O filmu
O Marhoulově záměru slavnou knihu zfilmovat zpočátku věděl jen právník Petr Ostrouchov a kameraman Vladimír Smutný. První oficiální informace byla zveřejněna až ve chvíli, kdy se po mnoha peripetiích v roce 2010 podařilo koupit autorská práva.
Ve spolupráci s osmi dramaturgy pak následovalo tříleté martýrium psaní postupně sedmnácti verzí scénáře, provázené mnoha pochybnostmi. „Byly okamžiky, kdy mě zavalil pocit, že to nedokážu, že jsem si na záda naložil moc,“ přiznal Václav Marhoul.
Klíčový impulz, motivaci do další práce a potvrzení kvality scénáře přineslo v květnu 2013 udělení Zvláštního uznání poroty v rámci vyhlášení vítězů scenáristické ceny ScripTeast / Ceny Krzysztofa Kieślowského na festivalu v Cannes. Úspěch o to cennější, že o zisk prestižního ocenění každoročně usiluje kolem 400 scénářů z celé Evropy, z nichž je vybráno deset až dvanáct nejlepších.
Kde se točilo
Součástí příprav filmu bylo zhruba osm tisíc kilometrů, které Václav Marhoul během tří let najezdil po Polsku, Ukrajině, Česku a Slovensku s cílem najít vhodné lokace.
„Předtáčky jsme udělali ve fantastických lesích v Ralsku, pak jsme se přestěhovali na tři neděle do Volyňské oblasti na Ukrajině, nějakých pět kilometrů od běloruských hranic. Je to takový bohem opuštěný kraj. První klapka padla v ukrajinské Volyni ve vesnici Svalovičy. Natáčení pokračovalo v dalších 6 etapách postupně na Slovensku (vodní mlýn v Tomáškovu) a v České republice (Brno, lesích kolem Českého Krumlova, Národní rezervace v Ralsku, Národním parku Šumava, vojenském areálu Boleticích), poslední se uskutečnilo v červnu roku 2018 v polském městě Świebodzice.“
Nejnákladnější scény Václav Marhoul točil ve vojenském újezdu v Boleticích. Odehrávají se tam scény, kdy vesnici napadne ke konci druhé světové války skupina kozáků. Za vojenský újezd by těžko hledal náhradu. „V nějakém pralesu nebo národním parku vám takové natáčení nikdo v životě nedovolí,“ dodává Marhoul.
Jak se točilo
Děj filmu se točil chronologicky: „I když to není obvyklé, důvod je jasný. Hlavní roli hraje malé dítě a jenom takhle dokáže sledovat vývoj příběhu i svojí postavy. Pomáhá to psychologii filmu a navíc Péťa se opravdu během natáčení vyvíjel a měnil. Neříkám, že každý den je nějaká zjevná změna v jeho obličeji, mění celý.“
Nabarvené ptáče je po realizační stránce v mnoha ohledech výjimečný film, což dokládá nejen 105 natáčecích dnů, ale i rozhodnutí natočit jej černobíle ve formátu Cinemascope a na 35 mm negativ.
Proč se ve filmu mluví novoslovanštinou?
Ve filmu se hovoří takzvanou favorizovanou novoslovanštinou, která byla s pomocí docenta Merunky z Karlovy univerzity uměle vytvořena pro film. Novoslovanština je jazyk, který jinak vůbec nikde neexistuje a nikdo s ním nemluví. Ale přesně vystihuje ono podivné nářečí, které Jerzy Kosiński popisuje ve knize. Všude, kde se film bude promítat, bude titulkovaný. Podle režiséra to ale zase nebude žádná tragédie, protože ve filmu je minimum dialogů.