O zvířatech ze zoo

1. Gaviál Babú

Gaviál indický je takový zvláštní krokodýl, který má neobvyklý tvar čelistí, ty bychom mohli nejspíše přirovnat k pinzetě. Právě tyto čelisti asi nejvíce charakterizují gaviála, který s nimi umně chytá kluzké ryby jediným rychlým pohybem stranou, a nadhazováním si je rovná tak, aby je mohl pohodlně spolknout. Navíc je u dospělých samců konec čenichu opatřen zvláštním útvarem, Klikněte pro větší obrázekjakousi hroudou, prý připomínající hrnec (v řeči hindi „ghara“), jenž slouží jako úžasný reproduktor násobící majitelem vydávané zvuky do ještě vyšší hlasitosti. Tento bizarní útvar dal svému nositeli jméno gharial, mylným přepisem zvaný gaviál. Chůze činí gaviálům značné potíže, neboť jejich slabé nohy opatřené plovací blánou a rozšířenými štítky jsou dokonalá vesla. Obvykle se dostávají na břeh vymrštěním pomocí silného ocasu, který je jako pero vymrští ven z vody.

Gaviál byl pro pražskou zoo něco jako kultovní zvíře plazího světa, bájný tvor z vesmíru, proto jsme se na něj velmi těšili. Gaviál Babú dorazil společně s dalšími 6 krokodýly do pražské zoo 23. ledna 2008. Byl ze všech nejmenší, měřil pouhých 120 cm i s ocasem a vážil 2,30 kg. Snad proto se stal hned od začátku mým oblíbencem. I nyní stále zůstává tím nejmenším zvířetem ve Klikněte pro větší obrázekskupině, a to by měl podle všech předpokladů dorůst jako správný samec 7 metrů a docílit váhy až 150 kg. Má na to zatím fůru času, neboť gaviálové pohlavně dospívají až po 13. roku věku. I když je nejmenší, je velmi šikovný a nic si nedělá i z takových nečekaných úrazů, jakým je třeba poranění oka – v květnu před dvěma lety jej do něj omylem kouslo větší zvíře při lapání ryb. Naštěstí tato lapálie skončila dobře a oko se zahojilo bez nejmenšího poškození. Naši gaviálové jsou zvyklí na krmení dvakrát týdně, a to vždy mrtvými rybami, abychom omezili jejich chuť na případný rybolov těch ryb, které společně s nimi sdílejí vodu v pavilonu Čambal. Gaviály předem upozorníme na krmení vydáváním zvláštních zvuků – něco mezi mlaskáním a pískáním. Jakmile se seřadí do řady na svá místa, začínáme ryby rozhazovat tak, aby dopadaly těsně vedle čenichů. Babú musí dostat jen ryby menších velikostí, neboť zdolávání a zpracování velké ryby by ho vyřadilo z dalšího průběhu krmení.

Klikněte pro větší obrázekDoufáme, že se jednou stane jedním ze zakladatelů tzv. pojistné kolonie v lidské péči, neboť současný celkový počet 200 jedinců, z toho jen 20 dospělých samců, v přírodě společně s postupujícím znečištěním řek a vylovováním ryb mnoho nadějí do budoucna pro přežití tohoto druhu nedává.

Gaviál je dnes nejohroženějším volně žijícím druhem krokodýla na světě. Na přelomu let 2007 a 2008 došlo k náhlým hromadným úhynům na zatím nejpočetnější populaci na řece Čambal. Ostrůvkovité zbytky populací přežívají jen na několika místech v Indii a v Nepálu. Doufáme, že díky ochranářským snahám přímo v Indii i cílenými pokusy o jejich rozmnožení v lidské péči a hlavně následné reintrodukce (zpětné návraty do přírody) mláďat přispějí k tomu, aby gaviálům hrana nezvonila.

2. Eberhard von Leipziger Hauptbanhof – želva sloní santacruzská

Eberhard se stal začátkem letošního roku jednou z několika vybraných zvířecích osobností pražské zoo. Ač je stejně jako Tony želvou sloní, přeci jen měl to štestí, že patří k nejpočetnějšímu poddruhu želvy sloní v přírodě (zhruba 3000 jedinců) a nejběžnějšímu chovanému v lidské péči. Nutno podotknout, že všechny galapážské želvy požívají statusu velmi ohrožených zvířat planety. Na zdecimování dříve početných stavů má největší vinu člověk. V době velkých námořních objevů v 16. a 17. století je používali námořníci jako čerstvý zdroj masa, jakési živé konzervy, které nanosili do podpalubí a vzhledem k pomalejšímu želvímu metabolismu a jejich schopnosti přestát i dlouhé měsíce bez vody a potravy, dokonce některé přežily v těchto podmínkách i rok, si vlastně zajistili dostatek čerstvého masa na dlouhých plavbách. Navíc zjistili, že jejich tuk je chuťově lepší než panenský olivový olej, a tedy želvy lovili i velrybáři.

Další ranou zasazenou želvám bylo přivezení chtěných (krávy, brav, prasata…) i nechtěných (krysy, potkani) souputníků nových osadníků, kteří buď likvidují životní prostředí býložravých želv, nebo přímo jejich vejce a mláďata. Vyhlášení Klikněte pro větší obrázekGalapág za národní park v polovině minulého století se již některé poddruhy želv sloních nedočkaly. Ostrov Santa Cruz má nejoptimálnější podmínky ze všech galapážských ostrovů, proto právě zde je zřízena Darwinova záchranná stanice na pomoc jiným poddruhům. Eberhard je klidné, dobrácké povahy. Konfliktům se snaží vyhýbat za každou cenu a velmi dlouho trpělivě snáší různá protivenství. Ale jakmile je míra jeho trpělivosti překročena, pak po způsobu chrlící sopky „roluje“ své trapitele před sebou jako proud žhavé lávy. V současnosti váží 240 kg a má zhruba 150 let na to, aby dosáhl hmotnostního stropu 300 kg. Ani jemu se však nevyhnula charakteristická želví vlastnost – jakási umanutost až tvrdohlavost. Mezi jeho nejoblíbenější koníčky patří dobré jídlo, ale bohužel patří k typu „na vyžír“, což znamená, že si jen přičichne ke sladkému ovoci a hned přibere pár kilo. Miluje červený meloun, který pojídá s takovou vervou a labužnicky, že tím svádí i ostatní. Jeho příjezd do Prahy na podzim (12. 9.) 1996 nebyl zrovna štastný – kolegové z lipské zoo ho v nečekaně chladném září s ranními teplotami kolem nuly poslali na otevřené korbě nákladního auta. Do Prahy tudíž dorazil v tak zbídačelém stavu, že jsme se domnívali, že se dalších dnů nedožije. Nebyl ani schopný se sám napít, chovatelé mu museli držet při pití z misky hlavu, nebo ji podkládat cihlou, nebyl schopný ji nadzdvihnout sám. Naštěstí toto všechno přežil a do nově otevřeného pavilonu o dva roky zpět se vydal již v dobré fyzické i psychické kondici. Oddělený výběh sdílel až do povodní s partnerkou Princeznou, která se již opětovného návratu do opraveného pavilonu nedožila. Nyní mu sháníme nevěstu po amerických zoo.

3. Vlnka a Hladká – orlície bornejské ze Zoo Praha

Když v roce 2001 přišla z Číny zpráva s prosbou o pomoc zabaveným želvám určených na potravinové trhy, nabídla i pražská zoo své prostory pro několik desítek želvích jedinců z této lodi. Želvy určené pro evropské zoo putovaly nejprve přes Rotterdam, kde se jim dostalo nejnutnějšího veterinárního Klikněte pro větší obrázekošetření. Do českých zoologických zahrad bylo určeno 168 želv v pěti druzích, které si měly prodělat karanténu právě v Praze (od 18. ledna 2002). Jenže první měsíc jich hned 29 uhynulo, neboť přišly v zoufalém stavu. Zvláště orlície bornejské, želvy které se tváří neustále usměvavě, na tom byly zdravotně asi nejhůře. Při chytání si jejich chytači nebrali žádné servítky, takže některé z nich měly staré zrezivělé rybářské háky zapíchnuté v krku či v jiných orgánech, jako např. naše Vroubenka (jméno podle výrazné kresby na vrchním krunýři), která měla onen hák zaražený v hrudi a nedal se vyoperovat. Zřejmě také působil jako jakýsi akupunkturní bod, neboť tato samice nikdy nehrabala, ale vejce jen po jednom volně vypouštěla do vody, obvykle až po aplikaci oxytocinu (látky na podporu stahů dělohy při porodu). Navíc „cestovaly“ na lodi v bedýnkách naskládané kolmo vedle sebe jako pecny chleba, což mnohým způsobilo komplikované zápaly plic, a to je pro želvu nemoc v mnoha případech smrtelná.

Jelikož o tomto druhu byly jen velmi stručné a nedostatečné poznatky, naše zkušenosti s jejich chovem probíhaly většinou na bázi pokusů a omylů. Želvy Klikněte pro větší obrázekjsme umístili do rybářských kádí po několika kusech a brzy jsme seznali, jak jsou vůči vlastnímu druhu nesnášenlivé, takže jsme je museli buď rozdělit po jedné, nebo alespoň opatřit kádě lehce dosažitelnými úkryty. Rohovinové štítky se želvičkám loupaly jak na horním, tak na spodním krunýři, a to až na kost, na mnoha místech však až na živou tkáň. Pokusili jsme se jít cestou „udělání co nejvyšší pohody“ tak, aby se želvy cítily dobře a nebyly ničím ohrožovány. Doslova jsme jim podstrojovali – až jsme nakonec našli potravu, kterou s velkou chutí začaly přijímat. Tyto říční velké želvy jsou totiž převážně plodožravé a nejvíce si pochutnají na mazlavém, sladkém a šťavnatém ovoci, jako je mango, meloun, hroznové víno apod. Na naše pražské želvy však ještě čekala jedna těžká zkouška, a to paradoxně povodeň. Pomohly ostatní české zoologické zahrady, které želvám poskytly na pár měsíců bezpečné útočiště.

Zpočátku jsme se domnívali, že velká zvířata jsou samice, kdežto samci jsou malí, jak tomu u většiny vodních želv bývá. Teprve o několik let později jsme Klikněte pro větší obrázekpřišli na to a mezi prvními i zaznamenali, že je tomu právě naopak. Samice váží obvykle mezi 5-7 kg, maximálně do 10 kg. Náš rekordní samec má nyní hmotnost přes 31 kg! Také při umisťování do expozic (Indonéská džungle a bazén u varanů v Pavilonu velkých želv) jsme museli přijít na fintu, jak to zařídit, aby vodu mohlo obývat více jedinců. Orlíciím bornejským kupodivu ostatní želví druhy nevadí, nikdy jsme nezaznamenali jakékoliv napadení, ani při krmení. V Pavilonu velkých želv se nám nakonec osvědčily obyčejné plastové přepravky na zeleninu, z estetických důvodů překryté kokosovou rohoží.

Samice Hladká (bez jakékoliv kresby na krunýři) se před třemi lety stala poprvé matkou. Je to velmi milá samička, submisivní, takže ji občas Vroubenka nevybíravě vyhodí z bazénu. Jediné období roku, kdy se samec chová k samicím Klikněte pro větší obrázekdvorně, spadá na podzim, období námluv a páření. Bohužel tyto želvy mají spíše večerní a noční aktivitu, takže najít místo, kam samice nakladla vajíčka, vyžaduje enormní soustředění a neustálý dohled. Pro jistotu si občas bereme na pomoc RTG a váhu, ale obojí nám jen prozradí, zda se něco nestalo, nikoliv však přesné místo snůšky. A protože Hladká velmi často a ráda holduje večerním procházkám a vyhřívání se na topném kameni, nepoznáme nic ani z případné změny chování.

Dcera Hladké Vlnka je společně s dalšími třemi mláďaty důvodem, proč má smysl podporovat jakoby zpočátku beznadějné akce na záchranu zabavených zvířat, byť ve stavu takřka neslučitelným s dalším životem.

4. Želva sloní pinzonská – Antonio

Antonio je osamělý samec jednoho z nejohroženějších druhů galapážských želv a jediný svého druhu chovaný v lidské péči. Dalších zhruba 300 jedinců žije na domovském ostrovu Pinzon, nebo se těší pohostinnosti Darwinovy záchranné stanice na dalším galapážském ostrově Santa Cruz. Tyto sedlovité želvy, říká se Klikněte pro větší obrázekjim tak podle zvláštního tvaru krunýře, kdy pomyslná hruška sedla umožňuje svému nositeli k dosažení potravy ve výšce, na keřích a vyšších sukulentních rostlin, neboť ostrovy těmito želvami obývané neposkytují dostatek vegetace na zemi. 70 kg vážící a 80 cm dlouhý Antonio se k nám do zoo dostal 6. září 1995 ze zoo v Kolíně nad Rýnem, kam přišel před vánocemi 1971, a v té době vážil jen 18 kg. Ale to jsou jediné informace, které o Tonym máme, takže o jeho původu a přibytí do Evropy nevíme vůbec nic. V září 1998 se společně s ostatními velkými želvami přestěhoval do právě otevřeného Pavilonu velkých želv. V polovině listopadu v roce 2000 jej čekala operace, která se týkala odstranění novotvaru na levém stehně a která se prováděla v narkóze. O rok Klikněte pro větší obrázekpozději se hned počátkem zimy opět novotvar objevil a rychle narůstal, avšak tentokrát jej zlikvidovalo pravidelné potírání Verumalem, přípravkem humánní medicíny na odstraňování bradavic. 12. 8. 2002, den předtím, než povodeň zaplavila pavilon velkých želv, byly všechny želvy evakuovány do horní části zahrady, konkrétně do výběhů a stájí antilop. V polovině prosince téhož roku se vrátily zpět do již opraveného a vylepšeného domácího pavilonu.

Tony pavilon miluje, cítí se v něm dobře a chová se jako pravý domácí pán. Nejšťastnější období roku je pro něj čas, kdy se ostatní želvy chodí pást do výběhu a on má pavilon jen pro sebe. Rychle na pár minutek vyběhne ven, aby se napásl, a zase rychle běží zpět. Také s ním na podzim bývají potíže a musí být občas zavírán do „trucovny“ – dřevěné ohrádky napevno přišroubované k podlaze, aby ji silou nerozbil. Snaží se totiž vyhánět ostatní samce, kteří tráví Klikněte pro větší obrázekčím dál víc času uvnitř, z pavilonu ven. Taktika „vytahování se“ platí jen na Eberharda, dalšího samce galapážské želvy, protože u želv sloních právě poměřování výšky vede bez boje k rituálnímu vítězství. Ačkoliv je Tony z našich velkých želv nejmenší samec, je největší „zlejšek“. Známý americký herpetolog Peter Pritchard se při návštěvě Prahy domníval, že by Tony mohl patřit ke stejnému druhu jako legendární Osamělý Jiří – Lonesome George, ale genetické texty prováděné na Yalské univerzitě v USA prokázaly Tonyho původ nikoliv k ostrovu Pinta, nýbrž ho zařadily na ostrov Pinzon. Domníváme se, že Tony je přibližně ve věku 50–60 let a tedy jej větší díl života (veleželvy se dožívají 150–200 let) čeká.

5. Leonardo a Aranka – komodští draci ze Zoo v Praze

Aranka by si zasloužila titul vzorná a zasloužilá matka. Navzdory všem dosavadním zkušenostem s chovem varana komodského úspěšně nakladla tři oplozené snůšky s jedním samcem, což se zatím nepodařilo nikde v Evropě. Zesynchonizovat oba aktéry tak, aby samec samici skutečně pářil a nikoliv „páral“, jak je tomu v mnoha případech, je velmi těžký oříšek. Kurátorovi Petru Velenskému se tento rébus podařil úspěšně vyřešit. Jak toho docílil? Pečlivým studiem varaních způsobů v přírodě i důkladným rozborem jednotlivých chovů v lidské péči. Samci se nejprve poperou, tím si značně vybijí adrenalin a utlumí další agresivitu, pak se mohou jít něžně dvořit partnerce. Jenže kde vzít v zoo Klikněte pro větší obrázeksoka na úrovni? Musíme tedy na to jinak – snažit se minimalizovat hmotnostní rozdíl mezi oběma pohlavími, a to lze jen vyváženými krmnými dávkami. Varani v přírodě vyznávají životní styl – hodokvas a půst (jedinec vážící 47 kg byl přistižen, jak spořádal na posezení 46 kg vážící prase!), v praxi to znamená, že tedy dostanou jednou za měsíc každý do své jeskyňky půl kozy. Naštěstí se cyklus varanů řídí podle slunce, říje přichází zhruba 1-2 měsíce před kladením, které spadá do období jarního a podzimního slunovratu. Před samotným otevřením „ložnic“ se nejprve oba aktéři nažerou, aby přišli na jiné myšlenky, než se poprat. A navrch se samci provede manikúra – ubrousí se mu drápy, aby při aktu samici nerozdrásal. Poprvé byli ještě oba mladí, takže spolu vycházeli Klikněte pro větší obrázekdobře a ani jsme nemuseli nic složitě vymýšlet. Avšak podruhé už to bylo težší, neboť před samotným připuštěním utekl makak a nenapadlo ho nic chytřejšího, než skočit přímo k Arance do výběhu. Tu vidina čerstvého masa potěšila natolik, že okamžitě po dotyčné opici vystartovala, ale těsně před hopem opičák vyskočil na skálu, do které Aranka vrazila tak, že si natrhla dáseň zevnitř v místech, kde se zranění špatně hojí. A tak samec nakonec nevěděl, které životní libůstce se má oddávat, zdali páření, nebo (protože cítil krev) raději hostině. Tato nehoda na dva roky vyřadila samici z reprodukce. Nakonec se vše podařilo a samice se samcem harmonizovali celý měsíc. O rok později udělala Aranka jednou v noci „hulahop“ přes ohradu půlící výběh na dvě části, jenže tentokrát harmonie trvala jen 4 dny, protože samec uhynul na srdeční vadu.

Pro Aranku jsme začali shánět nového partnera a objevili jsme ho v Plzni. Zdejší 16letý samec Leonardo sice není žádný perspektivní mladík, navíc se špatnou Klikněte pro větší obrázekpověstí, neboť takřka každé připouštění s jeho původní družkou končilo sešíváním dotyčné, rozeznává jen tmu a světlo a ani zadní nohy mu příliš neslouží, nicméně ještě se nikdy nestal otcem, takže je geneticky jako další možný zakladatel evropského chovu velmi cenný. Hned prvního dne po příchodu do svého nového bydliště měl nehodu s bazénem, spadl do něj a museli jsme mu pomáhat ven. Také jej překvapil hluk a pachy, neboť v Plzni byl za sklem a tyto podněty se k němu nedostaly.

První rande Aranky a Leonarda bylo plánováno až na leden příštího roku, avšak Aranka opět předvedla své jedinečné „hulahop“ a ráno po třech měsících Klikněte pro větší obrázekčenichání kolem dělící palisády a nakukování „klíčovou dírkou“ byla u samce. S Leonardem udělala mladá, navíc velmi odvážná samice, která se mu vlastně přišla nabízet zcela sama, divy. Začal za ní lézt po výběhu nahoru a dolů (dříve počkal, až ho někdo dovede zpět), skákal bez problémů do vody a z vody, předváděl se, seč mohl. A dodnes jsou stále spolu. Obě prostory mají spojené v jednu.

Začátkem září by se měla líhnout třetí Arančina mláďata (poprvé byla 3, podruhé 7, nyní je vajec 20 a inkubace trvá zhruba 220 dnů). Kolem slunovratu by mohla Aranka zase hrabat – genetická zkouška případných dalších mláďat ukáže, zdali si ještě nenechala k dispozici sperma původního samce, nebo zda se nejedná o partenogenezi – rozmnožení bez přítomnosti samce – prokázáno v Londýně a Chesteru, nebo zda se nakonec přece jen nenaplnila pozdní láska.

6. Leguáni kubánští ze Zoo Praha

Samička k nám do pražské zoo přicestovala v roce 1992 od soukromého
chovatele jako odchycená z přírody na Kubě, kde se pravděpodobně narodila (vylíhla z kožovitého vejce) asi v roce 1990. Protože tehdejší zooložka Klikněte pro větší obrázekIng. Brantlová měla ráda zpěvačku Martu Kubišovou, z úcty k ní ji nazvala
„Kubiška“ a byla dána k samci (také narozen v přírodě na Kubě a je o pár
let starší – nejen věkově (asi 1986), ale také „služebně“ (na jaře 1992), společně s předchozí samičkou Jůlinkou totiž v pražské zoo přivedl na svět potomky, což bylo první zaznamenané rozmnožení tohoto druhu v evropských zoo, což se vlastně povedlo mému manželovi Petrovi, tehdy byl ještě „obyčejným“ chovatelem), Pepíno (jméno dostal po chovateli, který jej do pražské zoo prodal). Protože k těmto oběma plazím přátelům máme jako rodina velmi úzký vztah, pokusím se ve stručnosti vylíčit jejich dosavadní život v pražské zoo.

Jak z předchozích řádek vyplývá, byla naše rodina od počátku jejich pražského života s leguány kubánskými spojena. Kubiška byla velmi citlivá a plachá, takže takřka ihned po jejím vypuštění do atria v Pavilonu šelem (kde je dodnes) okamžitě zmizela, jakoby se propadla do země. Vyhrabala si dlouhou a komplikovanou noru kamsi pod základy lvince, odkud se nedala ničím vylákat Klikněte pro větší obrázekven. Dokonce se jeden čas již považovala za mrtvou, protože ji nikdo po několik měsíců nespatřil. Ale po smrti Jůlinky (tedy do té doby vysoce dominantní samice – samice leguánů jsou vesměs vůči sobě neuvěřitelně nesnášenlivé a vždy jedna vede prim a jen podle své dominance dovolí ostatním samicím páření se samcem a následné kladení vajec, nebo nikoliv, dokonce i potrava se samicím musí z tohoto důvodu dávat na několik míst a mnohdy se musí podřízené samice úplně oddělit, aby přežily) přeci jen občas vylezla a v letech 2002 a 2005 dokonce byla nalezena i oplozená snůška a vylíhlá mláďata (geneticky velmi cenná) jsou např. v zoo Brno, Bojnice, Děčín a za hranicemi naší republiky i v Záhřebu.

Povodeň přečkali všichni leguáni v horní části zoo v terarijním zázemí tehdejšího pavilonu malých savců (dnes Afrika zblízka). Protože Pepíno jeden čas, kdy těmto leguánům kubánským patřilo celé atrium, začal velmi scházet, a my jsme vlastně ani nevěděli, jak dlouho takoví leguáni žijí a domnívali jsme se, že již je hodně starý, uvažovali jsme o tom, že si to doma pro něj upravíme tak, aby s námi dožil jako člen rodiny, kterým v podstatě oba jsou. Jeho apatie šla tak daleko, že ho Klikněte pro větší obrázeknejen přestali bavit samice, ale i jídlo! Byl bez energie, jen tak někde ležel a hrál si na „mrtvého brouka“, nic ho nebavilo a velmi psychicky i fyzicky chátral. Avšak můj chytrý muž přišel na to, v čem spočívá tajemství, aktivity všeho druhu u samců kubánských leguánů. Pepíno potřeboval živého soka! Po mnoha peripetiích, ze začátku musel Petr o svém nápadu přesvědčit své nadřízené natolik, aby dovolili ten velký prostor atria rozdělit. Samci se museli vidět opticky, aby si mohli „nadávat“, ale nesměli se k sobě dostat do přímého styku, aby si nemohli ublížit, nebo se dokonce zabít, protože i když je atrium přepychovým bydlištěm, přeci jen je to omezený prostor, z kterého není úniku, takže by jeden samec toho druhého mohl vždycky dohnat a pronásledovat. V říši zvířat v normálních přírodních podmínkách existuje mnoho různých signálů a rituálů, které slouží k tomu, aby soci sice vzájemně mohli poměřovat své síly, mohou se i fyzicky napadnout, ale nemělo by nikdy dojít k tak rozsáhlým zraněním, aby to jeden z nich zaplatil životem. Takže samci se nejprve nafukují, staví k sobě navzájem bokem, vztyčují hřbetní hřebeny, dokonce si pomáhají i takovými „nečestnými“ triky, jako že se snaží vyšplhat na co nejvyšší vyvýšeninu, kámen, skalku, aby opticky zaujímali vyšší postavení. Samice zatím opodál velmi bedlivě tyto souboje sledují, protože jen vítěz má právo, aby jeho geny kolovaly v krvi budoucích pokolení. Pokud jsou možnosti obou samců vyrovnané, pak nastává fyzický souboj, skládající se z různých poklepávání až potřesů hlavami, s otevřenými hubami se na sebe samci vrhají jakoby seshora a snaží se druhého přimět zaujmout podřízené postavení, které spočívá v zalehnutí na břiše a jakoby nastavení krku. Stejné postavení zaujímá i samice, která si samce vybrala k páření – lísá se k němu zespoda a dává mu najevo svou podřízenost.

Zatímco si vítězný samec už poraženého soupeře nevšímá, velmi často se stává, že samice, aby daly samci najevo svou náklonnost, se naopak na takovéhoto bojem znaveného ubožáka vrhnou a snaží se jej pokousat a úplně doničit. Proto je třeba tyto projevy v lidské péči velmi hlídat a vlastně jim předcházet. V atriu se vystavěla přepážka v podobě skleněné stěny, která právě dovolovala, aby se samci navzájem cítili a opticky viděli, a mohli tedy spolu rituálně soupeřit. Pepíno
okamžitě po dodání Matíka (což je právě ten druhý samec, potomek samce z Německa, kterého jeden mladý a naprosto hloupý kolega velmi „poznamenal“ – trochu odbočím, jen abych vysvětlila, jak a čím jej zkazil.

Nejdůležitější vlastnosti dobrého chovatele jsou empatie, znalost příběhů, které se v jednotlivých skupinách odehrávají, a vždy vědět, ve které fázi příběhu se děj zrovna nachází a samozřejmě i znalost jednotlivých druhů zvířat, jako jejich řeč těla, přírodní podmínky apod. Německý samec byl velmi bojovný a občas mírně napadal chovatele, kteří vkročili do jeho areálu, aby se vytáhl před samicemi, tento lidský „pablb“ si neuvědomoval, že on je v tomto prostoru jen hostem, že zvíře je v hlavní roli jako pán domu a že jakýkoliv člověk je vlastně jen jeho čeledín, a proto měl snahu s tímto krásným ještěrem bojovat, navíc se ho ještě bál, což mu dával za vinu, a proto do něj např. šťouchal košťátkem, Klikněte pro větší obrázekodstrkával jej nějakými předměty, schovával se za bedýnku jako za štít, nebo jej dokonce tou bedýnkou přiklopil, aby jako mohl v klidu uklidit atd. Jenže vždycky nakonec odešel, což pro Němce signalizovalo jasné vítězství, a ještě jej to podporovalo v další agresi, takže zakrátko se z něj stal nerudný agresivní troglodyt, který se na každého člověka, který k němu vstoupil, bezhlavě vrhal. Mě z nějakého důvodu přijal, a tak vždy, když jsem tam byla, jsem mu mohla uklidit a přinést potravu. Z těchto důvodů jsme nechtěli, aby také jeho syn Matík zdědil tuto zlostnou tatínkovskou povahu, a bedlivě na kolegy dohlížíme, jak se k jakýmkoliv zvířatům chovají. Takže Pepína, když získal soka, opět začal život těšit.

Začátkem února 2003 jsem se po takřka 15leté mateřské vrátila zpět do zoo, a protože Petr povýšil na kurátora nižších obratlovců (plazů, ryb a obojživelníků) a bezobratlých a já jsem tam měla již s mnohými zvířaty velmi úzké vztahy, např. s velkými želvami, tak jsem nastoupila jako chovatelka pod něj na tento
teraristický úsek. Mými prvními úkoly, co se týkalo právě leguánů, bylo, abych
ochočila Matíka a nedopustila, aby se z něj stal nepřijemný zloun, a abych
ochočila Kubišku. Dopadlo to přesně naopak – oni si ochočili mě, i když
pozorovatel zvnějšku si může myslet, že mě „poslouchají“, rozhodně se máme
velmi rádi a naše vzájemná komunikace je skutečně založena na vztazích a nikoliv na nějakých pamlscích. Takže do té doby neuvěřitelně plachá Kubiška si přibíhá pro pohlazení, stejně jako Matík. O Pepínovi nemluvě, ale ten měl s lidmi vždy dobré vztahy, zvláště s Petrem. I když se pak v průběhu roků stala Kubiška opakovaně matkou, nyní si s Pepínem užívají zasloužený „důchod“. Je správné, že zoo na své staré až přestárlé z hlediska přírodního obyvatele nezapomíná a „neodklízí“ je návštěvníkům z očí, nebo je dokonce neutrácí, ale snaží se jim nenápadně vštípit, že i stará zvířata mají stejné právo na pěknou expozici jako ta mladá, perspektivní.

7. Maloočka lovecká aneb úspešná cesta s banány

Klikněte pro větší obrázekUž deset let máme v Pavilonu velkých želv milé pavouky maloočky lovecké. Jsou prakticky všude, i když je návštěvníci běžně nevidí, protože jen někde sedí a číhají, sítě si netkají a snaží se žít velmi nenápadně. Jestliže mají maloočky pocit ohrožení, velmi rychle utečou. Samice jsou větší než samci a některé z nich chrání na své hrudi bílý kokon ve tvaru a velikosti kovové pětikoruny. Z kokonu se nakonec rozlezou desítky miniaturních pavoučků. Obvykle spatříte jejich svlečky, které jen dokládají, že se pavoukům dobře daří a zdárně rostou.

Velmi často si s sebou domů do „rodné“ zoo odvážejí návštěvy z jiných zoo pár Klikněte pro větší obrázektěchto podivuhodných tvorů, neboť v nich nacházejí zalíbení. Maloočka žijí v zoologických zahradách zkrátka všude – za zrcadlem i nástěnkou, na stěnách terárií, v rostlinách… A vše začalo jako v pohádce – jednoho dne přicestovala v krabici s banány jedna pavoučí samička, a jak se později ukázalo, byla již gravidní. Chovatelé si řekli, když už jsi k nám vážila tak dlouhou cestu, co bychom to byli zač, kdybychom se o tebe alespoň trošku nepostarali, dáme ti šanci, a vypustili ji do želvího prostoru. A maloočka se odvděčila, za pár měsíců była v pavilonu spousta malých pavoučků. Návštěvy si některé z nich odváželi s sebou – pro štěstí.

Klikněte pro větší obrázekPak však se spojila řeka s vodou z pražských kanálů, která ji o trochu předběhla a zaplavila spodní část zoo. Všechna zvířata z terarijního úseku byla evakuovaná – až na pavouky. Mysleli jsme, že se lehce zachrání sami. Vodní živel nás však překvapil, vystoupal až metr nad střechu pavilonu velkých želv a pavouci se, bohužel, utopili. Vyžádali jsme si tedy z plzeňské zoo (jedna z návštěv, která si odvezla pavoučka pro štěstí) symbolicky opět jednu březí samičku. A nyní jsou jich v pražské zoo opět tisíce.

Klikněte pro větší obrázekObčas, když je velké vedro, si maloočka vyjdou na procházku na lanovku, lanovkáři je opatrně odchytí do sklenice a donesou zpět. Většinou ale zůstávají doma, milují svůj klid a teplo spojené s vlhkem. Za nový domov se nám odvděčují chytáním hmyzu, např. regulací švábů.

8. Mravenečník čtyřprstý

Toto roztomilé zvířátko je v zajetí chované velmi zřídka a z českých zoologických zahrad je chován pouze v Zoo Olomouc. Mravenečník čtyřprstý obývá lesní i křovinaté oblasti Jižní Ameriky. Dovede výborně šplhat, ale pohybuje se obratně i na zemi. Aktivní je hlavně v noci a za soumraku, přes den se ukrývá v dutinách stromů. Potravu vyhledává na stromech a částečně i na zemi. Živí se hlavně všekazy a mravenci, požírají i vosy a jiný hmyz a jeho larvy.

Dorůstá do délky okolo 1 m a váží od 4 do 7 kg. Jeho lysý ocas, který je částečně Klikněte pro větší obrázekovíjivý, má stejnou délku jako tělo. V okolí řitního otvoru má vyvinuté pachové žlázy, které vydávají nepříjemný zápach, pro který je někdy nazýván „smraďoch pralesa“. Pro chov mravenečníků stromových je důležité udržovat stálou teplotu a vyšší vzdušnou vlhkost v jejich ubikaci. Jsou také velmi choulostiví na průvan. V prostorách, kde se pohybují, potřebují mnoho větví a lan na šplhání a duté kmeny nebo dřevěné budky, které poslouží jako úkryt.

Mravenečníkům chovaným v zajetí poskytneme jen část z množství hmyzu, který by si opatřili v přírodě, a tak jsou krmné dávky doplněny jemně namletým libovým masem se syrovými vejci, vařenou rýží nebo ovesnými vločkami. Zoologická zahrada Olomouc získala v závěru roku 2003 pár mravenečníků čtyřprstých z chovného centra v Belgii. V ČR se tak stala první zoo, která tato zvířata chovala. Společně s dalšími obyvateli Jižní Ameriky, kotuly veverovitými, sdílí společné výběhy na Jihoamerickém pavilonu. V souvislosti s chovem mravenečníků stromových drží olomoucká zoo ještě další prvenství, 12. 8. 2006 se zde narodilo páru Dart a Tama první mládě, které bylo zároveň prvním mládětem mravenečníků narozených v českých i slovenských zoo. Porod proběhl za přítomnosti ošetřovatelky zcela bez problémů a trval asi 20 minut. Dokonce se podařilo ihned mládě zvážit, mělo asi 0,5 kg, a pořídit první fotodokumentaci.

Mládě od počátku dobře prospívalo. Matka s ním trávila většinu času v úkrytu v dřevěné boudě. Na krmení se však nechala odlákat, což byla vhodná příležitost k odebrání mláděte a kontrole váhových přírůstků. V prvních dnech nosí matka Klikněte pro větší obrázeksvé mládě na zádech. Samci se odchovu neúčastní. Na doporučení kolegů ze zahraničních zoo byl samec Dart před porodem od samice oddělen. Pár dní po porodu mláděte však z venkovního výběhu utekl. Zřejmě hledal samici, a když pronikl přes ocelové sítě a dostal se do volného areálu zoo, zatoužil více po svobodě než opět spatřit svoji partnerku s mládětem a pokračoval do okolních lesů, až se dostal mimo areál zoo. Ošetřovatelka si hned ráno všimla, že zvíře z výběhu uteklo, ale velmi dlouho se hledalo místo, kudy pronikl. Dartovi se podařilo rozplést malý kousek sítě v rohu výběhu a otvor byl velmi malý, téměř neviditelný, takže v prvních momentech nikdo nechápal, co se vlastně stalo.

Samce se podařilo najít po třech dnech ve vzdálenosti zhruba šest kilometrů od zoologické zahrady u obce Véska. O útěku Darta širokou veřejnost informovala media, a tak každý věděl, že zoologická zahrada hledá vzácné exotické zvíře. Proto, když si několik osob všimlo vysoko ve stromě ne úplně typického zvířete Klikněte pro větší obrázeknaší přírody, hned do zoo zavolali a okamžitě byla spuštěna odchytová akce. Na pomoc byla přivolána také záchranná hasičská služba. Mravenečník je velmi zdatný ve šplhu, a protože se dostal velmi vysoko do koruny stromu, bylo potřeba využít výsuvnou plošinu. Ošetřovatelka společně s hasiči zvíře úspěšně dostali na zem a Dart putoval zpět ke své rodině. Bylo velké štěstí, že v naší přírodě toto exotické zvíře vyvázlo bez újmy na zdraví. Dart nám to nepoví, ale otázkou zůstává, zda důvodem útěku bylo se přiblížit své rodině nebo se chtěl vyhnout svým otcovským povinnostem a vydal se za svobodou. Měsíc po porodu mláděte byl samec konečně přidán k samici, která jeho přítomnost tolerovala, pokud se pohyboval na zemi. Avšak jakmile lezl do větví a přiblížil se k budce s mládětem, hned útočila. Trvalo více než další měsíc, než samice plně přijala samcovu přítomnost, a dokonce mohl zůstávat s ní a mládětem v budce.

Malý sameček byl ve věku tří měsíců slavnostně pokřtěn. Kmotrem se stal tehdejší hejtman olomouckého kraje RNDr. Ivan Kosatík, který malému vybral jméno Indy. V současné době chová olomoucká zoo dva páry mravenečníků stromových, samice Tara a samec Dart zůstali, Indy byl vyměněn za druhého chovného samce Yarise ze Zoo Dortmund. Ten s naší samicí Tarou zplodil druhé mládě mravnečníků, které se narodilo v listopadu roku 2009. Tentokrát to byla samička, která od ošetřovatelky dostala jméno Tara.

9. Pavián dželada Heiko

Charakteristickým znakem tohoto paviána, který žije v horských oblastech Etiopie a Eritreje, je červená lysina na prsou. Proto se této opici také říká „pavián Klikněte pro větší obrázeks krvácejícím srdcem“. Lysina ovšem nemá se srdcem nic společného, slouží ke komunikaci mezi členy tlupy. Mnoho druhů opic má výrazně zbarveny sedací mozoly, dželady ale většinu času tráví v sedu trháním trávy a vyhrabáváním semen a hlíz. Proto zřejmě nemají výrazně zbarven zadek, ale skvrnu na prsou. Zoo Brno patří mezi patnáct evropských zoologických zahrad, kde můžeme tento druh vidět.

Heiko, opice dželady, patří v současné době zřejmě k nejznámějším z patnácti stovek zvířat, které chová brněnská zoo. Za brány zoo se vydal Heiko poprvé na podzim roku 2007, kdy si během necelých tří dnů prohlédl nejen nejbližší okolí svého domova, ale dostal se až na golfové hříště v Jinačovicích. Jeho druhý Klikněte pro větší obrázekpodzimní výlet v roce 2009 trval sice celých pět dní, ale omezil se hlavně na prohlídku nových výběhů zoo, která se za ty dva roky hodně změnila. Nová hlavní komunikace s již hotovými nebo s právě vznikajícími novými expozicemi za několik desítek milionů korun z rozpočtu města Brna, rodící se soubor výběhů severské zvířeny Beringie za osmdesát milionů z evropských fondů či přestavba pavilonů jeho kolegů lidoopů za dalších více než třicet milionů jej přesvědčily o tom, že brněnská zoo se stává zajímavým místem nejen k občasným návštěvám, ale i dobrým domovem pro své zvířecí obyvatele, a není tedy důvod odcházet jinam. O tom se konečně přesvědčil i při krátkém pohledu za brány zoo, kde si popovídal s několika psy, a kde, jak se přesvědčil, se za ty dva roky vůbec nic nezměnilo, jen ty zácpy na silnicích jsou zase o něco větší…

Ačkoliv jsou všichni zaměstnanci zoo Brno rádi, že se Heikovi během jeho výletů Klikněte pro větší obrázekzatím nic nestalo, padlo rozhodnutí mu právě z výše uvedených důvodů v dalších útěcích zabránit. To však vyžadovalo řadu opatření, zejména úpravy výběhu dželad, které byly realizovány na jaře letošního roku. V současné době žijí v zoo Brno 3 jedinci dželad.

Autoři: Mgr. Pavel Hrazdíra, Jiří Vítek, Zoo Brno

10. Lev berberský

V živočišné říši nalezneme jen málo druhů zvířat, které by se těšily takové pozornosti návštěvníků jako lvi. Proto jen málokterá zoologická zahrada lvy nemá ve své kolekci zvířat.

Lev berberský obýval pohoří Atlas v severozápadní Africe v Maroku, Alžírsku a Tunisku. Tento poddruh se liší od ostatních lvů v několika znacích, z nichž nejnápadnější je mohutný vzrůst a bohatá tmavě zbarvená hříva samců, která Klikněte pro větší obrázekprobíhá mezi předními končetinami a zasahuje až na břicho. V přírodě byli ve dvacátých letech minulého století zcela vyhubeni, několik desítek kusů se však zachovalo ve lvinci marockého krále. Odtud se dostali do instituce, ze které vznikla zoo v marockém městě Rabat. Zoologické zahrady na celém světe se dohodly na úzké spolupráci při záchraně této nádherné šelmy, kterou je tak možné ještě stále pozorovat alespoň v zajetí.

První lvy berberské Zoo Olomouc chovala již v roce 1979. Ti však byli po nějaké době vráceni do zoo ve Dvoře Králové, odkud pocházeli. Další lvi chovaní v olomoucké zoo byla zvířata bez určení poddruhu. Na počátku 90. let bylo rozhodnuto znovu se věnovat chovu lvů berberských. První zástupce berberských lvů, který úspěšně zasáhl do chovu v Olomouci, byla lvice Zana, narozena v roce 1990 v Dortmundu. Přišla do Zoo Olomouc v prosinci 1993 ze Dvora Králové, a o necelé dva roky později k ní přibyl lev Vilém, narozený v roce 1993 v Brně. Spojení Zany a Viléma byla v tu dobu geneticky nejvhodnější dostupná možnost. Přesto první tři vrhy této dvojice byly zatíženy vrozenými vadami a matka se o ně nestarala. První uměle odchované lvíče v zoo byl populární, ale zdravotně postižený Matýsek narozený 24. 3. 1998. Další dva vrhy byly zcela v pořádku a matka je odchovala bez problémů sama. V prvním vrhu v květnu roku 1999 se narodila čtyřčata, z nichž v naší zoo zůstala lvice Nela. Druhý úspěšný vrh se povedl v roce 2001, kdy se narodil páreček.

Pozdějším partnerem mladé Nely se stal lev Benito, narozený a uměle odchovaný v zoologické zahradě v Madridu. Tomuto páru se mláďata podařilo úspěšně odchovat až v roce 2005. Po několika neúspěšných vrzích se až nyní narodila zdravá lvíčata. Trojčata byla po porodu úplně v pořádku a dost silná, takže matka sama se o ně dokázala postarat bez zásahu ošetřovatelů Klikněte pro větší obrázeka nemuselo být přistoupeno ani k umělému odchovu. V dalších letech se chovnému páru narodilo ještě několik mláďat, která se však nepodařilo odchovat. Z vrhu v roce 2005 pochází také otec nově narozených lvíčat Šimon. Šimon a tříletá samice Lily, kterou jsme získali z irského Belfastu, si padli hned do oka a nyní společně vzorně pečují o své první dva potomky. Za zmínku jistě stojí fakt, že lvice Lily byla odchována uměle a vyrůstala v rodině ošetřovatelky, kde o ni pečovala fena labradora. V irské zoo byla miláčkem nejen ošetřovatelů, ale také všech návštěvníků a těšila se velké popularitě. Lvíčata se narodila v neděli, 27. června ve večerních hodinách. Porod proběhl přímo ve venkovním výběhu, kde mláďata první měsíc ležela stále pod dohledem matky, která se od nich téměř nevzdalovala. Až po několika týdnech se podařilo samici oddělit, Klikněte pro větší obrázekmláďata zvážit a odčervit a také zjistit jejich pohlaví. Malý sameček a samička zatím čekají na svá jména, která budou vybrána při slavnostních křtinách. Obě lvíčata jsou velmi čiperná a rodiče mají velkou trpělivost, především otec. Při soužití ve volné přírodě není běžné, že by lví samci snášeli od svých potomků tolik, co ukazuje Šimon. Mláďata stále vyžadují pozornost, koušou otce do noh i ocasu a především samička je někdy velmi dotěrná. Sameček je opatrnější a k otci si tolik jako jeho sestřička nedovolí. Život lví rodinky mohou nyní návštěvníci zoo pozorovat v pavilonu šelem.

Také Šimonovy sestry, Buzeta a Gina, se letos vrátily do Zoo Olomouc a společně s nimi samec Boris, pocházející z Irska. V současné době tedy chová olomoucká zoo sedm lvů berberských, což není ve světě běžné.

11. Antilopa adax ze Zoo Brno

Adax núbijský je kriticky ohroženým druhem pouštní antilopy. Jeho původní domovinou byly poušt a polopoušť v pásu od Západní Sahary a Mauretánie až Klikněte pro větší obrázekdo Súdánu a Egypta. Dnes jsou adaxové ve volné přírodě na pokraji vyhubení. Vyskytují se ostrůvkovitě v odlehlých pouštních oblastech severovýchodního Nigeru, v Čadu, severozápadní části Mali, východní Mauritánii, v jižní Libyi a také v Súdánu. Pro špatnou bezpečnostní situaci v jeho domovině se však rozpadl záchranný a reintrodukční program.

Klikněte pro větší obrázekJednoho starého samce adaxe núbijského vlastní brněnská zoo. Tento jedinec by žil v přírodě na okraji skupiny a dlouho by nepřežil predaci. Má pohybové omezení v důsledku křivého srůstu fraktury hrudní končetiny. Nemůže kvůli tomu utíkat, těžko by obstál v souboji s jiným samcem.

V zoo po celém světě zůstalo hodně málo těchto antilop, také proto, že mají Klikněte pro větší obrázekznačné prostorové nároky. Z toho důvodu byl brněnský adaxe umístěn na dožití do výběhu na Zlobici k partnerům, kde na farmě Oveka představuje lákadlo pro návštěvníky. Velmi dobře se přizpůsobil a lze říct, že navázal přátelský kontakt se sousedními koníky.

12. Makak červenolící

Jde o nejseverněji žijícího primáta, obývá téměř celé Japonsko s výjimkou ostrova Hokaido. Makak červenolící je druh ohrožený vyhubením, stavy ve volné přírodě se odhadují na 4 000 kusů.

Klikněte pro větší obrázekDrsným podnebným podmínkám ve své domovině dokáže odolávat díky velmi husté srsti, která ho chrání. V chladných zimách plných sněhu a mrazivých teplot se chodí ohřívat do horkých pramenů a k potravě se dokáže prohrabat až 1,5 m vysokou vrstvou sněhu. Potravu tvoří plody, listy a květy nejrůznějších stromů a keřů, v zimě se spokojí i s kůrou stromů.

Dorůstají do velikosti 75 cm a váží 9 kg (samice) až 11 kg (samci). Žijí ve skupinách čítajících 20–100 členů, které tvoří samice s mláďaty a několika samců.

Pro chov makaků je nutná pevná ubikace, která odolá náporu těchto inteligentních zvířat. Dospívající samci se musí z tlupy odstavovat, jinak dochází Klikněte pro větší obrázekke rvačkám. Ve skupinách panuje přísná hierarchie a začlenit do stávající tlupy nového člena bývá občas velmi obtížné a někdy i nemožné. V krmivu nejsou příliš vybíraví, krmení probíhá dvakrát denně a na několika místech, aby se k potravě dostali všichni jedinci. Zoologická zahrada Olomouc chová makaky červenolící od jara roku 2002. Skupina, která dorazila z Říma, na počátku čítala 15 členů. Byl pro ně vybudován nový průchozí výběh v členitém zalesněném porostu s mostem přes potůček. Skupinka se velmi rychle v novém výběhu a prostředí aklimatizovala a celá expozice byla brzy zpřístupněna návštěvníkům. V počátku ve výběhu vše fungovalo, primáti si od návštěvníků udržovali dostatečný odstup a celá expozice se těšila stále větší oblibě. V průběhu léta však někteří makakové neodolali atraktivním nabídkám krmení od návštěvníků, zcela ztratili plachost a došlo i k několika střetům.

Výběh za dobu své existence prošel několika úpravami, především různými zabezpečeními, která by měla bránit případnému konfliktu opic s návštěvníky. Vstupní prostor je opatřen mnoha cedulemi s pokyny, jak se uvnitř chovat a čeho se vyvarovat, a také je možné si prohlédnout nástěnku s některými předměty, které se makakům podařily ukořistit.

V období sezóny, kdy je výběh průchozí, se zde na hlídkách pravidelně střídají ošetřovatelé, kteří jsou často nuceni napomínat neukázněné návštěvníky hledající adrenalinový zážitek. V případech, kdy záměrně porušují pravidla chování ve výběhu a opice lákají na dobroty, PET lahve, mobily a fotoaparáty pak běžně musí ošetřovatelé zasahovat a makaky od překvapených, vyděšených Klikněte pro větší obrázeknebo dokonce rozzuřených návštěvníků odhánět. Tlupa zlodějů, jak jsou někdy návštěvníky titulováni, však svým chováním jen dává najevo nespokojenost s chováním příchozích a nerespektováním pokynů na informačních cedulích před vstupem. Vše, co od návštěvníků posbírají, pak ukázněně třídí v údolí v potůčku. PET lahve jdou na jednu hromádku, nebezpečný odpad jako mobilní telefony, kamery a fotoaparáty na druhou hromádku, pamlsky a vše, co se dá pozřít, pak do pusy. Každý předmět před roztříděním ještě projde důkladným rozborem a je rozebrán na drobné části. Pokud se najde něco vhodného k obohacení denní zábavy, je věc před recyklací předmětem her až do omrzení.

Již několikrát bylo zmíněno, že makak je velmi inteligentní primát, o čemž jsme se v olomoucké zoo několikrát přesvědčili. Naposledy při úpravách vnitřních částí výběhu, kdy musel být na nějakou dobu vypnut elektrický ohradník. Netrvalo dlouho a dva mladí samci této příležitosti využili k útěku. Rozhodli se zřejmě prozkoumat své okolí, pak také okolí zoo, a směle pokračovali dál. Už více než dva měsíce se šikulové pohybují ve volné přírodě v okolí Pohořan a Těšíkova. Opice se sice rozdělily, ale za pomoci obyvatel žijících v těchto oblastech jsou do zoo přinášeny stále nové zprávy o aktuálním výskytu uprchlíků. Vzhledem k tomu, že v naší přírodě jsou schopni velmi dobře přežít a zdrojů obživy je stále dostatek, všechny pokusy o odchyt byly zatím neúspěšné. Šance odchytit opičáky se zvýší až v zimním období, kdy se pokusíme je lákat na dobroty, které jim příroda v tuto dobu neposkytne.

13. Ňuňák a Ňuninka, orangutani bornejští

Orangutani Ňuňák a Ňuninka jsou známi především díky svému životnímu příběhu – v roce 1989 přišli do ústecké zoo díky natáčení filmu režisérky Marie Poledňákové Dva lidi v zoo. Vzhledem k tomu, že hlavní zvířecí roli měl hrát malý orangutan, měla přijít do republiky přes společnost Filmexport dvě mláďata, v ústecké zoo prodělat povinnou karanténu, zúčastnit se natáčení a poté měla Klikněte pro větší obrázekbýt odeslána do některé západoevropské zoo. Tato transakce měla pravděpodobně zlegalizovat původ zvířat, neboť tehdejší Československá republika nebyla signatářem mezinárodní úmluvy CITES o obchodování ohroženými druhy volně žijících živočichů (úmluva byla podepsána až v roce 1992). Po příchodu zubožených mláďat bylo zjištěno, že pocházejí z ilegálního odchytu, jejich zdravotní stav byl velice špatný, takže bylo nejprve potřeba zachránit jejich životy. To se díky obrovskému úsilí chovatelů, zoologů a veterinářů podařilo. Sameček Ňuňák se nakonec mohl zúčastnit natáčení filmu, samička Ňuninka jej pouze doprovázela. Celý případ skončil tak, že koordinátor Evropského záchovného programu po zhodnocení všech skutečností nakonec rozhodl, že oba orangutani v ústecké zoo zůstanou.

Klikněte pro větší obrázekŇuňák i Ňuninka byli od malinka až do období dospívání s chovateli v přímém kontaktu. V té době byli mimo jiné zařazeni do výzkumného projektu grafický projev primátů, kdy Ňuninka byla na malování velice zručná a tato činnost ji více bavila. Její kresby se objevily na několika výstavách v rámci mezinárodních primatologických konferencí.

V období dospělosti se však od přímého kontaktu upustilo – samec váží 130 kg, chrání si přirozeně svoje teritorium a svoji rodinu, samička je sice cca třetinová, ale přesto mají oba sílu a dokázali by citelně kousnout, takže střet s lidmi by nemusel dopadnout dobře. Navíc od roku 1998 začali mít rodinné starosti, k velké radosti celé ústecké zoo, takže způsob chovu začal být směrován jako Klikněte pro větší obrázekpřirozený. Prvním mládětem, které se Ňunince a Ňuňákovi narodilo, byla samička Raja (20. 12. 1998), která však po roce uhynula na nespecifikovanou lidskou infekci. Přesně za dva roky (20. 12. 2000) se narodil sameček, který dostal jméno Ámos, a o sedm let později (20. ledna 2007) to byl opět sameček jménem Budi. Ámos v létě roku 2007 ústeckou zoo opustil a odcestoval do holandské zoo Apeldoorn. Tam jej postupně začali začleňovat do nové skupiny s několika samicemi a v lednu 2010 přišla i úžasná zprávu, že se Ámos stal otcem. V současné době mohou návštěvníci ústecké zoo vidět Ňuňáka, Ňuninku a Budiho.

Autorky textu: Ing. Petra Padalíková a Ing. Věra Vrabcová, zoo Ústí nad Labem

14. Lenochod dvouprstý

Spatřit lenochoda dvouprstého v přírodě je velice obtížné, jelikož žijí nehybně v hustých spletích větví a listů v deštných pralesech Jižní Ameriky. Lenochodi se dostali do všeobecného povědomí především kvůli své „lenosti“. Lenochod však není jen pomalé zvíře a v korunách stromů může zdolat i větší vzdálenost rychlostí více než 3 km/hod.

Lenochodi dvouprstí mají dlouhou a hustou hnědavou srst, která roste opačným směrem, než je obvyklé. To lenochody chrání před deštěm, jelikož může voda stékat směrem od břicha ke hřbetu a na zem a tudíž se srst nepromočí. V přírodě Klikněte pro větší obrázekmají srst zelenavou, což však nezpůsobuje barvivo srsti, ale zelené řasy, které lenochodům poskytují ochranné zbarvení. Lenochodi dvouprstí dorůstají do velikosti 65 cm a hmotnost se pohybuje kolem 6-8 kg. Mají dlouhé končetiny s dvěma (na předních končetinách) a třemi (na zadních končetinách) zahnutými drápy, které slouží jako háčky při zavěšování na stromech a nemají ocas, který ve vývoji pomalu zcela zakrněl.

Lenochodi mají celkem dvacet zubů. Zajímaví jsou i tím, že nemají zuby potaženy sklovinou, ale řídkou a pórovitou zubovinou, do které pronikají šťávy z potravy, a proto získávají zuby tmavohnědou barvu. Většinu svého života tráví lenochod zavěšen na stromech, což mu umožňují jeho silné končetiny. Odtrhnout a natož tak ulovit lenochoda na stromě je značně obtížné. I přesto mu ve spletích větví hrozí nebezpečí, zvláště ze strany orlů, především harpyje pralesní a orla chocholatého, před kterými se lenochod brání svými ostrými drápy, které mohou způsobit vážná zranění nebo dravce dokonce zabít. Je aktivní převážně v noci. Lenochodi nemají nijak zvláště vyvinut zrak, a proto se při hledání potravy, kterou se stávají především listy, ale i větvičky a plody, zřídkakdy i drobní obojživelníci nebo plazi, spoléhá na skvěle vyvinutý hmat a sluch. Poměrně velkou zajímavostí je i to, že umí lenochod skvěle plavat a často se neostýchá pustit ani do širokých jihoamerických řek.

Pro chov lenochodů je důležitá stálá teplota vzduch a vysoká vlhkost. Stejně jako mravenečníci jsou citliví na průvan. Jejich ubikace by se měla alespoň jednou denně rosit, protože nepijí z misky, ale olizují kapky na listech. Vnitřní vybavení ubikace by měly tvořit horizontálně i vertikálně umístěné větve. Po vodorovných šplhají, svislé jsou nutné pro vyprazdňování zvířat.

Zoo Olomouc chová lenochody dvouprsté od roku 2004. První pár, Olina a Robert, byl dovezen z Guyany, ale žádné potomky nezanechal. V roce 2007 získala zoo další samici, narozenou v Zoo Ústí nad Labem. Žádná ze samic však Klikněte pro větší obrázeks naším samcem nezabřezla, a tak byla první samice Olina zavezena do Zoo Ústí nad Labem, kde došlo ke spojení s tamním samcem. Cesta se však vyplatila a 27. 6. 2009 přišlo na svět první lenochodí mládě v Zoo Olomouc. Matka o svého potomka vzorně pečovala od první chvíle. V červenci 2009 byl dovezen další pár lenochodů z volné přírody Jižní Ameriky. Samice brzy po transportu porodila mládě, ale odmítla se o něj starat. Zřejmě nebyla dostatečně aklimatizovaná v novém prostředí a připravena na odchov mláděte. Bylo tedy přistoupeno k umělému odchovu. Tohoto úkolu se ujala chovatelka paní Hana Dostálová. Malý sameček dostal jméno Bohuš a se svou náhradní lidskou matkou dosud tráví celý den v práci i doma, ve dne v noci.

Příběh mláděte lenochoda dvouprstého Bohuše

Mládě lenochoda dvouprstého Bohuš se narodilo 21. 7. 2009. Jeho matka byla do Zoo Olomouc přivezena přímo z Jižní Ameriky, zhruba 14 dní před porodem. Nové prostředí mělo pravděpodobně negativní dopad na chování samice po porodu a zapříčinilo nezájem matky o narozené mládě. Zřejmě si ještě nebyla jistá novým domovem a na péči o mládě nebyla připravená. Mládě bylo nalezeno shozené na zemi a zcela prochladlé. Ihned se přemístilo na elektrickou vyhřívací dečku a byla mu podána glukóza na dodání energie. Po prohřátí se mládě zkusilo vrátit matce, neboť se mohlo stát, že mládě z matky nedopatřením upadlo samo. Matka mládě stále odmítala a dokonce jej pokousala, takže bylo definitivně rozhodnuto o odebrání mláděte matce a přistoupeno k umělému odchovu.

S odchovy lenochodů jsme dosud neměli žádné zkušenosti a tak jsme další postup konzultovali s kolegy ze Zoo v Dortmundu, kde již umělé odchovy proběhly. První problémy nastaly, když jsme zjistili, že u Bohuše se neobjevil sací reflex. Krmení bylo velmi náročné, naředěné kondenzované mléko pil velmi neochotně a špatně polykal. Dalším problémem bylo udržet ho zahřátého. Klikněte pro větší obrázekPočáteční problémy se však podařilo překonat, Bohuš začal pomalu přibírat na váze a postupně si získal všechny kolem. Stal se miláčkem pracovníků zoo a především návštěvníků, kterým se naskytla jedinečná možnost přijít do přímého kontaktu s živým lenochodem. Bohuš si velmi zvykl na lidský kontakt, začal být stále více propagován široké veřejnosti a zapojován do akcí pořádaných pro návštěvníky i školní kolektivy. Stal se vlastně dalším zaměstnancem oddělení propagace, kdy pomáhá s prohlídkami zoologické zahrady a na žádné akci nesmí chybět. Účastní se svateb, firemních akcí i výukových programů.

Dnes má Bohuš více jak rok, ve svém vývoji udělal velké pokroky, za které vděčí především ošetřovatelce paní Haně Dostálové, své náhradní matce, ale ještě se toho musí spoustu naučit, aby byl schopen se plně začlenit mezi jedince svého druhu a starat se o sebe sám. Zatím celý svůj život tráví ve společnosti člověka, se svoji ošetřovatelkou tráví pracovní čas v zoo a pak s ní jezdí domů, velkou pozornost budí především v autobusech městské hromadné dopravy. V současné době není zatím schopen v dostatečné míře přijímat potravu samostatně, a proto je závislý na své ošetřovatelce.

15. Lachtan tmavý

Lachtan tmavý je známý spíše pod dřívějším zoologickým názvem lachtan kalifornský. Ústecká zoo začala tyto ploutvonožce chovat v roce 1988, kdy přišel pár mladých, zhruba ročních zvířat. Samec dostal jméno Hombré a samička byla Klikněte pro větší obrázekpojmenována Jeny. Na lachtany čekala zbrusu nová expozice, dlužno dodat, že spíše expoziční než chovatelská. Oba lachtani se ukázali být velice přátelští, samička byla více plachá, ale samec si postupně zvykl na přítomnost chovatelů, které tehdy napadlo zkusit podobný výcvik, jako tomu bylo v zahraničních zoo a oceániích na západ od naší republiky. V době, kdy lachtani do ústecké zoo přišli, však nebyl možný takový kontakt se západoněmeckými zoo jako je tomu dnes, takže čeští chovatelé mohli vycházet pouze z amatérsky natočených záběrů ukázek cvičení lachtanů.

Hombré se ukázal jako velice nadaný jedinec s povahou exhibicionisty a kašpara. Tím byl položen základ předváděcích akcí se zvířaty v ústecké zoo. Cvičení si velice brzy získalo velkou oblibu u návštěvníků, kteří si je nikdy Klikněte pro větší obrázeknenechají ujít. Lachtaní samička Jeny prakticky necvičila, neboť nebyla tak vnímavá a občas měla zdravotní problémy způsobené neurvalostí samce při říji. Lachtani totiž kolem sebe sdružují více samic do harému, a Jeny byla v zoo bohužel sama. Po několika letech dokonce na následky zranění uhynula. Během let se v ústecké zoo vystřídalo ještě několik jedinců. V roce 1999 přišel ze zoologické zahrady ve Stuttgart roční samec Moritz, který postupně střídal Hombrého při cvičení a po jeho úhynu v roce 2002 jej plnohodnotně nahradil.

Co se týče vyhlídek pro chov, není zatím možné počítat s umístěním samic Klikněte pro větší obrázekv ústecké zoo, protože zařízení neodpovídá chovatelským nárokům. Proto se zoologická zahrada v Ústí nad Labem uvolila k chovu samců, kteří nemohou být zařazeni do přirozené skupiny, neboť dominantní samec by je napadal a vyháněl ze svého teritoria. Navíc je tento druh pro veřejnost s ústeckou zoo úzce spjat, lachtana měla dokonce jedenáct let ve svém logu.

Autorky textu: Ing. Petra Padalíková a Ing. Věra Vrabcová, zoo Ústí nad Labem

16. Lemuři

Lemuři pocházejí z ostrova Madagaskar a zvláště děti je znají ze Klikněte pro větší obrázekstejnojmenného kresleného filmu. Žijí ve velkých rodinných skupinách a jejich pohodový život dokáže narušit jen fossa, největší predátor Madagaskaru a samozřejmě člověk. I když lemur kata nepatří mezi nejohroženější lemury Madagaskaru, rozhodně patří mezi nejkrásnější a zaslouží si naši ochranu.

Šmudlův příběh započal na Nový rok 1999. V tomto mrazivém, unaveném čase Klikněte pro větší obrázekčekala na ošetřovatele z jihlavské zoo malá, chlupatá radůstka. Je to jakási odměna za jejich ochotu vzdát se svátečního dne. Je to lemur! Asi takhle mohly vypadat první hodiny po narození našeho Šmudlíka. Mládí měl určitě veselé, plné her a skotačení. Prostě jako všechna mláďata. Problémy nastaly až po odjezdu z dobře známého domácího prostředí. Šmudlu totiž nečekal běžný partnerský život někde v novém domově.

V létě roku 2001 se přestěhoval k nám do Zoo Plzeň. Žádnou svobodnou samičku jsem pro něho neměli, a tak byl přidán do skupiny jemu podobných lemuřích výrostků. Život se pro něj rázem stal bojem o pozici vůdce tlupy. Tu však na celé čáře prohrál a zůstal pouhým otloukánkem. Čas od času nevraživost ostatních vyvrcholila. Pak bylo nutné Šmudlu uspat, zašít mu doslova rozervaný kožich a dlouhé dny ho léčit antibiotiky, která mu ani za mák nechutnala.

Jednoho dne jsme si řekli: „Dost! Tenhle samec nikdy nebude plnohodnotným členem skupiny.“ A tak byl naposledy odchycen. V jiné skupině nám totiž právě dospěla lemuří samice Kelly. Vhodná kandidátka na Šmudlovu nevěstu. Proběhla pomyslná svatba, kde za družičky byli návštěvníci a svatebním darem nově zařízená společná ubikace. K naší velké radosti si padli do oka. Ze Šmudly je sice lemur pod pantoflem, ale i tak je moc šťastný. Se svou milovanou Kelly pravidelně odchovávají mláďata a jsou skvělými rodiči.

17. Slon indický

Historicky prvním slonem, který do ústecké zoo přišel, byla slonice jménem Kala. Byla dovezena z Vietnamu ve stáří jednoho roku, což je příliš krátká doba Klikněte pro větší obrázekk odstavu od matky, takže jí tuto péči nahrazovali chovatelé. Mládě krmili mlékem a byli s ním v kontaktu co nejčastěji, vyváděli je na procházky a věnovali mu veškerý čas. Za dva roky přibyla ke Kale i druhá slonice – Delhi, která přicestovala opět z Vietnamu. Pocházela také z volné přírody, takže její věk mohl být pouze odhadován, a to na tři až čtyři roky. Delhi s Kalou se rychle sžily a tvoří nerozlučnou dvojici. Kontaktní způsob jejich chovu je zachován dodnes, slonice by si velice těžko zvykaly na jiný typ, neboť během let si vytvořily velmi silnou vazbu na chovatele.

V roce 2000 se ústecká zoo přihlásila do programu umělé reprodukce slonů. V prosinci 2000 proběhla první návštěva odborníků z IZW Berlin (Institute for Zoo Biology and Wildlife Research) Dr. Thomase Hildebrandta a Dr. Franka Göritze a byla provedena první vyšetření. Výsledky Delhi byly vynikající a stala se tudíž perspektivní pro umělé oplodnění. Vlastní inseminaci předchází důkladný a náročný trénink a příprava pro vlastní zákrok, který spočívá v odběrech krve a moči, ale hlavně je třeba provádět masáže, výplachy rekta a navykání slonice trpělivé stát na místě bez jakékoli nepříznivé reakce na to, že se hejno človíčků intenzivně zajímá o zadní část jejího těla.

Inseminace proběhla v září roku 2002. Dárcem spermatu se stal sloní býk Emmett z anglické zoo Whipsnade. Po devíti týdnech potvrdilo ultrazvukové vyšetření radostnou zprávu – Delhi je březí! To, že se inseminace zdařila hned napoprvé, bylo velkým úspěchem. Delhi byla druhou indickou slonicí v Evropě, která byla v té době březí po umělém oplodnění.

Vzhledem k tomu, že sloni mají nejdelší dobu březosti ze všech savců – téměř dva roky – nastalo dlouhé čekání vyplněné nejrůznějšími „sloními“ aktivitami. Byly zprovozněny speciální webové stránky http://www.choboti.cz/, v Městském divadle v Ústí nad Labem proběhl koncert populárních umělců, byla vyhlášena soutěž „Slůně za všechny drobné“, bylo vytvořeno logo a mnoho a mnoho dalšího. Po 22 měsících čekání došlo na konci června roku 2004 k porodu, který bohužel nedopadl tak, jak bylo očekáváno. Nastaly komplikace a po dlouhých pěti dnech Delhi za vydatné pomoci veterinářů a chovatelů 1. července konečně porodila sloního samečka. Slůně však už bylo, bohužel, mrtvé. Za příčinu komplikovaného porodu označili veterináři jednak velikost mláděte (130 kg), jednak obrácenou polohu, neboť slůně šlo ven přední (tedy nejširší) částí těla.

Delhi sice zůstala zařazena do programu umělé inseminace, avšak zdravotní problémy a hormonální nevyváženost ji provázejí už dlouhá léta. Jiskřička naděje Klikněte pro větší obrázekzasvítila na podzim loňského roku, kdy všechna vyšetření ukázala Delhin výborný zdravotní stav a připravenost k inseminaci (proběhla 1. 11. 2009), bohužel však bez kladného výsledku. Obě slonice Kala i Delhi jsou u návštěvníků ústecké zoo velice populární – jednou denně chodí na pravidelné vycházky po zoo (výjimečně i mimo zoo na Mariánskou skálu), každé odpoledne probíhá ve výběhu pravidelné cvičení, jejich pavilon je nejmodernější stavbou v zoo, pro využití volného času se používají nejrůznější prvky enrichmentu apod.

Autorky textu: Ing. Petra Padalíková a Ing. Věra Vrabcová, zoo Ústí nad Labem
www.zoousti.cz.

18. Tamaríni pinčí

Plzeňská zoo žije už víc jak 80 let. Za tu dobu se zde odehrálo mnoho zvířecích příběhů. Ten náš začal na konci ledna roku 2002. Tehdy se zdejšímu chovnému páru tamarínů pinčích narodil potomek.

Klikněte pro větší obrázekOdchovávat tyto maličké opice je pro nás důležité. Jejich populace je velmi ohrožena ničením jejich domoviny – Amazonských pralesů. V zoologických zahradách se sice opičky dobře množí, ale jak je vidět na našem příběhu stačí jedna nešťastná událost a celý chov může být nenávratně zničen.

První týdny se miminku dostávalo absolutního komfortu, kdy poznávalo svět z bezpečí tátových zad a při sebemenším pocitu hladu se o vše láskyplně Klikněte pro větší obrázekpostarala maminka. Ale nic nemůže trvat věčně. Po několika letech šťastného soužití přišlo rozhodnutí, poslat tehdy už stařičké rodiče, dožít k soukromému chovateli, aby se uvolnil prostor nové generaci. O tu se měl postarat náš opičí kluk. Sám by toho ovšem moc nesvedl a tak dostal možnost svádět samičku Leanu ze zoo Liberec. Zpočátku byl dost stydlivý, avšak uběhlo jen pár měsíců a cestu k sobě našli…

Leance se pomalu kulatilo bříško a my napjatě očekávali příchod mláďat. Konečně nastal den, kdy Taťulda povýšil na opravdového otce. V hřbetní srsti si Klikněte pro větší obrázekhověl maličký tamarín. Skutečně radostná podívaná, která bohužel neměla mít dlouhé trvání. Ani ne po půl roce se zdravotní stav dosud čilého a již téměř samostatného mláděte náhle rapidně zhoršil. U tak malého tělíčka byla drahá každá minuta v boji o jeho život… bohužel zvítězila smrt. Tenhle protivník nás o rok později porazil znovu. Tentokrát nás opustila Leana. Stala se poslední objetí tularémie, nemoci jejíž epidemie postihla zahradu počátkem roku 2009.

Taťulda zůstal sám. Viděli jsme, jak se trápí. Téměř nepřijímal potravu a stával se Klikněte pro větší obrázekapatickým. Smrt opět začínala rozehrávat svou partii. Záchrana naštěstí dorazila včas v podobě nové družky Tamary. Okamžitě bylo jasné, že se narodili jeden pro druhého. Plodem jejich lásky jsou nádherná dvojčátka. Z miminek jsou dnes půlroční puberťáci, zkoumající svět. To znamená, že Taťulda nakonec své poslání splnil a založil tak novou generaci tamarínů pinčích v Plzni. My mu držíme palce, aby s Tamarou šťastně odchovali tolik mláďat jako jeho rodiče.

19. Zoborožec vrásčitý

Pár zoborožců, kterým chovatelé důvěrně říkají „zobáci“, žijí v ústecké zoo již od roku 1992. Zoo je tehdy získala od soukromého chovatele. U tohoto druhu se vyplatí být trpělivý, neboť zoborožcům trvá mnoho let, než utvoří stabilní pár Klikněte pro větší obrázekschopný rozmnožování. V ústecké zoo bylo označení „POPRVÉ“ zaznamenáno v roce 2001, kdy pár vyvedl první mládě. To však, bohužel, po 87 dnech uhynulo. I když tento odchov nebyl korunován úspěchem, z hlediska získaných zkušeností byl pro mladý chovný pár zoborožců neocenitelný. O rok později se jim podařilo odchovat mládě – samečka, který byl později dopárován samicí odchovanou v belgické Zoo Antwerpy. Poté byli oba umístěni v Zoo Lipsko. Další mládě (narozené 2005) našlo domov v sousední děčínské zoo, další (2006) putovalo do holandské Zoo Arnhem a další (2009 a 2010) jsou stále v ústecké zoo. Poslední mládě zoborožce se v ústecké zoo vylíhlo 31. července 2010.

Zoborožci mají zajímavý způsob hnízdění – samice si zaleze do hnízdní dutiny Klikněte pro větší obrázeka začne se zevnitř zazdívat směsí měkkého ovoce, vařených brambor, slin a pilin, nechává pouze úzký otvor pro příjem potravy a na vyměšování. Po několika dnech dojde ke snůšce a cca po měsíční inkubaci k vylíhnutí mláděte (mláďat). Ta jsou zpočátku holá a slepá, peří jim začíná narůstat až po cca třech týdnech.

Samec se po celou dobu stará o donášku krmení, nejprve pouze pro samici sedící na vejcích, později ve větším množství i pro své potomky. Dutinu kmenu zpravidla opouští nejprve samice a spolu se samcem v ní mláďata ještě zhruba přes měsíc dokrmují. Při posledních odchovech však bylo zaznamenáno, že dutinu opouští zhruba po dvou a půl měsících samice společně s mláďaty. Ta jsou sice plně opeřená a vypadají téměř jako dospělí jedinci, ale potravu přijímají od rodičů a samostatnosti se teprve učí.

Díky kamerám umístěným v kmeni stromu mohou chovatelé sledovat celý průběh Klikněte pro větší obrázekodchovu po celých 24 hodin. Výhodou tohoto systému je zajištění dostatečného klidu při hnízdění, takže ptáci nejsou rušeni fyzickou kontrolou hnízdní dutiny. V Evropě tento druh zoborožce chová pouze cca 16 institucí, celkový počet zvířat nepřesahuje padesátku. Co se týče rozmnožování, je to skutečná rarita, neboť kromě ústecké zoo se v roce 2009 zdařil odchov pouze v dalších třech institucích.

Autorky textu: Ing. Petra Padalíková a Ing. Věra Vrabcová, zoo Ústí nad Labem

20. Rysové kanadští

V roce 2009 přicestovala do naší zoo samice Rysa kanadského – Bublinka, po krátkém pobytu na karanténě byla úspěšně spojena se samcem Henrym. Henrymu se okamžitě zlepšila nálada a stal se z něj skutečný a statný samec. Klikněte pro větší obrázekČasem bylo možné oba rysy pozorovat ve výběhu, jak spolu leží na slunci, jeden o druhého pečují, prostě jak jim ten nový vztah svědčí. Vše fungovalo tak, jak má a na konci května roku 2010 nás samice překvapila v boudě se dvěma malými kocourky. Raději jsme provedli jistá opatření. Aby Bublinku a mláďata nevyrušovali návštěvníci, znepřístupnili jsme celý pavilon a pro jistotu nás všech byl oddělen i samec Henry. V pozdějších dnech mohla mláďata svého otce pozorovat a seznamovat se s ním jen přes husté pletivo. Rysové kanadští žijí samotářským životem a samci jsou vysoce teritoriální, mohlo se tedy stát, že by Henry svým potomkům ublížil.

Kocouři rostli jako z vody a porodní místnost jim začínala být malá a kvůli Klikněte pro větší obrázekcelkovému nedostatku prostoru pro Rysy kanadské jsme se rozhodli, že samici, mláďata a dospělého samce spojíme dohromady. Jak již bylo řečeno, samci jsou teritoriální. Ve volné přírodě je vždy s mláďaty jen samice, samec žije a loví sám. Rysové kanadští se vyskytují na celém území Kanady a Sibiře, populace je rozdrobena do menších celků. Ve stupni ohrožení jsou řazeni do kategorie: málo dotčený, což znamená, že volně žijící populace nebyla člověkem a prostředím významně zasažena. Jediné, co velikost populace dlouhodobě ovlivňuje, je výskyt zajíců, kteří jsou hlavní složkou potravy Rysa kanadského.

Celá akce byla tedy velmi riskantní, ale pro správný růst a vývoj rysích mláďat Klikněte pro větší obrázekjsme se rozhodli udělat maximum. Proces spojování jsme si velice důkladně naplánovali, zvířata hlídali stále ošetřovatelé, kdyby se samec Henry pokusil mláďatům nějak ublížit. Díky záhadným okolnostem máme štěstí na kvalitní zvířata. Samec Henry je Klikněte pro větší obrázekskutečný kliďas, není to žádný rváč, je to jednoduše pohodové zvíře. Naopak samice Bublinka je zdravě sebevědomá a vyrovnaná. To vše hrálo roli v tom, že spojení mláďat s jejich otcem proběhlo na jedničku. Samice ukázala Henrymu, kdo celé rysí rodině šéfuje, Henry přijal roli „tichého společníka“ a po pár dnech už bylo jasné, že rysové budou nějaký čas fungovat skutečně jako rodina.

21. Levhart mandžuský

Rodiče Kiary – otec Daniel a matka Kuli přišli do naší zoo v srpnu roku 2002 po ničivých záplavách z pražské zoo, neboť v té době byl tamní pavilon šelem zcela Klikněte pro větší obrázekzničen. Obě dvě zvířata pocházela z odchytu v Severní Koreji, takže šlo o zvířata velice geneticky cenná. Levhart mandžuský je nejohroženějším poddruhem levharta na světě, neboť početní stavy ve volné přírodě se pohybují pouze okolo 30 jedinců! Jsou předmětem ilegálního lovu kvůli nádherné kožešině či produktům tradiční medicíny, ale nejvíce trpí ztrátou přirozeného prostředí kvůli těžbě dřeva.

V roce 2001 žila v zoologických zahradách přibližně dvacítka zvířat a až do roku 2001 je rozmnožovaly pouze dvě zoo – Praha a Peking. Z toho je zřejmé, že Klikněte pro větší obrázekdoprovodná zpráva z pražské zoo o možné březosti Kuli byla velkou nadějí a výzvou. Skutečně, na začátku listopadu roku 2002 došlo k porodu, kontrolou bylo zjištěno jedno mládě samičího pohlaví, které bylo po pěti měsících pokřtěno jménem Kiara. Bylo rozhodnuto, že v naší zoo zůstane, v roce 2004 byla však označena jako nositelka genu krátkoocasosti, který byl popsán v důsledku úzkého příbuzenského křížení. V roce 2005 byl koordinátorkou EEP Klikněte pro větší obrázekdoporučen vhodný nepříbuzný samec z anglické Zoo Great Yarmouth jménem Rusher, kterému byly v době příchodu dva roky. Bylo doporučeno jejich případné rozmnožení za účelem výzkumu způsobu přenosu vrozené vady. V dubnu roku 2006 se skutečně narodila samička jménem Kaila, která měla ocas správné velikosti, avšak v roce 2007 (před dalším možným spojením) dochází zpráva koordinátorky, že genetické testy nevypadají nadějně. Přesto jsou zaslány fotografické snímky malé Kiary a poté i rentgenové snímky, které poukazují na to, že pravděpodobně o konec ocasu přišla díky nadměrné péči matky Kuli až po narození. V červnu roku 2008 byly díky rozhodnutí komise EEP Kiara i Kaila opět zařazeny do chovu.

Klikněte pro větší obrázekV květnu roku 2009 se v naší zoo podařil další odchov, tentokrát se jednalo o dva samečky pokřtěné na Kitan a Kirin, nyní jsou již každý v jiné zoo (Praha a Nordens Ark ve Švédsku). Kiara je v současné době geneticky nejcennějším zvířetem v evropském chovu.

22. Nosálové červení

Klikněte pro větší obrázekSoučasná skupina nosálů červených je v plzeňské zoologické zahradě od roku 2006. Ze soukromého chovu do zoo přijela pětičlenná skupina nosálů, tři samci a dvě samice. Aby byla skupina schopna fungovat tak, jako ve volné přírodě, bylo nutné ji rozdělit, v zoo tedy zůstal jen základní pár – samec Paco a samice Esmeralda, který si později vytvořil novou nosálí rodinu. Ve volné přírodě se vždy setkáme jen s velkou skupinou samic s mláďaty, počet nosálů se může vyšplhat až na 30 členů. Samec je se skupinou vždy jen v době páření. Později skupinu opouští a žije si svým vlastním životem. I mladí samci, kteří dosáhnou věku dvou let, opouští skupinu samic, stávají se pohlavně dospělými a hledají si své vlastní partnerky, mladé samičky zůstávají. V jižní Americe je nosálů červených dostatek, samičky nosálů si před porodem staví hnízda na stromě, kde mohou porodit 3–5 mláďat, generační interval je celkem krátký a někdy mohou samice rodit i dvakrát do roka, ale někdy na mláďata nosálů číhají různá nebezpečí, často jsou hnízda samic vykrádána opičími samci (Malpy).

Klikněte pro větší obrázekSkupina nosálů v plzeňské zoologické zahradě je nyní harmonická a vyvážená, je zde jen jeden dospělý samec – Paco, jedna dospělá samička – Esmeralda a 5 mladých samiček. Ve výběhu s nosály jsou přítomny ještě Pekari páskované i ve volné přírodě se s těmito čuníky mohou nosálové potkat a většinu času si nepřekážejí. Ale jednoho dne se samec Paco rozhodl (to byl ještě mladý a nerozvážný), že nahlédne do koryta plného krmení pro Pekari. Bohužel se mu to nevyplatilo, než stihl utéct Pekari si na něj došláply a nakonec si to Paco odskákal. Jeho ocas byl zkrácen o dva poslední ocasní obratle. Nosálí samec byl ošetřen veterinárním lékařem, dostal antibiotika, ocásek mu byl zašit a nyní se Paco těší velmi dobrému zdraví. Pro Paca je to velké ponaučení, ví, že jsou místa ve výběhu, která patří jen Pekarám.

Autorky textu: Ing. Petra Padalíková a Ing. Věra Vrabcová, Zoo Ústí nad Labem