Dobré ráno

Kouzlo přímého přenosu aneb "kiksy" v živém vysílání Dobrého rána z Moravy a Slezska

Humorným přeřeknutím, tedy tzv. „přebreptům“, zapomenutím důležitých údajů nebo technickým problémům při vysílání se přes všechnu snahu a profesionalitu občas moderátoři nevyhnou.

„Jednou jsme měli ve studiu kapelu Norská trojka. No a já ji divákům samozřejmě uvedl jako Švédskou trojku,“ líčí jednu z takových situací Pavel Janošec. Jak sám dodává, když si svůj omyl uvědomil, nezbývalo než se v přímém přenosu sám sobě zasmát a přeřeknutí opravit. Navíc po vysílání se mu prý ozvali lidé, kteří tvrdili, že právě takový omyl je spolehlivě probudil.

Tomáš Vzorek zase vzpomíná na své první vysílání: „V době, kdy měly začít zprávy, mě z režie omylem střihli do obrazu. Jediné, co mě v té chvíli napadlo, bylo přečíst divákům aktuální dopravní informace, na což režie bleskově zareagovala a vše dopadlo dobře.“

Jiný příběh nabízí jeho kolega Luboš Rosí. A jak sám s úsměvem tvrdí, zestárl při něm za pár vteřin o několik let. „Při svém prvním vysílání jsem měl kromě jiných jako hosta majitele hudebního klubu z Valašského Meziříčí Karla Prokeše, člověka, kterého dlouho znám. Když jsem ho ale představoval, jeho jméno mi vypadlo! Tak jsem svoji představovací větu prodlužoval a prodlužoval, díval se do papírů, díval se na monitor před sebou, na lidi kolem sebe a – pořád nic! Naštěstí, po několika nekonečně dlouhých vteřinách, mi to jméno naskočilo. Karel to potom komentoval tak, že po takovém představení na něj aspoň už nikdy nikdo nezapomene,“ dodává moderátor.

Živé vysílání, to ale nejsou jen výše uvedené a spíše ojedinělé „trapasy“, ale, a to mnohem častěji, také tréma. Ta „vystrkuje tykadla“ už před vysíláním: „Před Dobrým ránem spím vždy na televizní ubytovně a musím říci, že usnout se mi zvlášť zpočátku dařilo jen výjimečně. Člověk má v hlavě strašně moc věcí. Je to pak docela paradox, po bezesné noci přát lidem dobré ráno,“ říká Iva Bartoňová.

Také Kateřina Huberová, rozhlasová profesionálka, ví o trémě: „Před úplně prvním vysíláním jsem měla žaludek až mezi ušima, tréma byla nepopsatelná! Teď už jsem naštěstí schopná se více soustředit na obsah vysílání, zatímco to první, to jsem skutečně prožila ve stavu bezvědomí,“ vzpomíná průvodkyně Dobrým ránem, kterou zatím nejvíce rozesmály reakce některých posluchačů, kteří ji znají z vysílání Českého rozhlasu Ostrava. „Lidé, kteří mě až dosud znali pouze z rádia, si mě vesměs představují jako vysokou černovlásku, ženu s vnady. No, realita je trošku jiná,“ směje se drobná blonďatá moderátorka.