Fenomén Underground

Už na to s..u, protože to mám za pár

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 9  
Sdílet
| Poslat odkaz

Jiří Gruntorád

Klikněte pro větší obrázekKnihovník, vydavatel samizdatové literatury, publicista, zakladatel a ředitel samizdatové knihovny Libri prohibiti Jiří Gruntorád se narodil v roce 1952 v Praze. Má tři sourozence, otec byl údržbář, matka v domácnosti. Byl dvakrát ženatý, nyní je rozvedený, z prvního manželství má syna Tomáše, který se narodil v roce 1972.

Po ukončení ZDŠ v roce 1968 se učil lesařem, později pracoval jako lesní dělník, také dělal průvodčího tramvaje, a posléze pracoval v různých povoláních, kupříkladu jako zedník, topič nebo skladník. V letech 1968 – 1978 se mimo jiné intenzivně věnoval poslechu zahraničního rozhlasu. Mezi jeho oblíbené hudebníky patřili v tom čase (a vlastně patří dodnes) písničkáři Karel Kryl, Vladimír Merta a Vlastimil Třešňák, ze skupin Plastic People of The Universe, ze zahraničních zpěvačka Janis Joplin. Mezi máničky se Jiří dostal už na konci šedesátých let a vzájemná přátelství se pak utužovala po celou tu dobu zejména v hospodách, nejvíce U Fleků a dalších.

Ve druhé polovině sedmdesátých let pracoval Gruntorád jako zedník na OPBH (Obvodní podnik bytového hospodářství). Jednoho dne roku 1978 dostal za úkol opravit stěnu po zásahu instalatérů v bytě známého disidenta Václava Bendy. U něho poprvé uviděl samizdat, konkrétně se jednalo o průklepáky s Chartou 77. Na tento svůj první dotek se samizdatem vzpomíná v magazínu Moderní dějiny: „Když jsem se s ním setkal úplně poprvé, působil na mě jako zjevení. Kromě toho, že to je médium, vlivem srovnatelné s dnešní funkcí internetu, přinášel navíc jakési duchovní propojení. Umožnil mi poznat spoustu lidí, které jsem nemohl potkat osobně a s nimiž jsem se pak setkal až o mnoho let později. Toto duchovní spojení pro mne bylo nejdůležitější vlastností. Vedle toho samozřejmě umělecká hodnota, jež byla u některých děl opravdu vysoká. Přinášely náboj a motivaci.“

Tehdy Jiří pojal myšlenku vyrábět na stroji psané, kopíráky množené, samizdatové texty a to jakékoli povahy: básně, prózy, odborné texty, prohlášení atd. Jedinou podmínkou pro něj bylo, že půjde o díla v tuzemsku nepovolená, zakázaná.

V osmasedmdesátém tedy začal vydávat samizdatovou literaturu, přičemž svoji edici po vzoru jiných edic (Petlice, Expedice) pojmenoval Popelnice. Jeho prvním počinem byla zakázaná básnická sbírka „Morový sloup“ Jaroslava Seiferta – jednalo se o texty, které poet napsal v letech 1968–70. Sbírku Jiří soustředěně naťukal na psacím stroji, aniž by na něm uměl psát. „Psal jsem ji dvěma prsty, to si velmi dobře pamatuji," řekl v roce 2009 iDNESu. A když sbírku horko těžko dotvořil, dostavila se StB a všechny „výtisky“ zabavila. „Tak jsem to musel opsat podruhé."

Klikněte pro větší obrázekV roce 1979 podepsal Chartu 77. Je tudíž jasné, že Státní bezpečnost (StB) ho začala „rozpracovávat“. V tomtéž roce byl zástupně obviněn z nedovoleného držení střelné zbraně (při domovní prohlídce u něj však našli jen spoustu samizdatů) a odsouzen na tři měsíce nepodmíněně.

Po návratu z vězení Gruntorád pokračoval ve výrobě samizdatů i nadále. Jelikož ho zdržovalo jeho vlastní nedokonalé opisování na stroji, bylo potřeba sehnat zručnější odborníky. Následně už pro něj vybraná díla přepisovali dobrovolníci a přátelé, občas z řad disentu nebo undergroundu, většinou se ale jednalo o profesionální písařky. A našel i starého zkušeného knihaře v důchodu, který se mu staral o knižní vazby. Ve své edici vydával prakticky cokoliv, po čem byla v podzemí a disentu poptávka – od Bondyho a Hrabala přes Havla až třeba po texty Jaroslava Hutky či Vlasty Třešňáka. Jejich výběr konzultoval zejména s literárním kritikem, editorem (a chartistou) Janem Lopatkou. Byl velice pilný – během krátkého pobytu na svobodě stačil vydat na 30 knih.

Proč krátkého? Protože jednoho prosincového rána roku 1980 se u jeho postele objevili dva pánové, kteří mu stroze řekli: „Půjdete s námi!“ Tehdy přebýval u své matky, a jelikož venku byla ještě noc a on byl rozespalý, domníval se, že se mu to jenom zdá. Nezdálo.

Jiří byl vzat do vazby, v které strávil deset měsíců a soud ho posléze odsoudil podruhé: tentokrát na čtyři roky do druhé nápravně-výchovné skupiny (NVS) za podvracení republiky. Toho se dopustil tím, že mezi přátele šířil mimo jiné literární texty – kupříkladu básně Jaroslava Seiferta a Bohuslava Reynka či tzv. Hnědou knihu (o procesech s českým undergroundem – a také rozličné neoficiální hudební nahrávky. Roky 1981 – 1983 strávil v jedné z nejkrutějších tuzemských věznic – v Minkovicích, vyhlášené psychickým i fyzickým terorem. Vězni zde pracovali pro jabloneckého výrobce bižuterie, podnik Preciosa. Když si stěžoval na bití od dozorců, byl odsouzen na dalších 14 měsíců, což bylo odůvodněno tím, že se zranil sám, aby pak za to mohl následně neprávem obvinit dozorce. Po tomto incidentu byl soudně přeřazen do třetí NVS a zbytek trestu – čtrnáct měsíců – si „odseděl“ (spolu s Ivanem M. Jirousem) v další vyhlášené věznici ve Valdicích u Jičína. Propuštěn byl v prosinci 1984 a z vězení propašoval rukopis Magorových labutích písní. V roce 1985 byl totiž výše zmíněný rozsudek za incident z Minkovic zrušen a Gruntorád byl při novém soudním líčení zproštěn viny.

Po propuštění byl naň uvalen tříletý ochranný dohled (mimo jiné se každý den musel hlásit na nejbližším oddělení policie a nesměl v nočních hodinách opustit Prahu 2, kde bydlel). Přesto nadále pokračoval ve vydávání knih. Nějaký čas opět pracoval jako topič, ale na nátlak StB byl i z této práce propuštěn.

Klikněte pro větší obrázekV edici Popelnice vyšlo v průběhu let okolo 130 titulů knih, které nemohly vyjít oficiálně.

Ve druhé polovině 80. let připravil Gruntorád i některé publikace: v roce 1987 spolu s Petrem Uhlem sborník Charty 77 „O československém vězeňství“, který vyšel o rok později v Západním Německu pod názvem „Der ČSSR-Gulag“, v roce 1989 připravil brožuru „O nezávislých iniciativách“, která vyšla i polsky a švédsky.

Po sametové revoluci, v říjnu 1990, Jiří Gruntorád založil specifickou knihovnu Libri prohibiti, která dodnes schraňuje největší sbírku zakázaných i exilových knih (okolo 30.000), časopisů, dokumentů, zvukových nahrávek (hudba i mluvené slovo), filmových materiálů a videí, fotografií, letáků a dalších materiálů. V podstatě se jednalo o dokumentační a badatelské středisko. Důvod vzniku knihovny Gruntorád popsal v časopise „Dějiny a současnost“ (2002): „Knihovna ´zakázaných knih´ vznikla z potřeby soustředit na jednom místě a zpřístupnit širší veřejnosti produkci exilových a samizdatových vydavatelů a zaplnit tak jedno z ´bílých míst´ naší nedávné historie. Jsme přesvědčeni, že jedním z pilířů demokracie je právo občana na přístup k informacím bez jakýchkoli překážek, a snažíme se přispět k naplnění tohoto práva. Abychom takovou službu mohli skutečně poskytovat, musí být knihovna soukromá a nezávislá.“

V letech 1990 – 1994 byl Gruntorád sekretářem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), od roku 1994 pak jeho řádným členem. V rámci své práce v Libri prohibiti připravil k vydání i další cenné sborníky a katalogy: v pětadevadesátém to byl „Katalog knih českého exilu 1948 – 1994“, v roce 1998 knihu „Informace o Chartě 77: článková bibliografie 1978 – 1990“. V roce 2000 pak sestavil společně s Lucií Formanovou a s Michalem Přibáněm publikaci „Exilová periodika: katalog periodik českého a slovenského exilu a krajanských tisků vydávaných po roce 1945“.

V novém milleniu byl Jiří Gruntorád konečně za svou publikační činnost oceňován: v roce 2002 dostal státní vyznamenání – Medaili Za zásluhy 1. stupně. V tomtéž roce mu byla udělena cena Magnesia Litera za přínos české literatuře. V roce 2007 obdržel Cenu ministerstva kultury za přínos k rozvoji české kultury za rok 2007 a v červnu 2010 dostal Cenu 1. června za odvahu při rozšiřování zakázané literatury v totalitním režimu a za založení knihovny Libri prohibiti. V říjnu 2011 byl vyznamenán Zlatou lípou ministra obrany ČR za zásluhy o obranu základních lidských práv, a v prosinci 2012 obdržel polské vyznamenání – Medaili vděčnosti Solidarity.

V roce 2007, kdy byl založen Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR), byl jmenován členem jeho vědecké rady. Odešel z ní v roce 2010 kvůli jmenování Jiřího Pernese ředitelem.

Jiří Gruntorád dodnes vede knihovnu Libri prohibiti.

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2013 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu