Rozhovor s Vilmou Cibulkovou
S režisérem Janem Hřebejkem jste se sešla už při práci v Divadle Pod Palmovkou, kde režíroval. Jak vnímáte rozdíl mezi jeho divadelní a filmovou režií?
Vnímám ten rozdíl asi tak, jaký je rozdíl mezi filmovou a divadelní režií. (smích) Protože když Honza nastoupil do divadla, tak to byla vlastně jeho první divadelní režie, dělali jsme Valmonta, nádhernou hru, a tam jsem byla tak trochu, když se přiznám, králem já. Protože my jsme mu pomáhali ztvárnit to dílo a umět se vyjadřovat divadelními prostředky. Ale pak, když jsem s ním začala dělat film, tak tam byl pánem on a fackoval mě po hlavě, páč já neustále mluvím divadelními prostředky (smích), a neumím, nebo mi prostě dělá větší potíž zkáznit veškerej projev tak, aby nám z toho divadlo nečumělo…
A co je vám bližší, divadlo nebo film?
Já mám ráda jistě obojí, ale jak říkám, obě mají tak rozlišné kvantum prostředků k tomu, jak se vyjádřit a jak postavu uchopit… Obojí mám ráda, ale přiznám se, víc divadlo…
Jak se vám hrál manželský pár s Jardou Duškem?
No, mně se hrálo, jako kdybychom byli už těch patnáct let manželé. (smích) Protože částečně jsem byla tím manželstvím s Jardou Duškem unavená, částečně jsem tam měla možnost se zasmát, hodně zasmát, a častokrát jsem měla co dělat, abych se prosadila, jako manželka, a vetkla se mezi jeho slova a přehršel jeho slov a pohybů. (smích) Takže úplně jako v manželství.
Myslím si, že on příliš neustupuje od své otcovské role, když má hrát otce, opravdu… (smích) Protože ve chvíli, když jsem ho viděla s batůžkem na zádech, kdy přiběhl téměř na každé natáčení, i když netočil, a neustále vlastně mluvil o tom, co manželka Ivetka, co děti, jakým způsobem pracuje s cizími dětmi, jakoby to byly jeho děti… Já si myslím, že on je opravdu takovej. Prostě krásnej…
V Pupendu máte scénu, kdy jste v rouše Evině. Nahota vám asi problémy nedělá…
Já nejsem v rouše Evině, já jsem v rouše Vilmině, když už… (smích) Nahota mi dělá veliký potíže, nejvíc před sebou sama. Ve chvíli, kdy se schovám za roli, tak už to tak veliký problém není. Prostě jsem to pojala tak, jako že to tam asi musí být. Samozřejmě nevím, jak to vypadá vcelku, musím se oprostit od toho, že si musím odmyslet názor diváka (smích). Šla jsem do toho s vírou, že to tam musí být.
Provozovala jste někdy pupendo nebo někdo na vás?
Pupendo jsem si vyzkoušela až ve filmu, ale bylo to příjemný… (smích)
Jak jste prožívala 80. léta, dobu, kdy se film odehrává?
No, to je opravdu příznačné, protože mně bylo přesně tolik, kolik bylo ve filmu mým dětem. Trošku z jiného úhlu, protože jsem venkovan, a ve srovnání s městem těch informací bylo méně, ale i tak si myslím, že v těchhle jalových letech se děti v přístupu ke světu a ke všem možným "ismům" nijak neliší.
Pupendo má slogan "Poselství budoucím generacím". Jaké je to vaše?
Já bych o žádném poselství nemluvila, já bych jenom řekla: Připomínejte, připomínejte tu dobu dál, a často…