Jak došlo k tomu, že se „Vůdce“ a jeho nacističtí přisluhovači zmocnili vlády v Německu. První díl francouzského dokumentárního filmu

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

V roce 1924 napsal Adolf Hitler knihu, ve které shrnul své politické postoje a cíle. Nazval ji Mein Kampf a zakončil ji slovy: Stát, který bude pečovat o svou rasovou čistotu, se zákonitě musí jednoho dne stát vládcem celého světa. Adolf Hitler se narodil 20. dubna 1889. Zemřel vlastní rukou 30. dubna 1945. Jak se tomuto rodilému Rakušanovi podařilo ovládnout celé Německo? Do jaké půdy zasel sémě nenávisti a násilí? Jak se mohlo stát, že Hitler a jeho soukmenovci vyvolali tak strašlivou katastrofu.

Jak to vlastně všechno začalo?

Klikněte pro větší obrázekJak to vlastně všechno začalo? Hitler v Mein Kampfu napsal, že vypuknutím války v roce 1914 pro něj započala „největší a nezapomenutelná doba jeho pozemského života“. Muž, který to dotáhl na desátníka, sloužil po čtyři válečné roky jako spojka u bavorského 16. záložního pěšího pluku. Jako polní kurýr doručoval po zákopech štábní rozkazy. Za své zásluhy obdržel v srpnu 1918 Železný kříž 1. třídy. Na vyznamenání byl velmi hrdý a po zbytek života ho nosil stále u sebe. Na frontě ovšem poznal, jak nicotnou cenu má lidský život. Pocity marnosti ostatně prožívali mnozí účastníci tohoto hrůzného válečného konfliktu. Hitler pociťoval blížící se porážku německého císařství jako dějinnou nespravedlnost. Už v zákopech se v něm zrodila myšlenka, že právě on by se jednou mohl zasadit o nápravu. Jinými slovy, že jeho posláním je vstoupit na politickou scénu.

Hitler vždy promyšleně sázel na roli muže z lidu. Dochovalo se o tom mnoho filmových záznamů: „Němečtí soukmenovci a soukmenovkyně, moji němečtí dělníci! Když k vám dnes hovořím, mám na to větší právo než kdokoli jiný. Vyrostl jsem z vás, býval jsem jedním z vás, po čtyři a půl roku války jsem byl mezi vámi a potom jsem se pílí a vzděláváním postupně vypracoval. Ve své podstatě jsem však stále tím, kým jsem býval.“

Jeho vstup do politiky urychlily trpké zážitky na konci války. V polovině října 1918 byl zasažen bojovým plynem a dočasně oslepl. Převezli ho do lazaretu v Pomořanech, kde strávil několik týdnů. Na podzim už německá vojska pouze ustupovala. Tisíce mužů upadly do zajetí. Francouzi se netajili svým pohrdáním. Vždyť porazili svého odvěkého nepřítele. Ale při pohledu na tyto zubožené a vyhladovělé vojáky poznáme vítěze snad jenom podle barvy uniforem. Němečtí zajatci se při průchodu francouzskými a belgickými vesnicemi snažili zachovat si tvář a důstojnost. V myslích těchto mužů však převládalo ponížení z prohrané války. Trpkost a hořkost z porážky, které zanedlouho využijí propagandisté krajní pravice. Budou vinit ty, kdo zůstali v týlu, „nevlastenecké živly“ vyjednávající s nepřítelem. A právě v té době došlo k události, kterou Hitler později označil za rozhodující okamžik svého života.

Stalo se tak ve vojenské nemocnici v Meklenbursku. Léčili se tu i vojáci postižení traumatickým šokem vyvolaným účinkem exploze. Hitler se tu dozvěděl o císařově abdikaci, o vyhlášení republiky a o příměří uzavřeném 11. listopadu 1918 a stvrzujícím porážku Německa. Tehdy prý zaslechl vnitřní hlas: „Ten hlas mě vyzýval, abych osvobodil německý lid a navrátil mu jeho velikost.“ Tento mystický zážitek ho utvrdil v přesvědčení, že je předurčen k historickému poslání. A z onoho vojenského lazaretu později zbudoval jakousi svatyni zasvěcenou sobě samému. Nad jeho bystou tu pak byla vytesána slova z Mein Kampfu: „Rozhodl jsem se, že se stanu politikem.“ K tomuto základnímu kameni přidal ještě další neochvějné přesvědčení: dýku do těla německé orlice vrazili proradní Židé. Ve svém stěžejním díle napsal: „Kdyby se hned na počátku války vystavilo několik tisíc těchto hebrejských rozvratníků účinkům smrtícího plynu, stejně tak, jako mu na frontě byly vystaveny statisíce nejlepších německých mužů, nebyly by naše oběti marné.

Antisemitismus

Antisemitismus měl v Německu mnoho příznivců. Vrchní velitelé císařské armády, maršál Hindenburg a jeho pobočník generál Ludendorff, už koncem roku 1916 nařídili vypracovat seznam židovských vojáků podezřelých z nedostatečného vlastenectví. Toto prokletí, nedůvěra a zášť pronásledovaly Židy po celé dějiny. A netýkalo se to jenom nebohých vyděděnců z uzavřených ghett. Kdykoliv a kdekoliv vypukla společenská nebo hospodářská krize, posloužili jako vhodní obětní beránci. Někteří historici si libují v kladení spekulativních otázek. Nekolovala snad i ve Vůdcově těle židovská krev?

Klikněte pro větší obrázekMezi největší tabu nacistického režimu totiž patřil Hitlerův rodokmen. O původu jednoho dědečka se totiž nedochovaly žádné spolehlivé informace. Hitlerův otec Alois byl nemanželským synem Anny Schicklgruberové. Ta se provdala za mlynáře Johanna Hiedlera, který se časem přiznal k otcovství. Alois Schicklgruber si později změnil příjmení na Hitler. Vůdce tedy z hlediska nacistických zákonů nesplňoval požadavky „na ochranu německé krve“. Podle nich každý německý občan, pokud se chtěl vyhnout pronásledování, musel prokázat, že nikdo z jeho čtyř prarodičů není nebo nebyl Žid. To ovšem Hitler prokázat nemohl. Adolf Hitler se narodil 20. dubna 1889 v katolické rodině v rakouském městečku Braunau nedaleko bavorských hranic. Jeho otec Alois byl celníkem. Když ovdověl, oženil se s mnohem mladší sestřenicí Klárou. Jednalo se tedy o příbuzenský sňatek.

Klikněte pro větší obrázekRodina se často stěhovala, podle toho, kam státního úředníka přivedly služební povinnosti. V obecné škole prospíval Adolf docela dobře. V osmi letech se stal ministrantem v klášteře v Lanbachu. Zpíval ve zdejším sboru a podle některých svědectví se chtěl stát knězem. Na průčelí kláštera si tehdy všiml zvláštního kamenného reliéfu. Po letech mu zřejmě byl inspirací při hledání symbolu nacistického hnutí. Hákový kříž, svastika, byl v Indii po tisíciletí posvátným znamením. Nacisté jej zneužili jako symbol Árijců, mytické čisté rasy, vyznačující se urostlou postavou, plavými vlasy a modrýma očima. Hitler Árijcům navíc nasadil přilbu. A přidal k tomu mystiku nadřazené rasy: „Německý chlapec musí být štíhlý a pružný, rychlý jako chrt, houževnatý jako kůže a tvrdý jako Kruppova ocel. Musíme vychovat nového člověka.“ Malý Adolf ale tyto požadavky vůbec nesplňoval, byl to v podstatě maminčin mazánek.

Vídeň

Jediná osoba, kterou kdy skutečně miloval, byla jeho matka. Zemřela na rakovinu v roce 1907, ve svých 47 letech. Její portréty ho doprovázely po celý život. Až do samého konce v berlínském bunkru. Zato svého otce nesnášel. Na jeho přání se měl také stát státním úředníkem. Hitler však nedokončil ani střední školu. Možná zanedbával učení i na truc svému otci. Po matčině smrti odešel v 19 letech do Vídně. O politiku se vůbec nezajímal. Snil o studiu na Akademii výtvarných umění. Skromné dědictví po matce mu po nějakou dobu umožňovalo žít bohémským životem. Vídeň tou dobou patřila mezi kulturní centra Evropy. Venkovský mladík se ocitl v rušném velkoměstě. Na vlastní oči tak spatřil okázalý svět aristokracie a velké buržoazie, ale také rudé vlajky při demonstracích sociální demokracie. V ulicích potkával příslušníky všech národností habsburské monarchie, Čechy, Poláky, Italy, Chorvaty a také Židy. Později napsal: „To obrovské město mi připadalo jako zosobnění krvesmilstva.“

Klikněte pro větší obrázekPřihlásil se ke zkouškám na Akademii výtvarných umění. Ale nepřijali ho. Pomalu se začal propadat na dno společnosti. Přespával v útulcích pro chudinu, po ulicích prodával turistům vlastnoručně kreslené pohlednice. Za tu trochu peněz, které vydělal, chodíval na opery Richarda Wagnera. Jeho hudba ho přímo elektrizovala. Dle svědectví jednoho přítele upadal až do jakéhosi transu. Ale nebyla to jenom romantická hudba, byly to i úchvatné příběhy hrdinů germánských ság, které rozněcovaly jeho fantazii.

Mnichov

V roce 1913 však Vídeň opustil a přestěhoval se do Mnichova. 2. srpna 1914 byla vyhlášena mobilizace. Hitlerovi bylo 25 let. Zatím nic nedokázal, nic neuměl a nic neměl. Snad i proto tak snadno a ochotně podlehl vlně nacionalistického šílenství, které strhlo celou Evropu do obrovského krveprolití.

Uprostřed davu jásajícího nad vyhlášením války byl i nadšený Hitler. Vstoupil jako dobrovolník do armády a válka zásadně zformovala jeho životní postoje. Po čtyřech letech se vrátil se svým plukem do Mnichova, vrátil se do Německa zmítaného revolucí. Bylo mu 30 let a vstupoval do rozhodující životní etapy. Především se snažil zůstat v armádě, která nyní zajišťovala pořádek a stabilitu nového režimu sociálnědemokratického prezidenta Friedricha Eberta. Mladá republika musela čelit revolučním snahám radikální levice, hnutí Spartakovců. Ti se po vzoru ruských bolševiků snažili uchvátit moc. Armáda je nakonec porazila za pomoci dobrovolníků z pravicové polovojenské organizace Freikorps, líhně budoucí nacistické strany.

Hitler byl snaživý voják. Ale ze všeho nejvíc mu šlo o střechu nad hlavou a pravidelnou stravu. Snažil se tedy být užitečný a potřebný. Dělal agenta provokatéra a udával kamarády, kteří byli podezřelí ze sympatií k rudým. Jeho úspěchy na tomto poli nezůstaly bez povšimnutí. Dostal se do hledáčku těch, kteří měli za úkol potírat komunistické nálady v obyvatelstvu. A pověřili ho osvětovou činností mezi navracejícími se vojáky a válečnými zajatci. Jeho nadřízený v jednom hlášení uvedl: Je to rozený řečník, který svým zápalem a lidovým vystupováním přímo nutí posluchače k pozornému naslouchání. Hitler si později zapsal: „Tehdy jsem si uvědomil, že dovedu mluvit.“

Postupem času zvládl umění lidového tribuna, který umí připoutat pozornost davu a získat si jeho nadšený obdiv. Svá veřejná vystoupení dovedl k dokonalosti. Uměl citlivě reagovat na nálady svých posluchačů a říkat jim přesně to, co si přáli slyšet. Už v roce 1919 ostře odsuzoval Versailleskou smlouvu jako nepřijatelnou a potupnou. Vítězné mocnosti, tedy především Francie, Velká Británie a Spojené státy, stanovily Německu velice tvrdé mírové podmínky. Jakoby viníkem těch ukrutných jatek bylo jenom ono.

Versailleská smlouva

Klikněte pro větší obrázek Versailleská smlouva byla podepsána 28. června 1919. Požadovala, aby Německo přijalo plnou odpovědnost za vypuknutí první světové války a státům Dohody zaplatilo vysoké válečné reparace. Německo zároveň přišlo o 13 % svého území, o desetinu obyvatelstva a o všechny kolonie. Alsasko a Lotrinsko připadly opět Francii a celý levý břeh Rýna byl demilitarizován.

Nejbolestnější bylo odtržení Východního Pruska od zbytku Německa. Po válce znovuvzkříšené Polsko tak mělo získat přístup k Baltskému moři. Tento takzvaný „gdaňský koridor“ se nakonec stal jednou z příčin k rozpoutání druhé světové války. Další hořkou pilulkou byl požadavek na rozpuštění polovojenských jednotek, Freikorps, které potlačily socialistickou revoluci. Němci se také museli smířit s likvidací svých ponorek, bitevních lodí a vojenských letadel. Armáda byla zredukována na 100 tisíc mužů. Hitler byl proti své vůli demobilizován. V rozjitřeném Bavorsku propukaly nepokoje a sílil pravicový extremismus.

V roce 1919 vstoupil Hitler na rozkaz armádní rozvědky do Německé dělnické strany, aby prošetřil činnost této malé levicové organizace. Jako vynikající řečník a agitátor v ní však záhy získal významné postavení a začal ji přetvářet k obrazu svému. Bavorsko bylo tou dobou silně pravicové, zatímco Berlín tíhl spíše ke středolevé Výmarské republice, nazvané podle města, ve kterém byla přijata nová ústava. Hitler se už tehdy považoval za příslušníka „bavorského kmene“. Jeho postoj byl jednoznačný. Hlavní příčinou poválečného rozvratu byl hanebný „versailleský diktát“. Stejné názory zastávalo i armádní velení a hlavně tisíce válečných veteránů. Ti se scházeli ve velkých mnichovských pivnicích, například Bürgerbräukeller. Právě tady vstoupil Adolf Hitler v srpnu roku 1920 na politickou scénu přednáškou „Proč jsme antisemité?

Hitler označil Židy za hlavní strůjce potupné válečné porážky. Zcela cíleně tak rozšiřoval svůj vliv mezi nacionalistickými aktivisty. Radikální členy své malé, teď už extrémně pravicové strany, uchvátil natolik, že ho zvolili svým předsedou. Straníci mezi sebou dokonce vybrali částku potřebnou na zakoupení automobilu pro svého uctívaného Vůdce. To už ale původní Německá dělnická strana svůj název pozměnila, přidala do něj slova národně socialistická. Mělo to zřejmě přilákat více příznivců. NSDAP, které se zkráceně říkalo nacistická strana, pak neblaze ovlivnila historii Německa v 1. polovině 20. století.

Vznik NSDAP

Klikněte pro větší obrázekZnak strany Hitler navrhl v jedné mnichovské pivnici. V Mein Kampfu o tom píše: „Jednoho dne jsem stanovil konečnou podobu: rudou vlajku s bílým kruhem, v jehož středu byl černý hákový kříž. V rudé barvě spatřujeme sociální myšlenku našeho hnutí, v bílé myšlenku nacionalistickou, v hákovém kříži pak boj za vítězství árijského člověka.“ K ochraně nacistických schůzí byly vytvořeny útočné oddíly, Sturmabteilungen, zkráceně SA. Hitler pro ně opatřil vyřazené celnické uniformy z bývalého Rakouska-Uherska. Během jediného roku se mu podařilo zvýšit členskou základnu NSDAP na desetinásobek, tedy na 20 tisíc. Dosáhl toho i díky podpoře okultní Společnosti Thule, pojmenované podle mýtického ostrova ležícího kdesi v severních mořích. Podle nacistické esoteriky byl tento tajuplný ostrov místem, odkud vzešla árijská rasa. Společnost vydávala i vlastní týdeník, ze kterého se později stal deník nacistické strany nazvaný Völkischer Beobachter. Jeho šéfredaktorem byl člen Společnosti Thule, Alfred Rosenberg, který se sám pasoval na teoretika antisemitismu. Tento blouznivec, a snad i duševně chorý muž, se měl stát jedním z hlavních propagátorů holokaustu.

Klikněte pro větší obrázekDalším bývalým členem Společnosti Thule byl tehdy ještě student Rudolf Hess. Později se stal Hitlerovým tajemníkem a jedním z jeho nejoddanějších a nejfanatičtějších spolupracovníků. K těmto prvním bojovníkům se přidal i hrdina první světové války, letecké eso Hermann Göring. Stejně jako mnozí jiní veteráni se nedokázal přizpůsobit životu v civilu. V Hitlerovi našel spřízněnou duši. Odhadl v něm člověka, který má jasný cíl a zná cestu k jeho dosažení. V roce 1922 se na jedné nacistické slavnosti objevil i generál Ludendorff. Na hlavě měl tradiční pruskou přilbu s bodcem, snad aby symbolizoval sepětí minulosti a budoucnosti. Erich Ludendorff byl přesvědčen, že o vítězství ve válce ho připravili proradní a zbabělí domácí politici. Takový názor nebyl mezi německými generály ojedinělý. Není divu, že mnozí neskrývali své sympatie se sílící nacionální stranou. Hitler vycítil svou příležitost, zvláště poté, kdy se v Itálii chopila moci fašistická strana Benita Mussoliniho. Vydá se Hitler stejnou cestou jako Duce? Rozhodnout měly příští měsíce.

Hyperinflace a nezaměstnanost

11. ledna 1923 vstoupily francouzské a belgické vojenské jednotky do hornické a ocelářské oblasti Porúří. Stalo se tak proto, že Německo jen velmi liknavě splácelo válečné reparace, ke kterým se zavázalo ve Versailleské smlouvě. Francie a Velká Británie si proto platbu hodlaly vybírat v naturáliích, především v uhlí. Berlínská vláda na to reagovala vyhlášením takzvaného „pasivního odporu“, stávkou horníků a železničářů. Jejich místa však nahradili dělníci ze zahraničí. Německé hospodářství bylo ochromené, situace se nebezpečně vyhrocovala.

Klikněte pro větší obrázek10. března 1923 byl zastřelen francouzský okupační voják, poručík Pierre Colpin. Převoz jeho ostatků do francouzského města Lille se stal manifestací síly. Při průjezdu německým územím dávali okupační vojáci nepokrytě najevo, kdo je tady nyní pánem. Tyto záběry později propaganda Třetí říše náležitě využívala. Stejně jako záběry 15 dělníků z Kruppových závodů, které Francouzi zastřelili 31. března 1923. Stejnému účelu posloužila i poprava sabotéra Alberta Schlagetera, ze kterého se o 10 let později stal národní mučedník. Afričané sloužící ve francouzské armádě byli obviňováni ze znásilňování německých žen a z dalších ukrutností. Když se Hitler dostal k moci, dal všechny míšence vzešlé z těchto spojení sterilizovat. Ale v roce 1923 Hitler obviňoval vládu ze slabosti, a z toho, že nedokáže hájit zájmy vlastní země, vlastního lidu.

Situace byla opravdu zoufalá. Obyvatele sužoval nedostatek paliva i potravin. Trpěli všichni, ale nejvíce děti, staří a nemocní. Německá tragédie se blížila. Výmarská republika musela platit za dovážené uhlí, a zároveň vyplácet dávky svým stávkujícím horníkům. Kvůli těmto nesmírným výdajům se tiskly nové a nové bankovky. Marka ztrácela svou hodnotu závratnou rychlostí. Jeden den stál kilogram brambor miliardu marek a nazítří se za bochník chleba platilo 460 miliard.

Pokus o státní převrat

Klikněte pro větší obrázekHyperinflace a nezaměstnanost byly ideální živnou půdou pro bavorskou krajní pravici v čele s generálem Ludendorffem. Právě díky němu se Hitlerovi podařilo sjednotit všechny spolky veteránů znechucených válečnou porážkou. Hitler začal plánovat státní převrat. Chtěl pochodovat na Mnichov a potom na Berlín. Tehdy prohlásil: „Naši lidé jsou vystaveni tak tíživým ekonomickým podmínkám, že pokud nebudeme jednat hned, přidají se ke komunistům.“ Nacistům se podařilo získat zbraně ze špatně hlídaných armádních skladů. Ale armáda a policie po delším váhání zachovaly věrnost legální vládě. Hitler už nechtěl ustoupit. Věřil, že jeho hvězda neuhasne. A vyrazil se zfanatizovaným davem do ulic. Cestu mu přehradily policejní kordony. Uprostřed povstalců stál v bílém plášti neohrožený Adolf Hitler. Byla to ovšem pouhá fotomontáž. Nacistická propaganda chtěla vytvořit legendu o Vůdcově statečnosti. Pravda však byla méně heroická. Když policie zahájila palbu, schoval se za svého tělesného strážce. Ten přišel o život. Puč pak skončil dříve, než začal.

O 10 let později prohlásil Hitler svých 14 spolubojovníků zabitých při puči za „mučedníky krve“. Na jejich počest založil tradici smutečního ceremoniálu, který se ve stylu starogermánských pohanských rituálů konal každého 9. listopadu. Vyvolávala se jejich jména a tisíce členů strany a Hitlerjugend odpovídaly: „Zde!“ V Mnichově dal postavit mauzoleum, ve kterém obyvatelé Třetí říše museli takzvané „mučedníky krve“ zdravit zdviženou pravicí. Pozdravit museli i ti, kteří kolem budovy jenom procházeli, nebo projížděli na kole.

Ale Hitler byl rituály přímo posedlý. Proto vymyslel další velký obřad pod názvem „Vlajka krví zbrocená“. Konal se každý rok při celoříšském sjezdu strany v Norimberku. Hlavní roli hrála stranická zástava potřísněná krví při nezdařeném převratu v roce 1923. Vůdce s ní se zarputilým výrazem ve tváři zasvěcoval nové stranické standarty. Bylo to jen okázalé divadlo, které mělo zakrýt historická fakta. Ve skutečnosti skončil tehdejší puč fiaskem. A to hlavně kvůli chaotické organizaci a Hitlerově neschopnosti vyhodnotit reálnou náladu ve společnosti. Akce zkrachovala, Hitler byl zatčen a nacionálněsocialistická strana rozpuštěna. Rakouský spisovatel Stefan Zweig o tom napsal: „Onoho roku 1923 zmizely hákové kříže i oddíly SA a na jméno Hitler se skoro zapomnělo.“

Klikněte pro větší obrázekTři měsíce po neúspěšném převratu začal v Mnichově proces s jeho strůjci. Hitler čelil obvinění z velezrady a ze zabití čtyř policistů. Za to mu hrozil trest smrti. Ludendorff, který nebyl ani vzat do vazby, přijel k soudu se svými právníky v luxusním automobilu. Krátce po zahájení přelíčení byl zproštěn viny, „z úcty k jeho slavné minulosti“. Byl to přeci jenom stále velice vlivný muž. Hitler pojal proces jako divadelní představení. Nejprve vyhrožoval sebevraždou, ale brzy zjistil, že se neocitl v nijak nepřátelském prostředí. Vyzbrojen svým řečnickým uměním přešel do protiútoku. Pustil se do výpadů proti vládě a hlavně proti Židům. Soudní síň se změnila v řečnickou tribunu, na které se cítil jako ryba ve vodě. Rozsudek byl nakonec mnohem mírnější, než čekal. Byl odsouzen na 5 let vězení. Trest si odpykával v poměrně pohodlné cele s výhledem do zahrady. Mohl si připadat spíše jako v hotelu, protože směl kdykoli přijímat návštěvy svých přívrženců. Jeden z nich dokonce přinesl vavřínový věnec pro „Ztělesnění nejvroucnější tužby národa“. Hitler pravidelně dostával denní tisk a pustil se i do četby díla Karla Marxe. Sousední celu obýval Rudolf Hess, odsouzený na 15 měsíců. Ve společných diskuzích debatovali hlavně o budoucích plánech na sjednocení všech krajně pravicových stran. Hitler v této politické aréně citelně chyběl.

Mein Kampf

Jeho stoupenci zahájili nezbytné kroky k předčasnému propuštění. Hitler ovšem pochopil, že dozrál čas, aby své politické postoje a cíle shrnul do srozumitelného a jednotného celku. Začal své myšlenky diktovat Rudolfu Hessovi. Psací stroj byl darem jednoho bankéře a potřebné archy papíru dodala Winifred Wagnerová, snacha slavného skladatele. Tato mladá žena svého velkého přítele Adolfa Hitlera obdivovala. Kniha byla napsaná horkou jehlou a straničtí novináři ji museli značně upravit. Původní název zněl: „Čtyři a půl roku boje se lží, hloupostí a zbabělostí“. Nakladateli však připadal poněkud dlouhý, a proto ho rázně zkrátil na „Mein Kampf – Můj boj“.

Navzdory všem redakčním úpravám to byl text značně nezáživný. Obsahoval však celé Hitlerovo pojetí světa. A nacisté z něj hodlali vytvořit novou bibli, opisovanou jako kdysi Písmo svaté a vázanou jako velké středověké manuskripty. Hitler ve svém spise psal o historické roli nadřazené rasy, ve které musí vysocí plavovlasí germánští Árijci dobývat nový životní prostor. Psal o nutnosti vymýtit komunismus, porazit na kolena Francii, ale hlavně zlikvidovat světové židovstvo, které podle něj ani nepatří mezi lidské plémě. Mnozí v té době považovali Mein Kampf za výplod chorého mozku. Ale to byla osudová chyba. Měli ho naopak číst pozorně a nebrat jej na lehkou váhu.

Klikněte pro větší obrázekHitler opustil svou celu 20. prosince 1924. Byl podmínečně propuštěn za dobré chování. A jako by tam nabral novou energii pro své dějinné poslání, tehdy prohlásil: „Pobyt ve vězení mi dal sílu, důvěru, optimismus a víru, jimiž už nic nemůže otřást.“ Ale následovala léta spíše hubená. Mein Kampf neměl úspěch. Prvního dílu se prodalo stěží 20 tisíc výtisků, což byl zhruba počet příznivců NSDAP. Hitler trávil po propuštění hodně času v hornobavorském městečku Berchtesgadenu, kde si pronajal domek. V nedalekém Obersalzbergu se seznámil s půvabnou šestnáctiletou servírkou Marií Reiterovou. Ta mu po nějakém čase navrhla, aby se s ní oženil. Ale Hitler o žádném pevném svazku vůbec neuvažoval. Navrhl jí tedy, aby zůstala jeho „tajnou milenkou“, protože on musí nejdříve splnit „své dějinné poslání“. Tím jejich vztah skončil.

Hitler začal psát druhý díl knihy Mein Kampf. Věnoval se v něm především své představě o rozšiřování „životního prostoru“ směrem na východ. Ani tato kniha si mnoho čtenářů nezískala. Na ty si Vůdce musel počkat téměř 10 let. Pak se ovšem z jeho spisu stala prakticky povinná četba. A všichni novomanželé jej dostávali jako svatební dar. Komu chyběl v knihovně, toho čekaly potíže, mohla ho udat třeba uklízečka. Vedení Kruppových oceláren jím obdarovávalo zasloužilé dělníky. Nakonec se tak podařilo prodat více než 80 milionů výtisků a Mein Kampf se překládal do mnoha jazyků. Autorské honoráře dosahovaly astronomických výšek a z Hitlera se stal boháč. Ale to všechno ho teprve čekalo.

Volby 1925

Klikněte pro větší obrázekHitler se do politiky vrátil 27. února 1925, v téže mnichovské pivnici, ve které kdysi svou kariéru začínal. Bez potíží uhájil své vedoucí postavení v nacistické straně. Den poté mu osud přihrál nadějnou kartu. První prezident Výmarské republiky sociální demokrat Friedrich Ebert, zemřel na zánět slepého střeva. Bylo mu 57 let. Tento nečekaný odchod silně zasáhl celou společnost, protože se vládě podařilo zkrotit inflaci a německá ekonomika se začínala zotavovat. Bylo tedy třeba zvolit nového prezidenta a vlajky s hákovým křížem opět vytáhly do volebního boje. NSDAP byla znovu zaregistrována a povolena. Nikdo proti tomu neprotestoval, nikdo už v ní nespatřoval žádné nebezpečí. V prezidentských volbách nezískal kandidát spojené krajní pravice generál Ludendorff ani jedno procento hlasů. Hitler jeho neúspěch uvítal, byť za něj naoko bojoval. Zbavil se totiž svého hlavního politického soupeře. „To je skvělé,“ prohlásil. „Dali jsme mu ránu z milosti!“

Prezidentem byl zvolen jiný proslulý velitel z první světové války, maršál Paul von Hindenburg. V roce 1871 byl jako mladý důstojník přítomen vyhlášení Německého císařství v zrcadlovém sále ve Versailles. Hindenburg podporoval armádu, sjednocoval konzervativce, znepokojoval levici, a s ní i zbytek Evropy. Hitler zatím číhal v záloze.

Podporovatelé

Metastázy národního socialismu se rychle šířily po celém Německu, strana měla už 170 tisíc členů. Ze svých útočných oddílů SA vytvořil Hitler vlastní soukromou armádu. Ale pohled na příslušníky těchto polovojenských jednotek nevěstil nic dobrého. Byli to převážně fanatici a suroví zabijáci. Podle barvy nových uniforem se jim začalo říkat „hnědé košile“. Byla to nepochybně inspirace fašistickou Itálií. Mussoliniho černé košile se před několika lety vydaly na úspěšný pochod na Řím. A nacisté převzali i starořímský pozdrav. Zvednutá pravice doprovázená krátkým výkřikem. Italští fašisté volali „Viva il Duce!“ (Ať žije Vůdce!). Němečtí nacisté se zdravili obdobně, „Heil Hitler“. Uniformu SA navrhla a vyrobila skupina německých návrhářů. Mezi její tvůrce patřil i stuttgartský krejčí Hugo Boss. Svou zásluhu zdůrazňoval i v reklamních textech. Člen NSDAP Hugo Boss dodával také výstroj pro SS, Schutzstaffel, nově zřízené jednotky pro ochranu Hitlera.

Klikněte pro větší obrázekČerné uniformy později budily hrůzu po celé Evropě. Oblékal i zástupce té nejmladší generace. To všechno stálo pochopitelně hodně peněz. Ty přicházely od řadových členů strany, ale i od bohatých příznivců, jakým byl například ocelářský magnát Fritz Thyssen. Jeho ocelárny netrpělivě očekávaly zakázky na výrobu nových kanónů. Mezi sympatizanty patřil také největší výrobce automobilů na světě, Henry Ford. Antisemita Henry Ford významně pomáhal NSDAP tím, že jí přenechával veškerý zisk z prodeje svých vozů v Německu. A Hitler od něj ke každým narozeninám dostával osobní dar ve výši 50 tisíc dolarů. To byla v té době značná suma. Za své zásluhy byl Ford vyznamenán Velkým křížem řádu německé orlice.

Tímto způsobem se získávaly prostředky na velké celoříšské sjezdy strany, na propagandistické akce k ovlivnění veřejného mínění a na radikalizaci stále většího počtu příslušníků SA a SS. Nacistické standarty vyzývaly Německo, aby procitlo. V roce 1927 si Hitler zvolil za místo konání celoříšského sjezdu strany Norimberk. Středověké město posloužilo jako symbolická wagnerovská dekorace, která připomínala tradici germánského rytířstva raného středověku. Hitler tu zažil nejlepší chvíle svého života. Vychutnával si opojnou rozkoš velkého Vůdce milovaného svým národem.

Tento obraz významně spoluvytvářel i jeho osobní fotograf Heinrich Hoffmann. Jeden za zakládajících členů strany byl vždy v centru dění, vždy kráčel v patách svého pána. Hoffmann vytvořil celou sérii snímků zachycujících velikého Vůdce v nejrůznějších pozicích. Je však překvapivé, jak mohl tento podmračený muž vzbuzovat jakékoliv sympatie. Hitler si v Hoffmannově malém mnichovském ateliéru pečlivě nacvičoval mimiku a gestikulaci, které pak používal při svých prvních projevech na velkých shromážděních. Tehdy také řekl: „Masy jsou jako hloupé ženy, které můžete snadno ovládnout přemrštěnými emocemi a teatrálními gesty.“

Klikněte pro větší obrázekOddíly SA zatím šířily strach a násilí po celém Německu. Začalo to v židovských čtvrtích ve velkých městech. Stefan Zweig už tehdy prozíravě napsal: „Byla to fašistická metoda, ale v německém duchu, prováděná s vojenskou přesností. SA-mani na písknutí bleskurychle seskákali z nákladních vozů, tloukli kolem sebe obušky a na další písknutí zas na vozy naskočili a odjeli stejně rychle, jako přijeli.“ Ale toto počínání nepřineslo očekávané výsledky. Při volbách do Říšského sněmu v roce 1928 získala NSDAP pouze 2,5 procenta hlasů, tedy asi milion voličů. Komunisté přesáhli 10 procent, katolická strana Centrum 12 a pravicová Německá národně lidová strana 14 procent. Sociální demokraté získali dokonce téměř 30 procent hlasů. Ale i tak mohlo vstoupit do Říšského sněmu 12 nacistických poslanců. Vyvolali velké pozdvižení, protože téměř všichni se dostavili v uniformě SA. S nimi se na politickou scénu vrátil také Hermann Göring. Při puči v roce 1923 byl nepříjemně zraněn, trpěl velikými bolestmi a stal se tak závislým na pravidelných dávkách morfia.

Do víru dějin vstoupil i Joseph Goebbels. Jakoby chtěl potvrdit slova německého filosofa Friedricha Nietzscheho: „Fanatismus je jedinou silou vůle, ke které lze přimět i slabé a nejisté.“ Goebbels měl totiž do ideálu „urostlého a plavého Árijce“ hodně daleko. Byl drobné postavy, kulhal a kvůli koňské noze trpěl už od dětství komplexem méněcennosti. Fyzické nedostatky však vyrovnával pronikavou inteligencí. Začínal jako vášnivý kritik měšťácké společnosti a koketoval s marxismem. Potom však došlo k osudovému setkání s Adolfem Hitlerem. A Goebbels prozřel. Byli to Židé, kteří mu zabránili stát se velkým spisovatelem, protože odmítali vydat jeho rukopis. A komunisté vyvolávají celosvětový chaos. Při vstupu NSDAP do Říšského sněmu prohlásil: „Přicházíme jako vlci, kteří se vrhají na stádo ovcí!“ Význam tohoto výroku však v té chvíli nikdo nedocenil, ani poslanci, ani široká veřejnost.

Tehdejší všeobecné mínění vyjádřil list Frankfurter Zeitung. „Hitlerovi se nedostává konstruktivních idejí ani myšlenek. Hitler je nebezpečný blázen. A do sněmu se dostal jenom proto, že doslovně převzal válečnou rétoriku a primitivně ji omílal. Jako bychom se vrátili do doby barbarských vpádů za úpadku říše Římské. Německá politická scéna zůstávala v klidu. Jaképak nebezpečí by mohl vyvolávat ten teatrální šašek?“ Anglický historik Ian Kershaw později napsal: „Bez velké hospodářské krize v roce 1929, bez rozpadu buržoazních liberálních a konzervativních stran by Hitler zůstal jen blouznivcem na okraji politické scény.“ Ale Hitler to viděl jinak. „Zvolili jsme si cíl a budeme za něj fanaticky a nemilosrdně bojovat až do hrobu!“

Originální názevApocalypse: The Rise of Hitler
Stopáž54 minut
Rok výroby 2011
 )D( ST
ŽánrDokument