Rozsáhlý britský dokumentární cyklus o rozhodujících momentech největšího ozbrojeného konfliktu XX. století

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Dobývání Apeninského poloostrova patřilo mezi nejvleklejší a nejurputnější střety druhé světové války. Ačkoliv obsazení Sicílie v červenci roku 1943 proběhlo poměrně snadno, ale spojenecké pokusy využít zmatku v italských řadách a přistát na pevnině skončily nezdarem. V září 1943 se Spojenci vylodili u Salerna a ihned se dostali do bojů s německými oddíly, které po italské kapitulaci zemi obsadily. Od Neapole se Spojenci pomalu prokousávali k severu. Potom však narazili na Gustavovu linii, poslední německé obranné postavení před Římem, a od prosince se fronta, navzdory několika ofenzívám a vyloděním v týlu nepřítele, prakticky nepohnula. K průlomu došlo až v květnu 1944 po mohutném spojeneckém útoku. Spojenci dosáhli dobytí hlavního města země a způsobili rozklad fašistické Itálie.

Předehra k bitvě

Klikněte pro větší obrázek Italské ambice na ovládnutí Středomoří a vybudování afrického impéria utrpěly v listopadu 1942 drtivou ránu. Britové v říjnu 1942 porazili u El Alameinu spojené německo-italské síly, zničili několik italských divizí a zbytek donutili k ústupu do Libye. Když se pak vylodily britsko-americké síly na Francouzi ovládaném území Maroka a Alžírska a dobyly tamní přístavy, vůle Francouzů k boji ochabla. Spojenecké výsadky a francouzská nerozhodnost přiměly Hitlera k vyslání jednotek, které měly obsadit Tunisko dřív, než také padne Spojencům do rukou. Koncem ledna 1943 bylo předmostí Osy posíleno dobytím strategických průsmyků ve východním Atlasu a příchodem německo-italských jednotek, ustupujících z Egypta a Libye.

V polovině března 1943 se linie Osy na západě táhla podél Tuniského hřbetu a na jihu mezi pohořím Matmata a pobřežím. Klíčem k jižním pozicím byla Marethská linie v držení italské 1. armády a německých Afrikakorps. Spojeneckým útokům obránci houževnatě odolávali do začátku dubna, kdy se fronta začala rozpadat. Zbývající jednotky Osy unikly na sever, kde zformovaly novou obrannou linii kolem přístavu Tunis.

Na přelomu dubna a května bylo předmostí vystaveno nepřetržitému tlaku. Hitler však trval na tom, aby obránci bojovali až do úplného konce. Jeho odhodlání bylo zarážející, obzvlášť poté, co podobným rozhodnutím přivodil katastrofu na východní frontě. I tady se nakonec Hitlerova dobyvačná válka proměnila v boj o přežití. V posledních týdnech tažení padlo do spojeneckého zajetí na čtvrt milionu mužů. Debakl Osy v severní Africe výrazně pozměnil rovnováhu sil ve Středomoří ve prospěch Spojenců.

Plán útoku

Možnost invaze na Sicílii byla poprvé nadnesena v létě 1942, teprve v lednu 1943 ale byl návrh přijat jako spojenecká strategie, ovšem s tím, že tažení v žádném případě nesmí narušit přípravy na plánované vylodění ve Francii. Sicílie ležící uprostřed Středomoří a vzdálená pouhých 150 km od hlavních spojeneckých přístavů Tunis a Bizerta byla pro Brity lákavým cílem. Tuniská letiště mohla invazním vojskům poskytnout potřebnou taktickou podporu, základny na Maltě a Pantellerii zase zajistit nepřetržitou asistenci stíhačů.

Klikněte pro větší obrázek Dobytím Sicílie by Spojenci získali absolutní vládu nad centrálním Středomořím a letiště pro vedení vzdušných operací proti cílům na Apeninském poloostrově. Útočící síly se měly vylodit ve dvou úsecích: britská 8. armáda na východním pobřeží jižně od Syrakus, kde se měla soustředit především na dobytí Syrakus a letišť v jihovýchodním cípu ostrova, americká 7. armáda na jihu mezi městy Licata a Scoglitti a obsadit letiště Osy severně od Gely. Po vybudování předmostí měly být na východě obsazeny důležité přístavy Augusta, Catania a místní letiště. V závěrečné fázi měly obě armády vyrazit po obou stranách Etny směrem na sever k městu Messina, jehož dobytím by dosáhly izolace zbývajících sil Osy.

Nad jihem poloostrova neustále přelétaly stíhací a průzkumné stroje. Základními cíli těchto operací bylo zničení Luftwaffe a italského letectva, izolace Sicílie prostřednictvím strategického a taktického bombardování a postupný rozklad morálky obránců systematickými útoky na jejich pozice. Těžké nálety na průmyslová centra a hustě osídlené oblasti na pevnině měly rozptýlit soustředění Italů a podkopat jejich klesající oddanost Ose.

Plán obrany

Posílením německo-italských sil v severní Africe Hitler, ať už záměrně či neúmyslně, protáhl konflikt v této oblasti až do začátku léta 1943. Z následného spojeneckého soustředění sil před invazí na Sicílii usoudil, že až do roku 1944 k zásadnímu vylodění na francouzském pobřeží nedojde. Na základě této úvahy mohl přesunout většinu svých tenčících se zdrojů v západní Evropě na obranu jižní části kontinentu. Vůbec ale netušil, kde se Spojenci vylodí. Přestože se letecké útoky dál soustřeďovaly na jih Itálie, existovaly náznaky, že by hlavní spojenecká ofenzíva mohla směřovat do Řecka nebo na Sardínii.

V Řecku byla dislokována italská okupační armáda, posílená německou 1. tankovou divizí, přesunutou z Francie. V Itálii byly 3 armády, přičemž jedna z nich byla celá soustředěná na Sicílii. Italskou posádku na Sardínii doplňovala 90. divize pancéřových granátníků a na blízké Korsice se formovala 16. divize pancéřových granátníků SS. Na sever Itálie Hitler přesunul německou Skupinu armád B, tvořenou třemi divizemi, které měly koordinovat veškeré německé síly v zemi. Toto byly hlavní síly, které měl Hitler v předvečer spojenecké ofenzívy k dispozici. Italům příliš nedůvěřoval. Očekával, že ať už dojde k vylodění kdekoliv, budou muset nakonec zasáhnout rozmístěné německé formace.

Síly protivníků

Spojenci počátkem léta 1943 shromáždili na středomořském válčišti více než půl milionu vojáků. Většinu tvořili Britové a Američané, kteří se zúčastnili bitvy o Tunisko. Doplňovaly je jednotky z Francouzské severní Afriky, Nového Zélandu a Indie, zapojit se měly také dvě čerstvé kanadské divize, které se teprve formovaly a procházely výcvikem, a aktivní roli sehrál rovněž polský sbor. Jeho příslušníci většinou prošli tábory v Sovětském svazu, po německém útoku na Sovětský svaz v červnu 1941 byli propuštěni a pak se pod velením zkušeného generála Wladyslawa Anderse shromáždili na jihu země, odkud se dostali do Iráku. Zde se jich ujali Britové a vycvičili je na připravovanou invazi do Itálie. Výcvikové programy všech spojeneckých sil byly důkladnější a účinnější než v minulosti, ostatně tato invaze měla být dosud nejriskantnější spojeneckou operací. Vítězství v severní Africe významným způsobem podpořilo morálku spojeneckých vojsk. Materiální převaha, důkladný výcvik a rozsáhlá logistická podpora posilovaly bojového ducha příslušníků všech národů protifašistické koalice. Do nadcházející bitvy tak šli s pevnou vírou v celkové vítězství.

Klikněte pro větší obrázek V době, kdy ještě probíhala bitva o severní Afriku, se německá vojenská přítomnost v Itálii omezovala na jednotky Luftwaffe, střežící zásobovací linie mezi Itálií a severoafrickými přístavy. Byly do nich začleněny skupiny stíhačů a bombardérů a protiletecké oddíly. Převážně byly soustředěny na Sicílii a na jihu země. Jakmile však v květnu 1943 severoafrické tažení skončilo, Hitler do jižní Evropy vyslal několik pečlivě vybraných formací a další vyčlenil k okamžitému přesunu pro případ, že by došlo ke spojenecké invazi. Tankové divize složené ze středních a těžkých tanků patřily k nejlepším, které měli Němci k dispozici, a také divize tankových granátníků byly dobře vyzbrojené, oproti tomu paradesantní oddíly byly vybaveny jen lehkými zbraněmi, zato zase intenzivnější výcvik než většina ostatních vojáků. Během invaze na Krétu v květnu 1941 sice utrpěly značné ztráty, ale nakonec se jim podařilo porazit výrazně silnější britské síly. Výsadková divize byla připravena přesunout se kamkoliv, kde se Spojenci rozhodnou vylodit. V cílovém sektoru na Sicílii byla rozmístěna divize Hermann Göring, jež se měla do boje vrhnout hned v první den invaze. Mužstvo pocházelo převážně z řad letectva, nicméně tito vojáci měli skvělý výcvik a považovali se za elitní jednotku. Morálka mechanizovaných, tankových i výsadkových divizí byla vysoká.

Předvečer bitvy

Zatímco v jižní Evropě probíhaly přípravy na spojeneckou invazi, na východní frontě shromáždil Wehrmacht většinu svých útočných sil pro nadcházející bitvu o Kurský oblouk. Kvůli nedostatku tanků a střeliva byla ofenzíva třikrát odložena. Sověti tak měli možnost posílit obranu a Němci přišli o moment překvapení.

Obě strany soustředily ohromné množství zdrojů. Němci do boje vyslali většinu své obrněné techniky včetně téměř všech těžkých tanků, které měli k dispozici. Bitvu zahájili Sověti 5. července 1943 nečekaným dělostřeleckým přepadem. Když Němci za úsvitu vyrazili na zteč, byli částečně dezorganizováni a postupovali pomalu. Po 2 dnech se německá 9. armáda útočící ze severu prakticky zastavila. Posunula se přitom jen o několik kilometrů. Na jihu pak 4. tankovou armádu zbrzdily v postupu prudké boje a její zpoždění dále rostlo. Zatímco Spojenci dokončovali přípravy na vylodění na Sicílii, Němce na východě čekala další významná porážka.

Originální názevBattlefield SSN 2 / Battle for Italy - Part 1
Stopáž58 minut
Rok výroby 1996
 )D( ST 4:3
ŽánrDokument