Jak došlo k tomu, že se „Vůdce“ a jeho nacističtí přisluhovači před 80 lety zmocnili vlády v Německu. Druhý díl francouzského dokumentárního filmu

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Po nástupu k moci začal Hitler uvádět do praxe slova, která napsal ve své knize Mein Kampf v roce 1924: „Silnější pokolení vyžene to slabé, poněvadž vůle k životu roztrhá všechna směšná pouta takzvané humanity jednotlivců, aby na její místo nastoupila humanita přírody, která veškerou slabost zničí.“

Velká hospodářská krize

Klikněte pro větší obrázekV roce 1929 se v Norimberku konal sjezd NSDAP. Právě tady započal strmý vzestup Adolfa Hitlera k uchopení moci. V říjnu téhož roku došlo ke krachu na newyorské burze a celý svět zachvátila Velká hospodářská krize. Německo postihla zvláště citelně. Hromadně se zavíraly továrny a počet nezaměstnaných přesáhl 6 milionů. Mnozí Němci se v zoufalství přiklonili k těm, kteří slibovali radikální nápravu, k nacistům a ke komunistům. Bojové oddíly těchto stran pak sváděly ve všech následujících volebních kampaních nelítostné boje. Hitler cíleně vyvolával chaos a nenávist. A tvrdil, že jedině on může nastolit v rozvrácené zemi pořádek. Brojením proti „rudému moru“ získával hlasy živnostníků, řemeslníků a drobných obchodníků. Rovnostářští marxisté však naháněli strach i lidem na venkově.

Ve volbách pak Hitler dosáhl významného úspěchu, do Říšského směnu bylo zvoleno 100 nacistických poslanců. Nyní stál v čele druhé nejsilnější politické strany v zemi po sociálních demokratech. Vládnoucí vrstvy, které Hitlerem opovrhovaly, však zůstávaly v klidu. Rakouský spisovatel Stefan Zweig o nich napsal: „Byly odkojeny vírou, že moc byla vždy vyhrazena baronům, knížatům a univerzitním vzdělancům. Nic německé intelektuály nezaslepilo tolik, jako pýcha na vlastní kulturu.“ Hitler zatím pokračoval na cestě vzhůru. Během jediného roku ovládl celou německou krajní pravici. Přidala se k němu i veteránská organizace Svaz frontových bojovníků, která měla půl milionu členů. Za touto sebevědomou tváří se však skrýval strach.

Hitlerovy milenky

Klikněte pro větší obrázekHitler byl účastníkem události, která málem znamenala jeho konec. V tisku se objevily znepokojivé informace z jeho soukromého života. Šlo o vášnivý milostný vztah k nevlastní neteři, třiadvacetileté Angele Raubalové. Hitler ji miloval sebestřednou, majetnickou láskou. Vyžadoval od ní poslušnost a naprostou podřízenost. Mladá žena se s ním prý chtěla rozejít. Jednomu příteli se svěřila: „Můj strýc je stvůra, nikdo si neumí představit, co po mně požaduje.“ 18. září 1931 byla Angela nalezena v Hitlerově mnichovském bytě zastřelena. Proti Hitlerovi se rozpoutala tisková kampaň. Novináři ho obviňovali ze sexuálních úchylek, a dokonce z toho, že ji sám zabil. Skutečná příčina smrti nebyla nikdy objasněna.

Zdrcený Hitler prožíval krušné chvíle. Pak však do jeho života vstoupila další osudová žena, Eva Braunová. Poznal ji v ateliéru svého osobního fotografa Heinricha Hoffmanna. Devatenáctiletá blondýna udělala na Hitlera velký dojem. A jí zase imponovala popularita vůdce nacistické strany. Hitler si z ní udělal novou „tajnou milenku“. Mezi jeho voliči totiž hrály významnou roli ženy. Aby neztratil jejich obdiv a přízeň, prohlašoval, že je svobodný a že se „zaslíbil Německu“. Eva Braunová svou roli přijala. A snila o tom, že se stane herečkou a bude v Hollywoodu hrát ve filmech o Tarzanovi. Po jejím boku ožila v Hitlerovi znovu bojovná politická šelma.

Volební kampaň – Vůdce nad Německem

Klikněte pro větší obrázekBlížil se konec funkčního období prezidenta Hindenburga. Hitler se rozhodl, že bude na tento úřad kandidovat. A to necelých 10 let po nezdařeném pokusu o puč a následném uvěznění. Německo zaplavily plakáty s jeho portrétem. Vedoucí stranické propagandy Joseph Goebbels prohlásil: „Buďme velkorysí!“ A pro volební kampaň přichystal zcela originální trumf, dopravní letadlo. Nacisté ho dostali k dispozici od ředitele společnosti Lufthansa. Taková velkolepá reklama se mu jistě vyplatila. Hitler se v kožené kukle vydal na volební okružní turné do téměř stovky německých měst. Jeho pilot Hans Baur k tomu řekl: „Létali jsme za každého počasí, v bouřkách, ve vichřicích, žádné shromáždění se nemuselo zrušit. Lidé byli nadšeni.“ A pak s oblibou dodával, že Hitler vlastně přispěl k rozmachu letecké dopravy. Goebbels vymyslel volebnímu tažení i zvučný slogan, „Vůdce nad Německem“. Tyto působivé záběry pak nechal promítat po celé zemi, aby spoluvytvářely mýtus Hitlera jako jediného spasitele německého národa.

Celá kampaň však byla nesmírně nákladná. A bohatí sponzoři se příliš nehrnuli, protože stále ještě měli strach z Hitlerových násilných metod. Nacisté byli tedy nuceni na každém veřejném shromáždění vybírat vstupné. Zájemce to ovšem neodradilo. Jeden z nich, Rakušan Fridolin von Spaun, vylíčil svůj zážitek slovy: „V jednu chvíli jsem na sobě ucítil Hitlerův pohled a celý můj život dostal nový smysl.“ Týden před prezidentskými volbami vítalo Hitlera 100 tisíc Berlíňanů. Chtěli změnu, vyhlíželi někoho, kdo dokáže čelit dlouhodobé krizi. V davu byla i dvacetiletá Jutta Rüdigerová: „Nedokážu slovy vylíčit, do jakého beznadějného stavu nás přivedla nezaměstnanost. Byli jsme přesvědčeni, že z té bídy nás dostane jedině Hitler. Nikdo nemluví o těch desítkách tisíc lidí, kteří si rok co rok pustí plyn, a to určitě ne proto, že by se jim dařilo dobře.“

Díky podobným projevům získával Hitler početné příznivce. V té chvíli proti němu povstali političtí protivníci. Pravice ho veřejnosti prezentovala jako prototyp bezohledného dobrodruha. Levice vyrukovala s osobními urážkami, Hitler je zženštilý, pološílený podvodník, ješitný šarlatán a sexuální deviant. Na politické scéně to vřelo. A vážky se začaly přiklánět ke stávajícímu prezidentovi, maršálu Hindenburgovi. Své hlasy se mu rozhodly dát i levicové strany, které si uvědomily vzrůstající nebezpečí. Vyznívalo to i ze slov jednoho z hlavních Hitlerových oponentů, sociálního demokrata Otto Welse: „Nesmíme už ztrácet čas. Musíme mít jenom jednu ideu a jediný cíl, porazit nacismus a úplně ho zničit! Vzhůru do boje za republiku, za svobodu a za dělnictvo!“

10. dubna 1932 bylo rozhodnuto. Hitler se prezidentem nestal. Hlasovalo pro něj 13 milionů Němců, tedy třetina voličů. Bylo to hodně, ale pořád to nestačilo. Hindenburg byl tedy díky sociálním demokratům zvolen znovu, ale nechtěl být na nich závislý. Proto vyhlásil nové volby. A Hitler pokračoval ve svém tažení v další volební kampani. Míval až pět vystoupení denně a jeho štáb byl ustavičně v pohotovosti. Hitler byl neúnavným řečníkem a jeho projevy byly stále ostřejší a útočnější. „Protivníci nám, nacionálním socialistům, a zvláště pak mně osobně, často a pokrytecky předhazují, že jsme netolerantní a nesnesitelní. Že prý nechceme spolupracovat s ostatními stranami. Ti pánové mají naprosto pravdu. Jsme netolerantní. Dal jsem si jeden cíl, a to vymést těch 30 stran z Německa!“

Klikněte pro větší obrázekPři tomto vymetání se ocitla na prvním místě komunistická strana. O její likvidaci se měly postarat nacistické úderné oddíly SA. Počet jejich členů už dosáhl 400000. Jeden z nich, Wolf Teubert, pracoval v hamburském lahůdkářství. Ke svému motorizovanému oddílu mohl nastoupit kdykoli. Novinářům řekl: „V hlavě jsem měl jen jedno jediné, dát život za Německo. Potupná Versailleská smlouva ze mě udělala vášnivého Hitlerova stoupence. Prožíval jsem kamarádství, solidaritu a hrdost na uniformu. My mladí jsme se styděli za to, že jsme nebojovali ve velké válce, a opírali jsme se o zkušenosti starších kamarádů.“

Goebbels těmto lidem vytvořil posvátný idol, Horsta Wessela. Šlo o neúspěšného studenta, který se vypracoval až na velitele oddílu SA. V roce 1930 byl zavražděn a z tohoto činu byli obviňováni komunisté. Na okázalém pohřbu neváhal šéf propagandy Joseph Goebbels přirovnat jeho smrt k oběti Kristově. Chtěl tak zřejmě doložit, že nacismus má stejnou duchovní sílu jako křesťanství. Potom nechal zhudebnit údajnou báseň mrtvého SAmana. A povýšil ji na oficiální hymnu NSDAP, Horst Wessel Lied – Píseň Horsta Wessela. Také komunisté měli svou polovojenskou organizaci, Rudou frontu. Její příslušníci nosili dělnické čepice a ruské rubašky. I oni žili pro své ideály.

Krvavé volební léto

Červenec 1932. Nastalo krvavé volební léto. SA se ve spolupráci s policií utkávaly v pouličních bitvách s Rudou frontou. Na straně komunistů bylo sto mrtvých a tisíc raněných. Mnoho Němců bylo neschopností vlády znechuceno a nacistické násilí v podstatě schvalovalo. NSDAP získala ve volbách do Říšského sněmu 230 křesel. Hitler se stal hlavou nejsilnější politické strany Německa. Poprvé byl na samém vrcholu. Nadšení však rychle vystřídalo zklamání. Prezident Hindenburg ho odmítl jmenovat předsedou vlády. Prohlásil, že přesunutí veškeré moci na jedinou stranu si nemůže ospravedlnit ani před Bohem, ani před svým svědomím, ani před vlastním národem. Nicméně nabídl nacistům vstup do vlády. Hitler se však nechtěl spokojit s několika ministerskými křesly. Chtěl všechno, chtěl absolutní moc.

Klikněte pro větší obrázekV čele parlamentní skupiny NSDAP stál Joseph Goebbels. Během několika týdnů se mu podařilo činnost Říšského sněmu úplně paralyzovat. Tento obratný demagog pak veřejně prohlásil, že nastal čas toto shromáždění rozpustit, protože už neodráží vůli německého lidu. A tak se musely konat už třetí volby v jednom roce. Hitler dostal další šanci. „Měl jsem energii a vytrvalost udělat z tisícovky počátečních stoupenců 14 milionů voličů, a udělám z nich 20 a potom 30 milionů!“ Výsledek voleb ho však těžce zklamal. Přišel o 2 miliony voličů a o 40 poslaneckých křesel. Goebbels našel vysvětlení: „Utrpěli jsme dílčí nezdar.“ Hitler odmítl vstoupit do vlády a voliči nepochopili proč. V zahraničním tisku však povzbuzení nenašel. Londýnský Daily Herald napsal, že hitlerismus jako politická síla je mrtev. Francouzský deník Le Populaire, který řídil významný sociální demokrat Léon Blum, vyšel s titulkem: „Hitlerův konec“. Nebyl to však konec.

Když se ani po třech měsících nepodařilo v parlamentu vytvořit vládní většinu, tak Hindenburg Hitlera přece jen říšským kancléřem jmenoval. Publicista a historik Sebastian Haffner ještě jako student o tom tehdy napsal: „Po té zprávě jsem oněměl hrůzou. Z tohoto Hitlera jsem téměř fyzicky cítil zápach krve a špíny. Viděl jsem, jak se blíží odporné a smrtelně nebezpečné zvíře a jeho ostré drápy se zarývají do mé tváře.“ Ale aby vlk dosáhl svého, musel se tvářit jako beránek. Hitler uklidnil Hindenburga tím, že pro nacisty požadoval pouze dvě vládní křesla, Říšské ministerstvo vnitra pro mnichovského policistu Wilhelma Fricka a Pruské ministerstvo vnitra pro Hermanna Göringa. Nacisté tedy získali dva klíčové posty.

Hitler postupoval opatrně. Chtěl vzbudit zdání, že nejdůležitějšími členy vlády jsou bývalý říšský kancléř, konzervativní politik Franz von Papen. A silná osobnost krajní pravice Alfred Hugenberg, nyní ministr hospodářství, zemědělství a výživy. Hitler svou vládu nazval "kabinetem národního soustředění", aby vzbudil dojem, že se nejedná o vládu NSDAP, nýbrž o koalici nacionalistických stran. Většina členů kabinetu byla přesvědčena, že nového kancléře snadno zvládne. Von Papen se osudově mýlil, když Hugenbergovi řekl: „Hitler je náš člověk.“ A stejně tak se mýlil Hugenberg, když odpověděl: „Však my si ho pohlídáme.“

1933

Večer 30. ledna 1933 zorganizoval Goebbels v Berlíně a ve všech velkých městech velkolepé pochodňové průvody Svazu frontových bojovníků, příslušníků SS a především oddílů SA. Tvrdil, že v hlavním městě pochodoval milion účastníků. Britský vojenský atašé ovšem odhadl jejich počet na necelých 15 tisíc, které Goebbels nechal 4 hodiny pochodovat pořád dokola. Když procházeli pod okny prezidenta Hindenburga, pětaosmdesátiletý muž se domníval, že je v roce 1916 u Verdunu. Svému pobočníkovi prý řekl: „Naši muži pochodují skvěle. Kolik mají francouzských zajatců?“ Hitler přijímal v říšském kancléřství nadšené ovace. Učitelka Luise Solmitzová si zapsala do svého deníku: „Bylo to opojení bez vína. Slyšela jsem výkřiky jako: smrt Židům! Zpod našich nožů bude stříkat židovská krev!“ Goebbels si zase do deníku napsal, že si připadá jako v pohádce.

Nový kancléř poprvé vystoupil před veřejností v berlínském Sportovním paláci. Vyslovil své představy o dalším postupu v nejbližší budoucnosti. V Říšském sněmu pořád ještě sedělo 200 komunistických a sociálnědemokratických poslanců. A proto bylo jeho prvním rozhodnutím rozpustit sněm a uspořádat nové volby. Kancléřova slova byla přenášena po rozhlasových vlnách do celého Německa. „Jsem skálopevně přesvědčen, že přece jen přijde hodina, kdy miliony těch, kdo nás dnes proklínají, se postaví za nás a s námi pak uvítají společně vytvořenou, pracně vybojovanou a trpce nabytou novou Německou říši. Říši velikosti, cti a síly, říši velkoleposti a spravedlnosti.“

Hitlerův projev byl tehdy relativně smířlivý, ale jeho předřečník Goebbels nenechal nacistickou voličskou základnu na pochybách. Vrátil se ke kořenům, k antisemitismu a násilí. „Jestliže si židovský tisk myslí, že na nás může zapůsobit skrytými hrozbami, nechť se má na pozoru! Jednoho dne nám dojde trpělivost a zacpeme těm špinavým židovským lhářům hubu! Členové strany a SA, můžete být bez obav. Konec rudého teroru je za dveřmi, blíží se s každou hodinou! Páni komunisté, počítejte s porážkou, jakou jste ještě nezažili!“

Klikněte pro větší obrázekZa 14 dní, večer 27. února, vzplála budova Říšského sněmu. Z mocného symbolu německé demokracie zbylo jen spáleniště. Policie spadající pod Göringa z činu obvinila čtyřiadvacetiletého Holanďana Marinuse van der Lubbeho, údajného komunistu. Byl shledán vinným a odsouzen k trestu smrti. Komu požár prospěl? Nacistům. Hitler a Göring to označili za počátek rudého spiknutí. Byly zatčeny 4000 komunistů a mnoho jejich předáků. Komunistická strana však ještě zakázána nebyla. Hitler chtěl totiž pro chystané volby do Říšského sněmu, které měly upevnit jeho moc, udržet zdání legitimnosti. Němci už byli přesyceni opakovanými volebními kampaněmi a neustálými zmatky v ulicích. Ale nacisté ve svém boji nepolevovali. Měli jasný cíl. Úderné oddíly SA získaly status pomocné policie. Jejich řady se už rozrostly na více než milion členů. Po celém Německu teď rozestavily hlídky před sídly levicových stran a odborů.

Napětí vzrůstalo. Ale Hitler nadále předstíral hru na svobodné volby, aby ukolébal chřadnoucího prezidenta Hindenburga. Hrozivě vyhlížející Hermann Göring, sedící s dýkou v ruce v gotickém křesle, shrnul výsledky březnových voleb zcela v duchu stranické propagandy. „5. březen 1933 je velikým vítězstvím jednoho muže a jednoho hnutí. Onen muž je Adolf Hitler a oním hnutím je nacionální socialismus. A spolu vytvářejí nerozbornou jednotu s národem a říší!“ Realita byla trochu jiná. Hitlerova koalice totiž získala v parlamentu jenom nevýraznou většinu. Zato komunisté navzdory veškeré propagandě a zastrašování obdrželi 12 procent hlasů. A proto Hitler odhodil masku a za spoluúčasti své vlády se uchýlil k nelegálním prostředkům. Zvolení komunistických poslanců prohlásil za neplatné, dal je zatknout a poslat do nově zřízených koncentračních táborů Oranienburg u Berlína a Dachau u Mnichova.

Tábory a diktatura

Klikněte pro větší obrázekByly to první tábory. Ale jen v roce 1933 jich přibylo dalších 14. V prvních měsících nového režimu v nich bylo uvězněno na sto tisíc politických vězňů. Komunistický student práv Klaus Bastion si zapsal: „Dozorci vězně bičovali a strkali do ledové vody. Ve dne v noci jsme se museli strachovat o život. Nacisté ovšem tvrdili, že tito poslanci, vysocí straničtí funkcionáři a odboráři, procházejí pouze nutnou převýchovou.“ Na Německo padl zlověstný stín diktatury. Hitler svolal ustavující zasedání parlamentu do Krollovy opery. Budovu obklíčily útvary SA a Hitler po poslancích žádal udělení plných mocí. Komunisté už ve směnu neseděli, většina byla v lágrech. Zůstalo v něm však ještě 94 sociálních demokratů a ti měli odvahu hlasovat proti. I oni byli zanedlouho zatčeni, uvězněni nebo přinuceni k emigraci.

441 poslanců, od krajní pravice po katolický Střed, naslouchalo Hitlerovu dlouhému projevu. Jako vždy sliboval všechno, uklidnění politické situace, dodržování zákonů, snížení nezaměstnanosti, podporu průmyslu i zemědělství, a hlavně mír. Říšský sněm se vzdal parlamentní kontroly, a tím se de facto sám zrušil. Schválil zmocňovací zákon a na 4 roky předal Hitlerovi veškeré pravomoci. Prezident Hindenburg už do kancléřových rozhodnutí nemohl zasahovat. Tak v Německu skonala za všeobecného jásotu demokracie. A v čele jedné z nejprůmyslovějších zemí světa stanul člověk, který svou moc založil na neskrývaném antisemitismu. Začaly se ozývat hlasy odporu.

V New Yorku probíhaly proti Hitlerovi mohutné demonstrace, protestovalo se proti jeho barbarství, středověkému tmářství i antisemitismu. Demonstranti vyzývali k celosvětovému bojkotu německých výrobků. Hitler odpověděl stejnou mincí, nařídil varovný jednodenní bojkot židovských obchodů v Německu. Na ulicích se začaly objevovat výhružné antisemitské cedule. „Ani fenik židovskému kapitalismu“. „Němci, kupujte jen v německých obchodech!“ „Židi jsou naše neštěstí“. Ale to byl pouhý začátek. Východopruský velkoobchodník Edwin Landau emigroval s celou rodinou do Palestiny. Ještě předtím jednomu příteli napsal: „Během několika hodin se ze mě stal zcela jiný člověk. Tato země a tento lid, které jsem až dosud miloval a jichž jsem si vážil, se náhle změnily v mé nepřátele. Nebyl jsem už Němec, nebo jsem jím vlastně nesměl být. Styděl jsem se, že jsem kdy patřil k tomuto národu. Styděl jsem se, že jsem důvěřoval tolika lidem, kteří nyní odhodili masku a chovali se jako mí nepřátelé.“

Antisemitismus ovládl i univerzitní půdu. Nacismus potíral svobodné myšlení a nastolil sektářskou a netolerantní ideologii. A s ní přišly i nové rituály, pálení knih. Za pomoci školní mládeže a pod vedením SA se po celém Německu shromažďovala z knihoven, knihkupectví a nakladatelství díla, která se vyznačovala tím, čemu Hitler říkal „neněmecký duch“. Na nacistické černé listině se ocitly více než tři stovky hlavně židovských nebo levicových autorů. Spálit se musely stovky tisíc knih a hnědé košile jim přichystaly hranice. Joseph Goebbels pronesl na berlínském Operním náměstí plamenný projev, který byl přenášen rozhlasem do celé země. „Studenti, němečtí muži a ženy, doba přepjatého židovského intelektualismu právě skončila. Německý člověk budoucnosti nebude člověkem z knih, nýbrž člověkem pevného charakteru!“ Svědkem pálení byla i mladá Berlíňanka Dorothea Guntherová. Do deníku si zapsala: „SAmani stáli u vysokých sloupů knih a brali jednu po druhé. Zařvali titul, odsoudili autora a oznámili, zda je to Žid, pacifista nebo komunista. A potom zvolali "Odevzdáme tě ohni" a mrštili knihou do plamenů. Byla jsem ohromena a hluboce pobouřena, protože mnohé z těch knížek jsem četla a měla jsem je ráda.“

Francouzský sociálně demokratický předák Leon Blum napsal: „V Německu bylo nutné, aby sociální demokraté a komunisté bojovali společně. Do toho se však sociálním demokratům nechtělo.“ A komunistům zase Moskva nařídila, aby se s těmi „sociálfašisty“, jak sociální demokraty nazývala, v žádném případě nespojovali. Stalinových nesmiřitelných postojů Hitler obratem využil. 22. června 1933 zakázal Sociálně demokratickou stranu Německa a zrušil odborové svazy. „Spolubojovníci! Teď nastala velká doba. Německo se právě probudilo. Získali jsme v Německu moc. Nyní musíme získat i německý lid!“

Klikněte pro větší obrázek byla nyní jedinou stranou. Její antisemitská rétorika jako by Němce ani příliš nezajímala. Osud jejich židovských spoluobčanů jim byl většinou lhostejný. Bylo jich ostatně pouze půl milionu, nepředstavovali tedy ani jedno procento obyvatelstva. Polovině z nich se podařilo emigrovat. Gerda Blachmannová na to vzpomíná: „Mohli jsme odjet za podmínky, že tu zanecháme veškerý majetek.“ Nejchudší němečtí Židé však emigrovat nemohli. Za pár let je čekala deportace do ghett na východě a potom smrt ve vyhlazovacích táborech. Oponenti režimu, pokud mohli, utíkali, kam to jen šlo. Hlavně do Francie. Ale i tam je později dostihla válka, německá okupace a vydání do rukou nacistů. Ti, kdo neutekli včas, nebo se rozhodli zůstat a pokračovat v boji, byli zatčeni a uvězněni.

Naprostá většina Němců se však diktatuře přizpůsobila. Někteří zahajovali den vyvěšováním vlajky s hákovým křížem, který se stal oficiálním znakem Německé říše. Mohly si číst už jenom nacistické noviny, protože svobodný tisk byl umlčen. I děti se brzy naučily povinný pozdrav. Školáci vstupovali do Hitlerjugend, Hitlerovy mládeže. Zde byli vychováváni v bojovém duchu. Ve škole je učili zacházet se zbraněmi. Matematické úlohy byly názorné a praktické. „Například, na kolik přijde jeden žák? Stát ročně vydává na dědičně slabomyslného 1800 marek, ale na nadaného žáka jen 125 marek a na žáka zvláštní školy 320 marek. Z toho vyplývá, že stát může přežít jedině tehdy, když jeho občané budou geneticky vhodní a zdraví.“ Starší dcery vstupovaly do Svazu německých dívek. Ten z nich vychovával dobré matky, které budou rodit hodně malých vojáků. A ti pak budou, jako mladí chlapci, umírat během poslední bitvy o Berlín. To však většina Němců v létě roku 1933 ještě netušila.

Noc dlouhých nožů

Klikněte pro větší obrázekHitler ovšem cítil, že dosud není naprostým vládcem. Chtěl si národ podrobit nepolevující propagandou. Například velkolepým dokumentárním filmem o prvním sjezdu NSDAP po uchopení moci – Vítězství víry. Natočila ho mladá režisérka Leni Riefenstahlová. Byla nejenom talentovaná, ale i ctižádostivá, a Hitler jejích uměleckých schopností náležitě využil. Film byl skutečně působivou podívanou, ale především se stal glorifikací nového režimu, v jehož čele stanul řízením Prozřetelnosti Spasitel národa Adolf Hitler. Filmová epopej zachytila i jeho oddané věrozvěsty, Rudolfa Hesse, spoluautora protižidovských zákonů, Josepha Goebbelse, velmistra propagandy, Hermanna Göringa, obnovitele slávy německého letectva, nebo Ernsta Röhma, velitele hordy fanatiků v hnědých košilích. Ale právě kvůli němu byl tento film o rok později zakázán. Ernst Röhm, Hitlerův dávný spolubojovník, byl totiž obviněn ze zrady. Důvodů bylo několik, ale tím hlavním byl sílící vliv oddílů SA. V jejich řadách už byly dva miliony mužů a jejich velitel se netajil záměrem vytvořit skutečnou revoluční armádu a zrušit tu stávající. Hitler však podporu nejvyšších vojenských kruhů nutně potřeboval. Ocitl se ve svízelné situaci.

V polovině roku 1934 odletěl do Itálie, aby se tu setkal s Mussolinim. Tehdy byl Duce pro Hitlera ještě velkým vzorem. Snažil se od něj získat souhlas s plánem na připojení Rakouska k Německu. Mussolini to však odmítl. Nepřál si mít společné hranice s Německem. Navíc na něj Hitler neudělal příliš dobrý dojem. Během krátkého pobytu spolu vyrazili i na malou projížďku. Hitler tak spatřil to, co sám ještě neměl, válečnou flotilu. Pochopil, že dokud neobnoví a neposílí ozbrojené síly, nebude pro nikoho rovnocenným a důstojným partnerem. Proto ještě více utužil spojení s nejvyššími vojenskými kruhy. Reichswehr, říšská branná moc, byla podpisem Versailleské smlouvy omezena na 100 tisíc mužů. Byli to však skvěle vycvičení vojáci. Hitler si dobře uvědomoval, že pro své cíle potřebuje profesionální armádu. Generály, admirály, schopné a kompetentní důstojníky. Opakovaně tedy prohlašoval, že zruší potupnou Versailleskou smlouvu a říšská branná moc pak obnoví ztracenou sílu.

Klikněte pro větší obrázekTo však generálům nestačilo. Chtěli odstranit Röhma, neboť pro ně představoval reálné nebezpečí. A zrušit úderné oddíly SA, které považovali za zločinné hordy bez jakékoliv disciplíny. Röhm se však považoval za nedotknutelného. A neskrýval své politické ambice. Průmyslové a finanční kruhy značně zneklidnil jeho výrok, že „nacionálně socialistická revoluce skončí teprve tehdy, až rozdrtí kapitalistické vyžírky“. Hitler s rozhodnutím dlouho váhal. Ale věděl, že nesmí projevit slabost. Nakonec obvinil spolubojovníka Röhma z přípravy státního převratu a vydal příkaz k jeho likvidaci. O to se postarali jeho věrní: Heinrich Himmler, říšský vedoucí SS, Reihnard Heydrich, velitel Bezpečnostní služby SS, a Sepp Dietrich, velitel Vůdcovy osobní stráže.

V noci z 29. na 30. června 1934 se rozběhla akce Kolibřík, známá jako „Noc dlouhých nožů“. Příslušníci SS zavraždili Röhma, 85 velitelů SA a rovněž několik nepohodlných svědků Hitlerovy minulosti. Po Röhmově smrti se SA ocitla na vedlejší koleji. Armáda byla spokojena, průmyslníci rovněž a Sepp Dietrich byl povýšen na obergruppenführera, tedy generála SS. Když Leni Riefenstahlová točila na sjezdu NSDAP v roce 1934 další dokument, Triumf vůle, za Himmlerem pochodovaly už jenom černé uniformy SS. Hitler stál na vrcholu pyramidy moci už sám.

Vůdce

2. srpna 1934 skonal v 87 letech poslední prezident Výmarské republiky, maršál Hindenburg. Demokracie však byla pohřbena už dávno předtím. Neúprosně nastupovala totalita. Hitler se stal vrchním velitelem ozbrojených sil. Nyní dosáhl absolutní moci. Celá armáda přísahala před Bohem věrnost a poslušnost Vůdci Německé říše a německého národa, Adolfu Hitlerovi.

V červenci 1935 zavítal Hitler na Bayreuthský hudební festival poslechnout si svého milovaného Richarda Wagnera. Skladatelova snacha Winifred podporovala Hitlera už od jeho neslavných začátků. Nyní ho přivítala jako pána Německé říše. Hitler se mohl spokojeně ohlédnout za cestou, na kterou se kdysi vydal. Podařilo se mu naplnit bláznivý mladický sen, stát se Rienzim, svým oblíbeným wagnerovským hrdinou, který se obětoval, aby zachránil svůj národ. A národ ho nyní zbožňoval. Mohl se cítit i jako starogermánský rek, který pluje na vlnách úspěchu nezadržitelně vpřed. Teď může očistit svou říši od nepřátel a zlolajných duchů. Obklopen věrnými spolubojovníky začal rýsovat plán nového uspořádání světa.

Nejdříve si přivlastnil hospodářské úspěchy Výmarské republiky. Například pověstné dálnice, které se staly výkladní skříní nacistického režimu. V roce 1935 byly vyhlášeny norimberské rasové zákony. Ty se staly předzvěstí „konečného řešení židovské otázky“, zrůdného programu, který se začal naplňovat o několik let později. V roce 1936 porušil Vůdce Versailleskou smlouvu a obsadil demilitarizované pásmo v Porýní. A protože Francie ani Velká Británie na tento akt nereagovaly, Mussolini si to vyložil jako jejich slabost a v roce 1938 dovolil Hitlerovi anektovat Rakousko. Vůdce tak uskutečnil to, co nazýval svým posláním, obnovení Velkoněmecké říše.

Klikněte pro větší obrázekZasáhl i do krvavé občanské války ve Španělsku. Letouny Luftwaffe bombardovaly civilní obyvatelstvo a 10 000 německých vojáků bojovalo po boku oddílů generála Franca. Hitler snil o své Veliké armádě po vzoru Napoleona Bonaparta. Snil o tom, jak s ní potáhne na Moskvu. Ustavičně však prohlašoval, že chce mír. „Chceme být jednotnou říší, a vy se už na to musíte připravovat. Chceme, aby byl tento národ poslušný, a vy se musíte v poslušnosti cvičit. Chceme, aby tento lid byl mírumilovný, ale i statečný, a proto musíte být mírumilovní a zároveň stateční!“

Země byla obluzována bombastickými projevy a okázalými manifestacemi. Obyvatelstvo přestalo rozlišovat mezi bludem a realitou. Zanedlouho bude připraveno. Jejich velký Vůdce je zavleče do dlouhé noci obydlené duchy více než 50 milionů mrtvých.

Originální názevApocalypse: The Rise of Hitler
Stopáž54 minut
Rok výroby 2011
 )D( ST
ŽánrDokument