Čtyři v tom

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 71  
Sdílet
| Poslat odkaz

Proč jste se rozhodla účinkovat v seriálu Čtyři v tom?

Klikněte pro větší obrázekKdyž jsem si na Facebooku všimla odkazu na konkurz České televize, byla jsem ještě v Etiopii. Snažila jsem se připravit na to, co mne brzy čeká a účast v seriálu mi přišla jako zajímavá forma sebereflexe a pohledu zvenčí na to, co se mi zrovna v životě dělo… časosběrné dokumenty a dokumenty vůbec jsou mým oblíbeným žánrem, baví mě se na ně dívat a možnost v jednom takovém účinkovat mi přišla atraktivní. Vůbec jsem nicméně tehdy nepřemýšlela o tom, že by to opravdu vyšlo… Důležitý pro mne byl také tým lidí, kteří na dokumentu měli pracovat… tvorba Lindy Jablonské, Ireny Hejdové a několika dalších lidí, kteří se na seriálu podíleli a které jsem podle jména znala, mi byla blízká a lákalo mně se s nimi seznámit. Taky jsem ve své nejvnitřnější podstatě dobrodruh a lákalo mně do toho jít, protože se o sobě budu tou cestou moc něco nového dozvědět, něco nového zažít a vyzkoušet.

Proč si myslíte, že jste do seriálu byla vybrána právě vy?

Myslím si, že tvůrce zaujal především Abel, že já jsem v tu chvíli nebyla až tak důležitá. V době konkurzu byl náš společný příběh úplně na začátku a ani já sama jsem nebyla schopná dohlédnout, kam povede… bylo to jako když stojíte před hustě zarostlým lesem a netušíte vůbec, co vás při procházce skrz něj čeká a co je za ním či jestli vůbec napříč vede nějaká cesta, ale těšíte se na to. Asi to nebyl úplně standardní příběh a snad jsem se jim trochu líbila i já.

Jak probíhalo vaše těhotenství?

Klikněte pro větší obrázekMé těhotenství, stejně tak jako můj dosavadní život, bylo plné zvratů… bylo to sice „jenom“ devět měsíců, ale každý den byl jiný a celkově to pro mne bylo hodně intenzivní období. Na začátku mi nebylo zrovna nejlépe, ačkoliv jsem se cítila připravená na to mít dítě a jednou jsem jedno chtěla, Jonáš přišel rychleji, než jsem to čekala a tak jsem potřebovala chvíli na to se s tím vyrovnat. Žila jsem tehdy sotva půl roku v Etiopii, kde jsem původně plánovala pracovně zůstat alespoň rok a půl, dva… před cestou do Etiopie jsem v Čechách po sobě dost „spálila mosty“, pronajala byt, své věci schovala na půdu a tak najednou všechno bylo v mém životě vzhůru nohama. První čtyři měsíce mi tak, snad i díky tomu, nebylo úplně nejlíp, provázely je velké nevolnosti, co jsem snědla, to jsem taky vyzvracela, byla jsem hodně unavená, přecitlivělá a nálady se měnily jak mraky na obloze… Abel to se mnou tehdy rozhodně neměl lehké… po čtvrtém měsíci ale všechny tyhle nepříjemnosti jak mávnutím kouzelného proutku zmizely a cítila jsem se moc dobře, jako žena, partnerka i jako nastávající matka.

S Jonášem, jak se začal stále více projevovat a „komunikovat“ , jsme už měli „intimnější“ vztah, začala jsem plánovat cestu domů, kde mi byla od samého začátku velkou oporou rodina. Když jsem se nějaké tři měsíce před porodem vrátila domů, začala jsem zvelebovat místo, kam se nám měl Jonáš narodit a připravovat se na porod… číst, setkávat se a diskutovat s přáteli, chodit na kurz předporodní přípravy s Ivanou Königsmarkovou, s Abelem jsme plánovali na co všechno se společně připravit, co zařídit… to byl moc krásný čas a ráda na něj vzpomínám… cítila jsem se krásná a na správném místě. Když pak přiletěl v květnu Abel do Čech, spadl mi kámen ze srdce a cítila jsem se připravená na všechno, co přijde a věděla jsem, že to společně zvládneme.

Jak vzpomínáte na samotné natáčení?

Klikněte pro větší obrázekNa samotné natáčení vzpomínám moc ráda. I když byly chvíle, které byly náročné, téměř pokaždé, když jsme se kvůli natáčení měli sejít, jsem se těšila. Bavilo mně vymýšlet spolu s režisérkami zajímavé situace, člověka to nutí zamýšlet se nad věcmi, které dělá, jinak, z jiného úhlu… Natáčení probíhalo v neskutečné pohodě a přátelské atmosféře. Štáb pro mne nebyli cizí lidé, ale lidé, kteří jsou mi blízcí a myslím, že s některými z nich jsme se v průběhu natáčení i dost sblížili a jsem ráda, že jsme stále v kontaktu. To všechno, ta příjemná atmosféra, bylo pro nás a tak myslím i pro dokument, dost zásadní… skrze pocit „bezpečí“ nám pak nedělalo problém se více otevřít a sdílet. Já osobně jsem si brzy na natáčení zvykla do té míry, že jsem kameru často ani nevnímala.

Také se mnohdy stalo, že mi natáčecí tým byl oporou, když mi bylo těžko a byla jsem upřímně ráda, že jsou v té chvíli se mnou… například když s námi strávili několikahodinové, nekonečné čekání na výslech na Ministerstvu vnitra. I při porodu mi nakonec přítomnost štábu nevadila. Ocenila jsem Lindin velice citlivý přístup a respekt. Natáčení probíhalo vždy jen po vzájemné domluvě a zcela „nenápadně“ tím stylem, že nakonec bylo vlastně příjemné je tam mít a moci s nimi sdílet tu krásnou, ač horkou, noc, kdy se nám Jonáš narodil. Protože natáčení trvalo několik měsíců, zvykla jsem si na něj, i na to, které jsme provozovali doma s naší soukromou videokamerkou… i teď si na ní dost často vzpomenu a chce se mi něco natočit a „vypovídat se“, jak jsem na to byla zvyklá.

Který moment během vašeho těhotenství byl pro vás nejtěžší a který nejkrásnější?

Klikněte pro větší obrázekTo je hodně těžká otázka… nejtěžší pro mne asi byly ty první čtyři měsíce. Nebylo mi dobře, v mém těle se děla spousta věcí, kterým jsem vůbec nerozuměla, byla jsem daleko od domova a protože jsem takovouhle zprávu nechtěla těm nejbližším říkat po Skypu, čekala jsem až do prosince, kdy jsem byla na návštěvě na Vánoce a do té doby jsem byla na všechny ty nové prožitky a pocity sama, jen s Abelem… Když jsem se o informaci, že čekám dítě, mohla podělit se svou mámou, tátou, babičkou a bráchou, hrozně se mi ulevilo… Nejkrásnější byl samozřejmě okamžik, kdy přišel Jonáš na svět… devět měsíců jsem si ho představovala a povídala si s ním „přes břicho“ a najednou mi ležel na prsou, tělo na tělo a měl ty svoje velké oči s obrovskýma řasama dokořán a upřeně na mně koukal… to je prostě něco, co se nedá absolutně popsat slovy a člověku to změní život, už navždy.

Který z příběhů vašich spoluhrdinek vás nejvíc zaujal a čím?

Těžko říci, který z nich mne zaujal nejvíc. Příběh Lucky je svým způsobem nejdojemnější, protože působí hrozně zranitelně, jak je na všechno sama. My jsme to v určitých okamžicích taky neměli lehké, ale vždycky za mnou stála má rodina a také samozřejmě Abel mi byl obrovskou oporou a tak si vůbec nedokážu představit, jak bych těhotenství a narození Jonáše zvládla bez nich… Miky je mi nicméně ze všech hrdinek asi nejbližší. Žije sice v úplně jiném světě, nežli já, ale je mi blízká svou povahou… svou nebojácností a nesmírnou vitalitou, energií, která z ní doslova září a tím, jak si „jde za svým“ hlava nehlava. Je to taková „správná ženská“ se zdravým přístupem k životu a hrozně ráda se na ní dívám… má navíc velký smysl pro humor, stejně tak jako její manžel, což je príma.

Jak se vám seriál líbí? Jaké na něj máte reakce od svých blízkých?

Klikněte pro větší obrázekMusím říct, že se mi seriál moc líbí. Před tím, než proběhla projekce prvních pěti dílů, na kterou jsme jakožto protagonisté byli pozvání českou televizí, jsem byla hodně nervózní. Na seriálu mně bavilo jeho vytváření, ale toho, že je skoro hotov a brzy bude v televizi, jsem se upřímně děsila… na projekci jsem tedy šla s hodně smíšenými pocity a velkou dávkou strachu. Ten ze mně nicméně v průběhu toho dne spadl… seriál je podle mého opravdu citlivě pojatý, vtipný a svižný. Sice mne překvapil výběr některých scén a někdy jsem si říkala „o né, tohle že jsem řekla? A oni to tam dali?“, ale protože to má smysl a zapadá to hezky do kontextu a jednotlivých příběhů, plně to respektuji.

Myslím, že se seriál opravdu povedl a že nás čtyři a jednotlivé příběhy zobrazuje takové, jaké jsme, bez příkras, ale s citem a také bez cíle hnát něco do extrému či otevírat kontroverzní témata za každou cenu. S výsledkem jsem spokojená a doufám, že i divákům a divačkám přinese něco zajímavého a nového, otevře nová témata a pohled na věc… Těm nejbližším, kteří v seriálu účinkovali, se také líbil. Někteří z nich asi byli trochu v šoku z toho vidět se na plátně či televizní obrazovce ale myslím, že jsou rádi, že v tom byli s námi a že tím pádem mají vzpomínku na celý život.

Stopáž: 44 minut – Rok výroby: 2013 – P  ST
Žánr: Dokument
Vysílání pořadu

Tento pořad v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání všech dílů najdete kliknutím na následující odkaz.