Rozsáhlý britský dokumentární cyklus o rozhodujících momentech největšího ozbrojeného konfliktu XX. století

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

V období mezi červnem 1941 a únorem 1942 se Třetí říše střetla se Sovětským svazem v gigantické srážce na život a na smrt. Dokonale vycvičená a vyzbrojená armáda vpadla na sovětské území, aby pro Německo získala nový životní prostor.

První měsíce operace Barbarossa byly spektakulárním úspěchem. Až neuvěřitelně dlouhé denní postupy wehrmachtu, statisíce zajatců, nekonečné haldy trosek vojenské techniky označené rudou hvězdou. Plánovala se dokonce už přehlídka na Rudém náměstí a likvidace Moskvy jako takové. Vše nakonec skončilo jinak. Sovětské vedení sáhlo po posledních rezervách a svou roli sehrálo i počasí. Porážka Němců u Moskvy byla předznamenáním Hitlerova konce. I když do onoho skutečného konce bylo ještě hodně daleko…

Předehra k bitvě

23. srpna 1939 se z Moskvy rozletěla do světa šokující zpráva o podpisu smlouvy o neútočení a vzájemné hospodářské spolupráci mezi Třetí říší a Sovětským svazem. Na jejím základě bylo vyměněno obrovské množství sovětských potravin, nerostných surovin a ropy za německé výrobky. Součástí takzvaného paktu Ribbentrop-Molotov byl i tajný dodatek, kterým si Německo a Sovětský svaz rozdělily východní Evropu a Pobaltí na sféry svého vlivu. K podpisu smlouvy došlo z Hitlerova pohledu až za pět minut dvanáct, protože si před vpádem do Polska potřeboval uvolnit na východě ruce. 1. září 1939, osm dní po podpisu smlouvy, se jeho jednotky převalily přes hranice. Poláci, bojující zoufale proti německému přívalu, pocítili důsledky paktu zanedlouho na vlastní kůži. 17. září je totiž napadla Rudá armáda, která za tichého německého souhlasu obsadila východní oblasti země. Mezitím 3. září vyhlásily Velká Británie a Francie Německu válku. Sovětský vůdce Josif Vissarionovič Stalin byl rád, že si největší evropské mocnosti jdou vzájemně po krku, protože tak mohl bez obav rozšiřovat území své říše.

30. listopadu 1939 vpadlo 29 divizí Rudé armády na finské území. Hlavní úder na jihu směřující ke Karelské šíji Finové k všeobecnému úžasu zastavili. Sovětské jednotky ve středu i na jihu fronty však utrpěly potupnou porážku. Devět divizí finské armády bojovalo během čtyřměsíční Zimní války s výjimečným odhodláním. Sovětům se podařil výraznější průlom až po nasazení dalších 11 divizí a většího množství tanků a letadel. V březnu 1940 byli Finové nuceni požádat o příměří. Z milionu rudoarmějců, kteří zaútočili na Finsko, jich padlo téměř 200 tisíc.

Klikněte pro větší obrázek Ani ne měsíc po skončení finsko-ruské války zahájil své severské tažení i německý Wehrmacht. 9. dubna 1940 napadly jeho námořní, pozemní i letecké síly Dánsko a Norsko, a během následných bojů prokázaly svou výkonnost. Luftwaffe naprosto ovládla vzdušný prostor. Celé území Dánska a většina Norska bylo během několika týdnů v německých rukách. Nic na tom nezměnila ani pomoc britského Královského loďstva a francouzsko-britského expedičního sboru. Poté se Němci soustředili na Francii. Během necelých šesti týdnu se jim podařilo porazit armády čtyř států a obsadit území o rozloze 650 tisíc km2. Výsledek tažení předčil Hitlerova očekávání a po podpisu příměří z 22. června se stal pánem západní Evropy.

Hitlerova říše ale čelila zásadnímu strategickému problému. Nedostávalo se jí ropy, nerostných surovin a potravin, kterými žádná z dobytých zemí neoplývala. Byla naprosto závislá na obrovských dodávkách ze Sovětského svazu, který se ale choval naprosto nevypočitatelně, a bojů na Západě využil k dalším územním ziskům. Stalin se po dobytí východního Polska v září 1939 a obsazení části finského území v zimě 1940 rozhodl v červnu 1940 připojit ke své říši i Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Sovětská přítomnost v Pobaltí však ohrožovala německé zájmy na Baltu. Hitler proto podepsal smlouvu s Finskem o pobytu německých jednotek na jeho území. Sověti vzápětí vznesli územní nároky i vůči Rumunsku, po kterém požadovali území Besarábie a Severní Bukoviny. Rudá armáda obsadila tyto oblasti 28. června a ocitla se tak na dostřel od strategicky důležitých rumunských ropných polí. Hitler odpověděl na sovětskou expanzi rozmístěním mohutných formací v Polsku, a díky sérii mezistátních smluv vyslal své jednotky i na území Rumunska, Maďarska a Bulharska.

Na Západě Německo čelilo dalšímu problému. Británie, jejíž expediční sbor se musel stáhnout z Francie bez většiny svých těžkých zbraní, mu totiž stále vzdorovala. A nový britský premiér Winston Churchill nadále odmítal jakákoli jednání. Dokonce prohlásil, že se Británie nikdy nevzdá, a začal vyvíjet značnou diplomatickou iniciativu, aby získal Sovětský svaz na svou stranu. Stalin se ale nechtěl nechat zatáhnout do války, která by přinesla prospěch především kapitalistickému Západu, a britský návrh rozhodně odmítl.

Plán útoku

Rozhodujícím faktorem pro vítězství nad Sovětským svazem byla především rychlost. Sovětské síly na západě země bylo nutné rozdrtit do deseti týdnů od začátku tažení, a úplného vítězství mělo být dosaženo nejpozději do 17 týdnů. Německá armáda totiž disponovala pohonnými hmotami, střelivem a zásobami jen na rychlé a úspěšné tažení, a svou roli hrála i obava z pověstné ruské zimy.

Klikněte pro větší obrázek Němci se museli při plánování operace vypořádat s obrovskou přírodní překážkou, která komplikovala jakýkoli přímý postup do nitra Sovětského svazu. Hustými lesy porostlé Pripjaťské bažiny se rozkládají na území 240 km širokém a 480 km hlubokém. Němečtí plánovači předpokládali, že hlavní soustředění sovětských sil budou rozmístěna po obou jejích stranách, zatímco Moskvu budou bránit jen rezervní jednotky.

Do německé Operace Otto se původně měly zapojit tři skupiny armád: severní, směřující k Leningradu, střední, směřující na Moskvu, a jih, jež měla postupovat na Kyjev. Hitler, připomínající si osud Napoleona, kterému se se sice podařilo Moskvu dobýt, ale ruskou armádu porazit nedokázal, s plánem ale nebyl spokojen a prohlásil, že dobytí sovětského hlavního města je nepodstatné. Počátkem prosince přišel s návrhem nové operace nazvané Barbarossa. Její plán počítal se zničením Rudé armády západně od linie spojující Dvinu s Dněprem, aby se zbytky jejích sil nemohly stáhnout do vnitrozemí. Skupina armád Sever měla v souladu s původním plánem postupovat na Leningrad, zatímco Skupina armád Střed si měla vynutit průlom ve směru na Minsk a Smolensk. Hlavním cílem nového plánu bylo zničení severních sovětských sil pomocí dvou mohutných obkličovacích operací v okolí Minsku a v Pobaltí. Baltská ofenzíva měla vyvrcholit dobytím Leningradu, kterým by Wehrmacht získal nesmírně cenný přístav pro zásobování svých dalších operací. Skupina armád Jih, operující jižně od Pripjaťských bažin, měla udeřit na Kyjev, a postupem podél Dněpru na jihovýchod zabránit Rudé armádě v ústupu. Po úderu do týlu sovětských sil a po jejich zničení měla pokračovat v postupu k průmyslové Doněcké pánvi a ke kavkazským ropným polím. Teprve po zničení převážné části Rudé armády v obkličovacích operacích měla přijít na řadu Moskva. Po porážce zbývajících sovětských sil u Moskvy a jejím dobytí měla vzniknout obranná linie, táhnoucí se od severoruského Archangelsku až k Volze. Průmyslové oblasti východně od Volhy a za Uralem by se v té chvíli ocitly v dosahu letounů Luftwaffe, které je měly postupně srovnat se zemí. Po ztrátě své průmyslové základny by už Sověti nebyli schopni účinnějšího odporu.

Plán obrany

Sovětský svaz si začal po začátku války v Evropě budovat obrovské zásoby potravin, strategických materiálů a ropy. Ve stejné době začal přesouvat stále větší část svých průmyslových závodů do relativního bezpečí za Ural. Stalin ale rezolutně nesouhlasil, aby tam byly přesunuty i strategické rezervy. V té době se totiž nemohl shodnout s velením Rudé armády na názoru, zda mají být obranné síly rozmístěny přímo na západních hranicích nebo hlouběji v ruském vnitrozemí.

Klikněte pro větší obrázek Páteří sovětské obrany byla ve třicátých letech 20. století takzvaná Stalinova linie. Nejmohutnější pás opevnění se nacházel na severu mezi Pripjaťskými bažinami a horním tokem Dněstru. Další fortifikace chránily přístupy ke klíčovým centrům a městům, jako například k Leningradu, Pskovu, Smolensku, Kyjevu, Korosteni a Oděse. Pevnostní systém ztěžoval postup případného agresora a poskytoval ochranu hlavním formacím Rudé armády, včetně jejích zásobovacích skladů a výcvikových prostorů. Západní hranice Sovětského svazu se však díky expanzi do Polska, Pobaltských států a Rumunska posunula dál na západ, a opevnění Stalinovy linie zůstala daleko vzadu. Stalin začal prosazovat názor, aby se Rudá armáda přesunula z opevněných postavení blíž k západní hranici. Řada sovětských velitelů proti tomu ale rozhodně protestovala, protože případný útočník mohl podle jejich názoru novou linii snadno obejít. Na vybudování nových obranných postavení navíc nebyl čas, a zásobovací linie byly nebezpečně dlouhé. V blízkosti hranic chyběly mobilní síly, které by bylo možné vrhnout do protiútoku v případě průlomu. Stalin ale trval na svém, dokonce přemýšlel o dalším vpádu do Finska a o získání dalších území na Balkáně. Obranná postavení Rudé armády tak v roce 1941 sestávala jen z neúplného systému zákopů.

Síly protivníků

Klikněte pro větší obrázek Po vítězstvích z předchozích dvou let byli němečtí vojáci pevně přesvědčeni o své nepřemožitelnosti. Z hlediska výcviku, taktiky a vedení v poli se jim málokdo vyrovnal. Hitler nařídil před vpádem do Sovětského svazu značné rozšíření německé armády. Do operace Barbarossa se rozrostla na víc než 200 divizí s téměř 4 miliony mužů. Mnozí důstojníci byli přesvědčenými nacisty a jejich názor začali postupně přebírat i dříve váhající členové důstojnického sboru. Začali také věřit propagandistickým heslům o zákeřných Židech a podřadných Slovanech. Rozšíření armády šlo ale na úkor její bojeschopnosti. Například počet tankových divizí se zdvojnásobil z deseti na dvacet, ale Hitler při rozhodnutí obvykle nedomýšlel, čím mají být tyto nové divize vyzbrojeny. Důsledkem toho poklesl počet strojů v tankové divizi o víc než třetinu, tedy zhruba na 160. K dispozici nebyl ani dostatečný počet moderních strojů. Německé tankové formace byly v době zahájení Barbarossy vyzbrojeny víc než z poloviny německými lehkými tanky Panzer I, středními tanky Panzer III a československými kořistními tanky Panzer 38t, s nimiž se pro nové tankové divize původně vůbec nepočítalo. Obrněné formace trpěly nedostatkem podpůrných vozidel, mnohé jednotky se tak musely spokojit s kořistními vozidly převážně francouzského původu. Také zásoby pneumatik stačily pokrývat spotřebu sotva z poloviny. K dopravě zásob do Sovětského svazu Wermacht musel dokonce využít tažnou sílu 620 tisíc koní. Zatímco v Polsku nebo během západního tažení se mohla německá pěchota plně spolehnout na vzdušnou podporu Luftwaffe, během bitvy o Anglii utrpěla značné ztráty a před vpádem do Sovětského svazu byla už jen stínem své původní síly.

Rudá armáda byla před Stalinovými čistkami poměrně moderní, jenže nyní se díky ztrátě celé generace skvěle vycvičených mužů potýkala s nedostatkem velitelských kádrů všech stupňů. Tisíce důstojníků zastávaly po vlně rychlých povyšování funkce, na které jim chyběly zkušenosti. Byl sice zahájen rozsáhlý vzdělávací program, ale v té chvíli už bylo příliš pozdě. Situace byla natolik vážná, že 4000 bývalých velitelů muselo být omilostněno a propuštěno z pracovních táborů. Rychlý rozvoj sovětského letectva vyvolal ještě větší problémy. Letectvo se potýkalo s nedostatkem kvalitních instruktorů a sovětští piloti byli vysíláni proti zkušenému protivníkovi s pouhými 15 letovými hodinami na kontě. Rudá armáda sice mohla postavit do pole 4,5 milionu mužů a 23 tisíc tanků, tedy víc než zbytek světa dohromady, ale její výzbroj byla většinou zastaralá, vojenská doktrína špatně definována a operační efektivita žalostně nízká. Průběh Zimní války s Finskem a série německých vítězství na Západě sovětskou generalitu vyděsily a přiměly k rychlým reformám. Hlavní prioritou tohoto gigantického úkolu byla obnova mechanizovaných sborů, které Stalin rozpustil v roce 1939 a jejich tanky rozdělil mezi pěší divize. Bylo proto nutné začít od začátku a vybavit nové sbory potřebnou technikou i mužstvem. Reorganizace sovětských ozbrojených sil nebyla na jaře 1941 ještě ani zdaleka u konce, a Rudá armáda disponovala pouze 30 % plně bojeschopných tanků. Nové mechanizované sbory se musely spokojit s polovinou slíbené techniky, trpěly nedostatkem podpůrných vozidel i náhradních dílů. To byl obecný problém Rudé armády, která se potýkala i s problémy při zásobování dělostřeleckou municí, trpěla nedostatek moderních tanků i protitankových kanonů. Neměla ani dostatek pomocného vybavení. Ve všech sovětských obrněných formacích byl např. bezdrátovou vysílačkou vybaven pouze velitelský tank. Podobně na tom bylo i letectvo, disponující obrovským množstvím špatně udržovaných zastaralých letadel a nedostatkem vybavení. K problémům letectva přispívala i skutečnost, že z tisícovky polních letišť v západní části země jich bylo provozuschopných jen 200.

Předvečer bitvy

Podle Hitlerovy směrnice č. 21 měly být všechny přípravy na tažení do Sovětského svazu ukončeny k 15. květnu 1941. Téměř 80 německých divizí už bylo počátkem května ve svých výchozích postaveních, a jejich přesuny provázela propracovaná dezinformační kampaň. V tajnosti vznikaly desítky předsunutých polních letišť a v blízkosti výchozích oblastí byly budovány obrovské sklady pro pohonné hmoty, zásoby a munici. Jenže to už se objevovaly první signály, že původní Hitlerův plán nebude možné dodržet. Zima roku 1940 byla neobvykle dlouhá a tuhá a východní příhraniční oblasti Říše připomínaly spíš bažiny. Armáda také nedostala všechny potřebné nákladní automobily a stále častěji se mluvilo o odložení operace. Poslední úder plánu nakonec zasadil vývoj v jižní Evropě. Italové napadli v říjnu 1940 Řecko, ale řecké armádě se je podařilo zastavit a vytlačit zpátky na území Albánie. Na pomoc Řekům byl vyslán začátkem března 1941 Britský expediční sbor, který se tak ocitnul na strategicky významném místě. Hitlera britská intervence natolik vylekala, že vydal rozkaz k okamžitému dobytí a okupaci Řecka. Řecká operace měla být pro ostřílenou německou armádu jednoduchým úkolem. Hitler se navíc spoléhal na podporu Jugoslávie. Tam ale došlo 27. března ke státnímu převratu a k svržení dosavadní proněmecké vlády. Hitler byl proto nucen improvizovat. Německé jednotky vpadly 6. dubna 1941 na území Jugoslávie a Řecka. Začátek Operace Barbarossa musel být prozatím odložen, protože přesun tankových jednotek zpět z Balkánu vyžadoval čas. Termín byl přesunut na 22. června.

Originální názevBattlefield SSN 2 / Battle for Russia - Part 1
Stopáž58 minut
Rok výroby 1996
 )D( ST 4:3
ŽánrDokument