Jana Plodková: Místo pivotů děláme pivoňky

Co pro Vás bylo impulsem přijmout nabídku jít do StarDance?

Koncept celé soutěže se mi moc líbí a sledovala jsem soutěž i v televizi. Párkrát jsem si představila, jaké by to bylo být její součástí. A pak přišla nabídka z České televize a nebylo o čem přemýšlet. Byla jsem zvědavá, jak moc to bude náročné, a musím říct, že moje představy jsou několikanásobně překonané.

Už nastala chvíle, kdy jste litovala?

To vůbec! A myslím, že ta chvíle, kdy bych si řekla, že to byla chyba, ani nenastane. Když bych náhodou měla pocit, že už to fyzicky nedávám, tak stejně v sobě najdu nějaké ty zbytky energie, protože mě to neskutečně baví. A hlavně nepřišli jsme se zničit, ale užít si to.

Myslíte si, že soutěž jako StarDance dokáže popularizovat klasický tanec?

Určitě. Myslím si, že od té doby, co soutěž v televizi běží, tak je u nás mnohem více tanečníků – dětmi počínaje a dospělými konče. StarDance má velkou fanouškovskou základnu, je to projekt, který lidem imponuje.

Jaké máte zkušenosti s tancem?

Jako malá jsem tancovala, ale v té nejnižší třídě. Základy si tělo pamatuje, ale za těch víc než dvacet let se kritéria natolik změnila, že se spíš musím odnaučovat chyby, což je snad ještě horší, než být tancem naprosto nepoznamenaná.

Co pro Vás znamená tanec?

Pro mě je to volnost, pocit svobody, kdy můžu s tělem dělat, co chci.

Pamatujete si pocity z prvního seznámení s Michalem?

První setkání bylo velmi legrační. Vůbec jsem nevěděla, že to bude tak velké. Přišla jsem na první společnou schůzku. Michal stál ke mně zády a měl v ruce růži. Byla tam velká spousta lidí, až jsem se styděla. Pak se otočil a řekl: „Dobrý den, já už jsem vás někde viděl.“ Já najednou vůbec nevěděla, která bije. Tak jsem řekla jen: „Ahoj, Jana.“ Vlastně si víc nepamatuji, měla jsem nějaké zatmění.

A co první tréninky?

Oťukávání se, poznávání nejen fyzických dispozic, ale i charakteru. Aniž bychom se znali, museli jsme začít chovat tak, jako bychom spolu tančili už léta. Nejvíce mě bavilo poznávání mimiky. Vůbec jsem nevěděla, co si mám myslet o tom, když je Michal vážný nebo zamračený. Je snad zklamaný, že zrovna mě získal jako partnerku? Ne, jen se soustředil. A to samé bylo u mě.

Jaká jste zatím tanečnice?

Taková různorodá, veselá, soustředěná, líná, nemluvná, popichující… Michal se rozhodně nenudí.

Myslíte, že Vám v tanci pomůže Vaše profese herečky?

Michalovi jsem hned na začátku řekla, že on bude tančit a já budu napodobovat.

O čem si myslíte, že by mohla být Vaše výhoda oproti jiným tanečním párům?

Na to se nedá odpovědět. Jediné, na co se můžeme spolehnout, je naše přirozenost a touha si užít každou minutu. A samozřejmě, když k tomu všemu dobře zatancujeme…

Vstupujete Michalovi do tvorby choreografií?

Zrovna včera jsem Michala trochu překvapila. Šlo o tematický večer současného tance. Zatím vůbec nevím, co si pod tím mám představit – slyším pomalou hudbu, představuji si něco s šátkem nebo mašlí. A najednou mám pnutí, že musíme jít opačným směrem.

Jako herečka jste na vystoupení na jevišti a humbuk okolo zvyklá. Jak to nese Michal?

Bývá trochu nervózní, ale učí se velmi rychle. Než jsme začali dělat tento rozhovor, Michal se mě nenápadně ptal: „Co to je ten press kit?“

Jaký je Michal učitel?

Velmi precizní a zároveň lidský. A když zrovna nejsem schopná pochopit to, co má na mysli, je trpělivý. Myslím, že jeho malí žáci ve škole jsou s ním jako v bavlnce. Taky je vtipné, když na mě mluví v taneční terminologii, kterou si nepamatuji – takže místo pivotů děláme pivoňky a podobně.

Co Vám zatím na tanci přijde nejtěžší?

Pro mě je nejtěžší to udýchat a vlastně celý tanec dát naplno. Ale uklidňuji se tím, že jsme teprve na začátku a tělo, doufám, si časem zvykne.