Louskáček

Rudolf Nurejev je především taneční ikonou 20. století. Byl ale také choreografem, který s velkým pochopením vytvářel vlastní choreografické redakce především děl klasického romantického repertoáru, s nimiž se důvěrně seznámil ještě jako leningradský student a pozdější sólista tehdejšího Kirovova divadla. Jde především o Minkusova Dona Quijota, Čajkovského Labutí jezero nebo Louskáčka. Všechna díla, která přivedl na svět geniální francouzský choreograf Marius Petipa, který působil v Rusku.

Nurejev je pochopitelně upravoval podle toho, jak je jako tanečník cítil i tančil, ale zároveň se je snažil více posunout směrem k modernějšímu vnímání divadla. Řada úprav má své kořeny už v 60. letech minulého století, ale plně se mohly rozvinout až v 80. letech, kdy se stal uměleckým šéfem Pařížské opery, kde také našel pro své vize vynikající tanečníky a optimální podmínky k práci.

Jedním z nich byl i Manuel Legris, který je od roku 2010 uměleckým šéfem baletu Vídeňské státní opery. Od doby, kdy nastoupil, uvedl už dvě Nurejevovy choreografické verze slavných baletů. Nejprve Dona Quijota a v roce 2012 i Louskáčka. A nejen s věrností ke stavbě tanečních čísel a kroků, ale také k celkovému duchu díla.