Fedor Skotal: Ostatně jsem šťasten, že jsem tramp

Kde jsou kořeny českého trampingu? A do jaké míry jde o národní fenomén?

Dějiny trampingu jsou vlastně dějinami českého národa za uplynulých sto let. Je v nich vše – nabytá svoboda i její opakovaná ztráta, prosperita i krize, budování a zapomínání demokracie, drobné lidské osudy, selhání, kolaborace, ale i velká hrdinství. Tramping se totiž některým ze způsobů dotkl každého z nás. Je tady s námi už sto let. Ty pramínky vedoucí ke vzniku tohoto fenoménu se stékaly, na počátku minulého století zde byl významný vliv skautingu, amerického hnutí Woodcraft E. T. Setona, kupodivu i křesťanské YMCA, kterou za první světové války poznal v USA T. G. Masaryk a po vzniku republiky ji k nám pozval. Mladí američtí křesťané k nám přinesli sporty, které jsme neznali, např. basketbal, ale i informace o americké historii a reáliích. Byl zde vliv němých filmových kovbojek s Tomem Mixem a dalšími hrdiny, Londonových románů… Ale především jakýsi národní romantismus. Vidím souvislosti až k romantikům typu K. H. Máchy, který ostatně už také jezdil stopem – formanskými potahy. Tramping je československý endemit jaksi nepřenosný jinam. Je na všech kontinentech – ale zanesli ho tam krajané. Emigranti, ti poúnoroví, i nejpočetnější skupina exulantů po srpnu ´68. Ale týká se to jenom jich, jejich děti jsou až na výjimky Američané, Australané, Kanaďané… Krajané v zámoří se domluvili, že vůbec poslední celosvětový potlach bude v americkém Texasu v roce 2018. Sto let od vzniku Československa, krajané žijící ve světě to vnímají zvláště citlivě. A padesát let od jejich většinového odchodu do exilu. Má to jednu okolnost – jestli se dožijí. Jestli ten potlach bude mít kdo připravit.

Do jaké míry je fenomén českého trampingu zmapován (odbornou literaturou, dokumentárním filmem, atd.)? Vnímáte cyklus Zvláštní znamení touha jako splátku určitého dluhu, který v této oblasti máme?

Existuje jediná souhrnná literární práce, Dějiny trampingu Boba Hurikána z roku 1940. Po listopadu začaly vycházet práce regionálních historiků a badatelů, které se ale týkají toho kterého regionu a rozhodně jich není mnoho. A také je zde nedoceněná práce autorů Waice a Kossla Český tramping 1918 – 1945. Právě v tom je náš dokumentární televizní cyklus ojedinělý – shrnuje na daném prostoru století trampingu i se všemi průvodními jevy a disciplínami. Natočili jsme mnohem víc materiálu, než se dalo použít a já doufám, že se k nim ještě Česká televize vrátí. Dostal jsem také velkorysou nabídku od významného pražského nakladatelství a začínám předělávat televizní cyklus do knižní podoby. Kniha by měla vyjít příští rok.

Jak vidíte budoucnost trampingu? Vydrží v nezměněné podobě, nebo se budou trampové transformovat do jiných typů subkultur?

Tramping se celou dobu své existence mění, vyvíjí. Ten prvorepublikový je na první pohled trošku módní, operetní, bezstarostný… Byl ale i politický, v jeho řadách lovili národovci, komunisté i čeští fašisté. Tramping byla významná společenská síla a významný elektorát voličů. Jaksi to nepochopili komunisté po Únoru – tramping je dodnes většinově dělnický, proletářský. Jenže komunisté v něm viděli silného vnitřního nepřítele. Podle dostupných materiálů se ho soudruzi báli proto, že trampové jsou dobře vybaveni a vystrojeni pro pobyt v přírodě. Dovedou v přírodě žít a přežívat. Jsou schopni se do několika hodin shromáždit na jednom místě. Armádě i policii by to trvalo daleko déle. Bylo to jediné hnutí, které si s komunisty nikdy nezadalo, nezačlenilo se do Národní fronty. Komunisté se k trampům obecně chovali brutálněji, než Němci za protektorátu. Ministerstvo vnitra v padesátých letech vypracovalo komplexní program na potlačování, zastrašování a provokování trampů k veřejnému vystoupení proti režimu. Masakrovány byly tiché potlachy v lesích, k brutálním zásahům docházelo i na nádražích a v místech, kde se trampové shromažďovali. Když začaly být po listopadu lesy vraceny původním majitelům a my jsme do nich dál jezdili, pořád jsem cítil v noci ten strach z toho, že mě vzbudí běsnící psi bez náhubků, ozbrojení a nervózní policajti a opilí milicionáři. Ti na kuráž fasovali rum. I v srpnu 1969. Dodnes jsem se toho strachu nezbavil, je ve mně, ale už je menší. Nebo mi už na některých věcech tolik nezáleží.

Přežije tramping v nové době?

Tramping byl mimo jiné hrou na svobodu v době nesvobody. Způsobem vnitřní emigrace. Dnes ale nemusíte hledat Klondike na Brdech, můžete si sbalit bágl a na Klondike odletět. Trampové stárnou, odcházejí. Jsou názory realistů a pak parta vášnivých romantiků, věřících, že tramping tady bude dál. K mému překvapení se k nim začínám přiklánět. Věřím, že je možná renesance trampingu. Možná to naše televizní dílko bude jedním z momentů, které začínají věci měnit. Je to možné, věřím tomu.

Jaké jsou, podle Vašeho názoru, hodnoty trampingu?

Má své rituály, zvyky, obřady, které se vyvíjely řadu let. A je nositelem mocného morálního kodexu, těžko ovšem přenosného jinam. Trampové si pomáhají, kamarádství je nadevše. Dělí se o poslední patku chleba, kolikrát jsem to sám na čundru zažil. Funguje to, ale nepochodíte s tím v civilní společnosti. Obraz trampingu velmi zatemnil minulý režim. Jenže ono to není jen o tom sbalit usárnu a jet se vyspat pod širák. Tramping má své filozofické pozadí, pomohl rozvoji řady odvětví – od sportu po kulturní disciplíny. Ztracenkáři hráli v Osvobozeném divadle, na osadu za nimi jezdily filmové a divadelní hvězdy, vznikly desítky trampských operet a stovky písní… Měl a má i svou literaturu, svého pozapomenutého levičáka Gézu Včeličku i pravičáka Boba Hurikána – Josefa Peterku. Má svou publicistiku, své trapsavce, legendární festival Porta začínal v roce 1967 jako hudební festival většinově trampský… A samozřejmě úžasnou hudební tvorbu, sahající od dvacátých let do současnosti.

Co vás při tvorbě cyklu překvapilo, změnilo Váš dosavadní pohled na subkulturu, nebo na její části?

Jsem tramp a znám dobře to prostředí. Spíš mě překvapilo, s jakým porozuměním s námi krajně nedůvěřiví trampové spolupracovali. Předloni v polovině června jsme měli první poradu štábu na Kavčích horách. Téma – kam pojedeme. Tiše jsem řekl – Ztracenka slaví v sobotu devadesát pět let. Kolegové se na mě dívali a pak režisér Vašek Křístek řekl – tak někomu zavolej! Zavolal jsem šerifovi Frantovi Hackerovi a měl trochu stažené hrdlo. Klidně se mohlo stát, že ne ani tak mne, ale Českou televizi prostě pošle do háje. Franta mě pozorně vyslechl a pak řekl – tak přijeďte. A dodal – Děkuji! Franta Hacker je muzikant, kapelník K. T. O., s Waldou Matuškou opakovaně hráli v Nashville i jinde ve světě, a zná význam médií. Je ale taky tramp. Starotramp, jak sám říká. A tato první klapka a pak ty další nám začínaly otevírat další dveře. To už v nich stáli kamarádi trampové a v tom typickém pozdravu jsme si zalamovali palce. I štáb se to rychle naučil. Ostatně štáb – režisér Václav Křístek je nejen renomovaný filmový a televizní tvůrce, má i dar samozřejmosti. Všem na place tyká, a není to nadřazené. Řekl bych – je to trampské. V trampingu taky nezáleží na věku, na stáří, na postavení… A kameraman Karel Slach je nejen legenda ve svém oboru, ale on je takový zakuklený bohémský Matěj Kuděj. Sympatizant. V minulosti jsem ho párkrát vytáhl na potlach třeba do Jihlavy.

Jakým způsobem jste postupoval při práci na cyklu Zvláštní znamení touha? Kde jste hledal, s kým jste se radil? Jak se mapuje nezmapovaný fenomén?

Musím znovu poděkovat Nadaci Český literární fond. Obrátil jsem se na ně – a dostal stipendium. Velmi mne to překvapilo. Vím ale jedno a veřejně to říkám – to stipendium jsem nedostal ani tak já, dostalo ho to téma. No a pak už to bylo o studiu a scházení se s příštími účinkujícími. Jsem novinář a scenárista a ten sběr materiálů je krásná, ale rutinní práce. S řadou účinkujících jsem se znal, některých jsem se ani nemusel ptát na jejich názory, znal jsem je z čundrů, rovnou jsem je psal do scénáře a pak jim ten scénář poslal ke konzultaci. Jiné osobnosti jsem poznával, třeba prof. Marka Waice z Univerzity Karlovy. Ale nebylo to zase tak úplně snadné, byl to skoro rok života a já nevěděl, jestli to všechno nepíšu do šuplíku. Nebýt stipendia, určitě bych se do tak rozsáhlé práce nepustil.

Byl, nebo je, tramping nějakým způsobem organizován? Minulý režim měl rád vše pod kontrolou…

Trampové se čas od času organizovali sami, ale moc dlouho to nevydrželo. Podstatou trampingu je svoboda, volnost, nezávislost minimálně v mezích daných okolností. Totalitní moci se to nepodařilo nikdy, i když se o to dost snažila. StB měla důmyslný systém pronikání agentů do trampských řad. Po srpnu ´68 a následující vlně emigrace pak ti agenti často odcházeli mezi krajany ve světě, byli už etablovaní mezi trampy, kteří v nových podmínkách vytvářeli poměrně silné komunity. Celý rozsah té fízlovské hrůznosti se ale asi nikdy nedozvíme. Bylo by to velmi smutné čtení.

Kdy se člověk stane trampem? Musí být součástí nějaké osady? Musí spát pod širákem? Jaká je vlastně definice trampa? A kdy člověk přestane být trampem?

Nechci, aby to znělo jako fráze, ale trampem se člověk stává srdcem. V 60. letech minulého století u nás bylo podle údajů MV ČSR jen v českých zemích na dvě stě tisíc trampů. Tramping se znovu vzmohl k pokojné rezistenci proti režimu, byla nádherná sixties… V té době jezdil asi každej mladej kluk, protože jezdila jeho parta ze školy, z ulice. A pak šli ti mladí trampové na vojnu, oženili se - a skončili. Tak třeba vznikly legendární pražské Paběrky, původně Paběrky pražských osad. Jezdí dodnes a je jim sedmdesát a více let. Jenže pak ke stáru se i tito bývalí trampové začínají vracet. Začínají chodit na sleziny, na jednodenní výlety s Old Boys v Brně či Čtvrtkaři v Praze… Tramping asi v člověku zůstane, zanechá nějakou stopu. Tramping se opravdu asi v nějaké formě dotkl každého z nás.

Mezi trampy se často objevují přezdívky, nezřídka jde o anglická, resp. americká jména. Máte i Vy nějakou trampskou přezdívku? Jde o jeden z příznaků obecného příklonu českých předlistopadových trampů v americkém, mnohdy idealizovaném a zromantizovaném, kulturně sociálním modelu „on the road“?

Ty přezdívky většinou nějak vznikají, málokdo si ji vybere sám. A pokud ano, nikdo mu tak neříká. Mně se říká Ňuf, taky jsem si tu přezdívku nevybral, ale nikdy jsem se jí nechtěl zbavit. Vliv USA byl nejen v počátcích trampingu mimořádně silný. Tramping a jeho rozvoj po roce 1918 nejsou bez souvislostí. Je symptomem té doby, skončené strašné války, radosti ze svobody, ze vzniku samostatného státu, prosperity, volnosti… O vznik Československa se zasloužil i americký prezident Wilson, byla po něm pojmenovávána náměstí a nádraží, stavěny sochy… Americká ústava se stala předobrazem ústavy svobodného Československa, a těch souvislostí bylo daleko víc. Za dvacet let na to přišli Němci a po nich komunisté – a jejich protivníkem, opakem té totality, zase byl Západ a Spojené státy. To vše se odráželo nejen v trampském světě. Myslím, že národ nevěří na blanické rytíře, ale k Západu opakovaně vzhlížel s nadějemi. Ne vždy oprávněně, to víme. Ale lepší volba nebyla, geneticky patříme na západ. Čtyřicet let se zpívalo po hospodách Až k nám přijdou hoši z Júesej. Vzpomínáte na průjezd amerických Dragounů před několika měsíci? To vzchopení se části našeho národa, která jim šla zamávat?

Každá subkultura má své legendy, svou vlastní mytologii a – v případě trampingu asi především – orální historii. Bude se cyklus zabývat i těmito aspekty? Můžete uvést příklad takovýchto legend a bájí?

Tramping nemá svou mytologii, jak bychom si ji asi představovali. Má svou historii, a ta je po generace tradována. Český i slovenský tramp, abychom nezapomínali na naše slovenské kamarády, kteří se rovněž natáčení zúčastňovali, má živou paměť. Zpravidla každý tramp zná více či méně trampskou historii i její významné postavy. Je to i součást jeho identity. Pro řadu kamarádů se stal tramping životní náplní, životní filozofií. Dal jejich životům obsah. Proto asi pro ně bude tento souhrnný televizní dokument víc, než Simpsonovi v podvečer. Je to dokument také o nich.

Co vám dal tramping?

Kamarádství, jež trvají nebo přinášejí zklamání. Ambivalentní pocit vzdoru a protestu v těch minulých dobách. Obecně svobodu, která ale nebyla absolutní. Stejně jako Marko Čermák, Wabi a Miki Ryvolové, Honza Vyčítal a další jsem měl i svou profesní dráhu. V ní jsem svobodu necítil a tramping mi to vyvažoval. Honza Vyčítal mi v těch minulých dobách, kdy se ještě psalo na papír, napsal – za vše, čeho jsem dosáhl, vděčím trampingu. Občas tu větu cituji, ale nikdy jsem ji úplně nerozuměl, můžete si ji vyložit tak i onak. S pokorou dnes říkám – jsem šťastný, že jsem tramp. Poslední léta až příliš pracuji, ta práce přichází a já si ji vážím, ale nejvíc ze všeho si přeji jít jen tak krajinou s usárnou na zádech. Dokud je čas, i ten se krátí. Můžete, ale nemusíte tomu rozumět. Můžete to ale někdy zkusit.