Rozsáhlý britský dokumentární cyklus o rozhodujících momentech největšího ozbrojeného konfliktu XX. století

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

V říjnu 1944 došlo k rozhodující námořní bitvě mezi Spojenými státy a japonským císařstvím. V bitvě u ostrova Leyte se japonské námořnictvo pokusilo zničit tichomořskou flotu a zabránit tak americké invazi na Filipíny. Byla to největší námořní bitva v historii. V Leytském zálivu svedlo 280 válečných lodí a 200 tisíc námořníků a letců řadu soubojů. Probíhaly zde téměř všechny druhy bojů námořní války: boji mezi lehkými křižníky počínaje a boji mezi bitevními loďmi konče.

Předehra k bitvě

Historickým obratem ve válce o Tichomoří se stala bitva u Midway v červnu 1942. Japonci doufali, že útokem na ostrov vlákají do léčky a posléze zničí dobře vyzbrojené letadlové lodě, kterými Američané po útoku na Pearl Harbor ještě disponovali, jenomže místo toho, aby se staly nic netušícími oběťmi překvapivého japonského útoku, americké letadlové lodě samy zaútočily. Pro Japonce to byla největší porážka, jakou do té doby jejich námořnictvo utrpělo. Po vítězství u Midway chtěli američtí velitelé ofenzivou s krycím názvem Watchtower posunout hranice japonského výboje v Pacifiku.

Klikněte pro větší obrázek Centrem japonské moci v jihozápadním Tichomoří byl Rabaul na Nové Británii. Protože díky množství leteckých a námořních sil byl pro Američany tvrdým oříškem, rozhodli se, že se v první fázi vylodí na souostroví Santa Cruz a na východních Šalomounových ostrovech. Japonské aktivity na Šalomounově ostrově Guadalcanal, především budování nové přistávací dráhy, ale plány změnily. Právě Guadalcanal a jeho letiště se dostal do středu pozornosti Američanů.

Ráno 7. srpna 1942 ohlásilo mohutné námořní a letecké bombardování nástup americké flotily. Na Guadalcanalu se vylodilo 19 tisíc amerických vojáků a invaze probíhala za minimálního odporu a nazítří ráno už bylo letiště v amerických rukou. Protože se Japonci domnívali, že vojáků bude méně, místo aby přešli do obrany, pouštěli se do protiútoků. Birva se nakonec změnila v dlouhé krvavé tažení, během něhož zaznamenaly obě strany těžké ztráty.

Koncem roku 1942 bylo úsilí Japonců udržet své jednotky na Guadalcanalu zlomeno. Zatímco na americké straně vzrostl počet vojáků na 50 tisíc, ti japonští byli díky váznoucímu zásobování vyhladovělí. Nakonec si uvědomili beznadějnost svého odporu a 1. února 1943 se začali stahovat. Na místě zanechali 24 tisíc padlých, přišli o stovky letadel a jejich dobře vycvičených osádek. Po bitvě o Guadalcanal přešla strategická iniciativa ve válce o Tichomoří do rukou Američanů. Útok na Tichomoří byl zahájen 20. listopadu 1943, kdy z Havajských ostrovů a z Nových Hebrid zaútočily americké svazy na Gilbertovy ostrovy Makin a Tarawa. Po 3 dnech oba padly do rukou Američanů. Dalšími důležitými americkými cíli byly ostrovy Kwajalein a Eniwetok, mohutná japonská letecká a námořní základna na ostrově Truk v souostroví Karolíny či ostrovy Marianského souostroví.

Výsledkem posledního zmiňovaného tažení byla bitva o Filipínské moře. 19. června 1944 vzlétly z japonských letadlových lodí 4 vlny leteckých útoků, ale protože Američané měli – na rozdíl od Japonců – účinný radar, s velkým předstihem útočníky odhalili. Do vzduchu poslali stovky stíhaček a sestřelili 240 letounů, přičemž sami přišli jen o 29 strojů, a ponorky potopily 2 japonské letadlové lodě. Den po velkém vzdušném souboji byla potopena další japonská letadlová loď. Japonci tak celkově přišli o 480 letadel s většinou osádek. 12. srpna 1944 byly ostrovy Saipan a okolní ostrovy Tinian a Guam vyčištěné a Mariany se ocitly zcela v rukou Američanů. Teď američtí vojenští plánovači teď museli vyřešit otázku, kde na rozsáhlé, Japonci ovládané území, zaútočit příště.

Plán útoku

Klikněte pro větší obrázek 28. srpna 1944 vyrazil americký Operační svaz 38, jemuž velel admirál William Halsey, se 14 letadlovými loděmi, chráněnými bitevními loděmi, křižníky a torpédoborci, z Eniwetoku na Marshallových ostrovech směrem k Filipínám. Ačkoli plán generála MacArthura osvobodit celé Filipíny podporoval sám prezident Roosevelt, sbor náčelníků štábů ho dosud nepřijal. Na jižních Filipínách bylo nutné nejprve vybudovat základny. Vznikl tak plán provést invazi alespoň na některé z těchto ostrovů: Ulithi a Yap, Palauských ostrovů, ostrova Moretai a Talaudských ostrovů. Ty se totiž daly využít jako odrazové můstky pro invazi na Mindanao v jižní části Filipín. Po vyhnání Japonců z Mindanaa by mohlo dojít k invazi na Leyte, dalším krokem by byl útok na Luzon a naprosté očištění Filipín od Japonců, nebo útok přímo na Taiwan. 13. září 1944 letci admirála Halseye podnikli 1200 bojových vzletů proti cílům na Filipínách a téměř stejný počet jich podnikli i následující den. Zničili téměř 500 japonských letadel, z toho dvě třetiny ještě na zemi, sami přišli jen o 9 strojů. Letouny rovněž potopily 59 lodí a stejný počet těžce poškodily.

Halsey byl přesvědčen, že síla japonské obrany na Filipínách byla přehnaně zveličována. Poslal proto do Pearl Harboru návrh provést invazi na Leyte co nejdříve. Sbor náčelníků štábů nakonec po krátké poradě souhlasil. Hlášení admirála Halseye změnilo americký časový plán pro tažení v jižních Filipínách. Palauské ostrovy, Morotai a Ulithi měly být obsazeny, ale Yap, Talaudské ostrovy a Mindanao chtěli Američané obejít a co nejrychleji se vylodit na Leyte. Pak mělo dojít k invazi na Luzon, jak si to přál generál MacArthur.

Kromě přepravy útočných jednotek 6. armády, měla 7. flota za úkol chránit a podporovat vylodění. Torpédoborce a hlídkové čluny měly bojovat proti japonským ponorkám, bitevní lodě a křižníky měly těžkými děly bombardovat nepřítele na břehu, letadlové lodě by poskytovaly letecké krytí vyloďujícím se vojskům a bombardovaly by japonské pozice. Operační svaz 38, úderná síla 3. floty, měl podporovat invazní jednotky, až bude 7. flota provádět vylodění na západě a na severu Leytské zátoky. Jeho letouny by v celé oblasti zaútočily na japonské letecké základny a vypořádaly by se s každou vážnější japonskou námořní hrozbou. Jenže většina amerických velitelů pochybovala o tom, že by japonské válečné loďstvo bylo schopné jakékoli rozsáhlé operace.

Plán obrany

Klikněte pro větší obrázek V létě 1944 byla situace Japonska kritická a reagovat na všechny americké útoky v Tichomoří bylo nad možnosti japonského loďstva. Největším problémem byl nedostatek letadlových lodí. Japonci se drželi své tradiční doktríny, podle které je nutné svést rozhodnou bitvu. Porazit Američany se jim ale u Midwa ani ve Filipínském moři nepodařilo. Oblast obsazená Japonci se postupně zmenšovala a lodí, vycvičených mužů a dalších zdrojů ubývalo. Japonští váleční plánovači neměli na výběr. Buď přijmou nevyhnutelnou porážku, nebo se ještě jednou pokusí svést rozhodující bitvu. Pro takové vítězství by muselo císařské nejvyšší velitelství soustředit veškeré dostupné síly do jediného mohutného protiúderu.

Poté, co se Američané zmocnili Marian a Nové Guineje, chránily významná naleziště ropy v jihovýchodní Asii už jen ostrovy táhnoucí se od Japonska přes Rjúkjú, Taiwan a Filipíny. Podle nové japonské strategie bylo třeba jihozápad této oblasti, hlavní zdroj důležitých surovin, co nejsilněji opevnit. To ale znamenalo opevnit také řetězec ostrovů, spojující tuto oblast s Japonskem. Na všech byl proto rozmístěn největší počet vojáků a letounů námořnictva. Zároveň japonská armáda přesouvala své jednotky z Mandžuska a spolu s válečným námořnictvem vytvářela obojživelné jednotky, které by bylo možné vyslat do kterékoli oblasti. Většina japonského hladinového loďstva byla umístěna v okolí Singapuru, letadlové lodě ovšem musely mít základny v Japonsku, aby mohly doplňovat své letecké skupiny. Pokud by se tyto lodě spojily se zbytkem floty poblíž Singapuru, vznikly by mohutné společné síly.

Japonská obrana stála na čtyřech operačních plánech: Šo-1 byl určen pro Filipíny, Šo-2 pro Taiwan, Rjúkjú a jižní Japonsko, Šo-3 pro centrální část Japonska a Šo-4 pro sever. Japonci si ale byli téměř jistí, že Američané zaútočí na Filipíny. Pokud by k útoku opravdu došlo, začaly by se tam stahovat všechny japonské dostupné síly: námořní jednotky, letectvo z pozemních základen a obojživelné jednotky. Během útoku měly být americké invazní jednotky přemoženy a zničeny.

Síly protivníků

Američané

Invaze na Filipíny si vyžádala téměř celou americkou Tichomořskou flotu, která tak musela být dočasně reorganizována. Operační svaz 38 admirála Halseye přišel o obojživelné a transportní jednotky, které přešly pod 7. flotu, jež měla provést vlastní vylodění. Halsey ale přesto měl téměř 1000 letadel na 17 rychlých letadlových lodích a dále mohutnou eskortu bitevních lodí, křižníků a torpédoborců. Mohl provádět operace tisíce kilometrů od jakékoli velké základny. Skupina 34 tankerů, zásobovacích lodí, chladicích lodí a lodí s municí, zásobovala skupiny letadlových lodí na předem domluvených místech. Výměnu letounů a posádek prováděly 3 doprovodné letadlové lodě. Osm dalších zajišťovalo protiponorkové a bojové letecké hlídky pro zásobovací lodě. Tato logistická skupina měla rovněž svou vlastní eskortu v podobě 19 torpédoborců a 26 doprovodných torpédoborců.

Zatímco 3. flota během války vyrostla v nejmocnější vojenskou námořní sílu, 7. flota byla tradičně její chudší příbuznou, avšak při přípravách na invazi na Leyte se stala jedním z největších námořních svazů. Ze 700 lodí, které nyní flota měla, tvořily téměř čtvrtinu válečné lodě. Admirál Kincaid měl kromě toho k dispozici ještě mohutný operační svaz 77, skládající se z bitevních lodí, křižníků, torpédoborců a eskortních letadlových lodí, které měly poskytovat obranu pro invazní flotilu a palebnou podporu při vyloďování.

Klikněte pro větší obrázek V roce 1944 měli piloti na letadlových lodích mnohem lepší výcvik než letci jiných leteckých sil. I začínající námořní piloti měli za sebou dvouletý výcvik a přes 350 letových hodin. Měli vynikající instruktory, kteří sami prošli bojem. Dlouhá období bojového nasazení znamenala i vynikající trénink pro námořníky i dělostřelce. Právě ona zdravá agresivita celého amerického tichomořského námořnictva sehrála v celé bitvě důležitou roli.

Japonci

Ačkoli velká hladinová válečná plavidla japonské floty měla stálou základnu poblíž Singapuru, japonští plánovači by je nejraději viděli v domácích vodách. Poblíž Japonska by byly blízko letadlových lodí, které musely čekat na nová letadla a osádky. Japonsko trpělo nedostatkem paliva, takže velké lodi musely být ponechány poblíž ropných nalezišť v jihovýchodní Asii.

Za japonskou palivovou krizi mohlo z velké míry americké Tichomořské ponorkové loďstvo. Na japonských námořních trasách číhalo 140 ponorek, jimž se podařilo potopit 4 miliony tun lodního prostoru. Kvůli podmořským útokům také přišlo o víc než polovinu tankerů. Japonské válečné námořnictvo mělo palivo jen na jeden zásadní výpad a pak by muselo další 2 měsíce čekat. Nejhorší scénář by pro Japonce nastal, kdyby Američané zaútočili dřív, než se japonské letadlové lodě budou moci spojit se zbytkem floty u Singapuru.

Válečné námořnictvo by muselo spoléhat na, mohutnou údernou sílu těžkých hladinových plavidel. Japonsko bylo schopné poslat do bojů devět bitevních lodí a víc než desítku těžkých křižníků s nejmodernějším radarem, a pokud by se jim podařilo proniknout mezi americké invazní jednotky, mohly by způsobit obrovské škody.

Před bitvou u Leyte přišlo jen v roce 1944 japonské válečné námořnictvo o více než 5200 pilotů, tedy o 42 % svých osádek, z nichž většina jich operovala z pozemních základen. Prakticky všichni zkušení piloti z letadlových lodí padli. V době, kdy výroba letounů dosahovala vrcholu a jednotlivé perutě jich měly téměř přebytek, měli Japonci kritický nedostatek letců. Japonská armáda i námořnictvo proto své výcvikové programy značně zjednodušily. Výsledkem byli katastrofálně špatně připravení letci: noví piloti neměli prakticky žádný bojový výcvik, ještě horší to bylo na letadlových lodích, kam přicházeli piloti už po 200 letových hodinách namísto obvyklých 400.

V době, kdy se armáda a válečné námořnictvo snažily vycvičit tolik potřebné piloty, aby měly vůbec nějakou naději ubránit se příští americké invazi, zahájila japonská flotila poblíž Singapuru svůj vlastní náročný výcvikový program. Obzvlášť velká pozornost se věnovala protiletadlové palbě a taktice nočního boje. Japonské válečné námořnictvo si vždy skvěle vedlo v nočních bitvách. Velení se tedy soustředilo na pečlivé přípravy s nadějí, že tak silného nepřítele dokážou porazit.

Předvečer bitvy

15. září 1944 se jednotky generála MacArthura vylodily na ostrově Morotai v Molukách, tedy na jednom z ostrovů, který se měl stát výchozím bodem pro nastávající filipínskou operaci, a Nimitzovy jednotky na Palauských ostrovech v Peleliu. To se mělo stát nástupištěm pro úder na Leyte. Vyloďující se jednotky 1. divize námořní pěchoty a 81. divize pěchoty podle hlášení očekávaly, že se na Palauských ostrovech setkají jen s minimálním odporem. Místo toho však narazily na 30 tisíc japonských vojáků a na jejich velmi pečlivě naplánovanou obrannou strategii. Japonci na Peleliu přeměnili tisíce jeskyní v pevnosti a Američané je museli z každé postupně vyhánět. Nakonec trvalo dobytí Palauských ostrovů přes dva měsíce a ostrovy tak při útoku na Leyte žádnou významnou roli nesehrály. Když k Leyte vyrazily invazní jednotky, boje o Palauské ostrovy stále pokračovaly. 14. října 1944 opustily poslední transporty jednotek a válečné lodi Sedmé floty kotviště na Nové Guineji a zamířily na severozápad k Leytskému zálivu, vzdálenému přes 1900 km. K vylodění mělo dojít už za 6 dní.

Originální názevBattlefield SSN 2 / Battle of Leyte Gulf- Part 1
Stopáž58 minut
Rok výroby 1996
 )D( ST 4:3
ŽánrDokument