Rozsáhlý britský dokumentární cyklus o rozhodujících momentech největšího ozbrojeného konfliktu XX. století

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Vylodění Američanů na Palauských ostrovech a na ostrově Morotai, k němuž došlo v září 1944, Japonce utvrdilo v tom, že invaze na Filipíny na sebe už nenechá dlouho čekat. 4. října jejich radary odhalily seskupování letadlových lodí americké 3. floty. V Moskvě průběh války bedlivě sledovali. Na Dálném východě měli Japonce v zádech a zatím přísně dodržovali neutralitu. Na druhé straně se Stalin obával rozšíření vlivu Američanů v této oblasti po jejich vítězství, o němž už nikdo nepochyboval. Proto 9. října 1944 nejvyšší japonské velení varovalo své jednotky na Taiwanu a na Filipínách. Plán Šo-1 však nemohl být uskutečněn okamžitě. Kvůli nedostatku paliva japonští velitelé nemohli riskovat soustředění všech sil, především námořních, aniž by si byli stoprocentně jisti, kde k americké invazi dojde. Velký protiúder měl být zahájen až ve chvíli, kdy se Američané začnou skutečně vyloďovat.

Přes Filipíny k Taiwanu

Klikněte pro větší obrázek Ještě před zahájením samotné invaze na Leyte měl operační svaz 38 napadnout japonské letecké síly v rozsáhlé oblasti od Filipín po Rjúkjú, a způsobit jim co největší škody. Těsně před vyloděním se svaz stočil k jihu, aby se držel dál od Filipín, ale mohl přitom podporovat invazní jednotky. Hlavními cíli byla letiště nejen na Okinawě, Rjúkjú a na filipínském Luzonu, ale také na Taiwanu, což byla nejdůležitější pravidelná zastávka japonských posil cestou na Filipíny. První americký útok byl zahájen 10. října 1944 proti Okinawě a sousedním ostrovům. Japonci vydali rozkaz uvést v platnost plány Šo-1 a Šo-2, ale jen pro letecké síly. 11. října vyslaly dvě americké operační skupiny své stíhačky k útoku na Luzon a během následujících tří dní všechny čtyři skupiny letadlových lodí soustředily své útoky na Taiwan.

Japonské stíhačky byly připraveny utkat se s útočníky, ale jejich piloti byli špatně vycvičení. Američané je sestřelovali a působili nepříteli vážné škody na letištích, hangárech a velitelských stanovištích. Velitel japonského námořnictva Tojoda to však za katastrofu nepovažoval, naopak se domníval se, že to je jeho příležitost. Rozhodl se vrhnout do bojů vše, co je k dispozici. Hlášení od pilotů, vracejících se z posledních vln útoků, vyvolala po celém Japonsku bouřlivé oslavy. Hlavní štáb japonského císařství oznámil, že u Taiwanu byly potopeny dvě americké bitevní lodě spolu s jedenácti letadlovými loděmi a že stejný počet plavidel byl poškozen. Průzkumné lety však odhalily, že japonští piloti své úspěchy značně zveličili. Americké svazy letadlových lodí byly prakticky netknuté a Japonci při více než 800 vzletech vážně poškodili pouze dva křižníky. Američtí stíhači a protiletadlová palba sestřelili 500 japonských letadel, při tom padla polovina čerstvě vycvičených pilotů z letadlových lodí.

Sibuyanské moře

17. října 1944 japonské pobřežní hlídky zpozorovaly, jak se k Leytskému zálivu blíží první lodě amerického invazního loďstva. Následujícího dne aktivovalo japonské nejvyšší velení plán Šo-1 pro všechny defenzivní síly na moři, ve vzduchu a na souši. Touto dobou už na pláže Leyte dopadaly první americké granáty. Japonská obrana Američanům vylodění na Leyte zatím příliš nezkomplikovala. Odpoledne už Američané drželi předmostí pevně v rukou a generál MacArthur se spolu s filipínským prezidentem Osmenou přebrodil na břeh. To však ještě nevěděl, že Japonci mají v plánu rozdrtit jejich invazní loďstvo kotvící v Leytském zálivu až za pět dní.

Po útoku na Taiwan zamířily letadlové lodě operačního svazu 38 k Leyte, aby podpořily vylodění. Letadlové lodě japonské 3. floty je vyrazily pronásledovat, avšak jejich skutečnou úlohou byl klamný útok, který by velké americké letadlové lodě vylákal z Leytského zálivu. 22. října 1944 vyplula japonská 2. flota z Bruneje ve dvou divizích. Svaz A měl vyplout severně od Palawanu přes Sibuyanské moře a dál průlivem San Bernardino, přičemž do Leytského zálivu měl dorazit od severovýchodu, svaz C pak měl plout na sever od Mindanao průlivem Surigao a k Leytskému zálivu měl dorazit od jihu. K útoku proti Američanům se pak mělo připojit i letectvo. 25. října měly japonské námořní síly zaútočit současně ze severu a z jihu a Američany rozdrtit. Americká námořní rozvědka brzy zjistila, že japonská 2. flota vyplula ze Singapuru, ale přestože byl zvýšen počet leteckých průzkumů, o jejím dalším pohybu neměla žádné informace. Podařilo se ji lokalizovat až ponorkám, které odeslaly hlášení 7. flotě a torpédy potopily dva těžké křižníky a další poškodily. Obětí se stala i vlajková loď admirála Kurity, velitele japonské flotily musel z moře vylovit torpédoborec.

Klikněte pro větší obrázek 24. října vyslal admirál Halsey vlastní průzkumná letadla a připravil se na mohutný útok proti japonským svazům. V té době zahájili Japonci z Filipín dlouho plánované letecké útoky proti americkým letadlovým lodím. Zatímco bojové letecké hlídky amerických letadlových lodí sestřelily přes 60 útočících letadel, z téměř 200 japonských letounů, které vyrazily ve skupinách po padesáti, jich obranu prolomilo jen minimum. Jednomu japonskému bombardéru se ale podařilo najít cíl a přímým zásahem čtvrttunové bomby poslal ke dnu lehkou letadlovou loď Princeton. Když většina posádky loď opustila, přiblížil se křižník Birmingham a začal ji hasit. Najednou letadlovou lodí otřásl obrovský výbuch a palubu na Birminhamu zasypal příval smrtících střepin. 229 mužů zahynulo, 236 námořníků utrpělo zranění. Navíc zahynulo přes sto mužů z posádky potápějícího se Princetonu.

Bitevní lodě japonského svazu A už vplouvaly do Sibuyanského moře. Operační skupina 3 byla na severu a právě čelila silným japonským leteckým útokům. Operační skupiny 2 a 4 byly ve vynikajícím postavení pro útok na Japonce a 24. října zaútočily. Celkem vzlétlo 259 letadel. Americká letadla se setkala s prudkou protiletadlovou palbou. Bitevní lodě dokonce střílely ze svých hlavních baterií na letadla, která byla vzdálena 16 km. Velitelé japonských leteckých sil na Filipínách se rozhodli útočit spíš na americké letadlové lodě, než bránit flotu admirála Kurity. Hlídkovala nad nimi jen hrstka stíhacích letounů. Obří bitevní loď Musaši byla zasažena 19 torpédy a 17 pumami a vzala s sebou pod hladinu tisícovku mužů, a z bojů byl vyřazen také křižník Mjóko. Ovšem podobně jako japonští piloti v bitvě u Taiwanu, tentokrát zase američtí piloti značně zveličili odhadovaný počet potopených lodí. Domnívali se, že nepřátelskou flotu zcela vyřadili z provozu. Poté, co byli Japonci zpozorováni, jak obracejí domů, admirál Halsey došel k závěru, že tato flota už žádnou hrozbu nepředstavuje. Změna kurzu však byla jen dočasná a japonský svaz A stále představoval mohutnou koncentraci námořní síly.

Poslední útok japonský útok z letadlové lodi ve 2. světové válce

Ráno 24. října už byly japonské letadlové lodě 3. floty u severního Luzonu. Admirál Ozawa měl v úmyslu zaútočit s letadly, která mu ještě zbyla, a pokusit se tak vylákat americké letadlové lodě za sebou. Když byly před polednem Ozawovy průzkumné letouny objeveny letadlovými loděmi operační skupiny 3. 67 letadlům byl dán povel k útoku. Byl to poslední útok z letadlové lodi, který Japonci ve 2. světové válce podnikli. Američtí stíhači napadli téměř všechny útočící letouny z Ozawových letadlových lodí a mnohé sestřelili. Nakonec tak bomby a torpéda svrhla jen hrstka japonských letounů. Nepodařilo se jim však zasáhnout jedinou loď a zpátky se jich vrátilo jen nepatrné množství. Teď už mohly Ozawovy jednotky splnit pouze poslední sebevražednou misi: vylákat americké letadlové lodě z Leytského zálivu. Hlavní svaz byl odhalen ještě téhož dne odpoledne. To admirála Halseye jenom utvrdilo, že Japonci nikdy žádnou zásadní operaci bez svazu letadlových lodí nezahájí. Nemohl však vědět, že teď už jsou Ozawovy letadlové lodě prakticky odepsané.

Klikněte pro větší obrázek Byl přesvědčen, že v Sibuyanském moři vyřadil japonské bitevní lodě z dalších bojů a že hlavní japonskou hrozbu představují Ozawovy letadlové lodi, a nařídil proto co nejrychlejší pronásledování nepřítele. Letadlové lodě admirála Ozawy objevila 3. operační skupina u Luzonu. Všechny lodě spolu s operačními skupinami vyrazily rychle na sever za japonskými letadlovými loděmi. Průliv San Bernardino tak nechránila ani jedna americká válečná loď. V té době už tudy se svými čtyřmi zbývajícími bitevními loděmi byl připraven vyplout japonský svaz A. Svaz C a jeho dvě bitevní lodě se nacházely u Mindanaa, 80 km za nimi pluly křižníky 5. floty. Ačkoli Američané ztratili stopu severního japonského křídla, piloti odhalili svaz C, takže si byli jisti, že dojde k pokusu dostat se do Leytského zálivu. Poté, co byli Japonci odhaleni, jak se blíží k průlivu Surigao, varoval admirál Kincaid všechny lodě 7. floty, aby se připravily na noční útok. Velitelé se připravovali na nejtěžší bitvu v oblasti Leytského zálivu.

Velká noční bitva

Bylo jasné, že Japonci chtějí vplout do průlivu v noci, což znamenalo, že eskortní letadlové lodě 7. floty, ale ani armádní bombardéry nemohou obraně pomoci. Vše musela vybojovat hladinová plavidla, což znamenalo nasazení starých bitevních lodí a křižníků pod velením kontradmirála Jesseho Oldendorfa. Svým lodím nařídil zaujmout postavení u severního cípu průlivu Surigao a připravit se na střet s nepřítelem. Před bitevní lodě rozmístil dvě skupiny křižníků, po obou stranách ostrova Hibuson už operovala předsunutá hlídka sedmi torpédoborců. Pokud by nepřítel dorazil do průlivu, Oldendorfovi se nabízela možnost tzv. „položit příčku na T“, což je takticky výhodný námořní manévr. Americká bitevní linie by mohla pálit plnými boky, zatímco nepřítel by mohl použít jen děla předních věží, dokud se mu nepodaří natočit bokem. Flota se musela spoléhat na informace 13 skupin torpédových člunů vybavených radary. Ty poprvé zpozorovaly japonský svaz ve 22:50 a následující čtyři hodiny vyrážely k jednomu útoku za druhým. Nezasáhly však ani jednu japonskou loď. Následně přišly na řadu torpédoborce 54. eskadry.

Když svaz C, jehož kolonu tvořily bitevní lodě Jamaširo a Fuso a křižník Mogami, vplul do průlivu Surigao, plavil se se čtyřmi torpédoborci jako clonou. 54. eskadra operovala ve dvou skupinách. První zasáhla ve tři hodiny ráno loď Fuso, která vypadla z formace a potopila se. O pár minut později vypustila torpéda druhá skupina a zasáhla 3 japonské torpédoborce a bitevní loď Jamaširo. Dva další torpédoborce se potápěly a všechny tři byly vyřazeny z boje. Jamaširo však plula dál a tvořila japonskou kolonu s křižníkem Mogami a torpédoborcem Šigure. Dvě první skupiny amerických torpédoborců při svém útoku v průlivu Surigao vypálily dohromady 47 torpéd, která zasáhla 5 japonských lodí. Tři šly okamžitě ke dnu a další se potápěly. Když americké torpédoborce z pravého a levého křídla znovu zaútočily, byla Jamaširo opět dvakrát zasažena a poškozený křižník Mojčišio se potopil. Z bojů bylo už v tu chvíli vyřazeno 75 procent palebných sil svazu C, a to se teprve 64 mohutných kanonů chystalo zasypat japonský svaz palbou přes 4000 průbojných granátů. Mogami a Jamaširo, které se ocitly uprostřed palby, dostávaly jeden zásah za druhým. Pět minut po zahájení palby byly obě lodi v plamenech a začaly pomalu ustupovat. V 04:19 hodin se bitevní loď Jamaširo převrátila a potopila. Ke dnu s sebou vzala viceadmirála Nišimuru a téměř celou posádku. Vrátit se zpátky průlivem Surigao se podařilo jenom hořícímu křižníku Mogami a dvěma torpédoborcům, z nichž jeden byl silně poškozený. S rozbřeskem se americká letadla z eskortních letadlových lodí 7. floty vydala pátrat po zbytcích svazu C. Křižníky, letadla z letadlových lodí a armádní bombardéry pak dorazily veškeré poškozené lodi z obou japonských svazů. Z celé japonské jižní skupiny se zachránil jen jeden křižník a pět torpédoborců.

Osudová chyba

Klikněte pro větší obrázek Zatímco v průlivu Surigao zuřila noční bitva, svaz japonského admirála Kurity proplul se svými zbývajícími čtyřmi bitevními loděmi průlivem San Bernardino, aniž by se mu v tom kdokoli pokusil zabránit. Američané na Leyte se domnívali, že admirál Halsey u tohoto průlivu s bitevními loděmi a křižníky stále hlídkuje, jenomže jeho svaz mezitím zamířil na sever pronásledovat japonské letadlové lodě. Admirál Kincaid 25. října ve 4 hodiny ráno požádal Halseye, aby mu potvrdil, že operační svaz je stále na svém místě. Zpráva však dorazila až v sedm hodin ráno a v tu chvíli už bylo příliš pozdě. Bitevní lodě admirála Kurity mířily plnou parou vstříc eskortním letadlovým lodím 7. floty. Američané žádná průzkumná letadla nevyslali a radar také nic mimořádného neukazoval. Většina skupiny pro bombardování pobřeží pronásledovala Japonce stahující se po bitvě v průlivu Surigao.

Jakmile spatřilo japonský svaz průzkumné protiponorkové letadlo, okamžitě poslalo letadlovým lodím hlášení. Téměř ve stejnou chvíli se obě skupiny lodí vzájemně zpozorovaly. Obě strany to naprosto vyvedlo z míry. Japonci, disponující mnohem větší silou, ale nakonec udělali chybu. Admirál Kurita nařídil uprostřed rutinního manévru „útok z chodu“, aniž by počkal na zformování bitevní linie. Výsledkem byl zmatek. Kontradmirál Sprague naopak zareagoval profesionálně: vydal rozkaz obrátit proti větru a nařídil, aby odstartovala všechna letadla. Lodě vypouštěly kouřovou clonu a letadlové lodi zvýšily rychlost na 32 km/h a chystaly se zaútočit na křídlo nepřítele.

Protože japonské salvy dopadaly stále blíž k eskortním letadlovým lodím, jedné skupině lodí nezbývalo, než dát se na útěk, zároveň vysílat letouny k protiútokům a odvysílat nešifrované volání o pomoc v naději, že to nepřítele alespoň zmate. Proti japonským křižníkům a bitevním lodím byl však už vyslán krycí svaz tří torpédoborců a čtyř menších eskortních torpédoborců. Jeden japonský těžký křižník vyřadily a ostatní velké lodi donutily k úhybným manévrům. Okolo 8. hodiny už americké bomby, torpéda a dělostřelecká palba z letadlových lodí a křižníků vážně poškodily či potopily čtyři japonské těžké křižníky. Američané ztratili jednu letadlovou loď a tři z bránících torpédoborců. Admirál Kurita zcela ztratil kontrolu nad situací. V 09:25 rozkázal svým lodím stáhnout se a přeskupit. Američanům to připadalo jako učiněný zázrak. Prudký útok amerických torpédoborců a letadel ho vedl k přesvědčení, že narazil na mnohem větší americké síly, než tomu bylo ve skutečnosti. Kurita zachytil americké volání o pomoc a obával se, že brzy dorazí posily. Rovněž dostal hlášení z Luzonu, které ho nesprávně varovalo, že ze severu se blíží další nepřátelský svaz, a navíc se právě dozvěděl o katastrofě, která v průlivu Surigao postihla Svaz C. Bylo mu tedy jasné, že jeho svaz je osamocený. Rozhodl se zaútočit na neexistující nepřátelské síly na severu, a vydal rozkaz vrátit se do průlivu San Bernardino.

Americkým eskortním letadlovým lodím se tak pro tuto chvíli podařilo zkáze uniknout. To však nebyl konec. Jinou skupinu téhož rána zasáhly sebevražedné útoky kamikaze. Do setmění potopili jednu letadlovou loď a šest jich poškodili. Hrstka pilotů, odhodlaných zemřít, nakonec dosáhla větších úspěchů než všechna mohutná děla Kuritova bitevního svazu.

V době, kdy byly eskortní letadlové lodi 7. floty pod palbou u ostrova Samar, Halseyho operační svaz dostihl japonský klamný svaz u mysu Engano. Halsey byl stále přesvědčen, že bezmocná plavidla admirála Ozawy představují plnohodnotný svaz japonských letadlových lodí a byl odhodlán ji zcela rozdrtit. V 8 hodin zahájil šest mohutných útoků. Letouny smetly několik stíhaček, které japonské letadlové lodi ještě měly, a napadly Ozawův svaz. Do pozdního odpoledne potopily čtyři letadlové lodi a jeden torpédoborec. Americké ponorky a křižníky později zničily ještě jeden lehký křižník a dva torpédoborce. Ačkoli se admirálu Ozawovi podařilo uniknout, jeho 3. flota přestala existovat. V době, kdy admirál Halsey napadl Ozawovův svaz letadlových lodí, unikla mu další, téměř stejně velká kořist. Na závěr vyslal své letecké lodě, aby dostihly bitevní lodi admirála Kurity, které se stahovaly do průlivu San Bernardino. Letouny, operující na hranici doletu, však nedokázaly potopit ani jednu japonskou loď. U Leyte byla zlikvidována největší hrozba pro americké operace v Pacifiku. Japonské letadlové lodě byly potopeny.

Po bitvě

Klikněte pro větší obrázek Američané v Leytském zálivu rozdrtili poslední koordinovanou japonskou ofenzivu 2. světové války a vybojovali jednu z největších námořních bitev novodobé historie. Japonské válečné námořnictvo přišlo o 3 bitevní lodě, 4 letadlové lodě, 6 křižníků a 8 torpédoborců. Byly zničeny stovky letadel včetně posledních skupin palubních letadel. O život přišlo přes 12 tisíc námořníků a letců. Američané toto vítězství zaplatili jednou lehkou letadlovou lodí, 2 eskortními letadlovými loděmi a 3 torpédoborci. Padl tisíc amerických námořníků a letců.

Vítězstvím v bitvě u Leyte námořnictvo Spojených států zajistilo generálu MacArthurovi konečné vítězství na Filipínách. Těžké boje však ještě neskončily. Jak se nejvyšší japonské velitelství obávalo, s pádem Filipínských ostrovů brzy vyschl přísun ropy z jihovýchodní Asie. Američané pak podnikli invazi na Iwo Jimu a Okinawu. Tyto útoky jim otevřely cestu přímo k japonským ostrovům. Bylo jasné, že konečné vítězství bude na jejich straně.

Originální názevBattlefield SSN 2 / Battle of Leyte Gulf- Part 2
Stopáž58 minut
Rok výroby 1996
 )D( ST 4:3
ŽánrDokument