Režisér Václav Křístek: V lese vás vždycky napadnou užitečnější myšlenky, než ve frontě na D1

Co Vy a tramping? Jaký máte vztah k tomuto českému fenoménu?

Abych se přiznal, pocházím z trochu jiného subkulturního okruhu: my jsme své kytary velmi často zapojovali do zesilovače. Můj vztah k trampům byl ale vždycky kladný – tím nejhlubším pojítkem byla určitě láska k přírodě a české (a moravské, slezské i slovenské) krajině. A vždycky mne fascinovalo, jak se jí zmocňovali pojmenováním míst – další mně blízká vrstva vnímání krajiny.

Změnil se nějak Váš vztah k trampingu po natáčení cyklu?

Objevil jsem spoustu hrozně fajn lidí, spoustu míst a začal si ještě víc vážit toho, čeho si váží oni. Ale už nechci mluvit v kategorii já – oni. Dělal jsem ten cyklus jako jeden z nich (však jsme většinou vousatí dědci).

Co Vás na komunitě trampů nejvíce překvapilo?

Jak byli mnozí z nich na počátku ostražití a nedůvěřiví – tramping se svou podstatou příliš nesnese s masmédii. A jak pak brzo nedůvěra zmizela a my se zcela bezprostředně stali jedněmi z nich. Je ale potřeba říci, že Fedor – autor scénáře – je starý tramp, tak nám všude otevíral dveře.

V minulosti jste se režijně podílel na cyklu Fenomén Underground. Jaké jsou souvislosti, podobnosti a rozdíly mezi zástupci undergroundu a trampy?

Natočil jsem i druhou polovinu seriálu Bigbít. Takže cyklus o trampech je pro mne logickým pokračováním mapování vyhraněných subkultur za minulého režimu. Všechny tři komunity se navíc často prolínaly, bigbíťaci a trampové vypadali v 70. letech v podstatě stejně: zelené bundy, džíny, dlouhé vlasy a vousy. A každý bigbiťak byl někdy na vandru (a skoro každý tramp asi na rockovém koncertě). Společným znakem byla snaha vytvořit si a uchovat vlastní svět, ve kterém se dalo žít. Každý podle sebe, ale všichni taky v hospodách IV. cenové kategorie.

Jaké setkání nebo místo z natáčení cyklu na Vás udělalo největší dojem?

Krásných setkání a nádherných míst bylo hodně. Kdybych jmenoval jedno, bylo by to nespravedlivé vůči těm ostatním.

Jak vidíte budoucnost českého trampingu? Zanikne, nebo se transformuje do nového typu komunitního života?

Časy se mění, svět už není, co býval – v dobrém i zlém. Ale dokud si nezničíme naši tak neuvěřitelně rozmanitou krajinu, budou do ní lidé vyrážet, aby si odpočinuli od civilizace. V lese vás vždycky napadnou užitečnější myšlenky, než ve frontě na D1.

Jak probíhá natáčení u takto nezmapovaného tématu? Předpokládám, že jste asi museli často zasahovat do scénáře…

Fedor napsal scénář jako téměř vědecký manuál: však z něj chce vytěžit knihu. Drželi jsme se témat a vyráželi na předem domluvená místa, kde se konaly potlachy, setkání, nebo jen sezení u ohně a tam už jsme se přizpůsobovali náladě a atmosféře. Podoba každého dokumentu ale vzniká až ve střižně, nikdy se dopředu neví, co život přinese.

Jaká je ambice projektu Zvláštní znamení touha? Vnímáte jej jako splátku určitého dluhu, který vůči tak zásadnímu fenoménu, jakým je tramping, máme?

Cyklus je – jak doufám - splátkou určitého dluhu. Ale jen splátkou. Nejde ten dluh zaplatit celý a jednou provždy. K mé lítosti jsme kvůli časovému limitu nemohli zmapovat ještě víc osad, příběhů, míst a krajin, ale to by byla práce ne na tři, ale na třicet roků.