Rozhovor s režisérem Tomášem Pavlíčkem
31. července má premiéru tvůj prvního celovečerní film. Z čeho jsi nejvíce nervozní?
Jestli to bude ta premiéra, kde se chodí na pódium před plátno, tak se bojím, že zakopnu. Já hrozně často zakopávám a padám.
Dá se to zakopávání považovat za tvůj styl?
Asi je to jeden z jeho rysů. Našly by se další.. Často mám rozvázané tkaničky u bot. Trochu koktám, než něco řeknu. Často se přehrabuju ve vlasech a vypadá to, že si je chci vytrhnout. Vlastně jsem nervózní skoro pořád. Proto ty časté pády.
Co je to vlastně za film, co jsi natočil?
Taková rozhrkaná skoro-komedie o klukovi, kterému toho moc nevychází a možná ani nechce, aby mu to vycházelo. Byl vyhozen z několika vysokých škol, opustila ho přítelkyně, dělá podřadnou práci. Pak do toho naštěstí zasáhne skoro-osudová žena, takže se to promění ve skoro-romanci.
Proč tolik skoro?
Asi potřebuju míchat víc věcí dohromady. Rád spojuju různé, často protichůdné věci a zkoumám, co z toho leze.
A funguje to?
Někdy jo a někdy ne. Takže to skoro funguje…
Hrdinou tvých komedií je pokaždé mladík, který místo aby dospěl, zjišťuje, že je více či méně v životě ztracený. Kopírují tvoje filmy tvůj osobní vývoj v posledních letech?
Základem je vždy buď osobní zážitek nebo alespoň nějaký osobní pocit. Scénář a film jsou ale výsledkem toho, co z těchto základů vykvete. Situace rád přeháním, dialogy se snažím mít co nejpřesnější. Hraju si se žánry, atmosférami, často protichůdnými hereckými výkony. Vznikají z toho takové skoro-filmy. Jejich hlavní výhodou pak je, že jsou poměrně živé. Jak tak míchám různé věci dohromady, vytváří to takovou svěží atmosféru.
Předtím jsi točil akorát krátké studentské filmy. V čem jsi při natáčení filmu „Parádně pokecal” pociťoval největší rozdíl?
Je to delší, je to větší. Tedy víc únavy, víc napětí, víc zakopávání. Na druhou stranu ale taky větší euforie, když se něco povede a blížší poznání jednotlivých členů štábu. Vždycky jsem chtěl poznat, jaké to je, když se štábem je člověk třetí, čtvrtý týden. Bavilo mě, že padly veškeré zábrany v komunikaci a byly jsme schopni navzájem opravdu pokecat. Ale zase emoce občas byly jako na houpačce.
Jak bys popsal svůj humor?
V dramatické situaci se snažím o humor, v komické situaci mě zajímá drama. Rád si hraji se slovy v dialozích, rád hyperbolizuji situace. Mám rád, když se ve scéně nečekaně objeví moment dojetí, kamarádství, vzájemného porozumnění. Nevydržím to ale dlouho a hned to shazuji nějakým drobným vtípkem. Baví mě rozhovory outsiderů, baví mě, když si postavy pokecají a velmi rychle se dostanou k něčemu zásadnímu. A hlavně mě baví, když ty postavy zaskočí, jak rychle se k tomu zásadnímu dostaly.
Hoď nějakou vtipnou historku z natáčení!
Chlapec, který na place dělal klapku, jednou místo klapnutí zakopl a upadl na zem.
Ještě někdo jiný na place zakopl?
Kameraman jednou zakopl s kamerou. Ale všechno dobře dopadlo. Je to sportovec, má dobré reflexy a velké svaly!
Kolik si myslíš, že na tvůj film přijde lidí?
Sedm tisíc by bylo hodně příjemné překvapení. Průměrná návštěvnost extraligového hokejového utkání v pardubické aréně je devět tisíc diváků. Kdyby to bylo deset tisíc, tak bychom tím filmem porazili hokejisty. To už tady dlouho nebylo, aby autorský film zválcoval páteční hokejové derby.
A kdo má být divákem tvého filmu?
Doufám že ti, kteří mají rádi trochu nečekané filmové vyprávění a trochu stylizovaný humor. Pevně věřím, že to nebudu jen já, někteří moji kamarádi a něktěří kamarádi mých kamarádů. Pak by to ještě mohli být lidé, kteří si myslí, že jdou na něco jiného, ale spletli si čas projekce nebo název.
S čím myslíš, že by si to člověk mohl splést?
Ten název je hodně vyhraněný, takže těch spletených diváků asi moc nebude. Ale kdyby si ho spletl někdo třeba s filmem 10 způsobů, jak sbalit holku, měl bych radost. I v tomto filmu jde částečně o nějaké balení, jen to probíhá úplně jinak. Kdyby to ten divák dokoukal, rád bych si s ním pak popovídal o tom, co to s ním provedlo.
Proč ti vlastně ve filmu, který je zjevně autorský a specifický, hrají taková jména, jako je Václav Vydra, Lukáš Pavlásek nebo třeba Aneta Krejčíková? Jde ti o zmatení diváků?
O zmatení mi nejde, jsou to prostě skvělí herci. Václav Vydra je vynikající charakterní herec, jenom si toho asi zatím moc režisérů nevšimlo. Mám pocit, že by z něho mohl být takový Bill Murray českého filmu. Aneta Krejčíková má smysl pro humor své postavy a pro přesné komické načasování. Lukáš Pavlásek je známý jako televizní komik, ale minimálně stejně dobrý je v poloze realistického filmového herce. Chtěl jsem vzít známé tváře, přesadit je do neznámého kontextu a vidět, co z toho vznikne. Výsledek je podle mě velmi zajímavý.
Většině studentů FAMU se nikdy nepoštěstí natočit celovečerák. Věříš teď, že budeš mít v životě to štěstí se filmem živit?
Na uživení to zřejmě stačit nebude, ale mám v hlavě teď další dva náměty. Z jednoho doufám vznikne scénář, druhý si zatím říká spíš o literární zpracovaní – tedy nejspíš novela či útlý román. A co bude dál uvidíme. Chtěl bych se ale držet co nejblíže běžící kamery.