Fenomén Underground

Ve stínu železné opony

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 9  
Sdílet
| Poslat odkaz

Daniel „Dan“ Mráz

Klikněte pro větší obrázekHudebník a organizátor undergroundových akcí Daniel Mráz se narodil v roce 1957 v Praze na Letné. Jeho matka Tamara se svou sestrou prošly sibiřským gulagem, v šestačtyřicátém z něj utekly do poválečného Československa, kde založily rodiny. Otec pocházel z Kladna. Dan má ještě o tři roky mladšího bratra Igora.

Mrázovi žili ve velkém bytě, ale přesto za stísněných podmínek – v onom bytě koexistovaly vlastně dvě rodiny: bydlela s nimi totiž i ovdovělá teta a dva bratranci o 8 a 10 let starší Dana. Tito bratranci byli pěkná kvítka – patřili do party s Ivo Markem (psal texty pro Saze); Vlado Čechem (pozdějším bubeníkem Blue Effectu), Jirkou Jelínkem (pozdějším kytaristou Expanze a Etc…) a dalšími, kteří u Mrázů často pobývali: „Už ve druhý polovině šedesátých let byli všichni dlouhovlasý, vtipnější, chytřejší, svobodnější a lepší než ti kolem, a tak jsem hltal ty příběhy a poslouchal i jejich nahrávky, mezi nimi ‚After the Gold Rush‘ od Neil Younga jako První Slovo mé nové řeči. Nemusel jsem tak moc bojovat a už na základce jsem nosil dlouhé vlasy.“

V letech 1972 až 1976 Dan absolvoval Střední průmyslovou školu elektrotechnickou na Příkopech a bez problémů se jako dlouhovlasý dostal se na ČVUT Stavební, kde chtěl přejít na Architekturu. Maloval v ateliéru u Plačka a získal mnoho přátel, mezi nimi Zdenka Honka (hrál na basu, kterou přinesl brácha Igor). Na stavební Dan ale dlouho nevydržel, protože přišly potíže právě s vlasy: dostal se do konfliktu s přednášejícím Jeřábkem, velkým soudruhem, který učil stavební hmoty. Ten mu v podstatě dal na výběr: ostříháš a zůstaneš – neostříháš a půjdeš. Když ho pak na přednášce profesor přistihl s podvázanými vlasy, sebral Dan hrdost a poslal ho do prdele. Načež ho vyhodili. Mráz pak přestoupil na ČVUT Elektrotechniku, kde se potkal s o rok mladším spolužákem Jardou Švecem (umělcem). Ale záhy zjistil, že ho škola v podstatě nezajímá a po půl roce z ní sám odešel.

Problém ovšem nastal v tom, že mu začala hrozit vojna. Ta pitomá, dvouletá, odehrávající se většinou v kých čertech. Pavilon psychiatrické léčebny v Bohnicích se zdál být dobrou šancí, jak se jí vyhnout. Běžel rok 1978 a na Dana tam číhal další jeho velký přítel Jarda Kozlík, nevlastní brácha Honzy Kozlíka, pozdějšího politika. Když pak Jardu pustili z blázince, také Dan zde nechtěl dál ztrácet čas a z léčebny utekl. Hledali ho, ale po čtrnácti dnech orodování jeho rodičů ho nechali na pokoji.

Dan tedy s přítelkyní Vladimírou odjel do Jeseníků, kde měla její matka dům v Kolnovicích, těsně u polských hranic. Začal ho opravovat, přitom si sháněl práci, třikrát ho vyhodili („nevím co proti nám mají u Finišeru“), až nakonec začal dělat ještěrkáře ve městě Jeseník. Během krátkého času začali na baráček jezdit i další lidé, stejně alternativně nabití, mezi nimi například Pavel Vampola. V Jeseníku hráli v divadle, takže se to tam začalo hemžit mnoha kamarády. Bohužel na podzim, zatímco byl Dan s Vladimírou pár dní v Praze, jim z rozhodnutí úřadu vykáceli sad a přeorali zahradu. Chyba prý byla ve špatném zaměřování – na konci pozemku už byla hranice s Polskem: dům byl okamžitě neprodejný. Nastalo velké odjíždění z Jeseníků. Odjel i Marek Florian, pozdější emigrant, který v Torontu dělal filmy v nezávislých studiích. Pavel Vampola pak koupil s přáteli mlýn Kořen u Plané u Mariánských Lázní a všichni přátelé včetně Dana a Vladimíry tam začali jezdit – další svobodná vrátka se otevřela.

Klikněte pro větší obrázekPak ale Danovi přišel povolávací rozkaz: napřed narukoval do „populárního“ Zvolena, poté byl přesunut k západním hranicím do Křížence u Plané – což bylo shodou okolností asi 5 kilometrů od Kořene. Po pěti měsících zdemoloval stavební správu, kde byl jako technik a po dalším měsíci ho v Plzni uznali jako vojenské služby neschopného. Následně žil Mráz střídavě v Praze, střídavě na Kořenu, vedl rodinný život, vzal si Vladimíru za manželku a postupně se jim narodily tři děti.

V roce 1982 konečně Dan s Vladimírou, kamarádem Jardou Kozlíkem a jeho dívkou Blankou Bezinkovou zakoupili společně barák ve Služetíně poblíž Mariánských Lázní. Jednalo se o statek po Němcích, v podstatě vybydlenou ruinu bez oken a podlah, nebyla tam ani voda – koupili ji za 24 000 korun. Při rekonstrukci si všichni opravdu mákli, ještě štěstí, že přijížděli přátelé a s prací na statku pomáhali. Dan s Kozlíkem navíc museli normálně chodit do zaměstnání, aby byl alespoň nějaký přísun peněz. Mráz kupříkladu pásl krávy v JZD a potom chodil do lesa kácet stromy. Na statku pak chovali ovce, králíky, slepice, kachny, pěstovali zeleninu, brambory, víceméně to byla freedom, pohoda… Jenomže pak se to celé začalo poněkud hatit. Ve třiaosmdesátém nejprve emigrovala Blanka do Německa a Kozlík se za ní posléze vystěhoval. A v lednu ´86 emigrovala přes Jugoslávii do Rakouska také Mrázova manželka Vladimíra i s dětmi.

Dan se tedy vrátil zase do Prahy, nicméně s kamarády Jardou Švecem a Vladimírem Gregůrkem začal plánovat větší akce. Už předtím organizoval na statku určitá umělecká setkání, a v momentu emigrace Vladimíry si uvědomil, že vlastně nemá co ztratit – manželka a děti na Západě, on sám, bez závazků… Propůjčil tedy svůj služetínský barák plně podzemní kultuře. Od roku 1985 na statku pořádal neoficiální koncerty, výtvarné performance, výstavy a autorská čtení. Sám začal hrát na baskytaru s undergroundovou skupinou Patologický orchestr města Mariánské Lázně, v níž již působili básník, výtvarník, performer a zpěvák Jiří „Svině“ Fiala zvaný též Fík, kytarista Alois „Fošna“ Borsuk, bubeník Vladimír „Indian“ Starck a tvůrce zvukových efektů Jan „Hurato“ Bartoš. Na barák se začali sjíždět vlasatci a punkeři z Mariánských Lázní, Karlových Var a samozřejmě z Prahy.

První velký podzemní koncert Dan s přáteli zorganizoval už v roce 1985, během dvou let jich proběhlo devět, přičemž na nich kromě Patologického orchestru zahrály například kapely The Suřík, Ženy (Mráz u nich hrál na baskřídlovku v letech 1986-88), Psí vojáci, Atak, PVC, Miroslav Jírec & Klasik Fuga Band, občas se tu objevily i party ze zahraničí, Fiala tu dělal své výtvarné happeningy se zapalováním obrazů, čtení tu měli básníci Quido Machulka, Petr Jirec, Petr Placák… Bohužel něco takového se nemohlo obejít bez zásahu orgánů státní moci. Mráz to komentuje v knize Baráky: „Nejhustší byl zásah, když přijel z Prahy do Služetína vyhlášenej estébák Duchač. Ten řídil celou akci z hráze rybníka, kde stál ve velkým širáku. To tehdy přijely tři antony, dokonce s nima byly i policajtky. Na baráku se prováděla neskutečná perlustrace, hlídkovali taky u železniční zastávky, u autobusu. Vyhlásili zákaz pobytu lidem bez trvalýho bydliště ve Služetíně, chataři a lidi z paneláků byli odsunuti pryč z katastru obce. Blokovali celou vesnici, lidi byli nasraní, ne na nás, ale na fízly, a dokonce stáli demonstrativně několik hodin na silnici na konci obce, i když mohli jít už domů. Nosili jsme jim tam horkej čaj. I místní příslušníci s náma sympatizovali. Lidi nás tam měli rádi.“

Klikněte pro větší obrázekÚřady se pak na popud StB (koho jiného) rozhodly Mráze z baráku vypudit, k čemuž jim dopomohla bolševická právní legislativa. Majetkové podíly emigrantů připadly státu, měl tedy tři čtvrtiny, kdežto Dan pouze čtvrtinu, takže toho využily a vyvlastnily ji. „Neproběhl žádný soud, akorát mi přišlo rozhodnutí KNV Karlovy Vary. Proplatili mi jen 12 000, a přitom jsme v průběhu času do baráku nastrkali další prachy. V roce 1987, když někdo prásknul, že se ve Služetíně chystá další – už desátý – koncert, z Varů přijeli úředníci s ultimátem barák do rána vyklidit. Zdůvodnili to ‚ochranou socialistickýho majetku‘. Nezbylo než sehnat náklaďák a odvézt zbylé věci.“

Dan odjel do Prahy, kde beztak pobýval stále častěji – byl tam zaměstnán jako dřevorubec u Sadů, lesů, zahradnictví. Ale šílený estébák Duchač se ho jal i po vyvlastnění baráku řádně dusit. Dan na to vzpomíná v knize Baráky: „Každej tejden mě předvolával na Barťák, na vrátnici mi vzali doklady a šoupli mě do cely. Za hodinu ta svině přišla s cílem zmáknout mě ke spolupráci. Například mi ten čurák nabízel čistý pas za kůži Čuňase. Pochopitelně jsem se snažil uniknout vystěhováním, což nešlo, všechny žádosti mi zamítli.“

A tak se Mráz už v roce 1987 rozhodl utéct za hranice. Napřed to zkusil přes Maďarsko, ale v Kecskemétu byl chycen policií a strávil 14 dnů ve vazbě. Poté byl z Maďarska vyhoštěn. Podruhé, v červnu ´88 se připravil již lépe: zakoupil si potřebné vybavení (mapy, buzolu, kleště, nůž, hodinky a baterku) a vyrazil za Třeboň do Staňkova s cílem prchnout tentokrát do Rakous, kde měl rodinu. „Na noc v blízkost hranic jsem se zahrabal v mělkým výmolu do listí, abych mohl sledovat pohyb u čáry, kde mohli být kromě vojáků třeba i myslivci. O další noci, tak kolem jedenácté, když už se nechodí z hospody, jsem vyrazil ke drátům a čekal, až přejde hlídka. Pak jsem první dráty podhrabal, druhý jsem přelez a uhladil stopy v písku. Kvůli signálkám jsem šel pomalu směrem k Rakousku. Už jsem slyšel na rakouský straně místní lokálku z Gmündu do Litschau. Když jsem byl asi 200 metrů od hraničních patníků, najednou jsem ztuhl. Bylo slyšet štěkot psů, střelbu, svistot kulek, šel jsem k zemi a říkal jsem si: a je to v prdeli! Pak mě odvezli v ‚kozelci‘ do Českých Budějovic, a potom v ‚medvědu‘ do Prahy. A tam Duchač: ‚Pane Mráz, stačilo jen říct…‘“

Neúspěšný emigrant vyfasoval 8 měsíců natvrdo, což se díky Daně Němcové, která sehnala obhájce Petra Dítě a později Otakara Motejla, podařilo snížit na 6 měsíců. Mráz si je odseděl v Praze na Ruzyni. Poté si opět několikrát zahrál se souborem Ženy, a jako baskytarista se také objevil v určité rockové odnoži Žen, kapele Bad Beef Hat v níž zpíval Zdeněk „Hmyzák“ Novák a na kytaru hrál brácha Igor Mráz.

V únoru 1989 dostal Dan Mráz vystěhovalecký pas: po koncertě v Malostranské besedě sedl na vlak a odjel do Rybníka u Dolního Dvořiště. „Tam jsem vystoupil z vlaku a zahodil jízdní řád. Hned mě sebrali a když zjistili, že už nejsem Čech a jedu do Rakouska, tak mě pustili.“ Následně šel pěšky 70 kilometrů do Bad Kreuzen, kde se shledal se svou rodinou. Díky pomoci pana Moravitze z IGFM, který mu sehnal práci v lese, dojel Dan přes Traiskirchen do Schwartzau im Gebirge, kde začal pracovat jako dřevorubec. Posléze ale začal jezdit po celém Rakousku, když pomáhal stavět lanovky. Do Čech se ovšem často vracel kvůli hraní se souborem Ženy. V jedenadevadesátém roce se přestěhoval do Lince. V roce 1997 zažádal Mráz o navrácení občanství, které ovšem nedostal z důvodu příliš krátkého pobytu, nicméně ministr Ruml mu ho na odvolání vrátil. O rok později koupil dům v Trhových Svinech.

Dan Mráz později založil novou rodinu, má děti Elišku a Daniela. A když pak došlo k několika revivalovým vystoupením Patologického orchestru města Mariánských Lázní, nemohl u toho se svou baskytarou chybět…

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2013 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu