1. máj Praha
Takový První máj, jaký byl ten v roce 1968, Praha přes dvacet let nezažila. Průvod se nekonal tradičně na Václavském náměstí, které bylo rozkopané, ale přestěhoval se na Příkopy a trval přes pět hodin. V podstatě nešlo o tradiční organizovanou manifestaci, ale v mnoha případech se jednalo o spontánní účast Pražanů, kteří se, jak psala dobová média „volně procházeli kolem tribuny a zastavovali se na „kus řeči“ s vedoucími státníky,“ netypické byly i různé nápisy, hesla psaná i skandovaná nebyla předem odsouhlasena organizačními štáby, ale projevovaly se v nich aktuální politické nálady i snahy o vtip a recesi. Podobně to vypadalo i na dalších místech republiky. O to strojeněji a nudněji působily televizní záběry z hlavních měst socialistických zemí, zejména pak z Moskvy. První máj vyvolal u domácích konzervativních komunistů a čelných představitelů NDR, Polska, Bulharska a Sovětského svazu zděšení. Nešlo jen o to, že se z davu ozývala také kritická hesla a zesměšňující slogany, že „strana neměla průběh pod kontrolou“, a že se funkcionáři chovali k občanům jako by jim ti byli rovni, ale především o masovou účast, která nebyla povinně vymáhána a sledována. Tato spontánnost a ochota podílet se na veřejném projevu byla považována za svým způsobem plebiscit o reformách. První máj v Československu byl varováním, že situace v této zemi se, z pohledu vedení pěti členských států Varšavské smlouvy, bude jen zhoršovat.