Na slovíčko s výtvarnicí

22. 12. 2019
Kuřátka

Když jsem byla malá, v Praze na Starém Městě na tržišti prodávali jednodenní kuřátka z umělé líhně. Chodily jsem je tam spolu se sestrou obdivovat. Jednou na jaře jsme přesvědčily rodiče, aby nám každé jedno koupili. Doma jsme se o ně obě staraly. O prázdninách jsme je s sebou vzaly do chaty na Brdech. Bylo horko a šli jsme se s rodiči vykoupat. Rybník byl vzdálený asi 6 km lesem. Kuřátka jsme zavřeli v chatě a odešli k rybníku. Už jsme se koupali dost dlouhou dobu, když jsme uslyšeli hlasité pípání. Dodnes je záhadou, jak nás naše kuřátka našla a jak na malých nožičkách uběhla lesním terénem 6 km! Z chaty se obě kuřata dostala větracím okénkem umístěným nad kamny.

Autorka textu: Inka Delevová, malířka a ilustrátorka

videoKuřátka
...
video video

Kuřátka

15. 12. 2019
Šikovné kočky

Toho roku byla tuhá zima. Slavili jsme Vánoce mimo Prahu. Brzy naše přítomnost přilákala toulavé kočky. Zželelo se nám jich a dávali jsme jim různé dobroty na přilepšenou. Dbali jsme o to, aby jim nějaká drůbeží nebo jiná kostička neuvízla v hrdle, a tak jsme veškerou potravu pečlivě „cenzurovali“. V předvečer Štědrého dne jsme si připravili kapry, nachystané k štědrovečerní tabuli, a protože venku mrzlo a do ledničky se nevešli, dali jsme je na zahradu do čisté, dřevěné bedýnky. Tu jsme shora zatížili cihlou. Na druhý den nám toulavé kočky připravily překvapení! Cihlu shodily, bednu otočily na bok a syrové kapry připravené na večer obraly tak, že zbyly jen kostry. Nezdálo se, že by jim nějaká kost zaskočila! Jediná výhoda byla v tom, že jsem zrovna potřebovala namalovat kostru kapra pro chystaný přírodopis a toho jsem také využila.

Autorka textu: Inka Delevová, malířka a ilustrátorka

videoŠikovné kočky
...
video video

Šikovné kočky

8. 12. 2019
Nezapomenutelná

Naše fenka, dalmatinka se nebála ohňostrojů, uměla šplhat po žebříku, aniž by ji to někdo učil a byla moc krásná, ušlechtilá, ze skvělého chovu po rodičích i prarodičích atd... Prostě pro mě jí vlastně byla škoda! Nevodila jsem ji na výstavy, ani jsem nezaložila chovnou stanici. Zato byla a je pro mě stálým zdrojem inspirace i když si ji již před lety povolal psí Bůh k sobě. Jsem jí vděčná za mnohé! Zvláště pak za to, že zachránila od úrazu, nebo ještě něčeho horšího, moji dcerku, která v té době byla v těsně předškolním věku. Toho zimního odpoledne jela moje dcera na sáních celkem z bezpečného i když dost strmého svahu. Vozilo se tam i spousta jiných dětí a jako oni, chtěla i ona jet a řídit sáně sama. Sáně však najely na hroudu sněhu a změnily směr. Plnou rychlostí se řítily na kmen silné borovice rostoucí na začátku příkré zarostlé stráně. Malé dceřiny nožky nebyly schopny sáně ubrzdit a já je nedokázala dohonit! Vtom naše fenka vyběhla jako vystřelená raketa a začala sáně brzdit. Muselo ji to bolet. Ale sáně se zpomalovaly až se úplně zastavily necelý metr od stromu.

Autor textu: Inka Delevová, malířka a ilustrátorka

videoNezapomenutelná
...
video video

Nezapomenutelná

1. 12. 2019
Užovka

Kdykoliv to bylo možné, ráda jsem v příznivých měsících vyrazila z Prahy do přírody malovat v plenéru. Bylo nádherné začínající léto a já malovala stromy, květiny i různé živočichy. Zjistila jsem například, že určitý hmyz včetně některých motýlů a brouků, dává přednost jen určitým květinám, nebo stromům. A tak jsem si to snažila zaznamenat. I různé větvičky a na nich útvary, jako třeba duběnky a tak... Mechy a kapradí, lišejníky a trávy, ptáky, žáby, ještěrky, hady, myšky, veverky, divoké králíky i jiné.

Jednou byl obzvlášť příjemný den. Vzala jsem s sebou stojan, plátna a olejové barvy. Začala jsem malovat lesní rybník. Snažila jsem se zachytit světlo toho dne a té scenérie. Slunce násobilo svou energii a čím dál bylo větší horko. Začali na mě dorážet komáři a ovádi. Zrovna jsem vypouštěla na paletu modré indigo, když mě bolestivě štípnul ovád do nohy. Nevydržela jsem to a plácla jsem po něm tou rukou, ve které jsem právě držela otevřenou tubu s barvou. Rázem jsem byla modrá hned na několika místech. Obraz jsem sice dokončila, ale rozhodla jsem se pro ten den skončit a jít se vykoupat. Mezi tím už na travnatý břeh z mělké strany rybníku dorazilo pár lidí.

Šla jsem si zaplavat z druhé strany, ke stavidlům, kde byla větší hloubka. Jen jsem ale hupla do vody, všimla jsem si, že na stavidlech jsou přisáté pijavice, tak jsem zamířila k protější straně. A v tom se to stalo! Ze břehu se sesmýkla svým hladkým stříbrohnědým elegantním tělem dlouhá užovka a rychle plula za mnou. Vypadalo to, že mě chce dohonit! Bylo mi to nepříjemné, a tak jsem zrychlila tempa. Jenže nad umíněnou užovkou jsem nemohla zvítězit. Rozhodla se, že se mi sveze na zádech a taky to udělala! K pobavení lidí na břehu mi plynule vyjela doprostřed zad, mezi lopatky a nechala se milostivě dovést k protějšímu břehu.

Vždy, když pro nějakou encyklopedii maluji užovku, vzpomenu si na tuhle užovku-cestovatelku a v duchu se směji sama sobě.

Autorka textu: Inka Delevová, malířka a ilustrátorka

videoUžovka
...
video video

Užovka

26. 11. 2019
Vlk na Šumavě

Kdysi jsem pro jednu společnost malovala kostely, kláštery, hrady, zámky, tvrze, historicky a umělecky cenná města, ale také staré zvonice a boží muka v polích u cest. Na takové výpravy jsem si většinou brala s sebou společnost lidí. Bylo to veselejší a bezpečnější. Jednou jsme s kamarádem-malířem po celodenní práci odpočívali na louce u lesa, někde na Šumavě. Sluníčko ještě hřálo, ale už se sklánělo k obzoru. Začalo se smrákat. Několikrát jsme si všimli, že se při okraji lesa pohybuje nějaké poměrně velké zvíře a zdálo se, že nás pozoruje. Potom zmizelo ve křoví a jak se otočilo zády, zahlédli jsme jeho dlouhý, huňatý, šedý ohon. Liška to nebyla, na německého ovčáka to taky nevypadalo. Že by to připomínalo vlka jsme si nechtěli připustit, protože v té době ještě nebylo v Čechách zvykem zabydlovat v lesích vlčí smečky. Přestali jsme ho sledovat a dívali se, jak rychle přibývá šero a na nebi se rozsvěcují spousty větších i menších hvězd. Vtom nás vyrušilo dlouhé, temné zavrčení. Lekli jsme se tak, že jsme vyskočili jako pimprlata. To zvíře se na nás z blízkosti dívalo s nakrčeným nosem, naštvaným výrazem a odhalenými tesáky. Jak jsme rychle vstali, uskočilo. Jenže vzápětí opět zaútočilo. Mávali jsme mu před čumákem našimi skicáky a nenápadně jsme se rozhlíželi, jestli uvidíme na louce klacek nebo kámen, ale nebylo tam nic! Pomalu jsme couvali pozadu, co nejdál od lesa. Bylo víc než jasné, že je to nějaký zbloudilý, vyhladovělý vlk, ale pořád jsme tomu nemohli uvěřit! Pak nás napadlo: co když ten vlk má vzteklinu? Naše obavy vzrostly. Dostali jsme se dál od lesa a zvíře ztrácelo odvahu nás pronásledovat. Otočili jsme se a prchali, co nám síly stačily. Nakonec nás nechal jít a stáhl se zpátky k lesu. Úplně vyčerpaní jsme doběhli do vesnice a zapadli do hospody. Místní štamgasti hned spustili: „Jaký ďas vás honí?“ Styděli jsme se přiznat, že nás honil vlk, a tak jsme zalhali, že nás pronásledoval nějaký vzteklý pes. „Kdepak pes,“ smáli se nám. „To nepoznáte vlka? Myslivci ho už týden nahánějí, ale on se jim vždycky schová.“ Často jsem pak vlky malovala. Například do knihy Lupič Robber německého spisovatele Wolfa Duriana nebo Strážci země amerického autora Josepha Bruchaca a jiných. Jsem vděčná tomu zbloudilému, osamělému vlkovi, že se mi ukázal tak zblízka, byť to bylo drama. Zůstal mi ve vzpomínkách.

Autorka textu: Inka Delevová, malířka a ilustrátorka

videoVlk na Šumavě
...
video video

Vlk na Šumavě

10. 11. 2019
Jelení říje

Stalo se to před lety. Zrovna nastávalo „babí léto“. Slunce prosvětlovalo zlátnoucí listí. Lesy voněly mechem a podhoubím. Toho roku bylo všude plno hub. Na louce nádherně kvetly růžové ocúny a v lese fialový vřes. Pobývala jsem tou dobou ve srubu v Brdech. Úžasná romantika! Žádná elektřina, jen petrolejové lampy. Nejbližší civilizace poměrně daleko. Večery byly rozeznělé akordy kytar a prosvětlené táborákem. Jiskřičky se vznášely vzhůru ke hvězdné obloze a siluety stromů se za nocí nořily do tmy. Za úsvitu i za soumraku bylo občas slyšet troubení jelenů. Brdské lesy tehdy oplývaly spoustou zvěře i ptactva. Viděla jsem tam na vlastní oči i dnes už vzácné tetřevy hlušce. Taky tam bylo plno divočáků a jelenců viržinských, což je o něco menší forma jelenů, pocházejících původně z Ameriky. Často se pásli na mírném svahu nedaleké louky, kterou lemovaly jedle a modříny. Byla jsem hrozně zvědavá na jejich zásnubní souboje a měla jsem klamný pocit, že mi tito poměrně malí jeleni nemůžou moc ublížit. Později jsem se dozvěděla, že zabít může i říjný srnec. Nevěděla jsem tehdy, že říje jelenců viržinských probíhá až v listopadu a jejich hlasy vyzývající k souboji zní jinak než troubení našich velkých jelenů evropských. Jednoho večera, když se hlasité troubení ozývalo z louky, vyběhla jsem a za chvíli už jsem se plížila vysokou travou k dějišti bojů. Jaké bylo mé překvapení, když jsem rozhrnula trávu a přede mnou do sebe zuřivě naráželo paroží mohutných jelenů evropských. Tito jeleni můžou vážit i 500 kg. Byla jsem však již příliš blízko, než abych se mohla dát nepozorovaně na ústup. Jsou známy případy, kdy rozvášnění jeleni zaútočí na cokoliv i na kohokoliv. Naštěstí o mně nevěděli. Fascinovaně jsem na ně zírala z pouhých čtyř metrů až do chvíle, kdy je cosi vyrušilo a oni se lekli. Lekla jsem se i já! Jeden z jelenů skočil přímo mým směrem a já, vyděšená, jsem podvědomě zvedla obě ruce, jako když se vzdávám. Úlek byl na obou stranách, ale jelen už nestačil změnit směr, a tak mě plavně přeskočil. Naskytl se mi nezvyklý pohled na jeho tělo zespoda. Druhý jelen odskočil stranou, kde byla malá bažina a potůček. Laně se rozprchly do lesa. Díky tomuto zážitku jsem se však vždycky zajímala o vysokou zvěř všeho druhu a ráda jsem ji malovala i kreslila, ať to byli jeleni, daňci, srnci, sobi, losi nebo další krasavci.

Autorka textu: Inka Delevová, malířka a ilustrátorka

videoJelení říje
...
video video

Jelení říje

3. 11. 2019
Poštolka

Kreslila jsem pražskou architekturu pro svou knihu „Praha na vlnách věků“. Kampu, Karlův most a další... V den, kdy začíná příběh poštolky, jsem spěchala nakreslit sousoší Jana Žižky na Vítkov. Chystala jsem se přejít rušnou Koněvovu ulici, když jsem spatřila malou poštolku. Kličkovala z posledních sil mezi rychle přejíždějícími auty. Dostat se k ní nebylo jednoduché! Sotva jsem k poštolce opatrně natáhla ruku, vlezla mi rychle do rukávu. V řeznictví jsem koupila kuřecí játra, abych ji nakrmila. Potravu přijala a zůstala u mě. Neuměla létat, ale už měla peří dospívajícího mláděte. Učila jsem ji létat v dlouhé chodbě pomocí velkých obrazů postavených za sebou. Poskakovala z jednoho rámu na druhý, aby se dostala ke mně. Postupně jsem obrazy ubírala, aby vznikly větší mezery, až už nemohla přeskakovat a byla nucena použít křídla. A tak začala létat! Nikdy nenarazila do oken ani do zrcadla. Báječně se orientovala v prostoru. Uměla bravurně kroužit, stát ve vzduchu na místě a ohromně ráda se koupala v lavoru. Pojmenovala jsem ji Drahuška, ale jak dospívala, začalo se jí zbarvovat peří na ocase a hlava do stříbrna, takže jsem přišla na to, že to není Drahuška, ale sameček, tak tedy – Drahoušek! Od samého začátku jsem jej připravovala na samostatný život na svobodě. Bylo parné léto a vyprahlá Praha se mi nezdála nejlepším začátkem. Uprostřed srpna jsem se rozhodla odvést poštolku mimo Prahu, kde jsou větší šance na přežití, lesy, louky a spousty hmyzu i hrabošů. Několik dnů jsem ji seznamovala s okolním terénem, až přišel den rozloučení. Napřed se mě držela a nechtěla odletět. Potom mě třikrát obletěla v těsné blízkosti a vrátila se na ruku. Vyšplhala se mi na rameno a zblízka se mi dívala do očí. Řekla jsem jí: „Leť, máš přece křídla, tak leť!“ A ona náhle ta křídla rozevřela a zamířila na nejvyšší buk. Na samém vrcholku se spokojeně houpala... Tam jsem ji zanechala. I když přiznávám, že z počátku jsem se za ní dlouho dívala, neschopná ihned odejít. V noci přišla příšerná bouře s lijákem. Byla jsem zoufalá! Obavami, jestli moje milovaná poštolka přežila. Tři týdny jsem chodila po tamní krajině, zdali ji někde zahlédnu. Pak jsem se vrátila do Prahy a sousedka se mě ptala: „Kde jste byla tak dlouho? Hledala vás tady několikrát ta vaše poštolka. Třepetala křídly nad vašim balkonem a hlasitě křičela!“ Vida! Pražská poštolka se vrátila do Prahy. A já myslela, jak jí ulehčím život!

Autorka textu: Inka Delevová

videoPoštolka
...
video video

Poštolka

27. 10. 2019
Setkání po třinácti letech

Náhoda způsobila, že se mi před lety podařilo zachránit malé, ještě skoro slepé liščátko. Jeho matku ulovili myslivci a na něm a jeho sourozencích cvičili své psy. Jeho sourozence už nešlo zachránit, ale tohle lišče ještě trochu dýchalo. Den ode dne nabíralo na síle. Poslouchalo mě na slovo a všude se mnou chodilo, bez vodítka. Po roce z něho byl nádherný lišák s překrásně zbarvenou kožešinou, na bocích do stříbrna a přes záda a lopatky se mu táhnul rudě rezavý pruh srsti. Jednou mu pud zavelel, že by si měl vyhloubit noru, a zkusil to na půdě mezi trámy. Ale byly tam staré střešní tašky a otvory do komínů a on se tam někde propadl a zaklínil. Ať jsem se snažila jakkoliv, nedokázala jsem mu pomoci. Půda byla příliš rozlehlá a trámy pevné, ani jsem netušila, ve kterém místě mám hledat. Nakonec se mu podařilo dostat se ven. Lesní dělníci ten den sváželi dřevo a on proklouzl pootevřenými vraty. Bylo krátce po Vánocích, když jsem se vracela z procházky, s úlevou jsem objevila liščí stopy a doufala, že je to on. Byla jsem šťastná, že žije. Uběhlo třináct let a moje sestra a já jsme se šly projít do známých míst. A najednou k nám po stráni dolů běžel lišák. Ihned jsem ho poznala. Zašeptala jsem jeho jméno... potom zavolala hlasitěji. Přiběhl k nám, metr od nás se posadil a otáčel krásnou hlavou ze strany na stranu, jako by se rozpomínal. Nechtěla jsem mu zasahovat do života. Dlouhý čas jsme se tak na sebe dívali, radostně i smutně. Potom jsme se rozloučili. Vstal, popošel pár kroků, ohlédl se, poté ještě jednou a pak odběhl do skal, kde asi žil celá ta léta.

Autorka textu: Inka Delevová, malířka a ilustrátorka

videoSetkání po třinácti letech
...
video video

Setkání po třinácti letech

20. 10. 2019
Kůň, který uměl plivat pecky

Nejednou jsem malovala slavnostní aukce koní v Písku. Taky koně v píseckém hřebčíně a na pastvinách. Stalo se mi, že jsem se dostala mezi těla hřebců, zápasících o dominanci ve stádě, a slyšela jejich ržání, žbluňkání jejich břich a rány kopyty, které si navzájem uštědřovali. Zblízka jsem viděla, jak se bolestivě koušou do slabin, jak padají na kolena, válejí se a vstávají. Jednou v červnu jsem kreslila dvouročky. Byli dost bujní a po předešlých zkušenostech se mi mezi ně moc nechtělo. Potřebovala jsem je nalákat blíž k ohradě, a protože se třešňové větve okolo prohýbaly pod množstvím svých sladkých, červených plodů, lákala jsem je na třešně. Všichni je chtěli a natahovali měkké tlamy, aby je rychle spolykali. Všimla jsem si, že jeden z nich každou třešeň, kterou přijal, chvíli převaloval v tlamě, potom našpulil pysky a vyplivl pecku. Když to několikrát zopakoval, dala jsem mu hned několik třešní najednou a on je všecky odpeckoval a vyplivnul. Ostatní koně to neuměli. Taková maličkost! A mě, když si na to vzpomenu, to ještě dneska rozveselí!

Autorka textu: Inka Delevová, malířka a ilustrátorka

videoKůň, který uměl plivat pecky
...
video video

Kůň, který uměl plivat pecky

6. 10. 2019
Lvice, která plakala

V ZOO jsem malovala šelmy. Ten den jedné lvici odebrali tři její lvíčata. Říkali, že je budou vyměňovat se zoologickou zahradou v Curychu za dospělého lva. Tříměsíční lvíčata byla jako plyšové kuličky. Směla jsem si je pohladit. Potom je ošetřovatelé odnesli a já pokračovala v práci. Když jsem došla ke kleci, kde byla máma lvice, a chystala jsem se jí nakreslit, uvědomila jsem si její hluboký smutek, jaký by v takové situaci prožívala i lidská máma. Po jejích lvích tvářích stékaly slzy a byl slyšet tlumený, vzlykavý zvuk. Nikdy na její tichý, bezmocný smutek nezapomenu! Nesouhlasím s tvrzením, že zvířata nemají cit, ale jen instinkt!

Autor textu: Inka Delevová, malířka a ilustrátorka

videoLvice, která plakala
...
video video

Lvice, která plakala

29. 9. 2019
Když má Mahárádža rozmary

Skicovala jsem v ZOO. Tentokrát slony a hrochy. Moje dcera kreslila taky. Už jsme tam byly dost dlouho. Vyšly jsme obě z pavilonu ven na čerstvý vzduch. Stojíme u výběhu slonů, všude plno lidí a najednou rachot. Slon vyrazil malé kovové dveře a vydal se pomalým krokem napříč naším stanovištěm. Vzápětí vyběhli zřízenci s tyčemi. Bylo vidět zmatek v jejich obličejích. Pak se dostavil ještě jeden člověk a tvářil se důležitě. „Utekl nám slon!“ sdělil do jakési trubky, kterou držel jako hlásnou troubu před sebou. „Nic nedělejte, nehýbejte se a hlavně nepískejte! To by ho mohlo rozzuřit a zašlapal by vás do země. Vyčkejte až přijde jeho ošetřovatel! Nepískejte!!!“ Zdůraznil ještě jednou. Koukala jsem po mladících, kteří stáli kolem, jestli náhodou nevyzkouší zapískat, a bála se, co by to udělalo. S dcerou jsme se zrovna nalézaly nejblíž toho svobody milujícího zvířete. Stáli jsme tam všichni bez hnutí více než 45 minut a nikdo nepřicházel. Najednou se to moudré zvíře pomalu dalo do pohybu. Otočilo se, prošlo zpátky kolem nás, zvedlo chobotem kovová vrátka, jako by nic nevážila, a prošlo do výběhu. Ještě jednou se slon otočil, jako když přehlíží Mahárádža své poddané, a opřel o zeď za sebou ta vytržená dvířka.

Autor textu: Inka Delevová, malířka a ilustrátorka

videoKdyž má Mahárádža rozmary
...
video video

Když má Mahárádža rozmary

22. 9. 2019
Cirkusový umělec na odpočinku

V Topolčiankách na Slovensku jsem malovala vzácné koně. Byli tam orientální hřebci. V jedné kóji stál bílý koníček lipicán. Překážela mi šála, tak jsem si ji sundala a přehodila přes sloupek ve stáji. Bílý kůň Corversano, kterému říkali domácky „Kotlík“, blesknul radostně okem, popadl šálu, mával s ní a nadhazoval si ji, kýval hlavou jako do taktu a našlapoval tanečními kroky. Stoupal si na zadní, točil se, předváděl brilantně piaf přešlapy... Připomněl si totiž svoje vystoupení v manéži, které bylo jeho doménou, když byl ještě v italském cirkusu.

Autorka textu: Inka Delevová

videoCirkusový umělec na odpočinku
...
video video

Cirkusový umělec na odpočinku

15. 9. 2019
Oslice Mirej a její lidi.

Za svého pobytu v Paříži jsem se seznámila s báječnými lidmi. Byli to manželé. Pozvali mě k sobě na venkov. Tam jsem poznala jejich příběh i oslici Mirej, kterou zachránili před jateční porážkou. Kvůli ní si koupili domek na venkově a podřídili jí svůj životní styl. Zatímco jsme si povídali, oslice Mirej mi sežvýkala sukni. Asi se jí líbila. Byla zelená.

Parieta pana Ulrycha.

Kobylku Parietu její majitel zachránil, když si zlomila nohu a on ji vyléčil. Zachránil tak několik koní a já mu je malovala. Parieta mu byla tak oddaná, že když jednou spadl na překážce, vrátila se k němu a poklekla, aby mohl pohodlně nasednout.

Autor textu: Inka Delevová, malířka a ilustrátorka

videoNa slovíčko s malířkou
...
video video

Na slovíčko s malířkou

8. 9. 2019
Jak mě koza málem přivedla do neštěstí

Se svým skicákem jsem chodila po samotách. Začínal podzim a krásně se zbarvovalo listí na stromech. Taky dozrávaly švestky. U jedné hájovny byla velká švestková zahrada a majitel pozval naši rodinu, abychom si přišli natrhat. Tak jsme se tam vydali. Ostatní sbírali z nízkých větví a já jsem vylezla na strom. Zvědavá koza hajného okukovala a motala se pod mým stromem, až se jí podařilo šlápnout do hnízda divokých vos v díře pod zemí. Tuhla mi krev v žilách při myšlence, že až nohu posune, celý rozzuřený roj zavítá ke mně do koruny švestkového stromu. Už bylo slyšet jejich sílící bojové bzučení. Taky mi bylo líto kozy. Seskočila jsem se stromu dolů a strčila do ní, aby utekla a zároveň jsem sešlápla otvor v zemi svojí botou. Koza však sbírala švestky a nechtěla jít pryč. Trvalo mi dlouho, než jsem ji odehnala, zatímco jedna moje noha musela setrvávat na vosím „výlezu“ z hnízda. Pak jsem se dala na útěk. Zdrhala jsem přes sad a přes louku a za mnou celý roj jako temný bzučící mrak. Už už mě doháněly. Trochu jsem pootočila hlavu, abych zkontrolovala, kde jsou, a zakopla jsem o krtinu. Rozplácla jsem se na zemi jak dlouhá, tak široká a čekala brutální útok. Ale rozzuřené vosy mě nezaznamenaly a letěly dál. Tak mě málem koza přivedla do neštěstí a krtek se svou krtinou mě zachránil!

Autor textu: Inka Delevová, malířka a ilustrátorka

videoJak mě koza málem přivedla do neštěstí
...
video video

Jak mě koza málem přivedla do neštěstí