Rozhovor s režisérem Janem Reinischem

O čem je Pot, slzy a naděje pohledem režiséra?

Je o dětech, které chtějí něčeho dosáhnout v nejrůznějších individualistických oborech – ať už je to sport, nebo umění – a o jejich rodičích, kteří jim při tom pomáhají. Někdy jim možná pomáhají víc, než je zdrávo. Až bych řekl, že si třeba do svých dětí projektují vlastní sny a představy, takže kvůli tomu dítě buď neúměrně zatíží, nebo ho naopak inspirují.

Každopádně je to o lidech, kteří se rozhodli něco dělat. Ať už jsou to děti nebo rodiče. To je samozřejmě lepší, než kdyby si řekli, že nebudou dělat nic. Zajímá mě, kam až to může vést, hlavně ta drobná každodenní námaha, která je s tím spojená.

Rodičům, dětem a všem ostatním, které jsme oslovili, jsem říkal: Televize pořád dělají nějaké talentové soutěže, kde zpívá celá rodina a všichni mají talent. To jsou pódiová show, maximálně doplněná drobnými předtáčkami o soukromí uchazečů na ten titul chvilkové televizní superstar. Mně jde o něco jiného, chci zachytit, že vlastně všude bez ohledu na nějaké televize pořád probíhá drobná skrytá talentová soutěž. V dětských sportovních klubech, v uměleckých školách…

Statisíce dětí mají své sny stejně jako statisíce rodičů. Není to sen „být superstar“, protože si dovedou spočítat, že prostě tolik hvězd vzniknout nemůže. Tak proč to dělají? Ptal jsem se těch dětí a rodičů, které jsme oslovili: „Tak proč to děláte?“ Říkal jsem jim: „To je právě to, co chci vědět. Proč to děláte, když víte, že asi ve svém oboru nijak zvlášť slavní nebudete.“ Ale ten jakýsi patos toho snažení, to je pěkné.

Jakým způsobem jste vybírali hrdiny? Jaké museli mít vlastnosti?

Právě podle toho, co jsem říkal před chvílí. Obyčejné děti, které se rozhodly vyniknout ve svém oboru, a nejsou natolik jednoznačně špičkové, aby měly něco jisté. Je tam dvanáctiletá krasobruslařka z Ústí, třináctiletá tenistka z Karviné, malí boxeři ze Žižkova, jedenáctiletá herečka z Buštěhradu nebo patnáctiletá modelka ze Vsetína, obě zkoušející štěstí v Praze, kromě toho jedenáctiletý houslista z městečka Starý Plzenec.

Klikněte pro větší obrázek S asistenkou režie Markétou Jindrovou jsme naše hrdiny hledali různě, ale vždycky podle stejného klíče: že totiž taky ukazují něco o prostředí, ze kterého vzešli – vesměs z prostředí menších městeček a lokálních komunit – a že se nějakým způsobem jak oni, tak jejich rodiče poměřují s tím „velkým světem“. A tak se malá tenistka setká s daviscupovým vítězem Radkem Štěpánkem, herečka objevuje svět pražského Národního divadla a natáčí výpravný televizní film, houslista jde do České filharmonie…

Díky tomu, že jsme naše hrdiny při těchhle zážitcích provázeli, viděli jsme to, co se neobjevuje v nějakém filmu o filmu, v televizních reportážích a myslím ani v obvyklých dokumentech. Bylo to zákulisí z jejich pohledu, což bylo zajímavé i zábavné.

V čem je seriál pro diváky zajímavý, proč by si ho neměli nechat ujít?

Kromě toho, co už jsem říkal, že uvidíme známá prostředí jinýma očima našich hrdinů, je tam spousta drobných osobních emocí, štěstí a katastrof, které prožívají ty děti a rodiče stejně jako my. Teda pokud se i my taky o něco snažíme.

Jakou metodou jste k dokumentárnímu seriálu přistupoval?

Tohle je tzv. „docusoap“, žánr, který u nás zatím není moc obvyklý, i když v angloamerických zemích už má nejméně patnáctiletou tradici. Já jsem s ním začal před několika lety ve svém docusoapu „Zlatí hoši“ (r. 2010), který byl historicky druhý odvysílaný docusoap v českých zemích (první byl docusoap „Pane Joo!“ jiného režiséra o dva roky dřív na TV Prima).

Zlatí hoši byli o malých slávistických hokejistech. Po svém odvysílání na TV Nova vzbudil dost rozruchu mezi diváky i hokejovými činovníky. Tehdy to bylo o kolektivním sportu. Tak teď je to o individuálních dětských aktivitách.

Klikněte pro větší obrázek Název „docusoap“ v sobě kromě dokumentu obsahuje i slovo „soap“, odkazující k „mýdlovým operám“, jinak řečeno telenovelám. Oproti obvyklému dokumentu tak docusoap klade větší důraz na emoce, na příběh a na situace. Někdo by mohl říct, že je to bulvarizace dokumentu, ale já to mám rád. Mnohdy toho o podstatě věci řeknete víc, než když respondenty jen tak suše dokumentaristicky sledujete. Mnohdy je prostě lepší responenty i štáb vhodit do situace, ze které nemohou utéct, a s plným nasazením zaznamenat, co z toho vyleze.

Ostatně to jsem si už před časem zkusil ve válečných reportážích třeba z Čečenska nebo Palestiny, což vlastně nebyly reportáže, ale jeden velký docusoap plný příběhů, emocí a akce. Odtamtud jsme od svých respondentů nemohli utéct, jen zaznamenávat…

Tím teda nechci říct, že tady v Česku máme nějaké Čečensko, ale jen to, že i naše drobná dramata jsou často plná velkých emocí.

Setkáváte se s podobnými vztahy dětí a rodičů ve svém okolí? Pokud ano, inspirovalo Vás to?

Samozřejmě se s tím setkávám nejen ve svém okolí, ale i jako rodič. Taky jsme to s manželkou u obou našich dcer (25 a 11 let) řešili, a došli jsme k tomu, na děti moc netlačit, ale podporovat je v jejich talentu, který může být třeba jiný než ten náš. A samozřejmě je tam ten neustálý rozpor, kdy se podpora stává nátlakem…

Nakonec právě o tom jsem natáčel jak ve Zlatých hoších, tak teď. Sám jsem se při těch natáčeních hodně dozvěděl. A zároveň jsem o tom mohl nějakou stylizovanou formou říct těm lidem, které to taky zajímá.

Tohle zjišťování a to sdělování je totiž právě to, co odmalička baví mě.

Rozhovory