Rozsáhlý britský dokumentární cyklus o rozhodujících momentech největšího ozbrojeného konfliktu XX. století

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

V průběhu dubna 1941 padla po zuřivých bojích Jugoslávie, kapitulovalo Řecko a začala evakuace britského expedičního sboru z Peloponésu. Německé tankové formace a štábní jednotky se bezprostředně po ukončení balkánského tažení začaly kvapně přesouvat na sever, aby se připojily k obrovským silám shromážděným v Rumunsku, Polsku a Východním Prusku. Mezitím se pilně činily průzkumné letouny Luftwaffe, které se snažily využít každičké chvíle denního světla ke zmapování postavení Rudé armády, jejích skladů, velitelství a polních letišť.

Vpád nacistů do Sovětského svazu

V noci na 22. června zahájila německá děla palbu na pečlivě vybrané sovětské sektory. Jejich granáty drtily předem vybraná komunikační centra, sklady s pohonnými hmotami a municí, pohraniční opevnění a kasárenské objekty.

Příslušníci speciálních útočných sil mezitím bez milosti likvidovali stráže na hraničních přechodech a zajišťovali mosty a křižovatky. Za úsvitu se nad hlavami sovětských pohraničních jednotek objevily německé bojové letouny, jejichž cílem byla polní letiště Rudé armády. Piloti Luftwaffe zastihli většinu sovětských letadel na zemi a jen během prvního dne Rudá armáda přišla o víc než 1400 strojů. Na sovětském vrchním velení panoval obrovský zmatek. Vydané rozkazy byly vzápětí odvolávány, a tak mnohé jednotky vůbec netušily, co mají dělat. Ráno se už bojovalo na celé frontě. Nejdůležitější bitva zahajovací fáze operace se však měla odehrát ve středu fronty, v Bělorusku. Německé skupině armád Střed čelily 4 sovětské armády. Bleskově postupující tankové skupiny mířily k Minsku, kde měly po svém spojení zabránit sovětským jednotkám v ústupu. Přesto v Moskvě stále nikomu nedocházel rozsah katastrofy, která zemi postihla. Teprve navečer nařídil lidový komisař obrany maršál Timošenko všem třem sovětským frontům okamžitou všeobecnou ofenzívu s cílem vytlačit protivníka ze sovětského území, ale rozkaz byl ale naprosto nereálný: všeobecná mobilizace dosud nebyla ukončena a Rudé armádě navíc chyběl operační plán. Jakýkoliv pokus o protiútok byl předem odsouzen k zániku. Téměř všechna pohraniční velitelská a komunikační centra byla vyřazena z provozu, sklady paliva a munice hořely a německá letadla zcela ovládala vzdušný prostor.

Klikněte pro větší obrázek Pouhých 5 dní po vpádu, 27. června, se kleště tvořené tankovými divizemi skupiny armád Sever sevřely u Minsku. Byl to úžasný úspěch, navíc ve stejné době už pospíchala další tanková skupina k Moskvě. V obrovských kapsách v okolí Białegostoku a Minsku bylo uvězněno celkem 32 sovětských pěších a 8 tankových divizí. Ve chvíli, kdy si skupina armád Střed razila cestu postaveními sovětského Západního frontu, vrazilo 600 tanků skupiny armád Sever klín mezi 2 sovětské armády Severozápadního frontu. Po 4 dnech bojů se Němcům podařilo sovětské síly obklíčit a zničit. Po obsazení mostů přes Dvinu a dobytí Dvinsku se čelní tankové formace nezastavily a brzy se před nimi otvírala jedinečná možnost přímého postupu na Leningrad. Tím by v podstatě sebraly Sovětům jakékoli šance na obranu města. Jejich postup zastavil až téměř nepochopitelný rozkaz, aby počkali na pěchotu, což se nakonec protáhlo na téměř celý týden.

Zatímco jednotky skupin Sever a Střed procházely hladce sovětskou obranou, na jihu narazil Wehrmacht na rozhodný odpor. Místní sovětští velitelé, disponující mnohem početnějšími tankovými formacemi, totiž rychle zareagovali. Ve chvíli, kdy se německá pěchota pokoušela vrazit klín mezi sovětské formace, uhánělo 600 tanků k městu Brody. 26. června však 5 sovětských mechanizovaných sborů s více než tisíci tanky podniklo ze severu a z jihu mohutný protiútok s cílem prolomit křídla 1. tankové skupiny a spojit se u města Dubno. Čtyřdenní bitva mezi obrněnci a nesmírně početnými tankovými jednotkami sovětského Jihozápadního frontu patřila k nejzuřivějším bojům operace Barbarossa. Osádky německých tanků a obsluhy protitankových kanónů zjišťovaly, že se jejich projektily odrážejí od pancířů nových sovětských tanků T-34 a KV jako pingpongové míčky. Většina sovětských tankistů však ještě neprošla kompletním přeskolením, a jejich velitelé tanky zatím nesoustřeďovali do větších skupin. Pro Němce tak nebyl problém jednotlivé sovětské tanky izolovat, poškodit jim pásy a následně je zlikvidovat. Nebe nad bojištěm v té době navíc zcela ovládaly letouny Luftwaffe. Vrhaly se na všechny protivníkovy tanky, které našly, a jen díky jejich pomoci se sovětské kleště u Dubna nesevřely.

První německé úspěchy

Všem třem německým skupinám armád se podařilo během 1. týdne operace Barbarossa zvítězit prakticky ve všech bitvách a odrazit veškeré protiútoky. Německé vrchní velení jásalo a někteří optimisté se už viděli do 2 týdnů na Rudém náměstí. Kvůli událostem na klíčovém středním úseku fronty však bylo německé nadšení zanedlouho vystřídáno znepokojením. Sovětští vojáci, obklíčení v kapsách u Minsku a Bialystoku, totiž navzdory téměř beznadějné situaci zbraně nesložili. Zdlouhavá likvidace kapes si vyžádala značné německé ztráty. Bez motorových vozidel trvalo pěchotě Wehrmachtu uzavření kapsy příliš dlouho, a tak se velkému množství sovětských vojáků podařilo vyklouznout.

Klikněte pro větší obrázek Do zajateckých táborů na Západě se dostalo 290 tisíc sovětských zajatců, v kapsách bylo zničeno či ukořistěno na 1500 děl a 2500 tanků. Čtvrt milionu rudoarmějců se však podařilo z obklíčení uniknout. V Berlíně se začal okamžitě hledat viník tohoto pouze částečného vítězství. Hitler nakonec obvinil velitele skupiny armád Střed Fedora von Bocka a generály tankových skupin, že nechali v obkličovacím prstenci příliš velké díry. Tankisté byli obviněním znechuceni, protože utěsňováním kapsy strávili celý týden, během kterého čekali na příchod pěchoty. Daleko větší starosti jim ale dělala skutečnost, že se protivník díky ztrátě hybnosti německého útoku stačil východně od Dněpru a Dviny zkonsolidovat.

Stalinova vlastenecká válka

3. července pronesl Stalin svůj první rozhlasový projev od zahájení operace Barbarossa, v němž apeloval na vlastenecké cítění občanů: žádal zničení všeho, co by mohl protivník využít, a vyzýval k zakládání partyzánských oddílů za frontou a zadržování německých sil co nejdál od nejhustěji osídlených a nejprůmyslovější částí Sovětského svazu. V obavách před úplným zhroucením sovětského státu se Stalin rozhodl exemplárně potrestat údajné viníky selhání Rudé armády a v následujících týdnech nechal popravit velitele Západního frontu generála Dmitrije Grigorijeviče Pavlova a členy jeho štábu; také nižší důstojníci, kterým se podařilo probít z obklíčení, byli zastřeleni, protože údajně nebojovali dost statečně.

Německá armáda předávala všechny zajaté rudoarmějce, považované za komunisty, politické komisaře či Židy, speciálním pohotovostním oddílům SS, kteří je okamžitě popravovali. Mnohé jednotky Rudé armády tak v následujících měsících bojovaly až do hořkého konce, protože se nesměly vzdát ani ustoupit.

Tankové formace Skupiny armád Střed musely přechodně svůj postup zastavit na téměř celý týden. Rozkaz k dalšímu postupu byl vydán ve stejný den, kdy Stalin vyzval lid k Velké vlastenecké válce. Sovětský odpor postupně sílil, řada mostů byla vyhozena do povětří, a hlavní silnice byly zaminovány, což značně zpomalovalo německý postup a současně poskytovalo Sovětům čas na organizování tankových protiútoků. Nejdůležitějším cílem Skupiny armád Střed byl Smolensk, ležící na hlavním silničním tahu do Moskvy. Díky drtivé vzdušné převaze protivníka byly v třídenních bojích prakticky zničeny oba sovětské mechanizované sbory, sovětská 13. armáda ztratila během ústupu 5 divizí, a 3 sovětským armádám u Smolensku hrozilo kvůli rychlému postupu obou německých tankových skupin obklíčení. V obrovském kotli zůstalo uvězněno 300 tisíc sovětských vojáků, jen 200 tisícům dalších se podařilo ze smyčky vyklouznout a zaujmout postavení před Moskvou.

Klikněte pro větší obrázek Němečtí velitelé i samotný Hitler si po prvním měsíci tažení uvědomili, že podcenili počet bojeschopných divizí Rudé armády. Ta se nemínila vzdát a začala ohrožovat obě křídla německé skupiny armád Střed. Hitler postupem času opustil myšlenku velkých obkličovacích bitev, a spíše chtěl srazit Sovětský svaz na kolena likvidací hospodářství. Chtěl Sověty odříznout od kavkazských ropných nalezišť urychleným postupem svých vojsk na jihu a co nejrychlejším dobytím Leningradu na severu. Nařídil proto zastavit další postup na Moskvu a odklonit své tankové formace k Leningradu a na Ukrajinu. V důsledku tohoto rozkazu čekala německé tankisty téměř pětisetkilometrová zajížďka. Generálové tankových vojsk byli zděšeni a namítali, že od Moskvy, kde je soustředěna většina jednotek Rudé armády, je dělí jen asi 300 km. Námitky však Hitler smetl ze stolu s tím, že generálové o ekonomických aspektech války nic nevědí.

Koncem srpna už byly 4. tanková skupina a 18. armáda necelých 50 km od Leningradu, a ve stejnou chvíli Finové postoupili až na původní finsko-sovětskou hranici. Závěrečný útok Skupiny armád Sever na Leningrad byl zahájen 9. září 1941. Němci obsadili během 2 dnů výšiny pouhých 11 km od města a Leningrad byl vystaven dělostřeleckému ostřelování. Hitler však znovu změnil hlavní cíl tažení a od dobývání Leningradu upustil. Město bylo totiž úplně odříznuto od zbytku Sovětského svazu, a mělo být pouze bombardováno a ostřelováno a jeho obyvatelé vyhladověni. Tankové formace Skupiny armád Sever se nyní měly připojit ke Skupině armád Střed a nakonec ji přeci jen posílit před rozhodujícím úderem na Moskvu.

Oparace Tajfun – bitva o Moskvu

Hitlerovu pozornost k moskevskému sektoru přitáhly zuřivé protiútoky pozemních a vzdušných sil sovětského Západního frontu. Skupina armád Střed však nemohla zahájit okamžitou ofenzívu, protože většina obrněnců její tankové skupiny byla před necelými dvěma týdny odeslána na dlouhou pouť na sever a na jih. Útok na Moskvu, nesoucí kódový název Tajfun, mohl být zahájen až po ukončení všech operací, zejména té kyjevské. Sovětské armády obklíčené u Kyjeva však statečně bojovaly a Němcům se podařilo kapsu zlikvidovat až díky součinnosti dělostřelectva, tankových sil a letectva. Po desetidenních bojích, které Hitler označil za „největší bitvu v dějinách“, se jim podařilo získat 600 tisíc zajatců. Přesný počet padlých rudoarmějců se nepodařilo zjistit. Rudá armáda tak poprvé od německého vpádu neměla nad agresorem početní převahu a své ztráty nemohla nahradit. Stalinovi tak k obraně Moskvy zbylo 800 tisíc mužů, navíc se Sověti potýkali s nedostatkem tanků a letadel. Z 83 divizí bylo plně bojeschopných nanejvýš 25. Němci naproti tomu mohli proti Moskvě vrhnout 70 divizemi se 2 miliony mužů, přičemž téměř třetina těchto jednotek byla plně mechanizována.

Klikněte pro větší obrázek Začátek operace Tajfun byl stanoven na 2. října. Silám Skupiny armád Střed čelily 2 sovětské fronty, přičemž součástí sovětské obrany byla i 400 km dlouhá linie zodolněných postavení. První německý úder zastihl Sověty naprosto nepřipravené. První obranná linie před Moskvou byla rozdrcena už během zahajovacího úderu. Mohla za to Stalinova neústupnost, kvůli které musela Rudá armáda bránit svá postavení do posledního muže. V obklíčení se nakonec ocitlo 663 tisíc rudoarmějců, a výše sovětských ztrát se od zahájení operace Barbarossa vyšplhala na 3 miliony mužů.

Německé nejvyšší velení bylo přesvědčeno, že má vítězství na dosah ruky. Poslední obrannou linii před Moskvou bránilo pouhých 90 tisíc mužů vyzbrojených nevelkým počtem tanků. V této kritické chvíli pověřil Stalin obranou Moskvy generála Žukova, který předtím organizoval obranu Leningradu a paradoxně pro neshody se Stalinem o několik týdnů dříve opustil post náčelníka generálního štábu. Situace na křídlech sovětské obrany byla velmi vážná, ale uprostřed byla katastrofální. 20. října Stalin vyhlásil v Moskvě výjimečný stav, ministerstva a zastupitelské úřady byly evakuovány. Moskvané hloubili kolem města protitankové příkopy a budovali improvizovaná obranná postavení. Hitler instruoval velitele svých armád, že nemají přistupovat na žádnou kapitulaci. Obyvatelstvu měl být umožněn odchod, ale samotné město chtěl Vůdce vymazat z map i z povrchu Země. Na místě Moskvy by pak vznikla gigantická přehradní nádrž.

Bod obratu

V průběhu operace Tajfun se neustále zhoršovalo počasí a německý postup se zpomaloval. Povrch pouhých tří použitelných silnic se pod náporem těžkých nákladních automobilů změnil v silnou vrstvu mazlavého bahna a německé zásobování se v důsledku třítýdenních vytrvalých dešťů a sněžení úplně zhroutilo. Po cestách se nakonec dokázala pohybovat jen pásová vozidla. Potom se německý postup zpomalil až na pouhé 3 km denně a 31. října byla celá operace z rozkazu vrchního velitele německých pozemních sil zastavena. Odklad pomohl generálu Žukovovi, protože jeho formace, disponující pouhými 190 bojeschopnými tanky, byly velice slabé. V zázemí se už ale formovaly nové jednotky. Během necelého měsíce vzniklo 11 nových armád. Některé jednotky byly sice utvořeny z mužů, kteří sotva prošli základním výcvikem, ale 30 divizí tvořili velmi dobře vyzbrojení a nesmírně odolní Sibiřané. Spolu s nimi posílilo obranu Moskvy i tisíc tanků a tisíc letadel.

Poslední významný pokus o dobytí Moskvy začal 15. listopadu. Za hustého sněžení a teplot, klesajících hluboko pod bod mrazu, se Němci vrhli proti sovětským obranným liniím. Sověti jim odpověděli sérií rušivých protiútoků, při nichž docházelo k nelítostným soubojům muže proti muži. Útočníci i obránci si totiž dobře uvědomovali, že tato bitva může rozhodnout celou válku.

Němcům stály v cestě 3 sovětské fronty: Kalininský, Západní a Jihozápadní. Hlavní tíži německého úderu však neslo šest, většinou nekompletních, armád Žukovova Západního frontu. Podle německého plánu měly 2 tankové armády obklíčit Moskvu od severovýchodu a další z jihovýchodu.

Německé síly na sever od Moskvy se v průběhu dvoutýdenních bojů pomalu, ale neúprosně blížily k sovětskému hlavnímu městu. Postup z jihu se ale oproti všem očekáváním zastavil, protože 50. sovětská armáda neustoupila od Tuly ani navzdory hrozícímu obklíčení. To horší však Němce potkalo 27. listopadu, kdy na ně zaútočila dobře vybavená sibiřská pěchota podporovaná tanky T-34 a novými raketomety Kaťuša. Nelítostný boj skončil překvapivým vítězstvím sovětských vojsk.

Ve stejné době se tankové armádě na severu podařilo po desetidenních bojích překročit moskevský průplav ve vzdálenosti 32 km od Moskvy a zahájit obchvatný manévr. Hitler byl přesvědčen, že další rozhodný úder už Sověti nevydrží a vše záleží na vůli německých vojáků po vítězství.

Sovětské vítězství

Klikněte pro větší obrázek Začátkem prosince už mělo podle nacistických plánovačů být dávno po válce, němečtí vojáci tak nebyli dostatečně vybaveni na silné mrazy. Omrzliny a nemoci – teploty v noci klesaly až k -40 °C – způsobovaly německé armádě vyšší ztráty než sovětské protiútoky. Během 3 týdnů přišla o 155 tisíc mužů, stavy pěších divizí postupně klesaly až k 50 % tabulkových stavů. Zamrzaly také zákluzové systémy děl a motorová vozidla bylo nutné startovat každé čtyři hodiny, což odčerpávalo už tak nízké zásoby pohonných hmot. Na zemi musely zůstávat i letouny Luftwaffe. Němečtí vojáci, kteří se až dosud mohli plně spolehnout na vzdušnou ochranu, byli nepříjemně zaskočeni sílící aktivitou sovětského letectva.

1. prosince 1941 se německá 4. armáda vzepjala k poslednímu mohutnému úderu na sovětské linie. Němečtí velitelé předpokládali, že Sověti už nemají žádné zálohy. Jenže netušili, že proti sobě mají víc než půlmilionovou armádu včetně velmi silných sibiřských divizí a jejich tankových jednotek. Ty Stalin držel v uplynulých týdnech v záloze a Žukov je dosud nesměl použít. Až 5. prosince je vrhnul do mohutného protiútoku. Rudá armáda se dala do pohybu po celé délce téměř tisícikilometrové fronty, a Němci už jejímu útoku nedokázali vzdorovat. Jejich armády byly roztříštěny na množství izolovaných jednotek, které bojovaly o holé životy. Bitva u Moskvy skončila, a s ní i německý sen o ovládnutí Sovětského svazu.

Sověti sice dokázali odrazit agresora od bran Moskvy a osvobodit tisíce vesnic a měst, ale na rozhodující úder ještě neměli dost sil. To se potvrdilo během lednové protiofenzívy v roce 1942, která nakonec ztroskotala na stále pevnější německé obranné linii v hloubi sovětského území. Němci měli čtvrt milionu mrtvých a půl milionu raněných, navíc přišli o většinu svých tanků. Hitler ještě zkusil odvolat dva polní maršály a 35 generálů, ale na průběhu války to nic nezměnilo. Německé armádě se nepodařilo získat nové zdroje ropy a další strategické suroviny. Dva roky po vypuknutí 2. světové války se Třetí říše ocitla v boji na dvou frontách. A po vstupu Spojených států do války v prosinci roku 1941 vznikla silná koalice Sovětského svazu, Velké Británie a Spojených států.

Originální názevBattlefield SSN 2 / Battle for Russia - Part 2
Stopáž58 minut
Rok výroby 1996
 )D( ST 4:3
ŽánrDokument