Rozhovor s Josefem Poláškem
Podle slov producenta Milana Kuchynky scénář k filmu vznikal na popud vás čtyř spolužáků z JAMU, chtěli jste poprvé společně udělat film. Bylo to tedy tak, že jste se sešli se scenáristy Robertem Geislerem, Benjaminem Tučkem a Markem Najbrtem a sdělili jste jim konkrétní představu nebo na začátku byla jen chuť natočit společně film a teprve pak následovalo kolektivní hledání a tvoření konkrétního obsahu filmu?
Pokud si dobře vzpomínám, úplný začátek začátku nápadu se narodil v hospodě v hlavách Pavla Lišky a Marka Najbrta. Pak bylo dlouhé časové nic, akorát jsme se o tom občas společně zmínili, pak to začalo mít obrysy. Marek, Milan a Ben přerušili práci, co právě dělali, začali jsme se scházet a inspirovat se, pracovat na tom.
Spolupráce právě s touto trojicí scenáristů a režisérem Markem Najbrtem byla jednoznačnou volbou? Proč?
Jsme kamarádi. Rozumíme si, už jsme něco spolu udělali. Máme podobné pohledy na věc. A někdy taky ne. Marek poslouchá a slyší podněty druhých a přemýšlí o nich. Jeho konečná rozhodnutí nám pak často přijdou dobrá.
Hrdinové Polskeho filmu opakují, že hrají sami sebe, točí pravdu, 1:1. Do jaké míry je to nadsázka? Vy například držíte půst, abyste se definitivně zbavil herectví, marně…
Větička jedna ku jedné se ve filmu objevuje a ve skutečném životě ji použil Tomáš. Klukům se líbila, tak se dostala do filmu. Je to vlastně herecká připomínka: dělej to jako v reále. Půst? Je to křesťanova Bohu libá činnost, která se ovšem někdy užívá k oslnění svého okolí nebo k oblafnutí někoho důvěřivého. Takový podvod vydávaný za pravdu mám rád, když se zobrazí… třeba ve filmu. A nadsázka? Určitě jsme ovšem netočili tak, že bychom si řekli, tak a tady to teď uděláme jako nadsázku. Myslím, že by to nefungovalo, vše musí být prostě jedna ku jedné.
Jak už bylo řečeno, v Polskem filmu hrajete sám sebe. Předcházela tedy samotnému natáčení nějaká příprava na roli?
Scházeli jsme se a jako dědci vzpomínali na minulost. Z toho pak byly inspirace a nápady. Ty jsme pak selektovali. To byla moje příprava. Myslíte, jestli jsem tomu věnoval nějakou pohybovou průpravu nebo běhal po parku? Tak to ne. Ale určitě by to bodlo – nejen kvůli filmu.
V Polskem filmu se po vašem boku v několika záběrech objeví spolu s filmovou i vaše skutečná manželka. Bylo to poprvé, kdy jste stanul před kamerou s členem vlastní rodiny?
Nene, děti se mnou byly ve třech polodokumentárních seriálech Pavla Jiráska Jeskyně, Zahrady II a Na houby, které teď běží. Vždy se objevily v závěrečném díle a podle scénáře byly chudáci vždy na obtíž nám dospělým. A vždy jsme se dušovali, že příště už je s sebou nevezmeme. Tady to byla ta nadsázka.
Pavel Liška říkal, že občas nevěděl, jestli má hrát, že hraje, nebo hrát, že nehraje, anebo nehrát vůbec… Jak jste se s tímto dilematem vyrovnal vy? Neztrácel jste se občas během natáčení?
Pavlovo dilema jsem neměl, i když dilemata to byla. Řešil jsem, jak to nepřeťapat nebo zas nebýt až moc poddekový. Nepřeinformovat popisným hraním diváka, ale nechat mu prostor pro fantazii… A taky jsme řešili, aby ty figury fungovaly společně vedle sebe. Nejen každá samostatně. Ale to už vlastně neříkám nic nového.
S tvůrci Protektora M. Najbrtem, B. Tučkem a R. Geislerem jste spolupracoval na oceněných Mistrech i Protektorovi. Zaznamenal jste v jejich přístupu, nárocích na herce nějakou změnu, posun? V čem bylo tohle natáčení jiné?
U každého je to proces, je to stále jiné, stále nové.
A užili jste si jej, poprvé v téhle sestavě, náležitě?
Ano užili, velmi náležitě.
Jaké jsou vaše aktuální pracovní plány?
Začíná jaro, půjdu sadit hrášek.