Přepis mluveného slova

Miroslav Horníček: Milí mladí přátelé, já vím, že slova jsou slabá proti skutkům, které se daly do pohybu. Ale já bych vám chtěl říci, že lidský život není mince, kterou je možno vrátit nebo zahodit jenom proto, že se nám zdá být falešná, jenom proto, že se nám zdá být bez hodnoty ve světě, který se snaží určité hodnoty popřít.

Je strašné, dostane-li se mladý člověk, kterýkoliv mladý člověk, do situace, kdy řeší onu základní otázku, zda být, či nebýt. Ty tam jsou doby Shakespearova světa, kdy bylo možno Čechy, malou neznámou zemi, položit na břeh moře, a kdy bylo-li v jedné zemi cosi shnilého, netýkalo se to zemí ostatních. Tento svět je celek už jednou provždy a jeho tragédie jsou tragédiemi všech, celek nedělitelný tak jako svoboda, tak jako život.

A já nemohu opakovat než slova básníka, který vám řekl, že kdokoliv vztáhne ruku na život svůj, vztahuje ruku na život kohokoli, každého a všech. Já vám to říkám jako syn této země hrdý na to, že vlastnosti už zasuté se v loni znovu objevily živé a žijící. Hrdý na to, že poměr mezi zdravým a nezdravým v této zemi je výborný v prospěch zdraví. Hrdý na to, že nejlepší síly této země se srocují, aby v zdánlivém a přetěžkém klidu posouvaly metr po metru hraniční kameny svých jistot a práv na místa jim příslušející.

Prosím vás, mladí lidé, pomáhejte v tomto úsilí a nepřidávejte na tuto cestu kameny, které by už provždy trčely na místech nepravých. Kameny s nimiž hnout by nebylo v lidských silách. Kameny náhrobní. To vám říkám jako syn této země, a jako otec chlapce, kterému je taky 21 let.

Luděk Pachman: Ještě nikdy, opravdu nikdy, se mi nemluvilo tak těžko jako v této chvíli. Obracím se na několik mladých lidí, které vůbec neznám. Obracím se na vás s naléhavou prosbou, abyste nepokračovali v činu, jehož mravní hodnotě se neskonale obdivuji, a který v celé naší historii nemá vůbec obdoby.

Věřte mi jedno. Nejde mi v této chvíli opravdu jen o vaše životy, třebaže život je věc nesmírně vzácná a nedá se ničím nahradit. Jde mi ale skutečně především o úspěch, o vítězství toho, co chcete vy i já. V listopadových dnech jsem byl mezi vámi, byl jsem na Filosofické fakultě, byl jsem i na několika dalších fakultách. Věřím proto, že znáte dobře mé názory. Víte, že stejně jako vy bych už nemohl žít jinak, než jak to chceme od ledna. Že odmítám trpně se přizpůsobovat dnes ve všech pádech skloňované realitě, že stejně jako vy věřím v tvůrčí neklid. Současně jsem ale pevně přesvědčen i o jednom. Že nejvyšší lidské ideály lze naplnit jenom společným úsilím čtrnácti milionů lidí v této zemi a mnoha dalších milionů v jiných zemích.

Vy se určitě cítíte vázáni svým slibem. Chci vám říci jedno, nesplnění tohoto slibu nebude zbabělstvím. Žít pro opravdu velkou myšlenku je často mnohem víc, než pro tuto myšlenku zemřít. Je určitě nad lidské síly chtít vás několika slovy přesvědčit. Proto vás chci poprosit o jedno, spojte se se mnou, přemýšlejme spolu. A dovolte mi také, abych se s vámi podělil o ty skutečnosti, které vy snad neznáte. Vy dobře víte, že vás nezradím, že vás nezradím ani v této, ani v žádné jiné těžké chvíli.

Moje svědomí by mi opravdu nedovolilo vás odvracet od vašeho plánu, kdybych jenom na vteřinu připustil možnost, že naše věc bude bez zoufalých činů ztracena. Vy patříte ke generaci, která už největší část svého života bude opravdu žít ve společnosti podle našich představ. Jenomže bez lidí tak krásného a čistého charakteru, jako jste vy, bez vašich životů tuto společnost asi vůbec nelze uskutečnit.