyskytuje: Rozšířen ve větší části Evropy, v ČR se vyskytuje ve všech povodích. Typicky žije v mělkých stojatých či pomalu tekoucích vodách s bahnitým dnem s hustými porosty vodních rostlin. Dobře snáší teplou vodu s nižším obsahem kyslíku.

Jak druh poznáme: kaprovitá ryba se zavalitým vřetenovitým tělem, které je pokryté drobnými šupinami pevně zarostlými v kůži. Kůže produkuje velké množství ochranného slizu. Tělo i ploutve jsou zakulacené. Koncová ústa mají jeden pár drobných vousků. Lín má olivově zelené zbarvení se světlým břichem. Samci mají výrazně delší břišní ploutve, které dosahují až k řitnímu otvoru. V naších podmínkách většinou dorůstá maximální hmotnosti kolem 2 kg.

Čím se živí: Lín je všežravec, který se přednostně živí drobnými organizmy u dna (plankton, larvy hmyzu, vodní kroužkovci, vodní měkkýši). Rybáři ho často loví i na nástrahy rostlinného původu (těstoviny, pečivo atp.).

Rozmnožování: Pro lína je typické vytírání na ponořené vodní rostliny. Většinou se rozmnožuje při teplotách vody nad 18 °C.

Zajímavosti: V ČR se tradičně chová v rybnících spolu s kaprem jako doplňkový druh. Oproti jiným rybám je dobře adaptovaný na vysokou teplotu vody (i přes 30 °C). V zahradních jezírcích se občas chová červená či zlatá forma lína. Obecně patří mezi ceněné a chutné druhy ryb.

Respondent: Ing. Miloslav Petrtýl, Ph.D., Česká zemědělská univerzita v Praze

videoLín obecný (Tinca tinca)
...
video video

Lín obecný (Tinca tinca)

13. 12. 2015
Jeseter malý (Acipenser ruthenus)

Odkud pochází: Jeho domovem jsou přítoky Černého, Azovského a Kaspického moře.

Kde se u nás vyskytuje: Jeseteři zažili ve vodách ČR určitý návrat s ohledem na rozvoj sportovního rybolovu na soukromých revírech, kam jsou často vysazováni pro zvýšení atraktivity lokality pro lovce. V ČR je tak jeseter rozšířen ostrůvkovitě na jednotlivých lokalitách s ohledem na jeho umělé vysazování.

Čím se živí: Živí se převážně bezobratlými živočichy na dně. K tomu mají uzpůsobená spodní vysouvací ústa, která jsou bezzubá. Některé druhy (hlavně větší jedinci) se živí dravě.

Jak druh poznáme: Jeseter má protažené tělo s nesouměrnou ocasní ploutví (podobně jako žraloci). Hřbetní ploutev jeseterů je posunuta poblíž ocasní ploutve. Hlava je zakončená výrazným rypcem se spodní pozicí úst. Tělo jeseterů je v několika řadách kryto výraznými kostěnými štítky, které se mírně liší počtem a tvarem mezi druhy jeseterů. Na spodní části prodlouženého rypce se před ústy vyskytují dva páry hmatových vousků. U jesetera malého jsou hladké bez výrůstků.

Rozmnožování: Většina jeseteru patří mezi tzv. anadromní ryby. To znamená, že dospělci žijí v moři a v době rozmnožování migrují řekami na svá trdliště ve sladké vodě. Až na jesetera malého je většina druhů zcela nebo téměř vyhubena vlivem lidské činnosti (lov, přehrady, lodní doprava, atp.)

Zajímavosti: Jeseter patří do skupiny chrupavčitých ryb. Na rozdíl např. od kapra má chrupavčitou kostru. Známým produktem jeseterů je kaviár, tedy neoplozené jikry, které se prodávají většinou jen očištěné a konzervované solí. Lovný tlak kvůli kaviáru, který je velmi ceněný a drahý, je zodpovědný za decimaci většiny populací jeseterů. Jedná se o dlouhověké ryby, které mohou v případě velkých druhů dorůstat délky až 7 metrů a hmotnosti 1,5 tuny.

Respondent: Ing. Miloslav Petrtýl, Ph.D., Česká zemědělská univerzita v Praze

videoJeseter malý (Acipenser ruthenus)
...
video video

Jeseter malý (Acipenser ruthenus)

6. 12. 2015
Slávička mnohotvárná (Dreissena polymorpha)

Odkud pochází: Původem z oblasti Kaspického moře a části východní Evropy.

Kde se u nás vyskytuje: Převážně ve větších řekách a pískovnách.

Jak druh poznáme: Trojhranně člunkovité lastury dosahují délky do 30 mm. Jedinci jsou přisedlí na pevný podklad pomocí lepivého sekretu.

Čím se živí: Jednobuněčné řasy rozptýlené ve vodě.

Rozmnožování: Slávička je invazivní, u nás nepůvodní druh mlže, odděleného pohlaví. Vajíčka a spermie se potkávají ve vodě a po oplození vzniká volně plovoucí larva, která se po čase přemění v malou slávičku.

Zajímavosti: Slávička mnohotvárná může působit negativně na domácí druhy mlžů tím, že přisedá na jejich schránky a konkuruje jim co se týče potravy. Zároveň může působit mnohamilionové hospodářské škody ucpáváním zavlažovacích potrubí.

Respondent: Ing. Karel Douda, Ph.D., Česká zemědělská univerzita v Praze

videoSlávička mnohotvárná (Dreissena polymorpha)
...
video video

Slávička mnohotvárná (Dreissena polymorpha)

29. 11. 2015
Perlorodka říční (Margaritifera margaritifera)

Odkud pochází: Vzácně se vyskytuje v Evropě a severní Americe (kriticky ohrožený druh).

Kde se u nás vyskytuje: Obývá velmi čisté potoky a řeky ve středních a vyšších polohách. Těžiště výskytu v České republice je oblast Šumavy a Ašský výběžek.

Jak druh poznáme: Živočich je uzavřený ve schránce tvořené dvěma lasturami ledvinitého tvaru, které mají v dospělosti černohnědou barvu a dorůstají délky až 140 mm.

Čím se živí: Perlorodka říční se živí filtrací mikroskopických částeček z vody. Převážně se jedná o odumřelý organický materiál, bakterie a jednobuněčné řasy.

Rozmnožování: Podobně jako ostatní druhy velkých mlžů je odděleného pohlaví a vývoj po oplození probíhá přes parazitické larvální stádium. Parazitické larvičky jsou vypouštěny volně do vody. K tomu aby larvy dokončily vývoj, se potřebují přichytit na hostitelskou rybu, v našich podmínkách nejčastěji pstruha potočního.

Zajímavosti: Perlorodka říční se dožívá věku i přes 120 let.

Respondent: Ing. Karel Douda, Ph.D., Česká zemědělská univerzita v Praze

videoPerlorodka říční (Margaritifera margaritifera)
...
video video

Perlorodka říční (Margaritifera margaritifera)

22. 11. 2015
Candát obecný (Sander lucioperca)

Odkud pochází: Větší část střední a východní Evropy (povodí Baltského a Černého moře), introdukován do vod západní a jižní Evropy (Francie, Španělsko, Itálie).

Kde se u nás vyskytuje: Vyskytuje se na většině území ČR. Typická ryba dolních úseků řek a stojatých vod. Vyskytuje se v pomalu tekoucích vodách, menších tůních, až po velké údolní nádrže.

Jak druh poznáme: Tělo je pokryté hřebenitými (drsnými) šupinami. Protažená hlava s velkými koncovými ústy. Pro candáta jsou typické tzv. psí zuby, které mu v přední části vyčnívají z tlamy. Má dvě hřbetní ploutve, první hřbetní ploutev je vyztužená tvrdými ostnitými paprsky. Tělo je protažené, v bocích zploštělé, má na bocích výrazné svislé tmavé pruhy (podobně jako okoun). Dorůstá do velikosti přes 100 cm při hmotnosti kolem 10 kg.

Čím se živí: Nejmladší jedinci se živí zooplanktonem (perloočky, buchanky), starší jedinci přecházejí na drobné bezobratlé živočichy. Od velikosti cca 12 cm přechází k dravému způsobu života a požírá menší rybky. Jedná se o druh s typicky večerní až noční aktivitou.

Rozmnožování: V dubnu až květnu při teplotě 10–14 °C budují samci ve štěrkovém substrátu dna mělké třecí hnízdo. K výtěru dochází v párech, po oplodnění samec hnízdo hlídá.

Zajímavosti: Candát často konzumuje poraněné i uhynulé ryby, funguje tak jako jakási „zdravotní policie“. Má velmi kvalitní a ceněné maso, proto je často nasazován do chovných rybníků jako doplňková dravá ryba.

Respondent: Ing. Miloslav Petrtýl, Ph.D., Česká zemědělská univerzita v Praze

videoCandát obecný (Sander lucioperca)
...
video video

Candát obecný (Sander lucioperca)

15. 11. 2015
Sumec velký (Silurus glanis)

Odkud pochází: Druh je původní na velké části území Evropy v povodích Severního, Baltského i Černého moře. V současnosti pokračuje jeho šíření do vod pobřežních států kolem Středozemního moře.

Kde se u nás vyskytuje: Vyskytuje se v pomalu tekoucích i stojatých vodách po celém území.

Čím se živí: Dravý druh, požírá jiné menší ryby. Velci jedinci jsou ve vodě vrcholovými predátory

Jak druh poznáme: Mohutná hlava, široká ústa s drobnými zoubky. Na spodní čelisti vyrůstají dva páry vousků, na horní čelisti jeden pár výrazných, dlouhých vousů. Protažené bezšupinaté tělo v zadní části zploštělé. Hřbetní ploutev je velmi malá, naopak řitní ploutev tvoří výrazný dlouhý lem od břicha až k ocasní ploutvi. Dožívá se vysokého věku kolem 80 let a dorůstá do velikosti 250 cm, při hmotnosti kolem 100 kg.

Rozmnožování: V dubnu až červnu při teplotě vody nad 20 °C. Samci tvoří vytírací hnízda, kdy u dna vytvoří mělkou prohlubeň, případně očistí obnažené kořenové systémy pobřežní vegetace. Toto hnízdo samec dočasně hlídá do doby vykulení plůdku.

Zajímavosti: Patří mezi největší druhy sladkovodních kostnatých ryb. Neověřené historické prameny uvádějí jedince o velikosti přes 4 m s hmotností 300 kg. Místy je velmi hojný a dorůstá značných rozměrů, s ohledem na noční aktivitu a život u dna jde o celkem nenápadný druh.

Respondent: doc. Mgr. Ondřej Slavík, Ph.D., Česká zemědělská univerzita v Praze

videoSumec velký (Silurus glanis)
...
video video

Sumec velký (Silurus glanis)

8. 11. 2015
Plotice obecná (Rutilus rutilus)

Odkud pochází: Původní druh na většině území Evropy

Kde se u nás vyskytuje: Ve většině chovných nádrží i volných vodách od tekoucích po stojaté s výjimkou horských proudných úseků. Je odolná vůči vyššímu stupni organického znečištění. Patří mezi naše nejrozšířenější druhy.

Čím se živí: široké potravní spektrum tohoto všežravého druhu zahrnuje drobné živočišné i rostlinné organismy včetně detritu (drobné organické zbytky hromadící se u dna).

Jak druh poznáme: Protáhlé, ze stran zploštělé tělo s tmavším hřbetem a stříbřitými boky. Plotice má drobná dopředu orientovaná ústa. Báze hřbetní ploutve a břišních ploutví jsou zarovnané. Plotice mají často načervenalou duhovku oka. Jedná se o krátkověký, menší druh ryby dorůstající velikosti kolem 40 cm.

Rozmnožování: Plotice patří mezi tzv. fytofilní druhy ryb, což znamená, že své lepkavé jikry s oblibou vytírá na porosty vodních rostlin.

Zajímavosti: Rekreační rybáři ji často používají jako nástražní rybku při lovu větších dravých ryb. Celkem často u ní dochází ke křížení s jinými druhy kaprovitých ryb (cejn, ouklej, perlín).

Respondent: Ing. Miloslav Petrtýl, Ph.D., Česká zemědělská univerzita v Praze

videoPlotice obecná (Rutilus rutilus)
...
video video

Plotice obecná (Rutilus rutilus)

1. 11. 2015
Okoun říční (Perca fluviatilis)

Odkud pochází: Téměř celá Evropa, kromě Iberijského poloostrova a jižní Itálie.

Kde se u nás vyskytuje: Vyskytuje se na většině území ČR. Typická ryba středních a dolních úseků řek. Vyhovují mu tak mírně tekoucí až stojaté vody od malých zarostlých tůní až po velké údolní nádrže. Jeden z nejrozšířenějších druhů u nás.

Jak druh poznáme: Oproti kaprovitým rybám je tělo pokryté hřebenitými (drsnými) šupinami, dvě hřbetní ploutve. První hřbetní ploutev je vyztužená tvrdými ostnitými paprsky. Prsní, břišní a ocasní ploutve jsou často červeně zbarvené. Tělo má na bocích výrazné svislé tmavé pruhy. Velká ústa s drobnými zuby jsou koncová. Dorůstá do velikosti 50 cm při hmotnosti kolem 2 kg.

Čím se živí: Nejmladší jedinci migrují do volné vody, kde se živí zooplanktonem (perloočky, buchanky), starší jedinci se vracejí do pobřežního pásma a přecházejí na drobné bezobratlé živočichy. Od velikosti cca 12 cm přechází k dravému způsobu života a požírá menší rybky, včetně jiných okounů.

Rozmnožování: V únoru až červnu při teplotě vody nad 6 °C. Samice vypouští jikry v podobě tzv. jikerných pásů, které často umísťují na vodní rostlinstvo.

Zajímavosti: Okoun patří k našim nechutnějším druhům, mezi konzumenty ryb je tak o něj značný zájem.

Ing. Miloslav Petrtýl, Ph.D., Česká zemědělská univerzita v Praze

videoOkoun říční (Perca fluviatilis)
...
video video

Okoun říční (Perca fluviatilis)

25. 10. 2015
Štika obecná (Esox lucius)

Odkud pochází: Štika je rozšířena na severní zemské polokouli, je tedy doma v Evropě, Asii i v Severní Americe.

Kde se u nás vyskytuje: Na území ČR je plošně rozšířena. Vyskytuje se hlavně ve středních a dolních úsecích toků, v tůních, rybnících a v přehradách. Vyhledává stanoviště s dostatkem úkrytů, tedy místa zarostlá vodní vegetací, kořeny stromů či ponořené kmeny.

Jak druh poznáme: Tělo štiky je podlouhlé, hřbetní ploutev je posunutá dozadu až na úroveň řitní ploutve, což umožňuje štice vyrazit rychle vpřed. Hlava je v poměru k tělu velká, široká a protáhlá tlama je vybavena řadou dozadu zahnutých špičatých zubů. Základní zbarvení je zelenohnědé, boky jsou pokryté světlými skvrnami. V podmínkách ČR dorůstá i více než 140 cm při hmotnosti až 25 kg.

Čím se živí: Štika je patrně nejznámější dravá ryba. Číhá na kořist v úkrytu, odkud podniká rychlé výpady. Značnou část potravy tvoří ryby, v jídelníčku štiky se ale objevují i žáby, pulci a mláďata vodních ptáků.

Rozmnožování: Období reprodukce nastává pro štiky časně z jara, kdy začíná stoupat teplota vody a zvyšují se průtoky. Štiky migrují do zaplavených příbřežních partií v okolí toků a vytírají se na ponořené traviny. Díky úpravám koryt toků a manipulaci s průtokem je na řadě míst přirozená reprodukce štik znemožněna a jejich výskyt je zcela závislý na umělé reprodukci a zarybňování. Počet jiker v jedné snůšce je několik desítek tisíc jiker, ale odhaduje se, že u velkých samic by to mohlo být i více než půl miliónu kusů.

Zajímavosti: Kromě období reprodukce žijí štiky samotářským životem, jsou teritoriální a menší příslušníky vlastního druhu považují za kořist. Kanibalismus je běžný i u malých štiček už při velikosti několika cm, a proto se při zarybňování nesmí celá násada vypustit na jednom místě.

Respondent Ing. Jiří Patoka, DiS., Česká zemědělská univerzita v Praze

videoŠtika obecná (Esox lucius)
...
video video

Štika obecná (Esox lucius)

18. 10. 2015
Mihule potoční – Lampetra planeri (CH)

Odkud pochází: Původní druh v severozápadní části Evropy. Nejedná se o kostnatou rybu, ale o rybovitého obratlovce patřícího mezi kruhoústé.

Kde se u nás vyskytuje: V ČR se mihule vyskytují hlavně v povodí Labe a Odry. Najdeme je v potocích s čistou vodou, kde vyhledávají mírně proudné úseky toku. Dno musí být bahnité nebo písčité a pokryté rostlinnými zbytky, aby se mihule mohly do dna zavrtat.

Čím se živí: Larvy se živí detritem (drobné organické zbytky hromadící se u dna) a různými drobnými bezobratlými živočichy, kteří žijí na dně. Dospělci potravu nepřijímají.

Jak druh poznáme: Tělo je hadovité, v zadní části se táhne ploutevní lem. Ústa jsou kruhová, podobná přísavce. Oproti rybám nemá mihule pohyblivé skřelové víčko, ale sedm žaberních otvorů na každé straně hlavy. Dorůstá přibližně 15 cm délky těla.

Rozmnožování: Výtěr probíhá na jaře v úsecích potoků s kamenitým nebo písčitým dnem. V jedné snůšce může být až 1500 jiker, ze kterých se líhnou slepé larvy zvané minohy.

Zajímavosti: Oproti některým jiným druhům mihulí se nejedná o tažný druh, celý život tráví ve sladké vodě. Larva žije až pět let, dospělec žije přibližně tři čtvrtě roku a po vytření hyne. Dříve mihule platily za vyhledávanou lahůdku. Historické prameny uvádějí, že se ve dvanáctém století při hostině mihulemi udusili dva angličtí králové. Mihule také byly oblíbenou rybářskou nástrahou. V současné době jsou ale chráněné a jejich lov je zakázán. Mihulím výrazně škodí necitlivé úpravy koryt toků a znečištění povrchových vod.

Respondent: Ing. Jiří Patoka, DiS., Česká zemědělská univerzita v Praze

videoMihule potoční – Lampetra planeri (CH)
...
video video

Mihule potoční – Lampetra planeri (CH)

11. 10. 2015
Úhoř říční – anguilla anguilla

Odkud pochází: Tažný druh, který žije ve sladké vodě, ale podniká reprodukční migrace do moře.

Kde se u nás vyskytuje: Obývá většinu středních a velkých toků, tůně a nádrže. Přes den se s oblibou zahrabává do dna, aktivní je v noci.

Čím se živí: Jedná se o dravce, živí se především bezobratlými živočichy a rybami.

Jak druh poznáme: Má nezaměnitelné hadovité tělo bez šupin, silná kůže produkuje velké množství ochranného slizu. Břišní ploutve chybí, hřbetní, řitní a ocasní srostly do ploutevního lemu. Údajně dorůstá až jeden a půl metru na délku a patří mezi dlouhověké ryby.

Rozmnožování: Po několika letech života ve sladké vodě úhoři omezují příjem potravy a vydávají se na dalekou cestu po proudu řek do Atlantického oceánu a plavou až do Sargasového moře, kde se vytírají. Tato cesta úhořům zabere rok a půl a urazí při ní 7000 km. Vylíhlé larvy jsou průsvitné a s pomocí Golfského proudu se přesouvají zpět k břehům Evropy, kde se mění na malé úhoříky (tzv. monté), kteří pronikají proti proudu řek do vnitrozemí.

Zajímavosti: Za mokra se úhoř dokáže se pohybovat i mimo vodu. Až 85 % potřebného množství kyslíku přijímá díky kožnímu dýchání, tedy díky kůži protkané hustou sítí krevních vlásečnic. Jeho krev je jedovatá, jed se rozkládá působením trávicích šťáv či při tepelné úpravě. Jed je podobný toxinu zmije obecné a pro člověka je nebezpečný hlavně při kontaktu s otevřenou ránou nebo s očima. Úhoř je jedinou rybou, která loví raky přímo uvnitř jejich nor, kam proniká díky svému hadovitému tvaru těla. Z rybářského pohledu se jedná o jeden z nejatraktivnějších druhů ryb. Velice negativně se na početnosti úhořů podepsala výstavba příčných překážek na tocích, kdy mnoho migrujících úhořů končí svou pouť předčasně na lopatkách turbín vodních elektráren. Díky tomu je celá současná populace závislá na umělém zarybňování.

Respondent: Ing. Jiří Patoka, DiS., Česká zemědělská univerzita v Praze

videoÚhoř říční – anguilla anguilla
...
video video

Úhoř říční – anguilla anguilla

4. 10. 2015
Kapr obecný – Cyprinus carpio (N)

Odkud pochází: Kapr je původem takzvaný pontokaspický druh – rozšířený z vod obklopujících Černé moře a Kaspické jezero. Původní a nejzápadnější část areálu rozšíření byla řeka Dunaj.

Kde se u nás vyskytuje: Kapr je jednou z nejvíce lidmi šířených ryb. V podobě mnoha desítek domestikovaných forem (linií a plemen) je rozšířen do celého světa kromě polárních oblastí. Vyhovují mu mírně tekoucí až stojaté vody. Je celkem odolný vůči organickému znečištění vody a nižšímu obsahu kyslíku. V našich podmínkách se kromě horních toků řek vyskytuje téměř ve všech typech vod po celém území ČR.

Čím se živí: Kapr je označován jako všežravec. V průběhu života konzumuje většinu rostlinné i živočišné potravy jak v podobě planktonu z vodního sloupce, tak v podobě bentosu (potrava ze dna).

Jak druh poznáme: Nejběžnější (domestikovaný) kapr je ryba poměrně vysokohřbetá s dlouhou hřbetní ploutví. Tělo je obvykle pokryto velkými šupinami (může být i lysé), má silně vykrojenou ocasní ploutev, postavení vysunovatelných úst je spodní a okolo úst jsou vždy dva páry vousků.

Rozmnožování: Kapr se v ČR nejčastěji rozmnožuje umělým výtěrem v líhních. Přirozený výtěr je vázán na období, kdy teplota vody dosahuje přibližně 18 °C. Za těchto okolností se kapr vytírá na zaplavených loukách v aluviu řek.

Zajímavosti: Největší zajímavostí na kaprovi, kterého známe z našich řek, asi je, že jde o domestikované zvíře. Jako jedna z mála ryb je kapr chován již 4000 let, z toho 1000 let na území Česka. Za tuto dobu došel značných morfologických i fyziologických změn a od původního divokého kapra se liší podobně jako divoké prase od domácího pašíka. Rekreační rybáři tak vlastně loví domestikovaná zvířata vypuštěná (nasazená rybářským svazem) do polopřirozeného prostředí našich řek. Jako paralelu si lze přestavit lov domácích prasat ve smrkovém lese ve středních Čechách.

videoKapr obecný – Cyprinus carpio (N)
...
video video

Kapr obecný – Cyprinus carpio (N)

27. 9. 2015
Pstruh obecný – Salmo trutta

Odkud pochází: Pstruh obecný je původním evropským druhem, jehož geografické rozšíření sahá od Norska po pohoří Atlas v severní Africe a od Islandu po přítoky Aralského jezera v Afghánistánu. V minulosti byl introdukován i na další kontinenty jako je Severní a Jižní Amerika nebo Austrálie.

Kde se u nás vyskytuje: Pstruh obecný se v České republice vyskytuje zejména ve středních a horních úsecích toků. V horských potocích se běžně nachází i v nadmořských výškách přesahujících 1000 m. Výskyt pstruha je limitovaný teplotou vody, obsahem rozpuštěného kyslíku ve vodě a také antropogenním znečištěním toků.

Jak druh poznáme: Tělo pstruha je podlouhlé s hydrodynamickým tvarem, který umožňuje snazší pohyb v proudném prostředí. Má poměrně velkou hlavu s hluboce rozštěpenými a širokými ústy, které obsahují řadu drobných zubů. Jako zástupce lososovitých ryb má na hřbetě tukovou ploutvičku. Pro pstruha je typická velká variabilita zbarvení. Hřbet je tmavý, obvykle zelenohnědý až černý, boky jsou světlejší, s postupným přechodem do žluté/bíložluté v břišní části. Typické jsou skvrny, na hřbetě tmavé, na bocích červené, často světle olemované. Pstruh v našich podmínkách dorůstá do velikosti 40 cm při hmotnosti kolem 0,5 kg, v závislosti na úživnosti a dalších podmínkách na lokalitě. Rekordní jedinci ulovení v ČR přesahují délku 80 cm a hmotnost 5 kg.

Čím se živí: Hlavní složku potravy pstruha tvoří vodní a suchozemský hmyz. Větší jedinci loví i ryby jako je např. vranka nebo střevle, poměrně běžný je i kanibalismus. Poměr jednotlivých složek potravy se odvíjí od konkrétních podmínek na lokalitě.

Rozmnožování: Pstruzi se rozmnožují na podzim. Přesné načasování se odvíjí od podmínek vnějšího prostředí jako je teplota a průtok, nejčastěji k němu dochází v průběhu října. Samotnému rozmnožování předcházejí reprodukční migrace, které v závislosti na migrační prostupnosti toků, dostupnosti vhodného prostředí, ale i individuálních preferencích mohou probíhat na vzdálenost od několika set metrů až po desítky kilometrů. Jako třecí substrát nejčastěji využívají štěrkopískový podklad, do kterého vytloukají hnízda.

Zajímavosti: Pstruh je hostitelem ohrožené perlorodky říční. V ČR je v důsledku nevhodného managementu ČRS (Český rybářský svaz) vystaven silnému tlaku. Populace, které jsou nejblíže původnímu nenarušenému stavu, se nacházejí např. v NP Šumava.

Respondent: Pavel Horký

videoPstruh obecný - Salmo trutta
...
video video

Pstruh obecný - Salmo trutta