Režijní dvojice Zuzana Kirchnerová a Tomáš Bojar dokončila pětidílný dokumentární seriál o skupině mentálně postižených, kteří opouštějí ústav v moravském Šternberku a učí se za jeho zdmi žít svobodnější a důstojnější životy. Seriál nabídne velmi silné, autentické a často i zábavné příběhy, které si širší veřejnost s postiženými běžně nespojuje. Diváci mají možnost sledovat napínavé, hravé, dojemné i vtipné dokudrama o cestě za plnohodnotným životem a (ne)obyčejným štěstím. „Kdo neuvidí, nebude vědět, jak obrovský potenciál v sobě může člověk skrývat,“ říká dramaturgyně pořadu Magdalena Bittnerová.

Seriál, který vznikal mezi lety 2013 a 2018, reflektuje proces deinstitucionalizace systému péče o lidi s postižením. Ten v České republice započal už před několika lety a jeho cílem od počátku bylo, aby v ústavech nadále zůstávali jen ti jedinci, kteří mimo ně žít nemohou. Zuzana Kirchnerová a Tomáš Bojar nicméně neusilují o povšechnou analýzu této složité problematiky a jejích politických, sociálních či ekonomických aspektů. Všechny obecnější otázky se v seriálu spíše nastolují skrze poutavé příběhy Petra, Žanety, Pavla a dalších protagonistů. Ty se totiž v čase vyvíjejí natolik zajímavě a překvapivě, že si dokáží získat pozornost i takových diváků, kteří sociální témata jinak spíše ignorují. „Podstatné pro nás bylo ukázat zajímavé postavy, s nimiž se divák rád ztotožní a bude jim fandit na jejich napínavé cestě za svobodou. Snažili jsme se udělat seriál co nejosobnější a vyhnout se v tom všem obvyklým klišé, která bývají v zobrazení těchto lidí využívána, tedy hlavně falešnému soucitu a lacinému humoru,“ říká k tomu režisérka Zuzana Kirchnerová.

Tomu odpovídá jak civilní filmová řeč, postavená především na nenásilném, empatickém pozorování, tak i střihová skladba, tvořivě využívající postupy hrané kinematografie. Výsledkem je díky tomu autentický a přitom velmi zábavný vhled do života několika lidí, kteří po třicítce opouštějí jedno z největších zařízení sociálních služeb na Moravě a postupně zjišťují, jaký život mohou žít „tam venku“. Diváci v tom s nimi mohou nejen sympatizovat a těšit se, jak se jejich osudy s každým novým dílem vyvinou, ale mohou také o jejich dosavadním životě i o jejich dalších šancích hlouběji přemýšlet.

Mohou si tak například uvědomit, že i mentálně postižení touží po lásce, uznání, přátelství, práci či vlastní klidné domácnosti, že i oni mají své ambice, strachy a naděje. „Seriál podle mě celkem přesvědčivě ukazuje, že všichni naši protagonisté se od běžné populace ve výsledku zas až tak moc neliší, a to jak v dobrém, tak i v tom špatném. Nejsou to nějací podivíni, kterých bychom se měli bát, izolovat je a vyhýbat se jim. Naopak jsou to lidé, kteří s menší či větší podporou mohou být našimi sousedy, kolegy v práci, nebo kteří vedle nás třeba mohou v létě plavat na koupališti,“ dodává Kirchnerová. Oba režiséři doufají, že by se i díky tomuto seriálu mohlo znovu otevřít důležité téma, které je v rámci celospolečenské diskuse pořád spíše okrajové.