Tereza Brdečková pro nás ve svém cyklu Ještě jsem tady zachytila hlasy a osobnosti lidí, jejichž význam chceme uchovat v paměti národa (2002). Režie Z. Tyc

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Paní Erika Molínová se narodila na jižním Slovensku, v židovské rodině středního podnikatele. Její rodnou řečí je maďarština. O politiku se sice rodina nijak zvlášť nezajímala, ale všichni byli rádi, že jsou občany Československa, kde byla celková životní i kulturní úroveň neporovnatelně vyšší než v Maďarsku.

Dříve, než se stala studentkou gymnázia, byl vyhlášen Slovenský štát a jižní Slovensko zabralo koncem roku 1938 Maďarsko.

Život ve válce, navíc v židovské rodině, byl plný obav, nejistoty a ustavičné šikany ze strany maďarských úřadů. Maďarské "konečné řešení" přišlo v roce 1944. Erice bylo sedmnáct, když se ocitla s rodinou v transportu do Osvětimi. Spolu s matkou, mladší sestrou a tetou prošly selekcí, otec neprošel.

Z Osvětimi se všechny ženy dostaly do transportu na práce na východě, později je převezli do Německa. Osvobození zastihlo mladou Eriku na pochodu smrti. Ona, matka, sestra i teta přežily a vrátily se domů.

Návrat do rodné Levice ale nebyl vůbec radostný. Erika toužila navíc po výtvarných studiích, a tak krátce po osvobození opustila rodné město a v Praze se zapsala na Školu uměleckých řemesel.

V roce 1948 se provdala za úspěšného karikaturistu Josefa Molína. Byla ve čtvrtém měsíci těhotenství, když jejího muže v roce 1951 zatkla STB: byl obviněn na základě kresby v Dikobrazu ze záškodnické činnosti a po řadě měsíců ve vazbě odsouzen na "pouhých" osmnáct měsíců a zákaz publikování na pět let. Vrátil se jako jiný člověk s podlomeným zdravím, který těžko hledal práci. Rehabilitován byl po roce 1968.

Paní Erika pracovala v Maďarském kulturním středisku, později v několika pražských galeriích. Zvykla si na samostatný život a manželství se postupně rozpadlo.

Začátkem sedmdesátých let udělala další zásadní rozhodnutí. Syn byl dospělý a Erika Molínová se rozhodla emigrovat za příbuznými do Austrálie - chtěla začít nový život. Až do začátku devadesátých let žila v Sydney. Pak se vrátila do Prahy.

Před pěti lety ji oslovila Spielbergova nadace kvůli projektu pro Muzeum holocaustu, pro které natáčí rozhovory s těmi, kdo přežili holocaust. Erika Molínová do té doby nikdy o Osvětimi nemluvila. Tato zkušenost v ní ale odkryla potřebu vypořádat se s minulostí. U projektu zůstala a stala se vlastně redaktorkou, jednou z těch, kdo se postižených ptají.

Připadá si poměrně nevýznamná a obyčejná - jak se to všechno mohlo stát právě jí a proč?, ptá se. Věří na osud a také tomu, že všechno, co se nám přihodí, skládá dohromady nějaký smysl, třebaže ho nechápeme.

Stopáž28 minut
Rok výroby 2002
 ST 4:3