Než si osedlám koně

1. Začátečník a kůň

Klikněte pro větší obrázekKůň je pro někoho pouhý býložravec, který v momentě, kdy přestal tahat pluh, ztratil v lidském světě své opodstatnění. Pro jiného je ztělesněním krásy a harmonie, pro dalšího třeba dopravním prostředkem a pro nemálo lidí znamená jistou obdobu sportovního náčiní. My bychom rádi koně a svět kolem nich ukázali detailněji, aby si každý dokázal jasněji představit, co všechno jízda na něm a péče o něj obnáší. Vyhoupnout se do sedla, kopnout koně do slabin a vyřítit se zapadajícímu slunci vstříc za poslechu hudby z Vinnetoua či Sedmi statečných – je romantická představa řady z nás, když se řekne jízda na koni. Je to však poněkud složitější a každý, kdo se u koní pohybuje déle, zjišťuje, že jízda na koni je disciplína velmi komplexní; čím více jezdíte a víte, tím více vám dochází, kolik mezer vaše umění a znalosti mají. A nyní si povíme, co je pro každého, kdo se rozhodne přivonět ke koňské hřívě, nezbytné vědět ještě dříve, než dusotu koňských kopyt propadne úplně.

Anglie nebo western?

Ještě než vyrazíte někam za koňmi, je vhodné si ujasnit, který z jezdeckých stylů vás láká, abyste se dokázali rozhodnout, jestli směřovat do „anglické“ či „westernové“ stáje. Nejčastěji se tzv. jezdecké „styly“ dělí právě na dvě hlavní větve: „Anglii“ a western čili anglické či westernové ježdění, přestože se ježdění dělí pouze na „dobré“ a „špatné“. Rozdíl je v celkové filozofii i ve výstroji.

Klikněte pro větší obrázekAnglické ježdění vychází z evropské jezdecké tradice, a to především vojenské. To, proč se mu říká právě „anglické“, pramení pravděpodobně z faktu, že předepsaný oděv pro sportovní ježdění vychází z britské módy, kde jezdec disponuje fešným sakem, bílými rajtkami, černými vysokými botami a černou sametovou čapkou. V takovém úboru se na ostrovech ve vyšších kruzích jezdilo na hony na lišku a ostatní země tuto tradici během minulých staletí převzaly. U nás je tato kratochvíle známa jako „Hubertova jízda“. Ačkoliv se časy změnily i jezdecká sportovní pravidla jsou postupně upravována, oděv až na malé nuance zůstává stejný. „Anglie“ se dále dělí na řadu disciplín, z nichž nejznámější jsou drezúra, parkur a všestrannost neboli military.

Drezúra

Drezúra neboli koňský tanec či krasobruslení je nejvyšší jezdecké umění, ale často tomu tak nebývá. Na drezúrním obdélníku se předvádějí předepsané cviky a úkolem jezdce je, aby je kůň předváděl uvolněně a precizně. Jenže když to lidé neumí, často to končí pro koně nehezky. Jezdec se snaží, aby kůň nesl hlavu vysoko, čelo na kolmici se zemí či lehce před ní, aby měl těžiště přenesené na záď a při používání tzv. ostrého uzdění, ostruh, průvlečných otěží, bičů a různých jiných „udělátek“ koně nutí, aby chodil v předepsaném sestavení, a to mnohokrát týdně a na malém prostoru jízdárny. Obvykle je takový kůň chován v boxovém ustájení bez možnosti volného pohybu, kde by psychický i tělesný stres mohl alespoň vychodit a uvolnit se mezi kolegy ze stáda. Tito koně jsou často po několika sezónách ve sportu doslova odepsáni, a to jak psychicky, tak fyzicky, protože takové zacházení končí devastací pohybového aparátu. Podobné zacházení nemá s klasickým drezúrním uměním pranic společného.

Parkur

Klikněte pro větší obrázekSkoky přes překážky neboli parkury jsou skoky velmi náročné na pohybový aparát koně. Bohužel se ještě v nedávné době běžně používaly různé techniky a prostředky, jak koně donutit, aby skákal výše a pozorněji, např. kovové tyče na překážkách místo dřevěných apod. Skokový výcvik koně by měl probíhat pomalu, a přestože nám kůň nabízí už v mládí, že bude skákat velmi vysoko, není moudré nabídku přijímat. Stejně tak nemá smysl nutit do skoků každého koně ve stáji. Někteří na to prostě nemají ani talent ani náladu.

Dostihy

Dostihový sport je pro koně velmi náročná disciplína i proto, že se koně obsedají velmi mladí (obvykle ve dvou letech), kdy mají svůj pohybový aparát ještě zcela nedovyvinutý a nezralý. Vysoká zátěž, která je na koně následně naložena, častokrát zanechá trvalé následky, jež zvíře doživotně trápí. Ve sportu pak vydrží jen krátce a odcházejí s různými fyzickými a psychickými následky. Dochází k tomu, že se koně musí „stáhnout z dráhy“ a jsou doživotně nejezditelní.

Western

Klikněte pro větší obrázekWestern už podle názvu vychází z pracovního ježdění amerických kovbojů, kteří koně používali k práci se stády krav. Z toho vycházela i jejich výstroj a celkový styl, který se od toho anglického na první pohled výrazně liší. Do výstroje westernového jezdce patří kromě štramáckého klobouku džíny, košile, vysoké kožené boty, někdy i tzv. „chaps“ – kožené chrániče na celé nohy, a westernové sedlo. Western má také nejrůznější disciplíny. Za všechny jmenujme alespoň ty nejvýraznější: reining (westernová drezúra), cutting (práce s dobytkem) a pleasure (ukazuje maximální zpomalení a zkrácení koně ve všech chodech). Principem westernového ježdění je stejně jako u anglického stylu lehkost a preciznost. A jezdí-li ho dobrý horseman, je to nádherná podívaná. Bohužel ale i ve westernu dochází kvědomým i nevědomým chybám ve výcviku, které bývají fatální. Ve snaze zalíbit se rozhodčím, uchylují se jezdci a trenéři k technikám až středověkým. Nechybí poutání předních nohou, kdy kůň stojí i několik hodin denně spoután a vyvázán s hlavou v určité pozici, najíždění v trysku proti pevné překážce, aby se kůň naučil během zlomku vteřiny zastavit na místě, dlouhé a ostré ostruhy, ostrá páková udidla a tak dál. Výsledkem opět bývá „kyselý“ kůň, se zničenou psychikou i zdravím.

2. Kam za koňmi?

Nejlepší je hledat a spolehnout se na doporučení, ale může nám velmi pomoct internet. Dnes existuje celá řada stájí, které nabízejí ježdění. Podle toho, zda vás zajímá „anglie“ nebo „western“, se můžete rozhodnout pro některou z jezdeckých škol či rančů.

Každopádně by vás mělo zajímat předem, co vás čeká. Některé jízdárny nabízejí celou škálu možností od pouhého vodění klientů, kdy na koni sedíte a některá z instruktorek vás vodí, až po systematické tréninky, kde se kromě úplných základů můžete postupně posunout až na závodní úroveň.

Ať tak nebo tak, měli byste si najít stáj, která disponuje vzdělaným instruktorem, jenž má licenci pro výuku jízdy na koni. V každé skutečně důvěryhodné stáji vás nejdříve alespoň základně proškolí na jízdárně, než vás pustí samostatně v sedle do přírody. Kůň není motorka a svůj mozek a svaly dokáže použít i jiným směrem, než byste sami chtěli, což ve svém důsledku může skončit i velmi nebezpečnými situacemi.

Základním proškolením se myslí vaše schopnost koně i sebe ovládat natolik, abyste bez větších problémů na koni zvládli všechny chody včetně lehkého klusu a cvalu, zatočili tam, kam je třeba a zbytečně u toho koně neokopávali, neotupovali a nestresovali. Jedině tak je to pro vás i pro koně bezpečné.

3. Kombinace jezdec a kůň

Klikněte pro větší obrázekKoně jsou stejně jako lidé ve svých proporcích velmi odlišní a je třeba si uvědomit, že ne každý kůň je stavěný na to, aby nosil například mohutného dvoumetrového muže. Koňská záda jsou citlivá a je třeba mít na paměti vhodnost vzájemné kombinace jezdec x kůň. Stejně tak povaha a temperament koně jsou naprosto určující – začátečník si asi těžko poradí s odpočatým plnokrevníkem (i když výjimky potvrzují pravidlo) a stejně tak dáte-li např. dohromady koňského a lidského flegmatika, bude nejspíše výsledek také žalostný. Je třeba oba zástupce správně kombinovat.

Pro začínajícího jezdce je nejlepší starší klidný valach (ale nepleťme si „klidný“ se slovem líný nebo nechodivý), následuje klisna a vůbec se nedá doporučit hřebec. Ten je pro laiky v kolonce „zakázané ovoce“.

Školní kůň nad zlato

Kůň by se měl postupně od „remonty“ (což je v koňácké hantýrceKlikněte pro větší obrázek označení pro mladého, tří až čtyřletého koně) dostat postupně k vyššímu sebrání a také těžším cvikům, neboť zpočátku bude nutné, aby se naučil nosit v první řadě sám sebe a hledal správnou rovnováhu pod jezdcem. Je však nepravděpodobné, že by vám v jezdecké škole osedlali mladého a nezkušeného koně. U školního koně, na kterém se naučíte základy ježdění, je důležité, aby spolehlivě ovládal všechny základní chody na lonži za pomoci hlasových pobídek lonžéra, byl dobře přiježděn a nevadila mu jezdecká nedokonalost vašeho sedu a pomůcek. Stejně tak je důležité, aby se jednalo o v rámci možností zdravého koně, který nebude mít problém chodit delší dobu na lonži na kruhu, protože – ačkoliv se to nezdá, pro koňský pohybový aparát to znamená poměrně dost náročnou disciplínu. Neochota k takovému pohybu nejspíše značí nejen lenost, ale může být průvodním znakem nějakého zdravotního problému koně a dá se vyčíst z jeho strnulosti, kulhání či nechuti jít dopředu apod. Takový kůň rozhodně nepatří pod sedlo. Školní kůň, který splňuje všechny předpoklady, je tedy v každé stáji vyvažován zlatem.

4. Kůň versus člověk

Klikněte pro větší obrázekDřív než se vyškrábete do sedla, měli byste o zvířeti, kterému lezete na hřbet, něco vědět. Není to totiž motorka, je to citlivé zvíře, v němž se kromě krásy a elegance snoubí také obrovská síla a lehkost, s jakou onu sílu dokáže použít proti své posádce. Právě proto by si každý, kdo chce na koni jezdit, měl zjistit, jak kůň přemýšlí a co od něj může čekat.

Koně přemýšlejí jako kořist. V jezdecké praxi to znamená, že vám zvíře nejdříve ujede pod zadkem, a teprve pak bude uvažovat, čeho se to vlastně leklo. Druhá věc je, že lidská a koňská logika jsou zcela diametrálně odlišné. Co člověku připadá jako logické, kůň obvykle vyhodnotí jako zcela iracionální a naopak. Je tedy na vás, abyste si našli cestu do koňské hlavy, kůň totiž žádnou motivaci ke komunikaci s vámi nemá. Ostatně v tomto případě je to člověk, který po koni něco chce, ne kůň.

Klikněte pro větší obrázekZároveň jsou koně velmi hierarchická zvířata a během pár vteřin si vás prověří, zdali se v hierarchii nacházíte nad ním, nebo vás zasune do škatulky podřízených. Na toto téma existuje celá řada knižních titulů, ale i na internetu je široká škála možností, jak si potřebné informace zjistit. Existují i zajímavé semináře, jež se věnují tzv. horsemanshipu, který je u nás nesprávně překládán jako „přirozená komunikace“. Fakticky je to intro do psychologie koně a nevěřili byste, jak zajímavá může být tato etologická disciplína. Věnujete-li tomuto tématu nějakou dobu, budete překvapeni, jak obohacující problematika to je.

5. Chování koně

U koní je třeba chovat se klidně, nepohybovat se rychle, nedělat prudké pohyby, nekřičet, neházet věcmi, nenechat zbytečně pobíhat psy apod. Pojďme si tedy říct něco o dominanci, submisivitě a základních situacích, které mohou z hlediska chování koně nastat.

Dominance. Bude-li se k vám kůň chovat dominantně, rozlučte se s tím, že by vás dobrovolně a bez komplikací nosil na hřbetě. Koně jsou stádová, tudíž i velmi hierarchická zvířata. Mají potřebu se ujišťovat, že jsou ve společenském žebříčku stále na stejné příčce. Přijdete-li ke koni poprvé, hned skládáte test z dominance. Tu obvykle dává najevo několika způsoby:

  • vleze vám bez okolků „do bubliny“, tedy naruší vám pomyslný osobní prostor. Předpokládejme, že prostor „bubliny“ obklopuje na 1 – 2 metry vaše tělo
  • na vodítku vodí kůň vás, ne vy koně
  • „šklebí se“ na vás – uši má dozadu, ošívá se, pohybuje ocasem, ačkoliv si neodhání žádné mouchy
  • je agresivní, kousne nebo kopne – například při čištění
  • otáčí se zadkem proti člověku, naznačuje kopanec apod.

Submisivita nebo raději poslušnost – nastane v momentě, kdy nás kůň přijme jako vůdce či ještě lépe jako vedoucího partnera. Neměli bychom si totiž myslet, že kůň bude dobře fungovat, jen když mu „dáme co proto“. Kůň musí mít v první řadě důvěru v nás. A tu získáme jedině tak, že budeme předvídatelní a patřičně asertivní. Koně si potrpí v chování na spravedlnost. Přestože je někdy na první pohled spravedlnost ve stádě surová, funguje velmi dobře. Submisivní kůň se zkrátka nebude snažit o nic z výše uvedeného. Naopak bude vypadat spokojeně, klidně, uši budou namířeny na vás a pravděpodobně vám věnuje i pohled oběma očima, což přeloženo do lidské řeči znamená: „Opravdu mě zajímáš a chci s Tebou komunikovat.“

Nervózní či vystrašený kůň se chová jinak. Často mu nervozita a vystrašenost splývají, například tehdy, když jeho stádo odchází do ohrady, zatímco on je přivázaný a připadá si tak v nebezpečí, protože v divočině stádo rovná se přežití, samota rovná se jistá smrt. Nebo když ho ožírá dotěrný hmyz v parném létě. To pak často i kope zadníma nohama a snaží se jimi odehnat muchničky a ovády z břicha. Takový kůň tzv. „tancuje“, stříhá ušima, oči má na stopkách, nesoustředí se na nás, může se i třást, potit, popřípadě ržát a snaží se co nejrychleji své nepohodlí ukončit – nejčastěji útěkem ke stádu.

Uklidňování koně je v takovém případě ryze individuální záležitost. Záleží na dané situaci a vašich zkušenostech. Je však pravda, že kůň reaguje i na rozpoložení člověka a čím klidněji a rozhodněji budete v takové situaci jednat, tím lépe pro vás i pro koně. Propadnete-li totiž panice i vy, buďte si jisti, že kůň vás uklidňovat nebude a je to pro něj signál, že není nikým a ničím chráněn.

Klidný kůň – bude v klidu stát, pravděpodobně bude mít i povolenou jednu zadní nohu, což někdy laiky mate a myslí si, že koně noha bolí, ale je to stejná póza, jako když my přenášíme váhu z jedné nohy na druhou při klábosení se sousedem. Uši budou klidné, oči taktéž, žádné zbytečné tancování po boxu nebo na úvazišti. Ideální situace pro jakoukoliv manipulaci s koněm.

6. Horsemanship

Klikněte pro větší obrázekJak koně komunikují? Mají samozřejmě velmi propracovanou řeč těla. Z koňských uší, postoje, očí jsme schopni vyčíst téměř vše potřebné, abychom věděli, jestli se zvíře v naší přítomnosti cítí bezpečně, tudíž zda pro nás jeho přítomnost není nebezpečná.

Bohužel nejsou vzácné okamžiky, kdy lidé nedokážou číst z chování koně zcela jasné signály a pak dochází ke zbytečně nebezpečným situacím.

Klikněte pro větší obrázekJedna z metod, jak se domluvit s koněm, se nazývá Horsemanship neboli Natural Horsemanship – nesprávně překládáno do češtiny jako přirozená komunikace. Je to metoda založená na principech chování koní ve stádě, kde využíváme schopnost „číst koně“, jeho signály a přizpůsobit se jeho způsobu komunikace. Kůň by měl být schopen a hlavně ochoten plnit naše požadavky, aniž bychom ho nějak výrazně nutili. Velmi důležitou roli ve vztahu člověka a koně hraje spravedlnost a důslednost.

Již v minulosti se našli lidé, kteří cvičili koně jiným způsobem než ostatní a dokázali s nimi neuvěřitelné věci. O takových lidech se často mluvilo jako o kouzelnících nebo zaříkávačích koní.

7. Výstroj a bezpečnostní prvky

Klikněte pro větší obrázekJezdectví je sport, ve kterém musíme mít neustále na mysli bezpečnost. Ačkoliv jsou úrazy u koní vzácné, pokud se něco stane, bývá to důsledek nedodržení nějakého bezpečnostního doporučení. Kromě toho, že víme, jak se u koní chovat, měli bychom myslet i na tzv. pasivní bezpečnost neboli výstroj.

Jezdecké oblečení se měnilo s časem a postupně se vyvinulo až do velmi praktické podoby. Liší se samozřejmě podle stylu, ročního období a počasí, ale „anglie“ obvykle zahrnuje rajtky, triko s dlouhým rukávem či košili, vysoké boty či tzv. perka s minichapsy (kožené návleky na lýtka, imitující vysoké jezdecké boty), jezdecké rukavice a zejména přilbu, která by měla být při ježdění samozřejmostí. V poslední době se ještě docela často objevují i chrániče páteře nebo bezpečnostní vesty. Pro „western“ to jsou džíny, košile a vysoké nebo pracovní boty. Co se klobouku týče, bezpečnost je důležitější a ani westernoví jezdci by se neměli zříkat přilby.

Na tzv. šporny a ostruhy by měl začátečník zapomenout, je to nástroj patřící „na nohy“ zkušenému jezdci. Stejně tak s bičíkem je to na pováženou, může být pro některé koně mimořádně stresujícím náčiním. Vždy se dobře informujte u instruktora, co vám pro daného koně doporučí.

8. Výstroj a bezpečnostní prvky koně

Sedlo

Klikněte pro větší obrázekSedel je mnoho druhů, ale my se soustředíme na ta nejčastější. V tzv. „anglii“ jsou to sedla anglická. Ta mohou být dle specializace na danou disciplínu rozdělena na sedla univerzální, v nichž se dá jezdit jak drezura, tak parkur až do lehkého stupně, a jsou ideální pro hobby jezdce a základní ježdění na jízdárně i v terénu. Následují sedla drezurní a skoková, která již dle názvu lze snadno přiřadit. Ve westernu také existují nuance dle disciplín, ale nejsou tak výrazné a začátečník rozdíl nepozná.

Pod sedlo se také podkládá podsedlová dečka (podsedlovka), která má za úkol chránit koně před odřením od sedla a současně pohlcovat koňský pot.

Uzdečka

Neplést s uzdou! Uzdečka je to, co má kůň na hlavě, když jde pod sedlo. I těch existuje mnoho druhů. Nejčastěji je u nás používaná obyčejná uzdečka s tzv. anglickým nánosníkem. Rozdíl mezi uzdečkou a uzdou tkví v počtu udidel. Zatímco uzdečka má pouze jedno udidlo (nejčastěji tzv. stihlové), uzda je vybavena dvěma udidly – stihlovým a pákovým – a je to označováno také jako tzv. „plné uzdění“. Uzda je pomůcka pro vrcholové jezdce, mají pak v rukou dvoje otěže.

Ve westernu se používá velmi často místo stihla také páka, která by však měla přijít do ruky pouze zkušenému jezdci, neboť může v hubě koně působit velmi ostře.

Poslední dobou se čím dál častěji objevuje trend ježdění na ohlávce nebo tzv. „bezudidlové uzdečce“, které působí především na nos. Takové uzdění může být ke koni velmi jemné, ale je to dvousečná zbraň. Nosní kost koně je totiž tenká, dlouhá a citlivá. Při nešetrném zacházení může být tento způsob uzdění mnohem ostřejší, tudíž surovější než nešetrné použití udidla.

Chrániče

V případě, že kůň dělá nějakou aktivitu, kde se předpokládá jakékoli zranění nohou (např. skoky přes překážky, těžký terén apod.), obvykle se používají chrániče a bandáže, které dnes mají mnoho různých podob, ale stejný cíl – ochránit citlivý koňský pohybový aparát. Jak se připevňují bandáže či chrániče šlach (tzv. šlachovky) nám musí ukázat instruktor. Nesprávné nasazení by totiž mohlo způsobit zapaření, zaškrcení, odření apod. Důležité je koni chrániče po ježdění sundat. V případě, že by bandáže koni zůstaly třeba přes noc, mohli byste se ráno dočkat nepěkného překvapení a shánět veterináře.

9. Poprvé u koně

Upozornění

Klikněte pro větší obrázekPoznáváme-li poprvé osobně určitého koně, měli bychom se k němu chovat opatrně, ale nikoliv vystrašeně. Platí pravidlo, že koně na sebe nejdříve upozorníme – někdo klidně promluví, jiný zapíská, další zamlaská. Výsledkem by mělo být, že zvíře nás zaregistruje ještě dříve, než by se mohlo leknout naší neočekávané přítomnosti. I když koně znáte a on zná dobře vás, může se stát nějaká nepředloženost. Pokud například kůň během dne usne (a koně velmi často spí vestoje), pak to, že k němu zničehonic přijdete, může vyústit například v nepříjemný kopanec, ze kterého je nakonec překvapen jak člověk, tak kůň.

V momentě, kdy o nás zvíře ví a registruje nás, můžeme k němu přistoupit. Opět existují určitá pravidla pro bezpečnou manipulaci s koněm. Máme-li možnost, snažíme se vždy přistupovat směrem k plecím koně, ideálně nakoso zepředu. Musíme-li ke koni přistupovat zezadu (kůň je například uvázán v boxu apod.), pak o to více platí pravidlo jedna – koně na sebe dobře upozornit.

Ustoupení

Jeden z nejpoužívanějších povelů pro koně ze země je „Ustup!“ nebo „Jdi dál!“. Koně potřebujeme „posunout“, tedy přimět ho, aby ustoupil stranou (kůň např. stojí u stěny a my ho potřebujeme vyčistit). Stoupneme si k němu, lehce se ho dotkneme na boku či na zádi a asertivně proneseme povel „Ustup!“. Kůň obvykle reaguje přesunutím svého pozadí na kýženou stranu. Nesaháme mu v žádném případě do slabin, mohl by reagovat kopancem.

10. Čištění koně

Klikněte pro větší obrázekKoně se v přírodě válejí docela často a rádi. Je to pro ně stejné, jako když vám někdo drbe záda. Při válení si do srsti masírují prach nebo bláto, které je chrání např. proti hmyzu. A podle Murphyho zákonů je kůň obvykle nejšpinavější před ježděním, protože je přece třeba se patřičně před výstupem napudrovat.

Čištění koně je nejen hygienická záležitost, ale i dobrá masáž a relax. Na čištění koní používáme řadu pomůcek. Nejdůležitější jsou hřbílko, hrubý a jemný kartáč, hřeben a háček na kopyta.

Nejlepší je čistit koně venku na čerstvém vzduchu, protože při tom létá hodně prachu, který dýcháte nejen vy, ale i koně. Některé citlivější jedince prach může dráždit ke kašli, nehledě na to, že koni opět sedá na vyčištěná místa.

Začínáme s gumovým hřbílkem na krku u hlavy a postupujeme krouživými pohyby směrem k ocasu. Nejméně problematické jsou obvykle oblasti krku, žeber a zádě. Pozor si musíme dát na břicho, slabiny a někdy i nohy. Vždy se před čištěním informujte, zda nemá kůň nějaké citlivé místo, kde se mu čištění nelíbí, a dobře pozorujte jeho reakce, abyste předešli zbytečnému konfliktu. Následuje kartáč, jímž vydrbaný prach ze srsti setřeme. Kartáč pak čistíme otřením o hřbílko, které následně vyklepeme. Jemný kartáč se pak také používá na hlavu a na dočištění celého těla. Dáváme přitom pozor na čištění kloubů a hlavy, kde je kost těsně pod kůží a kde to může být koni při čištění hřbílkem nepříjemné. Obzvlášť pečlivě musíme čistit oblasti sedla a podbřišníku. Kdyby zde zůstaly nečistoty, mohli bychom koně při ježdění odřít.

Hřebenem učešeme hřívu a z ocasu vybereme nečistoty. Pokud se nám podařilo koně zbavit „make-upu“, musíme mu ještě vybrat nečistoty z kopyt. Zvedání nohou kůň musí umět a instruktor nám to musí předvést. Přední nohy nebývají problematické, u zadních někdy nastává potíž. Každopádně je třeba dobře vše vybrat z kopyt a přesvědčit se, že v nich není nic, co by koně tlačilo. Mohlo by totiž dojít i k tzv. „nášlapům“ či „otlakům“ a v nejhorších případech i k velmi bolestivému kopytnímu abscesu.

11. Sedlání koně (Anglie)

Nadešla vytoužená chvíle a konečně se dostáváme k sedlání. Správné nasedlání je důležité nejen kvůli bezpečnosti jezdce, ale neméně i pro zdraví a pohodlí koně. Sedlání vám bezpodmínečně musí i několikrát předvést zkušený instruktor, neboť obsahuje mnoho faktorů, které je třeba si pamatovat. Nastrojené sedlo je vybaveno také třmeny, podbřišníkem a podsedlovou dečkou.

Sedlo musí být vhodně zvolené co do typu (anglické, westernové, drezurní, skokové…), šíře tzv. „komory“, délky posedlí apod. Musí koni dobře sedět. Důležitá je šíře komory, která se nachází nad kohoutkem koně. Je-li komora moc široká, leží sedlo na kohoutku a může ho nepříjemně otlačit či odřít. Je-li sedlo v komoře příliš úzké, bude koně nejen tlačit, ale na koňském hřbetě se bude přetáčet do stran či posouvat dopředu, tudíž bude i nestabilní pro jezdce. Při prudším pohybu se může úplně stočit pod břicho nebo sklouznout dopředu na krk. Lépe je tyto situace vůbec nedopustit, protože kůň i jezdec při nich mohou přijít k úhoně.

Nejčastěji se setkáme s kompletně nastrojeným sedlem. Má na sobě připevněnou podsedlovku, podbřišník a třmeny. Uchopíme ho za přední a zadní rozsochu, opatrně ho posadíme koni lehce nad kohoutek, jakoby na krk, a sjedeme s ním dozadu tak, abychom našli nejvhodnější polohu. Sedlo nesmíme na koně hodit, mohl by se vyděsit a udělat nějakou nepředloženost. Optimální poloha je taková, která zabezpečí, že sedlo nebude tlačit na lopatce a omezovat pohyb a současně nebude sedět příliš vzadu, abychom zbytečně nezatěžovali bedra koně. Pomůcka pro hledání nejlepší polohy je najít to „nejhlubší“ místo na koňském hřbetě.

Jakmile sedlo sedí ve správné poloze, můžeme ho podbřišníkem připevnit. Zatím však jen zlehka, protože kůň je nejspíše „nafouknutý“ a stejně by se nedal dotáhnout. Kůň se dotahování podbřišníku brání tak, že se nadechne a „vyfoukne“ se až po několika krocích. Pak je možné ho dotáhnout. Ještě je třeba upravit délku třmenů. Obecně se uvádí, že od třmenového zámku po konec třmenu by délka měla být stejná, jako je délka vaší paže od zavřené pěsti do podpaží. Někomu však více vyhovují delší či kratší třmeny.

12. Sedlání koně (western)

Klikněte pro větší obrázekVe westernu se jako podsedlovky používají poměrně silné deky, které se k sedlu nepřidělávají. Vzhledem k tíze westernových sedel (běžně 10 až 14 kg) se patří, aby sedlající už měl pro správné nasedlání natrénovaný grif. Nejprve tedy sedlající položí deku koni na hřbet tak, aby mu z větší části přikryl kohoutek. Musí zkontrolovat, jestli deka na obou stranách správně leží a není nikde shrnutá. Následně uchopí sedlo za oba konce a jakýmsi nahozením ho umístí na hřbet koně. V případě správného postupu sedlání to kůň vnímá jako velmi jemné zacházení, sedlo ho nijak neuhodí a měkce mu dosedne na záda. Člověk opět musí zkontrolovat, zda je sedlo umístěno na správném místě; nesmí být ani příliš vpředu, ani příliš vzadu a podsedlovka musí být na obou stranách sedla srovnaná, aby koně neodřela.

Klikněte pro větší obrázekNásledně může připevnit podbřišník, který (má-li klasickou přezku jako například pásek u kalhot) se zapíná tak, že se jím kožený sedlový řemen provlékne dvakrát a zbývající část, která bývá dlouhá, se provlékne koženým očkem na sedle. Máte-li podbřišník bez klasické přezky, pak se jedná o tzv. „kravatu“, jejíž vázání Vám musí instruktor ukázat. Klasické podbřišníky s přezkou jsou daleko častější a praktičtější. Zbývá jen upravit správnou délku třmenů a po dotažení můžeme nasedat.

13. Uzdění (anglie a western)

Uzdečka bývá pro laika tvrdý oříšek už kvůli své komplikované „stavbě“, proto nám uzdění instruktor musí několikrát názorně předvést. V našich krajích se nejčastěji setkáte s klasickou uzdečkou, s anglickým nánosníkem a obyčejným stihlovým udidlem. Ta se skládá z nátylníku, lícnic, podhrdelníku, nánosníku (případně i podepínacího řemínku), udidla a otěží. Někdy chybí nánosník.

Nejobvyklejší způsob je klasická uzdečka, kde je její důležitou součástí udidlo. Přes něj komunikujeme s koněm rukou, a to na nejcitlivějším místě, v hubě. Správně zvolené udidlo je důležité, existuje totiž celá řada typů a velikostí. Nejběžnější je tzv. „stihlo“, které je jednou lomené, ale čím dál častěji jsou vidět i dvakrát lomená udidla, která jsou pro koně příjemnější, protože lépe kopírují poměry v hubě a nezpůsobují takový tlak na horní patro v případě, že vezmete silněji za otěže. Důležitá je také síla samotného udítka – logicky čím tenčí, tím ostřejší a naopak. Existují i koně, kteří jsou na ostřejším udidle spokojenější, mají totiž menší prostor mezi horní a dolní čelistí a tlusté udidlo jim vadí. Začátečník by však neměl do ruky dostat jiné než stihlové udidlo, je nejjednodušší.

I ve westernu platí, že mladý kůň je ježděn na stihle a teprve časem jezdecky „doroste“ do tzv. páky. Páková udidla jsou různorodá a liší se nejen šířkou udítka, ale i jeho délkou, výčnělkem pro jazyk a délkou pákových ramen. Platí, že páka může být používána velmi jemně a nelze ji obecně odsoudit, ale začátečníkovi do ruky nepatří!

K samotnému procesu uzdění: obvykle se postavíme ke koni z levé strany (už proto, že valná většina tzv. „cajků“ na koně se vyrábí pro instalaci z levé strany), přehodíme koni otěže přes hlavu a posadíme je na krk, následně levou rukou uchopíme udidlo a pravou zbytek uzdečky v polovině a opřeme ji o nos koně, čímž si hlavu koně také podržíme. Někteří koně si udidlo berou dobrovolně, jiným musíme „pomoci“ palcem levé ruky, který vložíme koni ze strany do huby a zatlačíme na spodní čelist. Kůň v místě u koutků nemá zuby, takže se nemusíte bát kousnutí.

Jakmile udidlo sedí v hubě koně, můžeme nátylník přetáhnout přes uši. Je lepší uši jedno po druhém otočit dopředu a protáhnout je pod nátylníkem, než nátylník přetahovat a následně uši páčit zpět. Některým citlivějším jedincům je to příjemnější. Upravíme kštici, pohledem zpředu zkontrolujeme udidlo, jestli je na obou stranách stejně vysoko, zapneme podhrdelník (neutahujeme moc, mezi koňskou žuchvu a řemínek podhrdelníku by se měla vejít pěst) a nánosník.

Utahování nánosníku je také citlivé téma. Dříve platilo, že nánosník musí být pevně dotažen a dokonce si jezdci kvůli tomu pořizovali tzv. „švédský nánosník“, který umožňuje pevnější dotažení. Proč? Aby kůň neotvíral hubu, když mu taháme otěžemi za udidlo. Jenže proč ji otvírá? Protože je mu tlak nepříjemný, někdy i bolí. Nánosník je tedy elegantní způsob, jak zamést stopy po špatném použití ruky či špatně zvoleném udidlu. Použití nánosníku je v pořádku při správném použití – anglický nánosník by měl být dotažen tak, aby se mezi nos koně a nánosník vešly 2 prsty. Pak opět přetáhneme otěže dolů přes hlavu a můžeme koně odvést tam, kde budeme nasedat.

Existuje obecné pravidlo: vychází-li z boxové stáje více jezdců a koní, jde vždycky první ten, který je nejdál od východu ze stáje. A proč? Pokud by to bylo naopak, mohli by se koně na druhé straně začít plašit, že kolegové ze stáda odcházejí a oni zůstanou ve stáji sami.

Autorka: Magdalena Chlupáčová

14. Uzdění bez udidla

Klikněte pro větší obrázekV poslední době existuje celá řada teorií o tom, zda jezdit koně na udidle, či zda je to barbarství a lidé by koni do huby neměli nic dávat. Nebudeme soudit spor zastánců a odpůrců klasického uzdění. Pravda je na obou stranách a nelze odsoudit ani ty, kteří uzdí klasicky, ani uživatele alternativních způsobů uzdění. Vždy jde o to, jak daný způsob dokážete vůči koni použít, nebo zneužít.

Princip bezudidlového ježdění je založen na působení tlaku na nos a na týl, nikoli však na hubu koně. Od jezdce však tento způsob vyžaduje jemnou ruku, protože při tvrdém zacházení může koni způsobit zranění na citlivých částech hlavy a ublížit více než obyčejné kroužkové udidlo. Ostrost pomůcky záleží zejména na materiálu, ze kterého je vytvořena, jeho tloušťce a umístění nánosníku na nose koně; čím je nánosník užší a čím níže je umístěn, tím působí ostřeji. Nánosník nesmí být umístěn tak vysoko, aby při zatažení narážel do jařmové kosti (kostěného výstupku pod okem koně), avšak nesmí být níže než čtyři prsty nad horním okrajem nozder. Pod touto hranicí by omezoval dýchání a mohl by nenávratně poškodit nosní kůstky. Bezudidlové uzdění musí koni přesně padnout, aby se působením na nánosník koni na hlavě nepřetáčelo, zabráníte tak případnému odření či u tlačení lícnice na oko koně.

Existují různé druhy bezudidlového uzdění, představme si ty nejznámější.

Provazová ohlávka

Oblíbená a snadno dostupná pomůcka pro bezudidlové ježdění a komunikaci s koněm. Bývá vyrobena z pevného, hladkého jachtařského lana u průměru okolo 6 mm. Správně padnoucí ohlávka navíc působí přes uzly po stranách nánosníku na akupresurní body na nose koně. Některé typy jezdecké provazové ohlávky mají navíc po obou stranách nánosníku kovové kroužky k připnutí otěží a umožňují tak přesnější působení tlaku a více se tak podobají typu side pull. Ačkoli v necitlivých rukou může jít o poměrně ostrý prostředek, provazová ohlávka poskytuje možnost jemné komunikace s koněm a umožňuje i ježdění na přilnutí.

Side pull

Side pull (v překladu tahat do strany) se na pohled podobá klasické uzdečce, vedení koně probíhá přes kožený nánosník, který je volně napojen na lícnice. Side pull působí při zatažení otěží výhradně na nánosník, v případě tahu za jednu otěž působí na lícnici, proto je jeho ovládání velice podobné jízdě na udidle. Vzhledem k poměrně úzkému, tudíž i ostrému nánosníku je vhodný spíše do zkušenějších rukou, je-li však zhotoven z měkké kůže, jde o velmi jemné uzdění.

Bezudidlová uzdečka

Bezudidlová uzdečka, v originále „Bittless bridle“, je založena na zcela jiném principu než ostatní uzdění. Otěže vedou od nátylníku křížem pod žuchvami a skrz kroužky po stranách nánosníku, jimiž otěže při tahu prokluzují. Při zatažení za jednu otěž působí uzdečka tlakem na stejnostrannou stranu nosu a opačnou stranu týlu. Zároveň působí zespoda na čelist koně. Díky kladkovému efektu je potřeba jen poměrně malé síly k vedení koně, proto je vhodnou alternativou pro koně, kteří jsou v terénu špatně ovladatelní. Její nevýhodou je, že uvolnění od tlaku otěží pocítí kůň s malou prodlevou, proto není možné jeho správné načasování. Není určena pro jízdu na přilnutí a není příliš vhodná ani pro jízdárenskou práci, ale je bezpečnou a příjemnou pomůckou pro jízdu v terénu.

Bosal

Bosal je označení pro pevný nánosník ze syrové kůže („rowhide“), ohnutý do oblouku okolo nosní kosti a pod bradou koně zakončený velkým uzlem. Tento typ uzdění je kostruován pro westernový styl ježdění na volné otěži a vedení koně pomocí „neckreiningu“ - přikládání otěží na krk koně. Jde o prostředek k přátelské komunikaci vhodný pro dobře přiježděné koně.

Mechanické hackamore

Velice ostré uzdění, jež se skládá z nánosníku s kovovým jádrem, připojeného k lícnicím a dvěma kovovým ramenům páky. Zejména na parkurových závodech bývá často kombinován s udidlem. Nejde o jemnější prostředek poskytující koni více pohodlí, ale o silný donucovací prostředek s až pětinásobným silovým účinkem na nos koně. Síla působení mechanického hackamore je úměrná délce ramen, jež působí na nos koně pákovým efektem. Jde o nevhodné uzdění, které může koni velice ublížit, proto nepatří do nezkušených rukou.

15. Nasedání a sesedání

Nasedání

Klikněte pro větší obrázekNasedáme-li na koně, je prvořadé sedlo dotáhnout, aby se při nasedání a ježdění nepřetočilo. Kůň už se pravděpodobně „vyfouknul“ a je tedy vhodná chvíle. Dotáhnout musíme dostatečně, ale nemusíme u toho koně podbřišníkem přeříznout.

Nejlepší způsob nasedání je ze stupínku. Není třeba to považovat za zhůvěřilost nebo jezdcovu pohodlnost či dokonce neschopnost. Nejdůležitější důvod je ten, že tím šetříme koňská záda a neméně i samotné sedlo a třmenové řemeny. Nicméně každý, kdo jezdí na koni, musí ovládat i klasický způsob; pojďme si ho přiblížit.

Nohu zasuneme do třmenu špičkou k hlavě koně (pokud bychom špičku namířili přímo ke koni nebo třeba i směrem k zádi koně, při nasedání bychom ho dloubli do boku), jednou rukou se chytneme za kohoutek koně, druhou za posedlí co nejblíž k bočnici, abychom omezili pákový efekt, který by vznikl v případě, že se chytíme až za konec zadní rozsochy a velmi pravděpodobně by se celé sedlo posunulo do strany. Odrazíme se, vyhoupneme se nahoru, opatrně přehodíme nohu přes záď koně a neméně opatrně dosedneme do sedla. Nesmíme do sedla „žuchnout“, kůň by to nesl velmi těžce. Pokud se nám podařilo se úspěšně dostat do sedla, je nutné ještě zasunout nohy do třmenů, a to z vnější strany.

Sesedání

Jakmile dojezdíte a chcete sesednout, máte dvě možnosti. Buď seskočíte, nebo slezete přes třmen. Seskočení probíhá tak, že si jednou rukou podržíte otěže, vykopnete nohu ze třmenů, předkloníte se a přehodíte nohu přes záď koně, aniž byste ho kopli!

Druhá varianta: uchopíte otěže do jedné ruky, stoupnete si do třmenů, necháte jednu nohu ve třmenu, zatímco druhou přehodíte přes záď koně a následně se buď přidržíte sedla a seskočíte, nebo necháte nohu ve třmenu a slezete stejně jako při nasedání, jen v opačném pořadí. Takto se také sesedá ve westernu.

16. Koně a děti

Kůň, nebo dítě v nebezpečí?

Specifická skupina, která si zaslouží bližší ohledání, jsou koně a děti. Děti ve spojitosti s jakýmkoliv zvířetem mohou být radost i komplikace. Nejde pouze o ohrožení dítěte, ale děti kvůli z neznalosti, nevychovanosti či jiného důvodu mohou být nebezpečné pro koně.

Nejčastější chyby

Malé dítě obvykle reaguje na koně buď nadšením, nebo strachem z velikého a neznámého tvora. Setkávám se častěji s první variantou. Dítě ke koni nakráčí naprosto bez respektu, klidně se pohybuje kolem zadních nohou, někdy dokonce bez rozmyslu podbíhá pod břichem zvířete. Pokud má s sebou kamarády, pohybuje se sice tak, jak je pro děti přirozené, ale zcela v rozporu s pravidly chování mezi koňmi. Děti se nezřídka honí, pokřikují a vůbec dělají nevědomky (i vědomky) vše pro to, aby se jich koně báli, tudíž zareagovali tak, jak je přirozené pro ně – útěkem či třeba kopancem.

Děti nejsou pedagogové, aby byly schopny koně cokoliv učit a zvíře bez dozoru jim mohlo být svěřeno, aniž by to nemělo neblahé důsledky. Jedním z nejčastějších problémů jsou takzvaní „zkažení“ poníci, na kterých se vystřídala řada nezkušených dětí, aniž by je korigoval zkušený dospělý. Takový kůň či poník se stává nejezditelným, je zlý, shazuje kohokoliv, koho mu posadíte na hřbet, kouše, kope a je jasné, jak to s takovým „nevychovancem“ dopadne. Přitom zbytečně…

Výstroj pro dítě a pro koně

Výstroj pro malé dítě se příliš neliší od výstroje dospělého. Je třeba vybavit ho kvalitní přilbou s mezinárodním certifikátem ve správné velikosti, pevnou obuví, dlouhým rukávem a vhodnou jezdeckou vestou, která chrání hrudní koš dítěte. To vše lze bez problémů pořídit v nespočetných jezdeckých potřebách. Vždy bychom si měli dobře rozmyslet, zda dítěti svěříme do ruky jezdecký bičík. Jeho používání totiž musí být dítěti jasné a musíme si být jisti, že ho nezneužije.

Kůň či poník obvykle při prvních jezdeckých hodinách nemá na sobě sedlo, ale dečku a madla, za která se dítě může bezpečně držet. Navíc se tak učí nezávislému, uvolněnému a hlubokému sedu, který je alfou a omegou dobrého ježdění. Výstroj by koně neměla nikde dřít, měla být správně napasována, aby se nestalo, že ho bude rušit či zraňovat.

Jaký kůň či poník?

Děti obvykle začínají na ponících. Je to logické vzhledem k poměru velikosti jezdec/kůň. Měli bychom si také uvědomit, že poníka by mělo pod vedením dospělého po obsednutí přijezdit zkušené dítě či junior, než na něj začneme posazovat úplné začátečníky, které budeme pravidelně a průběžně „opravovat“. Je to tak mnohem bezpečnější pro dítě i pro poníka.

Táto, mámo, kupte mi koně…

Tuto větu slyší ročně desítky rodičů, někdy už od chvíle, kdy jejich ratolesti začnou mluvit. Naštěstí na to mnozí rodiče neslyší. Pokud však uvažují o tom, že by jejich dítě mělo začít jezdit na koni, nechť ho přihlásí do některého z ponyklubů, je to nejbezpečnější. Dítě se naučí pod vedením certifikovaného instruktora základům, tj. ježdění i chovatelství, a vybuduje si ke koním vztah. Zjistí, že je třeba se o ně starat s velkou péčí a citlivostí, která nespočívá jen v tom, že přijde na lekci, někdo mu koně vyčistí a nasedlá, ono odjezdí a pak zase koně odevzdá „podkonímu“. Podle autorky našeho miniseriálu Magdalény Chlupáčové platí: dokud dítě neudrží vidle v ruce, nemělo by mít vlastního koně. Často se stává, že nadšený rodič platí dítěti, které se rádo povozí hodiny, ale poníka či koně vyčistit nebo dokonce mu vykydat, je pro dítě zcela nepředstavitelné. Navíc kůň má velmi odlišné potřeby než třeba pes či kočka. Je to nesrovnatelně více práce a starostí, a tak bychom měli mít na paměti, že koupě poníka by měla být dobře naplánovaná a promyšlená.

17. Nejčastější chyby ze země

Manipulace s koněm ze země je věc, kterou by měl ovládat každý, kdo s koňmi chce mít co společného. Kromě mechanické stránky věci je nutné znát i základy koňské psychologie. Pokud si totiž myslíte, že koně odlovíte na pastvině, navléknete mu ohlávku, přivážete ho ke klandru, hodíte na něj sedlo a odcváláte do dáli, vaše představa zřejmě lehne popelem už u prvního bodu. A sem patří i celá řada úkonů, které můžeme řadit do kategorie ošetřování koní, což bychom neměli pominout. Bohužel i v koňáckém světě se dědí z generace na generaci celá řada nešvarů, které lidí dělají, aniž by si uvědomovali, že tím ohrožují nejen sebe.

Nejčastější chyby, kterých se člověk dopouští, a tím nevědomky kazí vztah mezi koněm a člověkem, případně tím nechtěně psychicky či fyzicky poškozuje samotné zvíře, jsou:

  • uvázání koně k nepevnému předmětu, který může koně při utržení zranit;
  • uvázání koně za příliš pevnou či ostrou ohlávku (např. parellku), která při snaze utrhnout se může koně poškodit v citlivém nervovém centru za ušima, či dokonce za uzdečku, kde může udidlo koni těžce poškodit tlamu a jazyk;
  • nasedání ze země vždy z jedné strany, obvykle z levé – tento „zlo“zvyk může koni poškozovat záda, lepší je proto nasedat ze stupínku či se nechat tzv. „vyhodit“ do sedla druhou osobou;
  • používání cizího čištění na koně či například podsedlových deček. Takto se může mezi koňmi i stády přenášet řada nemocí;
  • špatné vyčištění před nasedláním – sedlo pak může koně nepříjemně odřít;
  • Nesprávné nakládání koní do přepravníku – nezřídka lze vidět hrůzostrašné výjevy, když je třeba koně někam přepravit (závody, prodej koně apod.) a nebohé zvíře se zmítá na vodítku, zezadu sevřené mezi lonžemi (dlouhé popruhy, používané k výcviku koní na kruhu ze země), poháněné člověkem s bičem;
  • Lonžování na nevhodném povrchu, nevhodnou (příliš vysokou) rychlostí, s nejrůznějšími lonžovacími pomůckami, buď špatně použitými, nebo vymyšlenými tak, že je lepší je k výcviku vůbec nepoužívat (Lonžování je technika výcviků koní ze země, která probíhá tak, že lonžér stojí uprostřed kruhu, koně má přivázaného k lonži, což je popruh dlouhý cca 7 až 10 m. Kůň se pohybuje v kruhu kolem lonžéra v kroku, klusu i ve cvalu a za pomoci přechodů mezi jednotlivými chody se stává pružnějším a poslušnějším. Navíc je to první krok k obsednutí koně a kůň se učí základním povelům.);
  • Krmení cizích koní v ohradách a stájích – často se setkáváme s „krmiči“, kteří v touze koním přilepšit například pečivem či ovocem, vůbec netuší, že koňskému zažívacímu traktu pečivo nijak nepřispívá, ba naopak škodí. Navíc až nebezpečně často je pečivo podáváno plesnivé a ovoce či zelenina nahnilé. To vše může vést k závažným důsledkům, jako jsou průjmy a schvácení.
  • Klasickým nešvarem českých řidičů je troubení na kolemjdoucí koně. Ti se obvykle vyděsí a důsledky jsou nasnadě. Někdy řidiči v touze zachovat ohleduplnost zastaví a čekají, až koně projdou, načež těsně za jejich zády přidají plyn a už se nedívají, co rachot motoru způsobil. Někdy naopak vůbec nezpomalí a projedou velmi těsně kolem koně, aniž by si uvědomili, že ne každý kůň je ostřílený matador, kterého nic nerozhází.
  • A takto bychom mohli pokračovat velmi dlouho. Proto každý, kdo se kolem koní pohybuje, by měl vždy používat i svůj vlastní rozum a nedělat něco jen proto, že mu to někdo řekl.

18. Nejčastější chyby ze sedla

Jestliže je mnoho chyb, jichž se člověk může dopustit ze země, pak chyb, kterých se jezdec často dopouští ze sedla, bývá ještě víc. A s nimi související problémy mívají až fatální důsledky. Řada chyb je přehlížena, ať záměrně, či z neznalosti, a často je dokonce vidíme i na závodních kolbištích, aniž by byly povšimnuty, natož potrestány. Jezdci, kteří se naprosto očividně dopouštějí na koních násilí a krutosti, se dokonce umísťují na stupních vítězů.

Měli bychom se snažit chyby nejen nedělat, ale i vidět je u ostatních, aby se do budoucna zamezilo zbytečným krutostem.

Za všechny můžeme jmenovat zlomek:

  • Používání nepadnoucího sedla – velký problém, který je velmi častý a vždy vede k problémům s koňskými zády a pohybem vůbec. Někdy to vede až k chronickým stavům, které nejsou řešitelné;
  • Nevhodné uzdění, spočívající například ve špatně zvoleném udidle, které je příliš tenké nebo úzké, případně ostré a jezdec s „tvrdou rukou“ tak může koně v hubě zraňovat;
  • Příliš dotažený nánosník, často i s podepínacím řemínkem, takže je koni znemožněno otevřít tlamu a vyhnout se nekompromisnímu a bolestivému tlaku udidla a jezdcovy ruky. Kůň tak na drezúrním obdélníku nevypadá tak nesouhlasně a krutost se zamete pod kobereček. Někdy se koně brání přehozením jazyka nad udidlo, které za normálních okolností spočívá nad ním, a pevné dotažení nánosníku jim v tom má částečně zabránit. Smutné je, že se výrobci předhánějí v tom, aby vyrobili nánosník s takovým systémem, aby umožnil ještě pevnější dotažení.
  • Obecně ježdění koně tzv. „za kolmicí“. Na toto téma mezi sebou bojují vyznavači různých metod ježdění. Vědecké studie však dokazují, má-li kůň z pohledu ze strany čelo a nos za pomyslnou kolmicí se zemí, je to pro něj poškozující. V takovém držení těla totiž přetěžuje hrudní končetiny, kůň se tzv. „válí po předku“, přetěžuje vazy horní linie krku a zad a nezřídka má omezený přístup vzduchu, což bývá vzhledem ke zvýšené aktivitě a ventilaci při zátěži zásadní problém. Navíc studie dokazují, že kůň s hlavou za kolmicí je systematicky vyváděn z rovnováhy, neboť jeho rovnovážné centrum, které se stejně jako u člověka nalézá ve vnitřním uchu, je částečně zbaveno funkce, nehledě na to, že je-li tento způsob ježdění provozován při skocích přes překážky, pak kůň na skok zkrátka nevidí. Za zmínku stojí metoda zvaná „rollkur“, která tvrdí, že kůň, je-li správně „zarolován“ (hlava velmi výrazně za kolmicí), správně protahuje a gymnastikuje koňská záda a krk. To je však velmi diskutabilní a většina odborníků se shodne na tom, že se spíše jedná o velmi nevhodnou až krutou metodu trénování koní.
  • Špatný sed – realita je bohužel taková, že drtivá většina jezdců nemá dobrý a funkční sed. Přitom je to pro jízdu na koni zcela nepostradatelné. S touto nedokonalostí souvisí celá řada důsledků. Často si jezdci stěžují na ztuhlé koně – to souvisí se ztuhlými zády koně a velmi pravděpodobně i s tenzí někde v jezdcově sedu. To pak vede k nejrozmanitějším poškozením, která mohou ústit v chronické bolesti zad koně, kulhání, jízdu za kolmicí apod. Sed je vhodné učit hned od začátku na velmi zkušeném neosedlaném koni s madly či jezdeckou dečkou, na lonži a ve všech chodech, aby jezdec získal schopnost najít správné těžiště a měl jistotu, že sedlo mu nebude diktovat polohu nohou či sklonu pánve.
  • Nevhodná kombinace jezdec – kůň. Ideální je, když si nezkušený jezdec projde nejdříve jezdeckou školou a pak, když už ví, jak se o koně starat a jak na něm jezdit, si pořídí koně. Toto však patří do říše snů, protože snad nenajdete jezdce, který by takto postupoval. Daleko častěji narazíte na majitele, který prostě chtěl koně, tak si ho koupil. A aby mu dlouho vydržel, koupil si koně mladého, tudíž nezkušeného. A ještě častěji najdete kombinaci mladá slečna a bujarý, nevycválaný koňský výrostek. To však je extrémní hazard a vyrovná se to adrenalinovým sportům. Mladý kůň je mimořádně citlivý a jezdecky zranitelný, a tudíž by tuto fázi měl mít v rukou pouze velmi zkušený člověk. Každý, kdo se zatím učí jezdit na koni, by si měl vždy pořizovat dostatečně zkušené a klidné zvíře. Vyvaruje se tak chyb, které by mohl na mladém zvířeti napáchat.