Zvíře ve znamení krunýře

24. 6. 2018
Zajímavosti o želvách

V příspěvku se dozvíte něco o duševních schopnostech želv, jejich poznávání konkrétních lidí, povahách. Uvidíte, jak želvy Toro jdou jen na požádání na váhu, prostě ukázka šou, které s želvami Doubravka Velenská předvádí o víkendech pro návštěvníky. Pod slovem šou se však nemyslí cirkusové vystoupení, ale ukázka želvích schopností, učenlivosti, přátelství, kontaktu s člověkem...

Autorka: Nataša Velenská, Zoo Praha

videoZajímavosti o želvách
...
video video

Zajímavosti o želvách

17. 6. 2018
Želva bahenní

Na území našeho státu se ve volné přírodě mimo zavlečených a nehodnými chovateli vypuštěných želv můžete setkat pouze s jedinou naší želvou, a to želvou bahenní. Již v době zakládání jihočeských rybníků tuto želvu ve velkém přiváželi obchodníci z jižní Evropy, neboť ve středověku byly vodní želvy řazeny k rybám, a tudíž vhodné jako postní pokrm. Již v minulém století probíhaly snahy ochranářů vrátit želvu bahenní zpět do volné přírody. Na Moravě u Betléma (přírodní památka) je velká životaschopná populace těchto želv, původně pocházejících z dunajské delty. Želva bahenní se navzdory svému jménu nebahní, nepřekonává nehostinné zimní období zahrabaná v bahně, alebrž vznášejíc se ve vodním sloupci nějaké vhodné vodní nádrže. U nás v zoo nedělá jaro vlaštovka, ale právě želva bahenní, která se obvykle začíná vyhřívat na slunci ve venkovním výběhu gaviálů kolem 8. března. Díky obrovskému areálu vytváří celou řadu poddruhů (až 16), které se vizuálně odlišují velikostí a barvou. Čím jsou jižněji, tím jsou menší a obsahují více žluté barvy, jako kdybyste ponořili ruku do žluté a odstříkli – krunýř je posetý žlutými tečkami na způsob oblohy plné hvězd. A naopak čím více na sever, tím je želva větší a tmavší. Na některých severních lokalitách přečkávají mláďata zimní čas sice vylíhnutá, ale stále v zemi pod ochranou již naťuklé skořápky.

Rada pro chovatele: Želva bahenní se výborně hodí do zahradních rybníčků, avšak k jejímu chovu potřebujete mít povolení – výjimku k chovu ohroženého živočicha od Ministerstva životního prostředí. Sehnat ji tedy můžete pouze od chovatele s registrovaným chovem, protože se jedná o kriticky ohrožený druh v naší přírodě.

Autorka miniseriálu i textu: Nataša Velenská, ZOO Praha. Režie: Ivan Stehlík

videoŽelva bahenní
...
video video

Želva bahenní

10. 6. 2018
Inkubace vajec

Samotné inkubaci vajec předchází kladení. Správná želví matka udělá dobrá vejce se správně silnou skořápkou. Většina druhů želv má vápenité skořápky, jen některé druhy vodních želv opatřují vejce pergamenovou, kožovitou skořápkou a vybírají správné místo vyhovující teplotně a vlhkostně, a ještě navíc je skvěle nakladou tak, aby byly uložené v té správné hloubce, aby je nevyčenichal žádný predátor. Místo snůšky pak želva dokonale zamaskuje. Obvykle poznáme, že samice nakladla vejce podle změny v chování. Některé samice jsou před samotným kladením velmi nervózní, pochodují po teráriu sem tam, dělají zkušební vrty. Tato činnost může trvat i více než tři týdny. Někdy snášení a výběr míst urychlíme pokropením. Některé samice si snůšku, nebo lépe řečeno místo kladení, ještě po několik dnů hlídají a odhánějí od něj jiné kladení chtivé matky. Samice želvy mohutné vytvářejí obrovské kupy zeminy, listí a dalšího materiálu, do kterých pak vejce nakladou. Některé želví matky využívají krokodýlích snůškových kupek. Jiné želví druhy musí klást přímo do vody. Využívají jarního rozlivu řek do krajiny a odplouvají s potopou naklást do bahna vejce, která se postupně ve vysoušejícím se substrátu vyvíjejí a mláďata čekají ve vejcích na další rozvodnění toků. Teprve když vejce znovu zaplaví voda, vejce pukají a osvobozené mládě vypluje přímo do toku řeky. Například u karetky novoguinejské i želvy batagurů, které jsou v lidské péči, musíme vejce hodit, ponořit do vody. Když nastane čas líhnutí, vejce praskne a mládě vypluje na hladinu poprvé se nadechnout vzduchu. Mnoho druhů želv má teplotně určené pohlaví. To znamená, že pokud chceme stoprocentní samice nebo samce dáváme krajní možnosti teplot. Například u želv skalních „pečeme“ samice na 32 °C. Některé druhy želv s klimatem střídavým a houpavým v průběhu roku – ať už teplotně, nebo střídáním období sucha a dešťů – potřebují pro nastartování vývoje zárodků a správný průběh inkubace ukončený vylíhnutím životaschopných mláďat v průběhu inkubace hibernaci vajec, nebo kolísání teplot, či „zasušení“ a při líhnutí naopak zkropení vodou. I velikost želvích snůšek se liší, a to nejen podle druhů, ale i podle velikosti a stáří samice. Některé druhy kladou vícekrát do roka po jednom až dvou velkých vejcích, jiné tuto záležitost řeší podle hesla, že v množství je síla. Zkrátka strategie se různí. Největším počtem vajec se pyšní mořské želvy, nejplodnějším plazem celkově je kareta obrovská v Sarawaku (malajská část Bornea), která dokáže za jednu sezonu udělat až 11 snůšek, v každé přes 100 vajec. Celkově to tedy vychází na více než 1100 vajec během necelých 5 měsíců.

Rady pro chovatele: pro začínajícího chovatele je dobré si pro běžné středomořské druhy želv navolit středovou teplotu mezi 26–29 °C, ovšem kluka, nebo holku poznáme až po pubertě. Pokud máme želvy z oblastí střídavých teplot doporučujeme pořídit vinotéku, kde si můžeme teplotu navolit na správné zachlazení vajec. U líhně není důležitý vzhled líhně – postačí polystyrénová krabice se šuplíčky a teplotní čidla, která nám teplotu ohlídají, a pro jistotu raději dvě, kdyby se jedno rozbilo.

Autorka: Nataša Velenská, Zoo Praha

videoInkubace vajec
...
video video

Inkubace vajec

3. 6. 2018
Není krunýř jako krunýř

Krunýř želvy skalní popírá všechny dosud známé zásady týkající se krunýřů suchozemských želv – nejenže není tvrdý jako kámen, ale není ani vysoko klenutý, alebrž je plochý, placatý, a navíc po celý život pružný. Umožňují to částečné chrupavčité náhrady kostí, okénka v kostech karapaxu a velké meziprostory na plastronu s tenkými a zakrnělými kostmi zbývajících částí kostěné části krunýře. Tento druh želvy pomocí dlouhých končetin opatřených drápy po vzoru samá noha samá ruka výborně šplhá i po takřka kolmých stěnách – dalo by se jí přezdívat skalní akrobat. Plochý pružný krunýř umožňuje želvě skrývat se ve skalních puklinách, štěrbinách, škvírách, žádný otvor jí není dost úzký, aby se do něj neprotáhla. Pro zapření v těchto úkrytech používá dvojí techniku: jednak zapření se takřka až do stran vykloubenými předními končetinami a druhak vyboulením měkkého pancíře.

Želvy vodní by naopak měly mít krunýř zploštělý a podlouhlý, aby se jim dobře plavalo, avšak želva amboinská má krunýř naopak vysoko vypouklý. Krunýř matamaty třásnité zase připomíná kámen porostlý vegetací, u klapavců nenajdeme skoro žádný břišní pancíř, jeho redukce umožňuje želvám vysokou míru pružnosti.

Podle tvaru galapážských želv poznáme, jak dosahují na potravu. Želvy pasoucí se na zemi mají typický kopulovitý krunýř, avšak želvy, které se musejí za potravou vytahovat do výšky, nosí báječný patent matky přírody – sedlovitý krunýř, jehož pomyslná hruška sedla, čím je bizarněji vyklenutá, tím umožňuje lepší a vyšší dosah dlouhému takřka žirafímu krku svého nositele. Mimochodem v roce 1875 vyhlásila vláda ostrova Mauritius želvu obrovskou za první chráněný druh na světě.

S tvary krunýřů, krků a hlav souvisejí i lovící techniky různých druhů masožravých želv. Silné čelisti nás upozorňují na rozmačkávání schránek plžů. Nehybná pootevřená tlama s červovitým věčně se kroutícím jazykem kajmanky dravé na číhané je vlastně jen taková metoda mimochodem, aby želva v lovení rybek neodpočívala ani při spánku/odpočinku. Nachytá-li se nějaká rybka na „červíka“ a zakousne se do něj, za chvíli skončí spolknuta v želvím chřtánu. Hlavní technika této želvy spočívá v nočním aktivním lovu. Mnohé vodní želvy loví kořist na způsob vývěvy – vsrknutím. Podtlakem způsobeným prudkým vdechnutím nasají vírovitě, bleskurychle rybu do tlamy. Želva Spenglerova jako by hranatou roboticky vyhlížející hlavou na periskopovitě vysunutém krku s obrovskýma očima připomínala známou postavu mimozemšťana ET. Takto se, tělo kryté podrostem, rozhlíží ve vlhkém pralese po žížalách a jiných bezobratlých živočiších.

Některé želví krunýře jsou až neskutečně pestře zbarvené. Horní pancíř vylíhlých želv pardálích by svým tvarem i zbarvením mohl sloužit jako vzorkovník pro barvení kraslic metodou sgrafity. Želvy hvězdnaté si zase na svém vrchním krunýři nosí noční oblohu a jsou to jedny z mála suchozemských želv s naprosto přirozeným pyramidálním růstem jednotlivých štítků. Želvy žlutočelé bývají skoro celé oranžově zbarvené, podobně jako dlouhokrčka červenobřichá. U některých želv se příroda vyřádila geometrickými vzory pouze na spodní části plastronu, což je případ želvy ostnité. A jiné želvy se spokojí s pomalovanými obličeji a temeny hlav – želva nádherná, želva kubánská, želva amboinská či želva korunkatá.

Rady pro chovatele: Barevnost některých druhů želv můžete sami ovlivnit, dodat sytost správným výběrem krmení – například želatinovým pudingem s přídavkem karotenu nebo alespoň červené želatiny. Neměli byste matamatě a jiným dnovým číhačům z rmutných kalných vod odrbávat krunýř od porostů řas – tím jej můžete poškodit a želvy zbavujete přirozeného maskování. Stejně tak je velmi nežádoucí želví krunýře natírat různými mastmi, aby se leskly. Každá oděrka na krunýři, do které mast vnikne, se může stát potencionálním zdrojem nákazy a vleklých kožních problémů.

Autorka miniseriálu: Nataša Velenská, Zoo Praha

videoNení krunýř jako krunýř
...
video video

Není krunýř jako krunýř

27. 5. 2018
Voda

Všechny želvy mají v přírodě víceméně přístup k vodě, k vodnímu zdroji, pokud v něm přímo nežijí, aby se alespoň jednou za čas mohly zavlažit.

Želvy obrovské na Aldabře ráno luxují svými vysoko postavenými nozdrami rosu. Mnoho pouštních a polopouštních stepních želv si hloubí nory, kde v určité hloubce je také určitý stupeň vlhkosti, a tak vodu dokážou vstřebávat i přes kůži. Mláďata vyhledávají vlhká místa, aby jim dobře narostl a ztvrdnul krunýř. Jakmile u želv ze suchých oblastí naprší, vydají se k loužím a pijí a pijí, takže suchozemské želvy dokážou vypít velké množství vody, která může představovat až 40 % jejich hmotnosti. Zároveň, protože vědí, že napršelo, nemusí již vodu zadržovat v močovém měchýři. Želvy jsou jedněmi z mála plazů, kteří močovým měchýřem disponují, a tudíž mají tekutou moč, kterou mohou vypustit. To se může projevit i v lidské péči, kdy při mytí ubikace, nebo jejím kropení, želvy automaticky močí. Želvy se mohou napít i přes kloaku přímo do močového měchýře, to když potřebují nabrat vodu, například na regulaci ponoru, či na obranu. Velké množství malých druhů vodních želv při chycení vystřelí proud vody přímo z močového měchýře přes kloaku do značné vzdálenosti, a tím predátora vyleká natolik, že želvu pustí a ta bleskurychle zmizí na dně. Při kladení vajec na zvlhčení substrátu si želvy bahenní na slovenské Tajbě naberou vodu do močového měchýře a pak se vydají klást vejce na vinice, která je za lesem a trochu přes kopec vzdálená zhruba 1,5 km od vodní plochy Tajby. Jsou-li po cestě vyrušeny, vodu vypustí, znovu se vrátí nabrat novou a opět se vydají na cestu na snůškoviště.

Velkou roli sehrává i teplota vody, různé druhy vyžadují různě teplou vodu podle místa výskytu.

Převážná většina vodních želv se z vody takřka po celý život nehne, a dokonce v ní i zimuje, buď se dokáže vznášet ve vodním sloupci jako želva bahenní, nebo je zahrabaná na dně a pro tuto naprosto neaktivní část roku přejde na kloakální dýchání, aby se nemusela vůbec vynořovat. To znamená, že přímo z vodního řečiště přejímá kyslík do krevního řečiště. Některé severoamerické želvy zimují doslova v ledu, například mláďata želvy ozdobné. Pokud se vylíhnou v pozdním létě, zůstávají v hnízdě až do následujícího jara ukrytá před nepřáteli a když teplota klesne až na -3 ° C, mláďata zamrznou. Po takovém to zamrznutí projevují jen slabou sotva znatelnou nervovou aktivitu. Během zimy mohou zamrzat/roztávat i několikrát. Podobně se tomu stává i u dospělých jedinců želv rodu Terrapene.

Chovatelská rada: Želvy by měly mít neustálý přístup k misce s čerstvou vodou, postačí však její výměna jednou denně. Suchozemské želvy v mělké misce s vodou při vyšších teplotách odpočívají – zchlazují se a velmi často po projití miskou v ní zanechají trus. Vodní želvy by měly být chovány ve správném teplotním stupni vody, s možností dostatečného a dodatečného vyhřátí na souši. Než želvám v akváriu neustále vodu čistit její výměnou, doporučujeme raději filtry a dopouštění nejlépe odstátou vodou.

Autorka: Nataša Velenská, Zoo Praha

videoVoda
...
video video

Voda

20. 5. 2018
Potrava

Krmení je vždy trochu ožehavé téma. Velmi často slýcháme: „Když ono jim to přece tak moc chutná.“ Je to stejné jako u nás lidí. Ne vše, co nám chutná, je zdravé a prospěšné našemu organizmu, a to na rozdíl od želv jíme nepoměrně více, takže když občas zhřešíme, nemusí se nás to až tak dotknout. Želvy nejedí, aby si „topily“, takže toho spotřebují velice málo. Proto je velmi důležité se na správnou potravu více zaměřit a soustředit. I želvy mají své chutě a upřednostňují určité druhy krmení před jinými. A také mezi želvami se najdou potravní specialisté, například houbožravé želvy dlaždicovité. Ale pozor, houby musí být čerstvé, aby pěkně při kousnutí křuply, jinak se želvám nezavděčíte. Pak mohou být ještě krajové chutě, jako například u želv hvězdnatých, převážně herbivorních, s širokou paletou ovoce a rostlin. Ty upřednostňují červeně a oranžově zbarvenou potravu, například rajčata, pomeranče a vodní melouny, obohacenou o místní kulinářské speciality: v Ramashwaram Island v jižní Indii – Cissus quadranularis, v západním Rajasthanu druhy trav Sporobolus, Dichanthium, Cymbopogon aristida, v okrese Pali zelenec Chlorophytum tuberosum, V Zainabadu, Gujaratu-Ammanu Ipomea aquatica, na Srí Lance mohou semena papájí způsobit mláďatům smrt. A přesto se mezi želvami vyskytují specifické krajové chutě; jsou to například mrtví potkani a ještěři jako lepoještěr pestrý, mušle, šneci, a dokonce jim nevadí ani pití brakické vody.

Rady pro chovatele:

Celá skupina suchozemských želv je býložravá, pochutnávají si hlavně na balastu, což je luční lupení, seno s přídavkem minerálních látek, pro zpestření květy, v zimě míchaný salát z co nejzelenějších listů čínského zelí, kadeřávku či římského salátu (prostě tuhé, zelené listy s trochu nahořklou chutí), nahrubo nastrouhaná mrkev, na níž se tak dobře nalepuje minerální prášek a seno pro lepší trávení. U vodních želv tak jasná situace není. Velké říční želvy mohou být listožravé, například bataguři, želvy diadémové, želvy Smithovy, nebo ovocožravé, třeba orlície bornejské (prosím nezaměňovat, chcete-li je mít dlouho zdravé a snášející kvalitní vejce, z nichž se líhnou životaschopná mláďata). Malé druhy vodních želv obvykle upřednostňují masitou stránku potravy v podobě ryb, speciálních želvích pudingů, žížal, vodních šneků apod. A pak máme ještě skupinu semiakvatických želv, které si libují jak na souši, tak v mělkých vodách či bahništích, podmáčených oblastech, v mokrém podrostovém patře tropického lesa apod. Tyto želvy jsou pod obojí, mají rády jak živočišnou bílkovinu, tak vegetaci a plody. Nesmíme se proto řídit jejich momentálními chutěmi, ale musíme zkusit zjistit, jakou potravu přijímají v přírodě a z toho vycházet v chovu.

Autorka miniseriálu: Nataša Velenská, Zoo Praha

videoVe znamení krunýře: potrava
...
video video

Ve znamení krunýře: potrava

13. 5. 2018
Nohy a rychlost

Nikoliv podle krunýře, ale spíše podle tvarů nohou můžeme rozpoznat z jakého biotopu (životního prostředí) želva pochází a tedy, jakým způsobem jí co nejlépe zařídit terárium (země), akvárium (voda), nebo akvaterárium (voda a souš). Nohy želvy bahenní nám prozradí, že jejich nositelům nedělá problém ani plavání, ale ani pohyb na souši. Typické sloupovité nohy velkých želv nám napoví, že se tito tvorové pohybují raději po souši, i když o velkých želvách se ví, že se rády vyvalují v bahně i ve vodní lázni a dovedou plavat. Díky své mohutnosti se sice obvykle vznášejí jako korky na hladině, ale umí si i aktivně určit směr své cesty. Nohy velkých říčních želv mají veslovitý tvar, avšak mořské želvy a jím podobná sladkovodní karetka novoguinejská mají nohy přeměněné v ploutve, takže se jim při kladení vajec v písku pláží pohybuje velmi těžkopádně, i když ve vodě jsou opravdu ve svém živlu a doslova v ní létají.

Nohy nejenže poukazují na životní prostředí té které želvy, ale také podmiňují rychlost pohybu v daném prostředí a vlastně i potřebu této rychlosti.

Už zmiňovaná želva skalní svými dlouhými končetinami jakoby vykloubenými skutečně zdolá jakoukoli výšku a skálu, a její mrštnost a šikovnost by ocenil i lecjaký horolezec. Podle jistého Ellise je i hodně rychlá. V roce 1967 při pokusu, který zosnoval, naměřil této želvě rychlost 18 m/s. Suchozemské želvy obvykle nemají důvody někam upalovat, jejich krunýř, alespoň u dospělců, je velkou obrannou výhodou, takže ty hbitější jsou jednoznačně vodní želvy. Všechny rekordy drží kožatka velká, která je nejen nejrychlejší a překonává nejdelší vzdálenosti, navíc se také nejhlouběji potápí. Vodní prostředí si zkrátka umí užít se vším všudy. Vzhledem k tomu, že pláže ke kladení vajec si vybírá na jiné půlce zeměkoule, než kde se stravuje, její migrace jsou nezřídka kolem 5000 km (kožatka označená na kladišti na pláži v Surinamu byla později objevena na druhé straně Atlantiku - celkem 6800 km daleko!). Při těchto poutích dokáže vyvinout rychlost až 35 km/h. A do třetice v souvislosti s vodou drží kareta také potápěčský rekord v hloubkovém ponoru. V květnu 1987 Dr. Scott Eckert zaregistroval karetu s vysílačkou u Panenských ostrovů v Karibské oblasti, která se ponořila do hloubky 1200 m. Prý se však tito zdatní potápěči dokážou za chutnými medúzami ponořit ještě o dalších 300 m hlouběji.

Rady pro chovatele: Prostorné terárium je pro želví welfare důležité, ale například želva skalní jej potřebuje spíše vystavěné do výšky s úkryty pod plochými kameny. Oproti tomu želva hvězdnatá svými typickými projevy, například setrváváním po dlouhé hodiny u dna takřka na jednom místě, s občasnou návštěvou krmné plochy a vody způsobuje nervozitu u chovatelů, kteří se domnívají, že nehýbající se tvor rovná se nemocný. Ale nebojte se, je to normální. Tato želva by vyhrála pomyslnou olympiádu v „lenosti“. Pokud ji chceme zastihnout při nějaké činnosti, měli bychom si přivstat, anebo naopak počkat do pozdního odpoledne. K aktivitě ji spolehlivě vyburcuje polití (zvýšení vlhkosti) terária simulující období dešťů. S poklesem teplot se naopak může blaženě celodenně věnovat své nejoblíbenější činnosti – tedy neaktivitě. Průměrná denní rychlost želvy hvězdnaté byla naměřena 0,2 až 0,5 km/hod.

Z chovatelského hlediska nedoporučuji želvy pouštět po bytě z důvodu nezajištění správných teplotních hladin a spíše stresového faktoru z neznámého prostředí a vyjímání z vlastního teritoria terária. V případě venkovního výběhu nezapomínejte na domeček, kde želva může dočerpat potřebnou provozní teplotu a asi vás překvapí vyšlapané chodníčky pravidelných želvích toulek. Ve venkovním prostředí nezapomeňte, že krunýř želvu neomezuje ani ve šplhu přes ohrádku, nebo podhrabání, či dokonce zahrabání v případě želv stepních až do čtyřiceticentimetrové hloubky. Na velikosti terária sice záleží, ale ještě důležitější je rozčlenění terária, výhřevné lampy, odpočinkové a krmné zóny.

Autorka: Nataša Velenská, Zoo Praha

videoNohy a rychlost
...
video video

Nohy a rychlost

6. 5. 2018
Holka nebo kluk – námluvy

Než u želv propuknou námluvy, je dobré si zkontrolovat, jestli se ve skupině nacházejí obě pohlaví. Samci suchozemských želv mají obvykle delší ocas u kořene zbytnělý, neb se v něm ukrývá penis, a ve velké míře i dovnitř prohnutý spodní krunýř, takzvaný konkávní, který jim umožňuje lepší ukotvení na samici při páření. U vodních želv nemusí být délka ocasu tím správným ukazatelem, neb mnohdy mají i samice ocas poměrně dlouhý. Samci některých druhů želv ale to štěstí nemají a jejich břišní pancíř je rovný jako stůl. Příkladem je želva stepní. V tomto případě je samec za samicí při páření v záklonu. Pohlavní dvojtvarost (sexuální diformismus) se leckdy projevuje i odlišným tvarem krunýře. Samci mívají krunýř protáhlý, delší, často jakoby zmáčknutý z boků, zatímco samice mají vrchní pancíř zakulacený s širšími boky a kratší. Pokud se týká velikosti, je situace ještě nepřehlednější. U některých druhů mají obě pohlaví stejně velké krunýře nebo podobně velké. U jiných hrají ve velikosti krunýře samci prim. Například u želv obrovských i sloních mají samci přes 200 kg, s výjimkou samců se sedlovitými krunýři – tam by měla být jako ukazatel vyvýšená pomyslná hruška sedla hned za hlavou – samci spolu bojují, a proto se snaží svého soka převýšit – zatímco samičí hmotnost se pohybuje mezi 70–150 kg. Velikostní rozdíl může však být i obráceně, záleží na vejcích samice – jejich velikosti a délce přípravy a době, než je samice někam naklade. Například vodní želva diadémová se pyšní největším velikostním rozdílem; zatímco samice může mít až 40 kg, sameček se spokojí s pouhým půl kilogramem. Samci želv výběžkovitých mají spodní pancíř opatřený dlouhým lžícovitým výběžkem pod krkem, kterým se snaží jeden samec druhého nabrat jako na bagr a otočit na záda, aby jej tak alespoň na chvilku vyřadil z dění okolo samice. Někteří želví pánové se pro případ námluv oblékají do barevného hávu, kde asi drží prim neobyčejně pestře vybarvený samec batagura kalagura, který si přetáhne přes krunýř světlé pruhy a hlavu má zbarvenou v červené, černé a bílé. Oči batagura basca se zase vybarví do odstínu letního nebe a takto vyfešákovaný se odebírá za samicí. Ani suchozemské želvy nezůstávají pozadu, například samec jedné z nejmenších želv – želvičky proměnlivé – po okrajích a středech krunýřů zoranžoví a na dovršení celé parády si navíc nasadí klaunovský oranžový nos. Samci želv bahenních mají oči oranžové, zatímco samice si libují ve žlutých. Mnoho želvích druhů má teplotně určené pohlaví, na což se přišlo chovem v lidské péči, takže pokud vajíčka dáváme do líhně, můžeme volbou teploty navolit i pohlaví, ale o tom zase až někdy příště.

Rady pro chovatele: Musíme si vlastním pozorováním rozhodnout, jestli ponecháme celoročně samce se samicemi pohromadě. V přírodě totiž želvy mají existenční starosti, které za ně v lidské péči vyřeší chovatel a spolu s pravidelným krmením oplývají samci přemírou energie a „volného času", proto někdy až přespříliš obtěžují samice bez ohledu na období rozmnožování shodné s přírodními podmínkami. Kvůli tomu musíme u některých druhů držet samce zvlášť a jen je na pár chvil až dnů přidávat k samicím. Říjné samice se mohou poznat tak, že chodí s nataženým ocáskem dozadu a široce otevřenou kloakou. Možná, kdybychom měli citlivější smysly, mohly bychom rozpoznat ve vzduchu i vůni feromonů a u vodních želv i hlasové projevy. U želv nádherných a kubánských mají samci na předních končetinách extrémně dlouhé drápky, kterými samici oblažují v okolí hlavy a na krku, a tak jim naštvaná nepřipravená samice neukousne packu, jen drápky. Není dobré nechávat pohromadě různé druhy želv v tomto období, protože něžnost až hrubost namlouvacích rituálů se u různých druhů liší. Samec želvy stepní je přespříliš nadopovaný testosteronem a časovou tísní, takže svou partnerku neomaleně a silně kouše do končetin i hlavy ve snaze jí zastavit pro samotný milostný akt, takže může velmi ošklivě zranit samičky středomořských želv, které jsou uvyklé na pomalé a galantní dvoření.

Autorka miniseriálu i textu: Nataša Velenská, ZOO Praha. Režie: Ivan Stehlík

videoHolka nebo kluk – námluvy
...
video video

Holka nebo kluk – námluvy

27. 4. 2018
Ochrana krku a hlavy

Nejstarší druhy želv žily před zhruba 220 miliony let v období triasu (rod Odontochelys), což z nich dělá jednu z nejstarších dosud žijících skupin plazů (o mnoho více než ještěři nebo hadi). Želvy už tehdy měly krunýře, jen tenkrát ještě neuměly zatahovat krk a jejich čelisti nebyly bezzubé. Želví krk je dlouhý, dokonale ohebný a velmi hbitý, želva jeho pomocí dosáhne i na listy stromů a keřů, může se díky němu rozhlédnout po okolí jako z rozhledny, a poslouží jí také jako opěrný bod (pátá končetina) při otáčení ze zad na břicho. Některým vodním želvám pomáhá při dýchání, aniž by musely opustit bezpečí úkrytu na dně – sloužit i jako šnorchl, želva pomocí dlouhého krku vysune nad hladinu pro nadechnutí jen nozdry.

V současnosti želvy dělíme podle toho, jakým způsobem si chrání krk a hlavu, tedy podle toho, jak stáčejí a zasunují krk. Ty, které krk s hlavou vkládají podél krunýře, tedy mezi vrchní a spodní pancíř se nazývají skrytohlavé a patří k nim pouze vodní želvy, např. dlouhokrčky. Želvy, které zatahují vertikálně esovitě krk do krunýře se nazývají skrytohrdlé a patří k nim všechny suchozemské želvy a většina vodních želv. Navíc některé druhy želv mají na spodním pancíři jeden až dva pružné švy, které jim umožňují dokonalé zaklapnutí, jako když neprodyšně uzavřete konzervu, tato vlastnost se projevila i v jejich jméně – klapavka, klapavec. Většina želvích druhů má v dospělosti krunýř tvrdý jako kámen. Ovšem všechny želvy se líhnou s měkkým krunýřem, protože jsou ve vejci stočené/přeložené – v kulatém napříč a v oválném podélně.

Chovatelská rada: dostatek minerálů, hlavně vápníku, a potravin se správným poměrem vápníku a fosforu. Nejenže vybíráme vhodné krmení s tím správným poměrem vápníku a fosforu, ale rovněž jej sypeme minerálním přípravkem, v zimním období nejlépe na nastrouhanou mrkev – oranžová barva (celá barevná paleta od žluté přes oranžovou až po červenou) má pro suchozemské býložravé želvy obzvláštní přitažlivost typické barvy zralých plodů a květů, takže ji želvy vyhledávají, a navíc se na tenké plátky minerální prášek dobře přilepí.

Autorka: Nataša Velenská, Zoo Praha

29. 4. 2018
Podívejme se jim na zoubek

Žádná současná želva nemá zuby, ale to neznamená, že vás nedokáže pořádně kousnout, nebo alespoň štípnout rohovinovým zobákem, který může být u některých druhů nejen zahnutý, ale i ostrý. Zrohovatělé čelisti jsou dostatečně ostré, aby překously velkou mrkev, ukously tvrdou slupku melounu, nebo ji alespoň ostrouhaly, podle toho, jak jsou utvářené. Kajmanka supí, která na první pohled může připomínat pochodující obrovskou tlamu se silnými čelistmi dokáže stisknutím těchto čelistí ucvaknout nepozornému chovateli článek prstu na ruce, nebo u nohy a prý dokáže svým stiskem překousnout i násadu od koštěte. Želva chiapaská se podle místních indiánů prý dokáže prokousat ven dokonce i z krokodýla. Ačkoliv želvy nemají zuby, jejich silné čelisti a pevný stisk jim umožňují uchvátit jakoukoliv kořist, ať již z rostlinné či živočišné říše.

Želvy si ovšem potravu v tlamě nerozmělňují. Potřebují si ukousnout jen takové sousto, které jsou schopné naráz spolknout. Větší kus musí vydávit, přidrží si jej pomocí nohou a pak kus odkousnou, utrhnou, nebo ubrousí na požadovanou velikost. Pasoucí se želvy obvykle procházejí krajinou, zbytečně u potravy neotálí, letmo odkousnou kus listu, stébla (rostliny, keře, stromy jsou pevně ukotvené v zemi), nebo spadaného ovoce a pokračují v cestě. Nikdy si nevypasou místo dohola, ale ponechají rostlinu natolik neporušenou, aby se k ní mohly při dalším okruhu vrátit, aby jim poskytovala potravu/dávala úrodu po celý rok.

Péče o zobák: neměli bychom želvám zbytečně potravu krájet, aby si již nemusely samy odkusovat a nabízet příliš měkké ovoce ve větší míře. U sena bychom měli před podáním upravit délku stébel střiháním, řezáním, krájením, aby želva náhodou nevcucla celé dlouhé stéblo (mnohdy přes půl metru). Rovněž sépiové kosti pomáhají želvě udržovat zobák ve vhodné velikosti. Měkká a na bílkoviny vydatná strava u suchozemský žel zapříčiňuje nadměrný růst zobáku do té míry, že je vlastně jako krájecí nástroj k nepotřebě. Pokud chceme provádět korekci délky zobáku, musíme si naprosto uklidněnou želvu položit do klína, nejlépe na nějaký hadr (želví obranou je kálení a močení), pak pevně chytit do jedné ruky krk a druhou opatrně pilníčkem zobák obrousit nebo kleštičkami na nehty jej opatrně a zlehka ostrouhat. Pokud si sami na takovouto "operaci" netroufnete, obraťte se raději na veterináře.

Autorka: Nataša Velenská, Zoo Praha

videoPodívejme se jim na zoubek
...
video video

Podívejme se jim na zoubek

15. 4. 2018
Krunýř

Ačkoliv rozeznáváme na tři sta druhů želv, o poddruzích ani nemluvě, přesto k jejich největší a nezaměnitelné charakteristice patří KRUNÝŘ. Co je vlastně takový krunýř? Úplně laicky řečeno tvoří jej hrudní koš, neboť žebra společně s páteří jsou přirostlá ke kostěné vrstvě, a protože kost je poměrně měkký materiál, svrchu má krunýř jako ochrannou vrstvu rohovinové štítky. Rohovina je tvrdý materiál, z kterého jsou utvořeny i naše nehty, takže to, co my cítíme na nehtu, želva cítí na krunýři. Uvnitř hrudního koše jsou ukryté kosti hrudního a pánevního pletence a rovněž všechny vnitřní orgány. Přibližně padesát kostí se podílí na tvorbě hřbetního štítu, zvaného karapax, u většiny želvích druhů. Tyto kosti se těší ochraně obvyklých 26 rohovinových destiček. Oproti tomu břišní štít, zvaný plastron, mívá pouhých 11 kostí s 12 destičkami. Některé želvy s měkkým krunýřem a mořské želvy s kožovitým krunýřem mají počty kostí redukovány a štítky jsou nahrazeny kůží. Krunýř želvy se při poranění dokáže regenerovat, má úžasnou znovu obnovovací schopnost, nejprve zranění překryje, zaroste kostí, pak přichází na řadu opět rohovinová vrstva.

Letokruhy na krunýři želv neodpočítávají želvě stáří, ubíhající roky, jsou to vlastně přírůstky, takže teoreticky dokáže želva v průběhu jednoho roku při střídání delších pauz půstu s dostatečně dlouhými obdobími přijímání potravy "vyrobit" letokruhů v průběhu jednoho roku několik. Naopak známkou opravdového stáří je vyhlazený krunýř. U některých druhů vodních želv se "svléká" v průběhu růstu horní vrstva rohovinových štítků, které pak v podobě "nehtíků" plavou na hladině, např. u želv nádherných.

Chovatelská rada: Aby krunýř dobře narostl bez pyramidálních zvednutí štítků a nebyl boulovitý, je třeba želvě zajistit noční vlhkost přiměřeně vysokou vrstvou vlhkého, mokrého substrátu podpořenou nočním úkrytem – stačí papírová krabička, kůra, nebo něco podobného. Vhodné krmení má rovněž vysoký podíl na správně tvarovaném krunýři.

Autorka: Nataša Velenská, Zoo Praha

videoKrunýř
...
video video

Krunýř