Fenomén Underground

Bílá místa v příběhu PPU

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 7  
Sdílet
| Poslat odkaz

Jiří „Kába“ Kabeš

Klikněte pro větší obrázek

Houslista, violista, kytarista, hráč na theremin a zpěvák Jiří „Kába“ Kabeš se narodil roku 1946 v Křesíně, poblíž Libochovic. Přestože rodina žila v Praze, rozhodla se jeho maminka porodit svého prvorozeného syna u své matky, která v Křesíně bydlela. Jiřího matka Růžena byla kuchařkou studené kuchyně, jeho otec Václav řezník-uzenář. Má ještě o rok a půl mladšího bratra Václava Jr.

Do nuselské základní školy na Táborské chodil v letech 1952 – 1960; tam mu začali říkat Kába a tato přezdívka už mu zůstala. Zároveň v tom samém období bral soukromé hodiny houslí. V šedesátém začal navštěvovat Střední odbornou školu výtvarnou (dnešní Hollarka), kde – stejně jako na jiných podobných uměleckých školách – vládl poněkud volnější režim. A jelikož i k nám začal nesměle pronikat rock´n´roll, Kabeš okamžitě opustil housle a poměrně rychle se naučil hrát na kytaru. O rok později pak se stejným rock´n´rollovým postižencem, Mirkem Němečkem založili kapelu The Teenagers. Ta hrála ve složení: Kába (sólová kytara), Mirek Němeček (basová kytara), Fanda Vaňous (piano), Emil Kalivoda (bicí), Míla Chlumský (zpěv). Po krátkém čase přibrali zpěváka Pepu Pilaře, který – ač anglicky neuměl – dokázal foneticky velice precizně nadřít všechny songy a odzpívat je tak přesně, že všichni valili oči. Repertoár byl jasný – „teenageři“ přebírali songy od Chucka Berryho, Billa Haleyho, Eddie Cochrana, The Shadows nebo Elvise.

Kába dokončil střední školu v roce 1964, chvilku ještě působil u The Teenagers, ale v pětašedesátém neunikl nástrahám vojny, a na dva roky se musel obléci do zeleného. V letech 1965–67 tak pobýval na posádce v Sušici, kde hrával na kytaru v Tanečním Orchestru Pohraniční stráže neboli TOPS (místní politruk domnívaje se, že se jedná o název anglický, chtěl tento zakázat, než mu Kába vysvětlil, že jde o prostou zkratku, a politruk tedy zkrácený název nakonec povolil. I Jiří byl spokojen, neboť účelu bylo dosaženo – pochopitelně, že takhle to znělo naprosto skvěle anglicky). TOPS hrál po tanečních zábavách a čajích. V Sušici Kába poznal svoji budoucí manželku Olgu, s níž ještě další rok v Sušici bydlel – v tom čase pracoval v tiskárně místního podniku PAP (Plasty a papír).

Na jaře osmašedesátého se přestěhovali do Prahy a Kába nastoupil jako grafik do Tesly Karlín. V té době už měl dlouhé vlasy a začal navštěvovat spolek „Pohodlí“, který se scházel v Nerudovce v hospodě U Bonaparta. Chodili sem nejen jeho spolužáci ze střední, ale i další grafici, malíři, sochaři, navíc také muzikanti. A krom jiných i Michal Jernek, tehdejší zpěvák psychedelické kapely The Plastic People of The Universe. Právě od něj se Kába někdy na jaře ´70 dozvěděl určitou nejasnou informaci, že kapela se rozpadá, což pochopil tak, že se více méně dělí a že každá z polovic shání muzikanty. Spolustolovníci na něj ihned začali ukazovat, že hraje na kytaru, na housle a na violu. Jernek mu tedy okamžitě dal číslo na plastikovského baskytaristu Mejlu Hlavsu.

Klikněte pro větší obrázek

Jednoho dne tedy zavolal Hlavsovi se slovy „já jsem ten houslista od Michala Jerneka. Kdy mám přijít na zkoušku?“, přičemž Mejla vytřeštil oči, neboť s Jernekem už nějaké měsíce vůbec nekomunikoval a o žádném houslistovi, co má hrát v Plastikách, vůbec nevěděl. Nicméně ho napadlo, že i Velveti měli v sestavě violu (John Cale), což by se mohlo hodit, a tak Kábovi řekl datum zkoušky. Když Jiří na onu zkoušku přišel a uviděl jen Hlavsu, Pepu Janíčka a nikde Jerneka, zjistil, že tu něco nehraje. Následně mu bylo vysvětleno, že kapela se nijak nedělí a jediným, kdo odchází, je pouze Jernek. A tak mu došlo, že se vlastně octl na zkoušce kapely, v níž v podstatě Jerneka nahradí.

A tak se Jiří Kabeš dostal k Plastikům (v podstatě ve stejné době jako jejich nový zpěvák, Kanaďan Paul Wilson). Ale byl přijat jednoznačně – z grupy měl nejdelší mařenu a vzhledově vypadal jako nějaký biblický prorok. První koncert s PPU absolvoval už v září ´70 v Suché u Nejdku, a pak přišel další v Ledči nad Sázavou. Tehdejší sestava kapely byla následující: Milan „Mejla“ Hlavsa (baskytara, zpěv), Josef Janíček (kytara, zpěv), Pavel „Eman“ Zeman (bicí), Paul Wilson (zpěv, akustická kytara) a Kabeš (elektrifikované housle, kytara). Později, asi po roce se do skupiny vrátil ještě Jiří „Přemysl“ Števich (kytara).

Během let 1971 a 1972 toho Plastici ale moc neodehráli: přece jenom doba přitvrzovala a kapela, jejíž hudebníci nosili hára do půli zad, předvádějící morbidní „nesocialistický“, částečně anglický repertoár, nadto bez přehrávek, nemohla oficiálně nikde hrát. Od poloviny dvaasedmdesátého pak téměř rok neměla ani jeden koncert. Odešli Števich (kytara), Paul Wilson (zpěv) a Zeman (bicí). Chodilo se diskutovat do Ječné 7 do bytu rodiny Němcovy, nebo do hospod, Kába pochopitelně ještě k Bonapartovi do spolku Pohodlí. Když pak Magor dohazoval Plastikům nového člena Vráťu Brabence, byli Kábeš s Janíčkem proti, ale zejména z toho důvodu, že ho považovali za jazzmana, a nikoli za rockera. Nakonec byl ale do kapely přijat, což se ukázalo jako dobrý tah. Mezitím se začaly zkoušet písničky s Bondyho texty. Zkoušky pak probíhaly v hospodě v Klukovicích, kteréžto místo přes básníka Pavla Zajíčka zajistil Ivo Pospíšil – jeho matka totiž podnik vedla. V ní také došlo k zajímavé jednorázové reminiscenci na Kabešovy a Pilařovy The Teenagers – byl sestaven Rock And Roll Revival, ve kterém se oba vrátili ke klasickému r´n´r, přičemž hlavním zpěvákem v něm byl Paul Wilson.

Někdy ve třiasedmdesátém sestavil Pepa Janíček podle jakéhosi schématu zvláštní elektronický nástroj theremin (v rocku ho používali třeba Led Zeppelin) a dotáhl ho na zkoušku. A Kába se naň naučil hrát – využíval ho na koncertech i na nahrávkách. Nástroj je v té době slyšet v písních „Prší, prší“ či „Angels´s Hair“ a samozřejmě zcela zásadní je jeho využití v songu „Magické noci“. V roce 1974 se ve vzduchu opět vznášela myšlenka rock´n´rollového revivalu – za Kábou totiž k Bonapartovi začal chodit basový elév Ivo Pospíšil a loudil z něj informace právě o rock´n´rollu. A to s určitou představou, že by mohla být opět postavena nějaká žánrová kapela. A tak po několika měsících došlo k obnovení The Teenagers, nyní pod názvem The Old Teenagers, v obsazení Pepa Pilař (zpěv, kytara), Kabeš (kytara) a Ivo Pospíšil (baskytara). Jelikož nebyl k dispozici bubeník, jako výpomoc s kapelou zkoušel Jiří Šula, momentální Plastik (pozdějším stálým bubeníkem „starých teenagerů“ se stal Vladimír Jurásek). Zároveň se v tom čase stal Kába otcem – jak tak pořád docházel k Bonapartovi na srazy výtvarnického „Pohodlí“, sblížil se s jednou členek spolku, a důsledkem onoho sblížení bylo narození nemanželské dcery, která dostala jméno Jana.

V září ´74 si Plastici i The Old Teenagers zahráli v Postupicích na Festivalu 2. kultury, který pod záminkou svatební veselice zorganizoval z kriminálu před nedávnem propuštěný Jirous.

Na konci roku pak na hradě Houska, kde dělal androšský písničkář Sváťa Karásek kastelána, Plastic People nahráli budoucí album „Egon Bondy´s Happy Hearts Club Banned“: Kába tu hraje na violu a zpívá v sonzích „Nikdo“ a „Spofa Blues“.

Klikněte pro větší obrázek

V pětasedmdesátém Kába srovnal skóre na domácí půdě – jemu a Olze se narodil syn Jakub. Mezitím The Old Teenagers stále fungovali a hráli i mimo akce undergroundu; například na různých slezinách (třeba výtvarníků v Mánesu). Pospíšil v tom čase pro Old Teenagers sehnal manažéra: stal se jím sběratel desek a člen první sestavy Umělé hmoty Karel Habal. Jenomže – přestože se jednalo o neškodný rock and roll k tanci, StB a policajti měli kapelu ve svém hledáčku. První samostatný koncert v klubu na Rokosce ukončil zásah bezpečnostních složek. Domnívaly se, že tam narazí na Plastiky a seberou je. Což se na Rokosce nestalo, vlastně sebrali jen Kábu. Ten si následně v únoru ´76 s Plastiky a The Old Teenagers zahrál v Bojanovicích na 2. Festivalu 2. kultury.

V březnu pak začalo zatýkání členů a příznivců Z okruhu Plastic People. V rámci procesu s Plastic People byl Kába vzat na dva měsíce do vazby, a přestože jeho husté dlouhé vlasy vypadaly pro zinscenovaný proces mediálně velmi lákavě, k obvinění nakonec nedošlo. A to i ve světle faktu, že plastikovský ex-bubeník Šula ve své svědecké výpovědi informacemi dvakrát nešetřil. Kába se v podstatě smířil s tím, že bude muset odejít ze zaměstnání, ale vedení podniku Tesla Karlín se zachovalo vcelku statečné, neboť háratého Plastika po propuštění z vazby – i přes pravděpodobné výhrůžky ze strany StB – nevyhodilo z práce, takže si Kába svůj džob grafika nakonec udržel.

Výpad přišel z jiné, neočekávané strany: The Old Teenagers se přes svého nového saxofonistu, jímž nebyl nikdo jiný než Mikoláš Chadima (zároveň člen Extempore), stali kapelou Jazzové sekce a občas vystupovali s jejími alternativními kapelami. Bohužel, Pepa Pilař začal být brán na výslechy StB kvůli tomu, že ve skupině Kabeš pořád působí (a vlastně i Chadima – na toho měli estébáci také pifku). A že si skupina nezahraje, když v ní tento Plastik zůstane. A tak Pepa na jedné zkoušce Kábovi řekl, že „s Old Teenagers hrát může, ale musí odejít od Plastiků“. Kába si beze slova zabalil kytaru, a ze zkoušky odešel. A tak skončilo jeho angažmá u kapely, která se později přejmenovala na Classic Rock´n´Roll Band.

Když došlo na podepisování Charty 77, bylo Kabešovi (a nejen jemu) ze strany chartistického jádra v čele s Václavem Havlem naznačeno, ať dokument nepodepisuje: „Jen říkali, že i když ji nepodepíšu, tak, jak jsem ten Plastik, budu na tom stejně mizerně, jako kdybych ji podepsal.“ Což se ukázalo být naprostou pravdou. Kabeše fízlové neustále sbírali a zavírali na 48 hodin na CPZ (celu předběžného zadržení). Někdy to bylo na zbláznění, ale někdy… „Asi dvakrát jsem toho zneužil v práci, když jsem se ožral a nepřišel do ní. To jsem se pak omlouval vedoucímu: ‚Zas mne jali!‘ A on vždycky tak nějak s projevenou účastí odpovídal: ‚Jo, jasně, v pořádku, to zcela chápu.‘“

V září sedmasedmdesátého si Plastici zahráli (už s novým bubeníkem Janem Brabcem) na Hrádečku na chalupě Václava Havla na III. Festivalu druhé kultury, který zorganizovali majitel s právě propuštěným Jirousem. Kapela se představila songy „100 bodů“, „Spofa Blues“ a „Magické noci“. V dubnu ´78 pak na tomtéž místě zahráli svojí verzi Pašijových her: na nahrávce je Kabešova hra na violu velmi výrazným prvkem celkového soundu. V songu „Dopis Magorovi“, věnovanému opět vězněnému Jirousovi, taktéž pracuje s violou, ale také si tam zazpívá. V roce 1979 vzniká na komunitním baráku na Nové Vísce dosud nejsofistikovanější nahrávka Plastiků, klímovská „Jak bude po smrti“ – zde Kába používá na violu wah-wah pedál a zpívá ve skladbě „Jsem absolutní vůle“. Na dalším plastikovském albu „Co znamená vésti koně/Leading Horses“, nahraném v roce 1981 znovu na Hrádečku u Václava Havla, je Kabešova viola opět nezastupitelná. „Koně“ Plastici zahráli koncertně na androšském baráku v Kerharticích, což bylo na dlouhou dobu jejich poslední vystoupení před lidmi. Navíc estébáci vzápětí barák nechali podpálit. Následně byl přinucen k emigraci fízly sužovaný Brabenec.

Orwellův rok 1984 byl pro Kabeše zároveň rokem něčeho, co vzniká a zároveň něčeho, co zaniká. V tom čase se totiž kompletuje plastikovské album „Hovězí Porážka“, na kterém kromě hry na violu zpívá v písních „Moucha v ranním pivě“ (jako sólista) a „Bleskem do hlavy“ (sbor). Přibližně v té době se ale také rozpadlo jeho manželství s Olgou, ovšem dlouho Kába sám nezůstal. Ještě během osmdesátých let se oženil s Věrou Kubičkovou a z tohoto vztahu se následně narodili dva synové Jan a Josef. V šestaosmdesátém Kabeš také skončil se svou prací grafika v Tesle Karlín a začal pracovat pro Vodní zdroje Praha u vrtů a měření. Tam se potkal s mladším bratrem zesnulého zpěváka Jiřího Schelingera Milanem a nabídl mu místo kytaristy v Plastic People.

Klikněte pro větší obrázek

V roce 1986 dotočili Plastici poslední předlistopadové (a „předrozpadové“) album „Půlnoční myš“ a začalo jít do tuhého. Kapela, kterou kromě Schelingera posílili ještě Tomáš Schilla (cello) a Michaela Pohanková (zpěv), a která získala přes svého, v Kanadě žijícího ex-člena Paula Wilsona nové nástroje i aparát, docela intenzivně zkoušela. Ale zároveň nebylo možné oficiálně – a vzhledem k mocnému nasazení fízlů – ani neoficiálně vystoupit. I když jedna možnost se naskytla v únoru ´87, když byla skupina (pod krycím názvem PPU) pozvána na pražské kolo soutěžní přehlídky Rockfest do Lucerny. Bolševik ale lest prohlédl, což Kába přibližuje v seriálu Bigbít: „Uvaděč začal říkat – z jaký jste kapely? A my říkali – no, my jsme z tý PPU. A von říkal – vy tady hrát nebudete. A my – no, ale my máme přijít na zvukovku na dvanáctou hodinu, tak jdem dál. A von říkal – ne. A jestli chcete dělat problémy, tak jenom lusknu a jsou tady. My jsme říkali – a kdo? A von – No, uvidíte… Byli tam.“ A tudíž bylo i po vystoupení. Uvnitř Plastiků pak následovaly pře, co bude s kapelou dál. Hlavsa navrhoval odehrát pod krycím názvem poslední koncert, a rozejít se, ale zbytek členů i proti oné změně názvu protestoval. A Mejla na to řekl, že od Plastiků odchází, což ovšem Kábu naštvalo a jednu mu nakouřil. A tím Plastic People jako kapela skončili.

Mejla pak hrál jako kytarista v Garáži s Ivo Pospíšilem a zároveň začal dávat dohromady novou skupinu. Kromě Brabce, který měl svůj vlastní projekt, oslovil všechny bývalé členy poslední sestavy Plastiků včetně Kabeše. A tak postupně v roce 1988 vznikla skupina Půlnoc, v obsazení Hlavsa (zpěv, baskytara), Petr Kumandžas (bicí, zároveň Egypt), Schilla (cello), Pohanková (zpěv), Kabeš (rytmická kytara, viola), Janíček (klávesy), přičemž Schelingera nahradil nový sólový kytarista Karel Jančák (zároveň Egypt, Michael´s Uncle). Kába v seriálu Bigbít říká: „Já mám pocit, že jsme měli jako Půlnoc premiéru na Chmelnici, a Magor vzkázal, že tam přijde, vezme si řetěz a zabije Mejlu. Nakonec změnil názor, protože to po hudební stránce nebylo špatný. Bylo to trošku ještě o Plastikách. Zezačátku.“ Přes americké kontakty bylo v dubnu a květnu ´89 uspořádáno turné kapely po USA, po návratu si Půlnoc zahrála před 9 tisíci lidmi na koncertu Konfrontace v pražském Edenu. Jak již bylo naznačeno, Kába hrál v kapele na kytaru, kterou střídal s violou. Natočil s Půlnoci alba „Půlnoc“ (1990) a v New Yorku ještě „City Of Hysteria“ (1991), přičemž skupina odjela ještě na dvě americká turné. V roce 1992 došlo k jednorázovému obnovení Plastiků v rámci koncertu v pražském klubu Roxy, a zároveň se začalo smrákat nad Půlnocí. Nakonec Jiří její řady opustil: kapela ještě chvilku zkoušela a posléze se zhruba v roce 1993 rozešla. I on se ale rozešel, v Praze se totiž objevila dívka Lenka, která jako malá s rodiči emigrovala do Švédska. Přijela do své staré vlasti, potkala Kábu a vznikl vztah. Jiří se tedy rozvedl s Věrou a zhruba do roka byla nová svatba.

Ještě ve třiadevadesátém se Kába domluvil s kamarádem z Klamovky, zpěvákem a kytaristou Karlem Malíkem, a nastoupil jako violista a kytarista do jeho kapely Echt!. S ní působil čtyři roky a podílel se na nahrání jejího debutu „Hořký pití“ (1997).

Rok 1997 byl vůbec pro Kábu dalším velkým předělem: Zaprvé skončil vztah s Lenkou, a zadruhé odešel z Echtu a začal hrát na kytaru a na violu s Macháčkovým The Velvet Underground Revival Bandem. Zároveň tehdejší president Václav Havel znovu povolal do zbraně Plastic People Of The Universe – a jelikož se v Praze zrovna ochomýtali emigranti Vráťa Brabenec s kamarádem, kytaristou Joe Karafiátem, bylo jen věcí domluvy, že k předpokládanému koncertu na Pražském Hradě nakonec opravdu dojde. Samozřejmě ikonický Kabeš se svou violou nemohl chybět Ale nezůstalo jen u jednoho koncertu: Plastici v sestavě Hlavsa – Janíček – Kabeš – Brabenec – Brabec – Karafiát absolvovali velké české turné, během něhož Kába hrál a tradičně zpíval ve skladbách „Nikdo“, „Spofa blues“ a „Elegie“, přičemž živý záznam z pražské Akropole vyšel ještě v tomtéž roce na albu lapidárně nazvaném „1997“ Inu, byl to dobrý rok.

V osmadevadesátém si Plastici zahráli v New Yorku, pak odešel Honza Brabec a s kapelou začal působit Ludvík „Eman E.T.“ Kandl. Mejla Hlavsa pak pro ni začal psát nový repertoár, který byl v roce millenia téměř kompletní. Bohužel plastikovskému skladateli byl diagnostikován zhoubný nádor na plicích a později i na mozku, a v roce 2001, tedy v době nahrávání alba, zemřel. Na desce „Líně s tebou spím“, jejíž obal je Kábovým dílem, už místo Mejly basuje a zpívá Eva Turnová, na kontrabas hraje Ivan „Váňa“ Bierhanzl. A došlo i k malému historickému okamžiku, totiž k porušení plastikovské tradice: tři skladby na albu nejsou Hlavsovy, a pod jednou z nich – „Pan K.“ – je podepsán i Jiří Kabeš. Ale pěje ji Vráťa, Kába na desce nazpíval pouze track „Sen o hadech“. Pak následovalo téměř desetiletí hraní s Plastiky (krom jiného i tři a půl roku v Národním divadle v divadelní hře Toma Stopparda „Rock´n´roll“), v jehož závěru vyšla další řadová deska „Maska za maskou“ (2009). V rámci ní se Kába podílel na songu „Jednou nohou/Vůl hvězda ranní“. V tomtéž roce si vzal za manželku Irenu Benešovou, sestrou Mirky Kochové-Benešové, která svůj tragický osud spojila s básníkem Milanem Kochem.

Jiří „Kába“ Kabeš dodnes hraje v Plastic People of The Universe (a také v The Velvet Underground Revival Bandu). Nikdy nebyl – až na výjimky – ani skladatelem, ani textařem, ale bez elektrického zvuku jeho violy a houslí si lze hudbu kapely jen stěží představit – to ony spoluvytvářely onen tak typický plastikovský sound. A na závěr jeho závěrečná replika z dílu Fenoménu underground, věnovaného Plastic People (2014): „My jsme vždycky s Mejlou říkali, že je lepší hrát blbě dobrou muziku než vyšňořeně sračky. A to platí dodneška furt.“

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2014 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu