Rozsáhlý britský dokumentární cyklus o rozhodujících momentech největšího ozbrojeného konfliktu XX. století

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

V polovině května 1940 vyslal velitel německého ponorkového loďstva, kontraadmirál Karl Dönitz, do Atlantského oceánu ponorku U-37. Její mise měla pozvednout bojovou morálku a prokázat, že britská lodní doprava je stále velice zranitelná. Za pouhé 2 týdny U-37 pomocí torpéd a palubního děla potopila 11 obchodních lodí. Nadšený Dönitz okamžitě nařídil, aby do bohatých lovišť v Atlantském oceánu vyrazily hned 2 ponorkové flotily.

Konvoje vs. vlčí smečky

Koncem května 1940 do Atlantiku vyplula první vlna opravených a nově vyzbrojených ponorek. Mnoho spojeneckých obchodních lodí se tehdy ještě plavilo samostatně, bez využití ochrany konvojů, a jediná naděje pro tyto samotáře spočívala v nesmírné rozloze oceánu. Německé ponorky však měly několik podstatných novinek: byly vybaveny dobrými radiozaměřovači, které identifikovaly polohu obchodních lodí, dále hydrofony, které sloužily pro zaměřování na bližší vzdálenosti a mohly zachytit zvuk lodních šroubů a strojů, stejně důležitá jako detekční přístroje byla i možnost využívat informace leteckého průzkumu. Němečtí tajní agenti byli rozmístěni ve většině světových přístavů a ponorky na vyplouvající lodě upozorňovali. Jen v červnu 1940 německé ponorky potopily 64 obchodních lodí, resp. 260 tisíc tun lodního prostoru, což představovalo dosud největší měsíční ztrátu od začátku války. Masové potápění pokračovalo celý srpen a ztráty překonaly spojenecké kapacity na stavbu nových lodí. Ovšem 80 % dosud potopených obchodních plavidel byly lodě plující nezávisle na konvojích. Ponorkám stačilo jen najít obchodní trasy a střílet.

Klikněte pro větší obrázek Mnoho obchodních lodí se začleňovalo do konvojů, které měly ozbrojenou eskortu. Plavidla pocházela z různých přístavů, a tak každý konvoj potřeboval dlouhý čas ke svému zformování. Jakmile mělo velitelství Západních přístupů dostatečný počet doprovodných plavidel, určilo konvoji nejbezpečnější trasu přes Atlantský oceán. Kurs a cílový přístav znalo jen pár nejvyšších důstojníků.

V typickém konvoji vytvářely obchodní lodě 7 kolon, které byly od sebe vzdáleny 800 metrů. Tři vnitřní kolony tvořilo 5 lodí s cennými či nebezpečnými náklady, zranitelnější vnější kolony byly tvořeny 4 loděmi. V koloně pluly všechny lodě 500 metrů od sebe, přičemž velá formace tvořila obdélník a zaujímala relativně malou plochu necelých 10 km². Široká obdélníková formace byla zvolena poté, co se zjistilo, že dlouhé kolony měly tendenci se protahovat, což nejen výrazně zvyšovalo možnost vypátrání konvoje, ale také zvyšovalo zranitelnost lodí na koncích. Hlavní výhodou kompaktního obdélníku byl výsledný krátký obvod, který hlídaly zpravidla 4 doprovodná plavidla. Manévry v konvoji byly vždy nebezpečné, a proto se omezovaly na minimum. Zpočátku se změna kurzu prováděla zpomalením lodí na vnitřní straně zatáčky, avšak tato metoda pro konvoj znamenala ztrátu cenné rychlosti, a proto byl později tento manévr často nahrazován okamžitým otočením o 45 °, které provedla všechna plavidla současně. Zvyšovalo se tím sice riziko srážky lodí, ale důležité bylo, že konvoj neztratil rychlost.

Bezpečnost konvoje nakonec závisela na síle eskorty a na omezení radiové komunikace. Tu britskou se německému námořnictvu dařilo dešifrovat od konce srpna 1940. Dönitz díky tomu mohl vyzkoušet novou taktiku útoků na konvoje – metodu tzv. „vlčích smeček“. Ponorky byly německou zpravodajskou službou předem upozorněny na předpokládanou trasu konvoje a podle toho vytvořily hlídkovou formaci. Když některá z nich spatřila obchodní lodě, odvysílala polohu a kurz konvoje na velitelství, a to informovalo všechny nejbližší ponorky a nasměrovalo je k cíli. Německé ponorky pak obvykle zůstávaly v malé hloubce, protože věděly, že spojenecký sonar byl v této situaci nespolehlivý. Když eskortní loď ponorku objevila, mohla na ni svrhnout hlubinné nálože, ale až když nad ní doplula. Při tom ale sonar ztratil kontakt a útok přesnost.

Británie téměř bez zásob potravin

Velká šance pro využití vlčích smeček nastala začátkem září 1940. Ponorky neustále napadaly slabě chráněné konvoje a do konce měsíce potopily 57 spojeneckých obchodních lodí. Začátkem října němečtí zpravodajci dešifrovali několik britských depeší s informacemi o přípravě pomalého konvoje SC7 z Kanady, sestaveného z 35 obchodních lodí. Dozvěděli se čas vyplutí, trasu i rychlost. Nejbližší ponorky se okamžitě seskupily do silné vlčí smečky

Klikněte pro větší obrázek 15. října zpozorovala ponorka U-124 opozdilou nákladní loď. Potopila ji a druhý den ráno našla i konvoj samotný. Oznámila to radiogramem a než ji doprovodná loď zahnala, potopila další 3 obchodní lodě. Dönitz ke konvoji okamžitě nasměroval dalších 6 ponorek, jimž se během 2 dnů podařilo potopit dalších 16 lodí, 60 % celého konvoje. Od července do října 1940 potopily německé ponorky celkem 215 lodí s více než milionem tun lodního prostoru, zatímco jejich vlastní ztráty činily pouhých 6 člunů. Vlčí smečky tak prokázaly svou naprostou převahu nad loděmi chránícími konvoje a dovoz surovin a potravin do Británie nepostačoval.

Už v listopadu 1940 však šťastné časy Němců skončily. Prudké podzimní bouře bičující severní Atlantik přinutily většinu ponorek ke stažení a také se projevila spojenecká protiopatření: konvoje byly vedeny více na sever směrem k Islandu a rádiové kódy obchodního loďstva byly změněny. V té době bylo také jasné, že Hitler se svých plánů na invazi do Anglie vzdal. Mnoho menších válečných lodí bylo proto uvolněno z hlídek u britského pobřeží a bylo předisponováno k ochraně konvojů. Posilou se také stalo 50 starších amerických torpédoborců, které Británie vyměnila za své základny v Karibiku.

Začátkem roku 1941 se ponorky vrátily do boje s odpočatými posádkami, ale zlepšení obrany spojeneckých konvojů začínalo přinášet výsledky a ponorky byly mnohem méně úspěšné než dříve. Významnou ztrátu ponorkové loďstvo utrpělo v březnu 1941, když během pouhých 2 týdnů přišlo o 3 své nejproslulejší velitele: zahynul Günter Prien, hrdina ze Scapa Flow, jenž měl na kontě 33 lodí, Joachim Schepke, který dokázal potopit 37 lodí, než jeho ponorku zničili Britové, a do zajetí padl nejúspěšnější ponorkový velitel Otto Kretchmer, eso se 44 potopenými loděmi. Černé dny byly kompenzovány úspěchy německého hladinového loďstva a letectva. V únoru 1941 opustily bitevní křižníky Scharnhorst a Gneisenau své základny a pronikly britskou blokádou do Atlantského oceánu, kde řádily na trasách spojenecké lodní dopravy a během pouhých 6 týdnů potopily 22 lodí. Stejně závažné bylo, že německé válečné lodě šířily paniku a narušily celý systém konvojů. Výsledkem byl opět obrovský pokles dovozu do Británie. Pak se proti konvojům do severního Atlantiku vydala i kapesní bitevní loď Admirál Scheer a svou aktivitu v Atlantském oceánu zvýšilo také německé letectvo. Výsledkem bylo 27 obchodních lodí potopených samotnými letadly jen během února. Spojenci proto museli stáhnout část válečných lodí z doprovodu konvojů k pronásledování německých pirátů. Hrozící katastrofu se podařilo odvrátit v květnu 1941 díky zajetí německé ponorky s šifrovacím strojem Enigma a nepoškozenou kódovací knihou. Po nějakou dobu tak mohli Britové přesně určovat polohu německých ponorek a konvoje jednoduše odklánět.

Od začátku bitvy o Atlantik Britové uvažovali o racionálním využití doprovodných lodí. Jejich skupiny byly seskupením malých válečných lodí, které operovaly v úzké součinnosti, a později dostaly značnou velitelskou autonomii a byly přejmenovány na „podpůrné skupiny“. Měly se pohybovat od konvoje ke konvoji a chránit obchodní lodě v nejnebezpečnějších oblastech oceánu. Doprovodná skupina byla obvykle tvořena korvetami a torpédoborci a plula v malé vzdálenosti od konvoje. Když byla detekována ponorka, skupina se od konvoje odpoutala – zůstaly u něj jen jeho stálé eskortní lodě – a podnikla soustředěný útok na ponorku s cílem zničit ji nebo ji alespoň odehnat. Doprovodná skupina nikdy nevzdávala hon na ponorku, dokud kořist nebyla zničena nebo prokazatelně neunikla. Jakmile sonar zjistil kontakt, začaly posádky svrhávat hlubinné nálože.

Klikněte pro větší obrázek V květnu 1941 bylo Královské kanadské námořnictvo posíleno o nová plavidla a od té doby konvoje dostávaly ochranu na celou dobu plavby přes Atlantský oceán. Výrazně se rozšířila i oblast leteckého krytí. Sunderlandy a Hudsony začaly létat z Islandu, další letecké základny byly dokončeny v Gibraltaru, Sierra Leone a Halifaxu. Jakmile spojenecká obrana v severním Atlantiku posílila, Karl Dönitz se rozhodl operace ponorek přeložit do slaběji chráněných vod více na jihu.

Ponorky musely bojovat se stále silnější obranou konvojů a do potíží se dostávalo také německé hladinové loďstvo. Po návratu z úspěšných korzárských plaveb byly křižníky Scharnhorst, Gneisenau a Admirál Scheer blokovány v Kielu britským letectvem a námořnictvem. Chlouba německého námořnictva, bitevní loď Bismarck, navíc byla 27. května 1941 rozstřílena v souboji s britskými bitevními loděmi a potopila se na jih od Irska. Na jaře 1941 se Spojencům nakonec podařilo zničit nebo izolovat velkou část německého hladinového loďstva, které je ohrožovalo, a obrana konvojů se každým měsícem se zlepšovala. V květnu 1941 bylo potopeno 63 obchodních lodí, ale jen 25 z nich plulo v konvoji. Doprovodné skupiny byly stále účinnější, avšak spojenci stále ještě neměli dost válečných lodí a ani obrana proti vlčím smečkám nebyla zdaleka stoprocentní.

Odklad operací

Hitler chtěl ničit dodávky, které byly převáženy ze Západu do Sovětského svazu, a proto bylo v polovině roku 1941 převeleno 8 ponorek do Severního ledového oceánu. Přemístění od tras v Atlantském oceánu znamenalo pro Velkou Británii vítanou úlevu, a dovoz do země se zvýšil. Letecké hlídky nad Biskajským zálivem mezitím úspěšně ničily německé ponorky. A další nepříjemnost pro Němce přišla, jakmile v červnu 1941 Spojené státy prohlásily, že americké válečné lodě budou doprovázet spojenecké konvoje. Lodě námořnictva Spojených států tak eskortovaly konvoje takřka polovinu jejich cesty přes Atlantik. Každým měsícem také sílilo letecké krytí. Uprostřed Atlantiku ale stále zůstávala oblast bez letecké ochrany.

V září 1941 Němci opět změnili své námořní kódy a Dönitz přesunul 5 vlčích smeček zpět z jihu na sever, právě do mezery v leteckém krytí. Do konce měsíce bylo 71 % všech obchodních lodí potopeno vlčími smečkami. Bylo to nejvyšší procento ztrát v bitvě o Atlantik. V říjnu 1941 ale Adolf Hitler nařídil přesunout 16 ponorek na pomoc silám Osy v severní Africe, kde měly napadat britské zásobovací trasy v oblasti Středozemního moře. Stáhnutí těchto ponorek z Atlantského oceánu znamenalo pro spojenecké konvoje opět nečekanou úlevu, například v listopadu bylo v severním Atlantiku potopeno jen 17 obchodních lodí. Po celé dva měsíce konvoje přeplouvaly Atlantský oceán téměř nerušeně a výrazně tím zvýšily stav britských zásob.

Boje na východním pobřeží USA

7. prosince 1941 napadlo Japonsko základnu amerického tichomořského loďstva na Havaji, den nato Spojené státy vyhlásily Japonskému císařství válku a o 3 dny později vyhlásilo válku Spojeným státům Německo. V periskopech německých ponorek tak již nebyla pouze nákladní plavidla Británie a jejích dosavadních spojenců. Dönitzovi a jeho kapitánům se otevřela nová loviště na druhé straně Atlantiku. A z počátku byly lovy vydatné.

Klikněte pro větší obrázek Hlavní prioritou válečného námořnictva Spojených států byla tichomořská oblast, na operace v Atlantiku příliš připraveno nebylo. Pro ochranu obchodního loďstva mělo americké námořnictvo jen 3 flotily torpédoborců a 5 perutí Catalin, které střežily celé východní pobřeží. Úřady byly zaplaveny tisícovkami hlášení o výskytu německých ponorek nebo dokonce invazních jednotek. Světla pobřežních měst zářila do noci, aby nebyly ohroženy příjmy z cestovního ruchu, jenže nasvícené aglomerace usnadňovaly německým ponorkám slídícím u pobřeží navigaci a dokonale prozrazovala obchodní lodě. Útok proti USA Němci zahájili 12. ledna 1942 operací Paukenschlag. Provádět ji mohly pouze ponorky typu IX, jejichž akční rádius byl dostatečný na operace u východního pobřeží. První obětí se stal britský tanker nedaleko mysu Cod.

Do 4 týdnů od zahájení operace samostatně operující ponorky potopily 50 obchodních lodí s lodním prostorem téměř 300 tisíc tun. Po tomto úspěchu Němci k americkému pobřeží přesunuli další ponorky a rozšířili jejich operační prostor. V únoru 1942 tam potopily dalších 55 obchodních lodí, zatímco německá ponorka nebyla zničena žádná.

Velká Británie poskytla americkému námořnictvu 10 korvet a 24 protiponorkových trawlerů i s jejich zkušenými posádkami, nasazeno bylo i 70 letadel. Když pak byly podél východního pobřeží sestavovány skupiny konvojů a federální vláda konečně nařídila zatemnění ve městech, týden po týdnu počty potopených lodí začaly klesat. Období druhých šťastných časů německých ponorek tím skončilo a Dönitz se rozhodl pro návrat do východního Atlantiku a reformu vlčích smeček.

Návrat vlčích smeček

Tím, že v červnu 1942 Britové zapůjčili Američanům několik desítek plavidel, se počet doprovodných lodí pro britské konvoje snížil. Oslabení bylo kompenzováno pouze technickým zlepšením stávajících eskortních lodí a hlídkových letadel: na dálková letadla byly namontovány výkonné světlomety, které jím v noci pomáhaly vyhledávat vynořené ponorky, v lodní výzbroji se zase osvědčily protiponorkové vrhače „Ježek“, které mohly vrhat salvy hlubinných náloží dopředu a přitom neztratit kontakt sonaru.

Klikněte pro větší obrázek Od léta roku 1942 počet spojeneckých doprovodných skupin podstatně vzrostl. V Atlantském oceánu operovalo také pár eskortních letadlových lodí. I přes všechna zlepšení obrany konvojů však sklízely německé ponorky úspěch. Do amerických vod byly vysílány speciální velké ponorky, tzv. „dojné krávy“, které zásobovaly posádky vším potřebným a umožňovaly jím zůstávat v operačních prostorech delší dobu. Mnoho ponorek bylo vybaveno novými a účinnějšími akustickými torpédy, která se naváděla hlukem lodních šroubů, součástí vybavení se postupně stávaly detektory radarových signálů.

Na podzim roku 1942 se plochy podél tras konvojů – chráněné spojeneckým letectvem – značně zvětšily, ale na severu Atlantiku, kudy proplouvala většina britského dovozu, zůstávala stále ještě velká mezera. A právě zde soustředil admirál Dönitz své ponorky – 30 v amerických vodách a 40 na západních přístupech. Největší konvojová bitva roku se strhla počátkem listopadu 1942, když ponorky napadly konvoj SC107, který vyplul se 42 loděmi z New Yorku. Za pouhé 4 dny se Němcům podařilo zlikvidovat 15 nákladních lodí.

Během prvního pololetí roku 1942 potopily ponorky v Atlantiku a Karibiku 575 spojeneckých obchodních plavidel, zatímco stavba nových obchodních lodí se zpožďovala. Nejnebezpečnější ze všeho bylo, že Velké Británii zbývaly zásoby ropy jen na 3 měsíce. Spojenečtí velitelé si uvědomovali, že za neúspěchy může jejich neschopnost potápět větší množství německých ponorek. Iniciovali proto letecké operace, jejichž cílem bylo ničit podmořské čluny přímo v loděnicích a na základnách.

V roce 1942 spojenci potopili na mořích 86 ponorek. Sice víc než o rok dříve, ale v průměru to představovalo necelých 8 ponorek měsíčně. Navíc Němci za každou potopenou ponorku postavili 3 nové, a tak se během roku počet operujících německých ponorek zvýšil z 91 na 212. Dönitz si byl vědom toho, že pokud Spojenci jeho ponorkám zabrání v přesunech po hladině, budou vlčí smečky poraženy. Proto byly ponorky vybavovány účinnější protiletadlovou výzbrojí a měly nařízeno s letadly skutečně bojovat. Začátkem roku 1943 se přes Atlantik přehnaly nečekaně prudké zimní bouře, které aktivitu ponorek na čas utlumily. V březnu admirál Dönitz vyslal všechny své dostupné ponorky do Atlantského oceánu a rozmístil je v samém srdci letectvem nechráněné oblasti. Jakmile byly čluny na místě, udeřily a dokázaly, že spojenecké letecké krytí je stále nedostatečné.

Klikněte pro větší obrázek V té době informovali němečtí zpravodajci admirála o poloze a kurzu 2 konvojů, pomalejšího SC122 a rychlejšího HX229, vypravených ze Spojených států a přepravujících důležitý válečný materiál. To dalo Dönitzovi čas pro sestavení největších a nejnebezpečnějších vlčích smeček, které kdy v bitvě o Atlantik lovily. Seskupení čítalo 38 člunů ve třech vlčích smečkách. Pomalejší konvoj proplul bez povšimnutí téměř 1000 km od smečky Raubgraf a HX229 se dostal před něj. 16. března časně ráno vplula ponorka ze smečky Raubgraf, která se vracela domů kvůli problému s motorem, přímo do středu nešťastného konvoje HX229. Radiem okamžitě odvysílala jeho polohu a kurs. Dönitzovo velitelství obratem všem ponorkám ze všech 3 smeček nařídilo, aby proti oběma konvojům vyrazily. Útoky trvaly 4 dny na úseku dlouhém téměř 1000 km. Němci potopili 21 lodí se 141 tisící tunami lodního prostoru. Šlo o nejničivější konvojovou bitvu celé války.

Celkem bylo v březnu 1943 potopeno 97 lodí s téměř půl milionem tun lodního prostoru, tedy téměř dvakrát tolik, než byli Spojenci ve stejné době schopni nahradit. Německé naděje vkládané do ponorek se začaly opět naplňovat. Březnové úspěchy ponorek se však předzvěstí německého vítězství nakonec nestaly.

Vítězství jako předznamenání konečné porážky Třetí říše

Někteří vysocí britští velitelé začali s ohledem na velké ztráty dokonce pochybovat o smyslu konvojů. Vrchní velitel západních přístupů admirál Max Horton si ale byl jist, že úspěchy ponorek z posledních týdnů se opakovat nebudou. Změny německého kódu Spojence na nějakou dobu oslepily, avšak novou ponorkovou šifru se jím podařilo prolomit během pouhých 10 dnů. Pak už bylo zase možné většinu konvojů jednoduše přesměrovávat mimo známé pozice vlčích smeček. A zlepšená letecká podpora ucpala i tu poslední mezeru v leteckém krytí uprostřed Atlantiku.

Klikněte pro větší obrázek Na konci března 1943 tak byly v severním Atlantiku potopeny už pouze 2 obchodní lodě. A neexistovala tam už žádná oblast, kde by německé ponorky byly v bezpečí před spojeneckými letadly. Německé velení i posádky ztrácely bývalou suverenitu. Zesílené a zmodernizované doprovodné skupiny německé útočníky s přehledem likvidovaly.

Jen do konce března 1943 bylo potopeno 16 ponorek při ztrátě 95 obchodních lodí, v dubnu Spojenci potopili 17 ponorek a v květnu, kdy měl admirál Dönitz v Atlantiku více ponorek, než kdykoliv předtím, šlo ke dnu neuvěřitelných 42 ponorek. Spojenci potopili téměř tolik ponorek, kolik potopili Němci obchodních lodí, což byla pro Němce příliš vysoká cena. Nakonec byl Dönitz nucen nařídit stažení zbývajících ponorek z Atlantského oceánu.

Zničení velkého množství ponorek způsobilo německému ponorkovému loďstvu na jaře 1943 nevratné škody. Kriegsmarine tímto dramatickým zvratem v opotřebovávací bitvě o Atlantik značně utrpěla. Během jediného měsíce přišlo o život tisíc ponorkářů. Ponorky už průběh války nezměnily. Spojenci v boji proti nim využili všech svých zkušeností, které za léta bojů získali a draze zaplatili. Admirál Dönitz se však vzdát nehodlal. Na moře vyrážely nové, ještě modernější ponorky. Boje pokračovaly až do posledních dnů války, ale iniciativa zůstávala na straně Spojenců. Dlouhá a krvavá bitva o konvoje stála život 27 tisíc německých ponorkářů a 30 tisíc spojeneckých námořníků. Němci nakonec nejenže nebyli schopni Velkou Británii vojensky porazit, ale nepodařilo se jím ani zastavit přísun amerických sil na Britské ostrovy. V červnu 1944 byli Spojenci dostatečně silní, aby podnikli invazi na evropskou pevninu. Byla předznamenáním konečné porážky Třetí říše.

Originální názevBattlefield SSN 2 / Battle of the Atlantic - Part 2
Stopáž58 minut
Rok výroby 1996
 )D( ST 4:3
ŽánrDokument