Jak se vypořádala s případy cílené likvidace politických vězňů ve vykmanovském lágru česká justice? Dokumentárním snímkem K. Vlachové připomínáme důsledky komunistického státního převratu v únoru 1948 (2002)
Už v roce 1947 rozpoznal Churchill nebezpečí hrozící demokratickým státům z Východu - a jako první začal hovořit o tzv. "železné oponě"... 25. února 1948 odstartoval proslulý "Vítězný únor" v naší republice zánik demokracie na dlouhých jedenačtyřicet let. Následovala smrt Jana Masaryka, popravy gen. Píky a dr. Milady Horákové a pronásledování mnoha dalších, zejména hrdinů pohraničního i domácího odboje. Kdo nechtěl riskovat mnohaleté vězení, ten se pokusil (často!) o nejistý útěk přes hranice. Mnozí z těchto československých občanů přešli úspěšně na Západ. Jiní však byli v hraničním pásmu zastřeleni, další skončili ve vězení nebo v INP. Režim v československých koncentrácích svou brutalitou údajně překvapoval i sovětské poradce... Mladý dělník Jaroslav Lukeš byl v roce 1949 odsouzen (za zběhnutí z vojenské prezenční služby a pokus o překročení hranic) na 14 let těžkého žaláře. Výkon trestu vykonával na Jáchymovsku, v nelidských podmínkách uranových dolů na lágru "L", který vězni nazývali táborem "likvidačním". V tzv. VĚŽI SMRTI byla "linka konečné úpravy uranové rudy" pro atomovou velmoc - SSSR... Mnoho jáchymovských vězňů se tehdy pokoušelo o útěk, ale většinou byli okamžitě zastřeleni nebo brzy dopadeni (a vráceni zpět do tábora). Začátkem 90. let (minulého století!) byly v Archivu Ministerstva vnitra nalezeny důležité dokumenty útvaru JEŘÁB, popisující pokus o útěk politického vězně Jaroslava Lukeše a zásah a následné povýšení bachaře Bohumíra Vlačihy, kterému vězni přezdívali "hezoun". Útěk J. Lukeše se odehrál v prosinci 1951. Příslušník SNB Vlačiha, který uprchlého vězně pronásledoval, mu nemířil na nohy, ale rovnou na tělo. Prostřelil mu plíce a poté - když už bezmocný J. Lukeš ležel na zemi a naříkal - ho ještě (v rozporu i s tehdy platnými právními předpisy) střelil znovu, tentokrát do hlavy. (Neodborně se tomu říká "dorážka" od slovesa dorazit někoho). Poté, co Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu případ prošetřil, sdělil vyšetřovatel B. Vlačihovi obvinění a Okresní státní zástupce v Karlových Varech B. Vlačihu žaloval. Nikoliv však za pokus o vraždu nebo za trestný čin vraždy, ale za ublížení na zdraví a porušování pravomoci veřejného činitele. V roce 1996 poskytl B. Vlačiha České televizi obsáhlý rozhovor (za odvysílání v pořadu Nadoraz režisérka Vlachová obdržela ocenění Českého literárního fondu a Filmového a televizního svazu). V roce 1997 vynesl Okresní soud v Karlových Varech rozsudek: pro B. Vlačihu 3 roky nepodmíněně. Vlačihova advokátka se odvolala. Státní zástupce nikoliv. Krajská státní zástupkyně v Plzni pak v dalším kole žalobu překvalifikovala na žalobu o pokus trestného činu vraždy. V roce 2002 vynesl senát Krajského soudu v Plzni rozsudek: žalovaný skutek se sice stal, ale vše je již promlčeno, trestní stíhání se nekoná...! Jaroslavu Lukešovi a ostatním bývalým politickým vězňům zbyl kromě trvalých zdravotních následků jen trpký pocit, že ani jeden z bachařů bývalých koncentračních lágrů na Jáchymovsku nebyl odsouzen... |
Co na to odborníci? Vyšetřovatel ÚDV plk. A. Rázek tvrdí, že tento proces ukazuje, že nejsme dosud právním státem (a ještě dlouho nebudeme). Ústavní soudce JUDr. A. Procházka řekl na kameru, že Krajský soud v Plzni vůbec nevzal v úvahu skutečnost, že součástí našeho právního řádu jsou i mezinárodní úmluvy o lidských právech - a v návaznosti na to i zákon 198/93 Sb., který jasně hovoří o tom, že takové zločiny z období let 1948-1989 se nepromlčují... Nejvyšší státní zástupkyně JUDr. M. Benešová v závěru pořadu konstatuje, že Krajský soud v Plzni změnil vůli zákonodárce a že s rozsudkem soudu nemůže souhlasit - nicméně, že tento soud byl konečný (ani ministr spravedlnosti už jej nemůže změnit)... |
V dokumentu jsou použity úryvky z pořadů: Jáchymovské peklo, Jáchymovská stigmata, Bez milosti, Tady a teď - 27. 6. 2000. Pořad připravila režisérka Kristina Vlachová v dramaturgii Zity Drdové. |