Fenomén Underground

Umění bez galerií

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 4  
Sdílet
| Poslat odkaz

Mnoho výtvarníků nemohlo především v padesátých letech a v časech komunistické normalizace vystavovat. Přesto tvořili a v prostředí undergroundových komunit pořádali své výstavy. Dokumentární cyklus o lidech, kteří měli odvahu být svobodní i v době nesvobody. Režie V. Křístek

Návrat k bezprostřední zkušenosti

Výtvarný underground byl částečně uměním politickým, ale nikoliv apriori: prostě v každé době a v každém umění vždy existuje proud, který se míjí se zájmem většinového publika. Obecně je ve světě underground vnímán v příklonu k nějaké skupině či kolektivu, vymezující se pak svou tvorbou vůči establishmentu. V Československu k tomu také později došlo, ale zpočátku se jednalo spíše o samotáře typu Demla, Reynka, Váchala či Klímy, jejichž dílo bylo akceptováno a uznáváno až postupem času. „Vždy po letech se vidí, že to, co bylo na okraji, to, co bylo naprosto nevšímáno, se vlastně ukazuje jako daleko významnější než ten hlavní proud,“ říká básník a filosof Zbyněk Hejda.

Jedněmi z takovýchto prvních solitérů jsou kupříkladu výtvarníci Věra Nováková a Pavel Brázda, jejichž odchod do podzemí byl ovšem zapříčiněn politickým zásahem. Byli označení státní mocí za „nepřítele lidu“ a už během studií v roce 1949 vyloučeni z AVU. Tím se octli zcela mimo jakékoli oficiální proudy, s kterými vlastně ani nechtěli mít nic společného. „Všechno, co umíme, jsme se naučili sami – bez jakýchkoli učitelů,“ dodává Brázda. Pro mnohé umělce byl zase vzorem Hrabalem proslavený Vladimír Boudník. Jeho paspartování skvrn v omítce svým způsobem znamenalo začátek happeningu u nás. Vladimírův žák, výtvarník Oldřich Hamera, jím byl ovlivněn zejména v začátcích. Ale později, jak říká, „jsem se zbavil tý náhody, s kterou Boudník pracoval, a šel jsem do toho, že jsem všechny ty věci koncipoval.“ Boudníkův mladší kolega Josef Hampl se zase zhlédl v jeho aktivní grafice, kdy se obrazy vytváří pomocí strojírenského nářadí, výrobku i odpadu.

Jestliže výtvarník Otakar Slavík míní, že na šedesátá léta lze hledět jen „s odporem, ponížením a vztekem“, básník, výtvarník a tvůrce happeningů Eugen Brikcius naopak tvrdí, že tato doba byla pro výtvarné umění zlatým věkem. A poukazuje na díla Rudolfa Němce, Jiřího Načeradského nebo právě Otakara Slavíka. A pochopitelně připomíná i své přátele výtvarníky, zakladatele české výtvarné grotesky a ředitele Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu Karla Nepraše a Jana Steklíka, ovšem s jistou povznášející výtkou: „Ti se v těch šedesátých letech přestali vyvíjet. Oni jsou jako já – začali stagnovat v zenitu.“ Happening, k jehož čelním představitelům je řazen i Eugen Brikcius (ale třeba také Milan Knížák), patřil k neoficiálnímu umění a byl vnímán jako umění provokující, často končící i konfliktem – buď s náhodnými kolemjdoucími nebo policejními složkami.

V galeriích ovšem konceptuální umění (kam patří i happening) vyvolávalo zlou krev. Kupříkladu po výstavě „Seno – sláma“ ve Špálově galerii v srpnu 1969 byla její autorka Zorka Ságlová dokonce vyloučena ze Svazu výtvarných umělců. Vadilo zejména to, že přivezla do galerie jakoby „přírodu“ a „práci“, což obé vydávala za umění – a tímto konceptem byla oficiální výtvarná scéna nadmíru šokovaná. Jediný, kdo se jí ze SVU zastal, byl světoznámý výtvarník a básník Jiří Kolář, což umělkyni v podstatě (tedy aspoň na čas) zachránilo. Podle Zorčina manžela, fotografa Jana Ságla, u nás „výstavou Seno – sláma končí šedesátá léta. Protože to bylo zase v srpnu, v šedesátým devátým roce, což byla doba, kdy Češi stříleli do Čechů.“

V sedmdesátých letech se tuzemští umělci „na okraji“ zabývali buď českou groteskou (jako třeba Nepraš a Steklík) nebo konceptuálním uměním. „Co je to groteska? Nemístná hyperbola, která kritický stav věcí mění v anekdotickou nehodu. Člověk si něco myslí a dělá při tom docela něco jiného. Něco jiného říká a něco jiného dělá, a něco jiného si o tom všem myslí. To je princip grotesky a taková je doba. Žijeme mimo historický kontext, vypadli jsme z logiky, malé historky nám nahrazují velkou historii, groteska je epos naruby, groteska je autentickou poezií sedmdesátých let,“ je psáno v manifestu české grotesky. Výtvarník Jiří Kovanda dělal zase konceptuální věci. „Mě konceptuální umění oslovilo proto, že najednou to byl způsob umění, který nevyžadoval žádný speciální dovednosti, žádný speciální řemeslo, žádný speciální prostředky. V podstatě se dá dělat bez peněz, dá se dělat jen s tím, co člověk má k dispozici zrovna v tuhle chvíli, teď a tady a to mě na tom nejvíc přitáhlo - že vlastně nemusím nic umět, nemusím nic mít, a přesto můžu dělat dobrý věci,“ vysvětluje důvody, proč bylo konceptuální umění pro něj a jeho generaci tak lákavé. Výtvarní umělci se v tom čase inspirovali soudobými filozofy – fenomenology, kteří tvrdili, že důležité je to, co je tady a teď. Což přeneseno do tuzemských reálií, shrnuje výtvarník a performer Petr Štembera jednoduše: „Vždycky to bylo o svobodě v tý hnusný době.“

Esejista Josef Kroutvor podotýká, že „pokud je vůbec něco pěkného na sedmdesátých letech, na tý době normalizace, tak je to právě přátelství mezi lidmi… O politiku tenkrát ani tak nešlo, spíše šlo o umění. Ta přímá konfrontace s politickými idejemi, ta přichází až s Chartou.“ Najednou se scéna rozdělila – na umělce, kteří mohli vystavovat v galeriích, a na ty, kteří nesměli. Výstavy „těch, kteří nesměli“ tak probíhaly v alternativních prostorech: v ateliérech, dvorcích, parcích, klubech. Některé trvaly hodinu, jinde se vystavená díla pouze krátce vyvěsila, zdokumentovala a opět uklidila. Vystavovalo se i přímo ve volné krajině nebo třeba na haldách měsíční krajiny severních Čech.

Ani v osmdesátých letech to undergroundoví umělci neměli snadné: také nikdo z nich nemohl oficiálně vystavovat. A tak se stále dělaly výstavy venku, známá je kupříkladu ta na Střeleckém ostrově v Praze v roce 1987. Jak připomíná výtvarník a patafyzik Eduard Vacek, hlavním důvodem, proč přece jen undergroundové umění vznikalo, bylo společenství lidí, které se kolem utvořilo. Šlo o přátelství i interakci mezi autory – umělci a diváky, o propojení duchovní, názorové, o sdílení podobného humoru a samozřejmě o jasný postoj: umělecký underground se vždy vymezoval vůči vládnoucímu establishmentu. Tak tomu bylo, je a bude.

Přehrát video

Diskuse diváků
  • ? 28. 10. 2017 11:55

    Disent

    Muselo to být zajímavé: Jenom s tím rozdílem, že Havlovi měli byt přes celé patro, kdežto my o dva…

  • Jirka13 3. 7. 2016 12:34

    To on ten underground se především vyznačoval tím,

    že nikdo na nic neuměl hrát. Když si přečtu od J. Černého: "Kupříkladu Plastici byli lepší muzi…

  • dr. Voštěp 29. 6. 2015 08:18

    zase ten náš vůdstok

    nepřechvalte. Vím, že jeden z "otců zakladatelů" o něm prohlásil, že se z undergroundového festiva…

Tato diskuse je určena pouze k výměně názorů mezi diváky. Pokud chcete zaslat dotaz nebo připomínku tvůrcům pořadu, obraťte se, prosím, přímo na Českou televizi.

Napsat do televize Vstoupit do diskuse

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2012 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu

Osobnost dílu
Eugen BrikciusEugen Brikcius

Výtvarník, básník, prozaik, esejista, mystifikátor a filosof Eugen. V 60. letech začal pořádat různé happeningy, s Jindřichem Chalupeckým pracoval ve vedení Špálovy galerie.

» více «

Osobnost dílu
Zorka SáglováZorka Ságlová

Malířka, textilní výtvarnice a land-artistka Zorka Ságlová, roz. Jirousová se narodila r. 1942 v Humpolci. Byla sestrou Ivana Jirouse a manželkou fotografa Jana Ságla. Zemřela v roce 2003.

» více «