Tomáš Škrdlant sledoval v letech 2002 až 2007 činnost Nadačního fondu Klíček, který se věnuje nemocným a umírajícím dětem i jejich rodinám. Navázal tak na starší dokument Martina Pátka „Můj čas mi měří déšť“, z něhož použil některé záběry.

Někdy i děti umírají. Opouštějí nás. Ale proč my často opouštíme je v jejich umírání? V nemocnicích, bez rodičů, bez kontaktu s někým blízkým. A rodiče pak také zůstávají sami… Kolem Nadačního fondu Klíček vznikla skupina lidí, kteří mění to, co se změnit dá – právo rodičů zůstat se svými dětmi až do konce, možnost pobývat v nemocnici a mít k dětem kdykoliv přístup, přirozené a radostné venkovské prostředí pro ty, které už nelze léčit, i pro rodiče, kteří potřebují ve své těžké roli podepřít a odpočinout si. Pomáhají i mnozí z těch, kterým už děti zemřely. Pomáhají vracet přirozené a obyčejné věci do těžkých chvil dětí i dospělých. Rozpouštět bariéry mezi světem „zdravých“ a světem „nemocných“.

Stopáž28 minut
Rok výroby 2007
 P ST 4:3
ŽánrDokument