Rozsáhlý britský dokumentární cyklus o rozhodujících momentech největšího ozbrojeného konfliktu XX. století

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Sovětský svaz a Hitlerova Třetí říše se na jaře 1945 střetly v poslední velké bitvě 2. světové války v Evropě. Dobytí hlavního města hitlerovské Říše bylo pro Sovětský svaz prestižní otázkou, stejnějako skutečnost, že po dobytí Berlína by se většina střední a celá východní Evropa ocitla ve sféře vlivu sovětského režimu. Adolf Hitler se utěšoval nadějí, že Rudou armádu porazí v rozhodující epochální bitvě přímo před branami města. Tvrdošíjný nacistický odpor nakonec však vedl pouze k děsivému masakru v městských ulicích. Po kapitulaci Německa se v historicky krátké době Evropa na dlouhá desetiletí rozdělila na dva politické tábory.

Předehra k bitvě

Bitva u Kurska v červenci 1943, největší tanková bitva 2. světové války, definitivně rozmetala veškeré německé naděje na opětné převzetí iniciativy na východní frontě. Rudá armáda postupně vytlačovala nepřítele ze sovětského území. Po vylodění Spojenců v Normandii v červnu 1944 a otevření druhé fronty se zhmotnila noční můra německého vrchního velení, které mělo z bojů na dvou frontách oprávněné obavy. Spojencům se navzdory zuřivému odporu Wehrmachtu podařilo prorazit a nakonec 24. srpna osvobodit Paříž. Německá armáda ztratila 750 tisíc mužů a utrpěla obrovské materiální škody. V polovině září 1944 už stály americké čelní jednotky na německých hranicích. S Wehrmachtem se však navzdory drtivým ztrátám muselo stále počítat.

Klikněte pro větší obrázekSpojenci disponovali jen jedním velkým námořním přístavem. Díky rychlému postupu se jim jejich komunikační a zásobovací linie neúměrně prodlužovaly, zatímco ty německé se naopak zkracovaly. Britských a amerických sporů navíc Wehrmacht využil k přeskupení svých jednotek pro poslední ofenzivu. Úderem ze zalesněné oblasti Arden v jižní Belgii chtěl spojenecké armády rozdělit na dvě části. A přestože se Němcům zprvu podařilo americké linie prolomit, nakonec pro ně bitva v Ardenách skončila katastrofou.

Jednotky na východní frontě, odrážející útoky Rudé armády, se musely ve stejné době potýkat s velkým nedostatkem válečného materiálu. Koncem roku 1944 už byly všechny německé jednotky vytlačeny ze sovětského území. Rudá armáda dotírala na týl ustupujících jednotek Wehrmachtu a na stranu Sovětského svazu přešli Rumuni i Bulhaři. Sovětské síly v severní a střední části fronty se už začaly připravovat na mohutnou ofenzivu naplánovanou na leden 1945, která měla přivést sovětské jednotky do samotného srdce německé Říše.

Plán útoku

Klikněte pro větší obrázekV listopadu 1944 přišel sovětský generální štáb s plánem na největší vojenskou operaci v dějinách za účasti všech jednotek soustředěných podél celé východní fronty. Rudá armáda předpokládala, že do 45 dnů od zahájení ofenzivy dosáhne svého hlavního cíle – Berlína. Na poradu, kde se projednávaly operace a taktika plánované ofenzivy, sovětský diktátor Josif Vissarionovič Stalin žádného z frontových velitelů nepozval. Namísto toho si je zval jednoho po druhém na soukromé schůzky, při kterých jim přiděloval operační oblasti a cíle.

Velké berlínské ofenzivy se mělo zúčastnit devět sovětských frontů, přičemž hlavní úder měly provést 1. běloruský a 1. ukrajinský. Úkolem zbývajících bylo zabránit případným přesunům nepřátelských formací. Síly 2. a 3. běloruského frontu měly v severní části fronty udeřit na území východního Pruska ve směru na dnešní Kaliningrad a Malbork a postupovat směrem k Poznani, na jihu měly síly 2. a 3. ukrajinského frontu vyčistit Maďarsko, vstoupit na území Rakouska a udeřit na Vratislav. V patách jim měla postupovat druhá útočná vlna tvořená tankovými armádami, které měly rozšířit vzniklé průlomy a postupovat do hloubi nepřátelského území. Po zatlačení německých armád na linii Odry už by byl Berlín vydán Rudé armádě na milost a nemilost. Jeho definitivní zkázu měl završit mohutný závěrečný obkličovací manévr.

Zahájení sovětské ofenzivy bylo stanoveno na 20. ledna 1945. Podél celé fronty se posilovaly zálohy a v týlu se hromadily zásoby i potřebný válečný materiál. Současně byla zahájena velká propagandistická kampaň založená na hluboké nenávisti k SS, Wehrmachtu a celému německému národu, jejímž jmenovatelem byla odplata za násilí, kterého se Němci dopustili na sovětském lidu.

Plán obrany

Německé nejvyšší velení si plně uvědomovalo, že Rudá armáda je schopna překonat pětisetkilometrovou vzdálenost, která ji dělila od Berlína, během necelých pěti týdnů. Zpravodajská služba odhadovala, že sovětský útok začne kolem 12. ledna 1945 a že protivník bude mít v pěchotě převahu 11:1, v tancích 7:1 a v dělostřeleckých hlavních dokonce 20:1. Hitler však informace smetl ze stolu. Východní frontu odmítl posílit jednotkami ze západu a prohlásil, že se musí spolehnout na vlastní síly.

Klikněte pro větší obrázekDesetitisíce německých civilistů pracovaly měsíce na přeměně Říše v jednu obrovskou pevnost. Systém obrany sestával ze 7 obranných linií. Každá byla vyztužena protitankovými příkopy, dělostřeleckými postaveními a městy přeměněnými na pevnosti. Hloubka defenzivní zóny dosahovala téměř 500 km. Za řekou Odrou následoval druhý sled obrany tvořený třemi obrannými pásy širokými 20 až 40 km. Pokud by se Rudé armádě podařilo Odru překročit, měly být její jednotky zastaveny a rozdrceny tam. Nedílnou součástí obrany Berlína byly tři betonové protiletadlové věže, jejichž osádky byly cvičeny i k ostřelování ulic.

V létě 1944 Spojenci dokonce zvažovali plán na trvalé rozdělení Německa. Podle tohoto plánu měly části území připadnout Sovětskému svazu, Polsku, Francii a Dánsku, veškeré závody těžkého německého průmyslu měly být demontovány a odvezeny a Německo mělo mít jen základní zemědělskou a řemeslnou výrobu. Velkým příznivcem tohoto plánu byl i Roosevelt, zatímco Churchill byl jeho zarytým odpůrcem. Spojenci od toho nakonec upustili, ale Goebbels a jeho ministerstvo propagandy jej dokázalo mistrovsky využít. Pronbsp;obyvatele Říše, a zejména pro městské obyvatelstvo těžce zkoušené spojeneckými nálety, to byl další důkaz, že jim nezbývá, než bojovat do hořkého konce.

Síly protivníků

Rudá armáda uskutečnila v roce 1944 deset velkých ofenziv a její výkonnost neustále rostla. V mimořádně výkonnou zbraň se vypracovalo i sovětské letectvo. Za výrazným zvýšením jeho efektivity stála především decentralizace jeho velitelských struktur, díky které mohly sovětské vzdušné síly rychle a pružně reagovat na žádosti pozemních sil o vzdušnou podporu. Sovětské zbrojovky dokázaly díky téměř nevyčerpatelným lidským i materiálním zdrojům nahrazovat veškeré materiální ztráty. Polní armáda disponovala počátkem roku 1945 více než 6 miliony muži, 15 tisíci bojovými letouny, 100 tisíci dělostřeleckými kusy a 12 tisíci tanky a samohybnými děly.

Klikněte pro větší obrázekTvář Rudé armády se po vítězné bitvě u Stalingradu změnila k nepoznání. Podařilo se eliminovat zásadní vliv politických komisařů a ke slovu přišla nová generace schopných a nadšených důstojníků a poddůstojníků. Z řadových vojáků se stali odvážní, dobře vycvičení a nesmírně houževnaté bojovníci. Přesto Stalin všude viděl mnoho zbabělců. Tisíce údajných slabochů a dezertérů se proto ocitly před popravčími četami. V průběhu války bylo celkem 238 generálů či admirálů zastřeleno nebo padli v trestných praporech jenom proto, že nedokázali splnit Stalinovo očekávání. Ofenzivní taktika Rudé armády přesně dokazovala, jak málo si vážila životů obyčejných pěšáků. Hlavní útoky zahajovala pěchota úderných armád. Vrhala se v obrovských počtech na obranná postavení nepřítele, aby v nich vytvořila průlomy pro elitní jednotky. V čele úderných armád kráčely i trestné prapory sestavené z mužů odsouzených za vojenské nebo civilní zločiny, často bývali pověřováni sebevražednými bojovými úkoly.

Německá armáda byla na konci roku 1944 pouhým stínem té, která před 5 lety drtila své protivníky taktikou bleskové války. Na východě sice stále disponovala více než 3 miliony vojáky, ale její bojové kvality vážně poznamenaly děsivé ztráty. Nově formované divize mívaly hluboko pod stav. Německé zbrojovky se sice chlubily vysokou produkcí, ale jejich výroba už nestačila na výkonnost nepřátelského válečného průmyslu a nestíhala nahrazovat především tanky a letadla. Tankové divize disponovaly pouhými 120 tanky, a jen mírně tak přesahovaly třetinu stavu z roku 1939. Řada z nich stále větší míře se musely spoléhat na mnohem lacinější a méně účinná samohybná děla. Luftwaffe byla vyčerpaná beznadějnou snahou o narušení spojenecké vzdušné nadvlády. Nakonec byla schopná poslat do vzduchu méně strojů než v roce 1940. Navíc se potýkala s neustálým nedostatkem pohonných hmot. Spojenecké bombardéry systematicky drtily německý petrochemický průmysl a nedostatek paliva pociťoval každý velitel německé vzdušné či pozemní jednotky.

Německé ztráty na východní frontě dosáhly ve druhé polovině roku 1944 800 tisíc mužů, na západní ztratili dalších 780 tisíc mužů. Obrovská zásoba dobře vycvičených a v boji zocelených vojáků se rychle ztenčovala. Mezi německou populací ve vhodném věku bylo téměř nemožné najít dobře připravené brance a vzhledem k situaci nebyl čas ani na dostatečný výcvik. Sám Hitler přitom vznášel neustálé požadavky na formování nových divizí. Nezkušené a nedostatečně vycvičené formace tak dostávaly nejlepší dostupnou výstroj, zatímco ostřílené divize se často ocitaly na okraji zájmu vrchního velení. Hitlerova nedůvěra k důstojnickému sboru německé armády se neustále prohlubovala. Věrnost stranickým zásadám, fanatická poslušnost a ideologická čistota pro něj byly často důležitější než odborné schopnosti. Po nezdařeném atentátu z července 1944 dokonce jmenoval velitelem záložní armády Heinricha Himmlera, který postrádal jakékoli vojenské zkušenosti. Zásahy nacistické strany do vojenských záležitostí vyvrcholily vznikem domobrany, která měla být řízena nikoli armádou, ale stranickými funkcionáři. Účast byla povinná pro všechny Němce mezi 16 a 60 lety, kteří nesloužili v armádě.

Předvečer bitvy

Německá armáda se počátkem roku 1945 vzpamatovávala z Hitlerova nesmyslného ardenského dobrodružství. Vůdce i nadále odmítal brát na vědomí veškerá varování před nacházející sovětskou ofenzivou a dokonce uvažoval o dalším velkém útoku proti západním Spojencům. O vývoj na východní frontě se příliš nestaral. Jedinou výjimkou bylo dění kolem maďarského hlavního města obklíčeného Rudou armádou. Hitler byl totiž přímo posedlý maďarskými ropnými zásobami. Nejprve prohlásil Budapešť za festung, která musí být bráněna do posledního muže, a nakonec ke zděšení německého vrchního velení uvolnil z východních záloh dvě velmi silné divize SS, které se měly neprodleně přesunout k Budapešti. Na středním úseku fronty se přitom v té době připravovalo 200 sovětských divizí k úderu na samotné srdce hitlerovského Německa.

Originální názevBattlefield SSN 1 / Battle of Berlin - Part 1
Stopáž58 minut
Rok výroby 1995
 )D( ST 4:3
ŽánrDokument