V období 2. světové války operovaly na „východních územích“ tzv. Einsatzgruppen. Jejich němečtí příslušníci spolu s místními kolaboranty zavraždili na dva miliony lidí, převážně Židů. Francouzský dokumentární cyklus

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

22. června 1941 zaútočila Třetí říše na Sovětský svaz. Podivné spojenectví navázané v srpnu 1939 skončilo katastrofou nebývalých rozměrů. Cílem nacistické invaze bylo rozšířit životní prostor pro státní útvar vyvolených árijců. Po dobytí „východních území“ mělo následovat jejich očištění od potenciálních nepřátel – Židů, komunistů a všech těch, kdo by projevili jakékoliv známky odporu. Slovanské obyvatelstvo mělo sloužit novým pánům a rasově vhodným obyvatelům Pobaltí bylo dovoleno stanout po boku novodobých Germánů a pomáhat jim při jejich historickém civilizačním poslání – budování Nové Evropy. Pro ono „očištění od nepřátelských živlů“ byly ustaveny speciální jednotky vojensko-policejního charakteru. Byly nazvány Einsatzgruppen – operační skupiny. Jejich jádro tvořilo 3000 německých „odborníků“ a pro plnění jejich poslání jim v průběhu doby přispěchaly na pomoc také tisíce Lotyšů, Litevců, Estonců, Bělorusů a Ukrajinců. Ono „poslání“ spočívalo ve fyzické likvidaci všech těch, kdo se stali Říši nepohodlnými. Rukou německých katů a jejich místních pacholků tak bylo brutálně – v plné hrůze onoho přídavného jména – povražděno na dva miliony lidí – převážně Židů. Čtyřdílný cyklus francouzských dokumentaristů za režijního vedení Michaela Prazana vychází z pečlivě vybrané filmové a fotografické dokumentace, vzpomínek svědků a dotáček míst, kde v letech 1941 – 1944 měl lidský život cenu nanejvýše dvou nábojů…

Vyhlazovací válka

„Nebyla to obyčejná válka. Jednalo se o válku vyhlazovací. Hitler ji připravoval už od poloviny roku 1940. Cílem nebylo nepřítele porazit, ale zničit ho, vyhladit. Zvláštním pověřencem pro bezpečnostní opatření na obsazených územích byl jmenován Heinrich Himmler,“ vysvětluje historik Jürgen Matthäus.

Klikněte pro větší obrázekEinsatzgruppen neboli operační skupiny tvořilo 3000 mužů. Zformovaly se v sasko-anhaltském Pretzschi a na obrovském území Sovětského svazu se rozdělily na čtyři části. Každá z nich byla přidělena k jednomu nebo více armádním sborům. Einsatzgruppe A operovala se skupinou armád Sever v baltských zemích, které Stalin v roce 1940 obsadil a připojil k Sovětskému svazu. Skupina B prováděla čistky v Bělorusku a centrálním Rusku, tedy na středním úseku východní fronty. Einsatzgruppe C působila na severní a střední Ukrajině a Einsatzgruppe D na jižní Ukrajině, na Krymu a na Kavkaze. Každá Einsatzgruppe, asi o síle praporu, se dělila na operační oddíly, Einsatzkommanda, a ta zase na zvláštní oddíly, Sonderkommanda. Jejich cílem bylo vyhledávat a likvidovat nepřátele nacistů, jinými slovy Židy, komunisty a partyzány.

Ztotožňování Židů s komunismem

„Původním úkolem komand, jak jej formuloval Himmler a SS, bylo zajišťovat preventivní bezpečnost. Likvidovat všechny nepřátele nebo potenciální nebezpečí. Úkol to byl tedy dosti vágní, což znamená, že einsatzgruppen měly velký manévrovací prostor, aby se jej zdárně zhostily. Někde dokumenty hovoří jasnou řečí - o likvidaci židovských i nežidovských komunistických a vládních funkcionářů. Jinde se místo o Židech píše o potenciálních nepřátelích, sabotérech a podobně,“ říká k funkci skupin historik Christopher Browning. „I když einsatzgruppen nedostaly jasný rozkaz k totálnímu a systematickému vyhlazování, bylo zřejmé, že budou likvidovat všechny Židy ve vedoucím postavení, a také ty, kteří byli nějak spojeni se státem a stranou. Mohlo se to ovšem týkat všech Židů ve vojenském věku, kteří byli potenciálními účastníky odboje.“

V prvních dnech německého vpádu šli Sověti od porážky k porážce. Do rukou Wehrmachtu tak padaly statisíce zajatců. Einsatzgruppen si nenápadně vytvářely štáby v různých obsazených městech Sovětského svazu; jejich prvotní strategií bylo poštvat místní obyvatelstvo proti Židům, podle nacistů totožných s komunisty. Podle Matthäuse začalo ztotožňování Židů s komunismem nebo bolševismem začalo po první světové válce: „Netýkalo se to jen Německa - totéž se dělo i v jiných zemích a za jiných historických okolností. Toto ztotožňování je ovšem rozhodující pro pochopení ideologického pozadí plánu Barbarossa. Musíme si uvědomit, že nacisté považovali Židy za své úhlavní nepřátele. A bylo pro ně velice obtížné rozlišovat mezi Židem a bolševikem. Žida viděli jako někoho, kdo tahá za nitky všech ostatních skupin nepřátel - od katolíků přes liberály až po bolševiky.“

Ve věznicích mnoha dobytých měst nalézali nacisté ostatky příslušníků národních elit, které popravila tajná policie NKVD, než se musela dát na chvatný ústup před Wehrmachtem. V letech 1932 a 1933 vyvolala násilná kolektivizace na Ukrajině hladomor, jenž si vyžádal tři a půl milionu obětí. Místní nacionalistická hnutí prahla po pomstě, a nacisté jim za spolupráci dávali příslib ukrajinské nezávislosti. „Nacisté přitom nic takového neměli v úmyslu, nacionalisty ovšem ponechávali v iluzi, že mohou dosáhnout nezávislosti,“ dodává Browning.

Antijudaismus v Pobaltí

Ve východní Evropě měl antisemitismus starou tradici. Jeho zdrojem byl křesťanský antijudaismus, ekonomická nebo etnická konkurence a také pocit, že Židé napomáhají šíření sovětské moci. Místní nacionalistická hnutí ihned po začátku německé invaze organizovala rozsáhlé pogromy. Do konce června 1941 při nich byly ve Vilniusu, Rize, Kaunasu nebo ve Lvově brutálně povražděny tisíce Židů.

Klikněte pro větší obrázek„Sovětská okupace v létě roku 1940 zanechala v pobaltských národech silné trauma. Po ústupu Rudé armády v červnu 1941 tu náhle vzniklo mocenské vakuum. Někteří toho využili k násilným antisemitským akcím. A Němci proti tomu nijak nezasahovali. Naopak - einsatzgruppen dostaly od Reinharda Heydricha rozkaz, aby využily všech projevů antisemitismu ze strany místního obyvatelstva,“ říká Matthaus. V Kaunasu na dvoře garáže Litevského svazu zemědělských družstev Lietukis nutili Židy uklízet holýma rukama trus po koních sovětské armády. Litevští nacionalisté potom Židy ubili k smrti. Svědkové vypovídají, že mezi diváky byly i ženy s malými dětmi, že tam vyhrávala kapela - a přitom na tom veřejně přístupném dvoře zabíjeli Židy. „Němci byli při takových příležitostech většinou jen v roli diváků, nebo jakýchsi dokumentátorů. Někteří z nich totiž fotografovali, a jen díky tomu se zachovala unikátní svědectví o těchto pogromech.“

Kaunaský pogrom si během pár dní vyžádal několik tisíc obětí. V ukrajinském Lvově, kam vstoupila 27. června Einsatzgruppe C, se stejné vražedné násilí rozpoutalo proti židovské obci čítající 120 tisíc osob. Záminkou k pogromům se stalo množství povražděných politických vězňů objevených ve věznicích NKVD. Na stejných místech byly později popraveny a utlučeny stovky Židů.

V ukrajinském Tarnopolu se na podobných masakrech podílela spolu s oddíly ukrajinského nacionalisty Stepana Bandery i jednotka 5. tankové divize SS Wiking. Tehdy se příslušníci SS poprvé přímo zapojili do vyvražďování. Velitelé einsatzgruppen ovšem takové spontánní akce nepovažovali za dostatečně účinné. Rozhodli se, že je třeba skončit s chaosem a zabíjení zracionalizovat.

Konečné řešení židovské otázky

Reinhardt Heydrich, vedoucí Hlavního říšského bezpečnostního úřadu, dostal koncem července 1941 od Hermanna Göringa rozkaz k přípravě „konečného řešení židovské otázky v oblasti německého vlivu v Evropě“. Einsatzgruppen vystoupily z anonymity a daly najevo svou přítomnost. Ve městech, kterými prošly, za nimi zůstávaly lesy oběšenců. Partyzánům, Židům a komunistům, které popravily na veřejných místech v Charkově, Oděse nebo jako zde v Minsku, zavěšovaly na krk cedulky s texty jako „Tito Židé štvali proti německé branné moci“ nebo „Oběšen za žhářství“.Ve Lvově pořádala zabijácká komanda před popravami groteskní průvody. Všechny ty Židy vedli na janivský hřbitov a za tím hřbitovem bylo místo, kde je stříleli.

Hitler původně uvažoval o vystěhování Židů z Německa do ciziny, mimo jiné na Madagaskar, ale nakonec se tohoto projektu definitivně vzdal a zaměřil se na jejich naprosté vyhlazení. Židé na východě byli zbaveni všech práv a vyloučeni ze společnosti. Vyhlazení židovského národa jako odplata za pokořené Německo po porážce v roce 1918 - to byl Hitlerův dávný šílený sen. Roku 1939 ho jasně formuloval před říšským sněmem.

Na Hitlerův pokyn se totální vyhlazení Židů začalo realizovat nejprve na obsazených sovětských územích. Ze začátku byli zabíjeni jen bojeschopní muži - později i ženy a děti. Heinrich Himmler, nejvyšší nacistický představitel pověřený konečným řešením, předával rozkaz k vyhlazování v terénu během setkání s veliteli einsatzgruppen při inspekcích na východní frontě. Komanda smrti měla všude operovat současně, aby nic netušící Židy překvapila. Christopher Browning vysvětluje, že se všechno změnilo na přelomu července a srpna: „Himmler tehdy řekl: ‚Zabte všechny Židy. Ženské zažeňte do bažin.‘ Ale bylo to jen obecné doporučení, které vlastně říkalo: ‚Najděte nějaký způsob, jak se zbavit všech Židů.‘ Někteří velitelé to plnili doslova a naháněli opravdu Židy do bažin, jiní to prostě pochopili tak, že mají zabíjet všechny - muže i ženy.“

V Białymstoku chtěl Himmler po vrchním veliteli policie a SS ve středním Rusku, Erichu von dem Bach-Zelewskému, aby zabíjel více Židů. A Zelewského jednotky okamžitě povraždily tisíc osob. Pak se Himmler přesunul do běloruského Minsku, kde byl 15. srpna přítomen popravě stovky Židů. Po každé jeho návštěvě na frontě přibylo poprav, takzvaných „Juden-Aktionen“, židovských akcí.

Masakrování žen a dětí

Klikněte pro větší obrázek„Na konci července a začátkem srpna došlo ke zlomu. Definoval bych to jako změnu cíle, změnu orientace. Od likvidace bojeschopných mužů, kteří představovali nějaké bezpečnostní riziko, se přešlo k masakrování žen a dětí,“ nastiňuje další události Christopher Browning.

Prapory zabijáků se skládaly hlavně z německých policistů a četníků, kteří pocházeli z lidových vrstev, ale jejich velitelé byli mladí vyskoškoláci, kteří dělali kariéru v SS a Sicherheitsdienstu. „Zdá se, že důstojníci einsatzgruppen byli vybíráni velice pečlivě. Řada z nich byli intelektuálové pocházející z Heydrichova okolí, z jeho ‚think tanku‘. Z jednadvaceti velitelů einsatzgruppen, einsatzkommand a sonderkommand jich mělo deset nebo jedenáct doktorát. Otto Rasch z Einsatzgruppe C si dával říkat ‚doktor - doktor Otto Rasch‘, aby každý viděl, že má doktoráty dva. Ohlendorf byl zase renomovaný ekonom, ostatní si vybudovali kariéru v SS,“ říká Browning.

Nacisté soustřeďovali Židy jako předtím v okupovaném Polsku do ghett. V těchto uzavřených enklávách byl nedostatek potravin a propukaly tu epidemie. Postupně se z těchto ghett stávala území přelidněná Židy, připravenými k vyhlazení.

Litevský Jeruzalém

Ve Vilniusu, kterému se dříve říkalo litevský Jeruzalém, v kolébce aškenázského judaismu a řeči jidiš, žilo 80 tisíc Židů. První ghetto, po němž nezůstaly téměř žádné stopy, vzniklo 6. září 1941. Život v ghettu měla řídit židovská samospráva, Judenrat, dosazená SS.

„Všichni se museli zaregistrovat. Pak jim přikázali, aby odevzdali zlato a peníze - Němci to potřebovali pro válečné účely. Potom si všichni museli přišít šesticípou Davidovu hvězdu a na zádech nosit nápis ‚Žid‘. Nesměli chodit po chodníku, nesměli vstoupit do žádného obchodu, nahnali je na ty nejtěžší práce. Takhle je ponižovali. Práva neměli samozřejmě žádná. Nesměli ven. Museli zůstat v ghettu. A jak vyšli ven, tloukli je a brali jim peníze, zlato,“ vzpomíná litevský pamětník Anatolij Lipinkij.

Za místo poprav si Einsatzkommando 9 Walthera Stahleckera vybralo nedokončený sovětský sklad pohonných hmot v lese u železniční stanice Ponary 8 kilometrů jižně od Vilniusu. Bylo tu asi dvacet jam pro skladování ropy, které měly pojmout všechny Židy hlavního města Litvy. První velká ‚akce‘, jak nacisté nazývali hromadné popravy, proběhla 31. srpna 1941. Zabijáci zpití alkoholem a nenávistí tady nejprve zmlátili 2019 žen, 864 mužů a 817 dětí, pak je přinutili, aby se vysvlékli a nakonec je zastřelili. 12. září tu povraždili dalších 3434 Židů.

Klikněte pro větší obrázekV baltských zemích bylo zabíjení na Litevcích a Lotyších. Příslušníci Sicherheitsdienstu a SS se spokojovali s organizací hromadných poprav a dohlíželi na jejich provádění. Vytvořil se tu paralelní svět: lidé prodávali věci po Židech, na místě masakrů se objevily nové pracovní příležitosti. Regina Jablonská, která nemohla po ukončení lycea najít práci, a tak se stala kuchařkou v lese u Ponar, kde vařila pro litevské zabijáky, vzpomíná: „Každý den přicházelo asi deset z těch, co stříleli, na oběd. Všichni jsme věděli, co se tam děje.“

„Nevěděli, že je zastřelí. Byly tam vykopané jámy a k těm je přivedli. Jedni kopali a jiné zabíjeli, aby nevznikla panika. Přivedli je, řekli jim, aby si lehli, a postříleli je samopalem. Pak přišli další a zaházeli je hlínou. A ty potom taky postříleli. A tak je zabíjeli po řadách. Když po válce odkryli tady v Ponarech hroby, našli mrtvoly srovnané jako dříví,“ pokračuje Lipinkij. „Jednou když pili, tak jeden řekl: ‚Koukej, co jsem sebral po popravě,‘ a vytáhl z kapsy spoustu zlatých a stříbrných hodinek na řetízcích. Druhý řekl: ‚Koukej, co mám prstenů, urval jsem jim prsty a stáhl je z nich,‘ a třetí: ‚Podívejte, co mám tady v pytlíku,‘ a ten byl plný vytlučených zlatých zubů. Vytrhal je mrtvým. To všechno si ukazovali, měli z toho legraci. A další se zase chlubí: ‚Jedna patnáctiletá holka se mi tam líbila, taková malá Židovka s pěknou prdýlkou to byla, a tak jsem ji znásilnil.‘“

Mezitím neustával příliv sovětských zajatců a tábory byly přeplněné. Nacisté nedodržovali ženevské úmluvy, protože Sověti je nepodepsali. Němci proto sovětské zajatce raději likvidovali, aby je nemuseli dál živit. Einsatzkommanda jich pobila na 600 tisíc. Ostatní byli zabiti hladem.

Originální názevEinsatzgruppen
Stopáž46 minut
Rok výroby 2010
 ST
ŽánrDokument