V minulosti byly plavby přes Tichý a Atlantský oceán častější, než by vás napadlo. Americký dokument

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici
Mýtus o Kolumbovi

Klikněte pro větší obrázek „V roce 1492 Kolumbus přeplul modř oceánu.“ To je jedna z proslulých vět historie. My ovšem pochybujeme o tom, že Kolumbus byl první, kdo Nový svět objevil. Nové důkazy naznačují, že Amerika byla cílem pro lidi z různých koutů světa už o hodně dříve. Představa, že Kolumbus objevil Ameriku, je jenom jedním z mýtů. Je to podobné, jako kdybyste tváří v tvář všem důkazům věřili, že země je plochá. Když Kolumbus zakotvil u břehů Nového světa, Indiáni už tam žili. Teorie pevninského mostu v oblasti Beringovy úžiny uvádí, že jejich předkové přešli z Asie do Severní Ameriky během poslední doby ledové, přibližně před 18 000 lety.

Kolumbus otevřel novou hospodářskou éru. Svědčí o tom vývoj ekonomického trhu, který se v Evropě změnil díky tomu, co mohl Nový svět nabídnout. Lidé v Evropě Kolumba obdivovali a historici mu připsali zásluhu na objevení Ameriky. Avšak dnes hledáme i jiný příběh, který má svůj počátek na druhé straně zeměkoule.

Admirál Čeng Che

Klikněte pro větší obrázek Píše se rok 1421, v Číně vládne dynastie Ming. Císaři Ču Ti admirál Čeng Che, velitel flotily, jež patří k největšímu loďstvu světa. Číňané byli kolem roku 1400 díky svým skvělým lodím největší námořní velmocí světa. Lodě měly vodotěsné přepážky, takže byly v podstatě nepotopitelné. Uvádí se, že největší z těchto lodí byly 120 metrů dlouhé a s posádkou až pěti set lidí uvezly 1500 tun nákladu. Provázely je tucty menších lodí, které vezly zásoby, takže i tento doprovod byl impozantní. Vezli si v kádích živé ryby, spoustu drůbeže a v nádržích plných zeminy zasadili rýži. Jako zdroj vitamínů pěstovali fazole. Proč si zvolili tento cíl?

Mohli plout kamkoliv. Není pochyb o tom, že Čeng Cheovo loďstvo doplulo na Sumatru, do Indie, do Íránu a k africkému pobřeží. Číňané tam všude navazovali obchodní kontakty. Ale proč by tím měli skončit? Mapa, kterou v roce 1459 nakreslil věhlasný kartograf otec Mauro, může být důkazem toho, že pluli dál. Napovídá, že Číňané obepluli Afriku dlouho před Španěly, protože zaznamenali Atlantský oceán. I když se nám ta mapa zdá být vzhůru nohama, zaznamenává cosi jako džunku obeplouvající cíp Afriky. Taková loď měla na palubě astronoma, který podle slunce a hvězd určoval směr plavby.

Je tu téměř dokonalý popis jedné z Čeng Cheových lodí. V Nankingu, odkud původně vyplul, je replika takové lodi vystavena. Jak víme z dochovaných pramenů, měl Čeng Che plout napříč celým světem do Ameriky, do Afriky… prostě všude. Mapa uvádí, že loď urazila 2000 mil do Atlantského oceánu… kam přesně, už řečeno není. Avšak nezachytil sám Čeng Che ve svých popisech objevení Ameriky? „Přepluli jsme sto tisíc ‚li‘ nezměrné vodní plochy… Upřeli jsme zrak na daleké barbarské země.“ Sto tisíc ‚li‘ je přibližně 30 000 mil – tedy zhruba vzdálenost z Nankingu k Americe a zpět.

Autor Gevin Menzies věří, že máme pro takovou plavbu důkazy – u ostrova Bimini na Bahamách. Někdo tam byl už před dávnou dobou a postavil tam kotviště. Vápencové kameny jsou pod vodou dokonale uspořádány. Říká se jim Biminská silnice. Geologové ovšem tvrdí, že je to jen přirozeně vytvořené seskupení kamenů – pouhý důkaz přírodních sil. Menzies se však domnívá, že tady Číňané postavili skluz suchého doku, v němž opravovali poškozenou loď.

Klikněte pro větší obrázek Kdybyste nechali sto lidí plavat nad těmi kameny, pak devadesát devět z nich by vám řeklo: „Samozřejmě že je to vytvořené člověkem.“ I kdybych se mýlil, nijak by to celou záležitost neovlivnilo, protože už jsme toho stejně vypátrali dost. Je možné, že existují důkazy o tom, že Čeng Che doplul do Ameriky dokonce ještě před rokem 1421. Věřil jsem, že jednoho dne nalezneme tu hlavní mapu světa, čínskou mapu. A tady je. Ukázala přesně celý svět. Vznikla jako výsledek Čeng Cheových plaveb. Člověk, který v roce 1763 mapu nakreslil, na ni připsal, že ji tvořil podle předlohy z roku 1418. V té době, jak ukazují čínské záznamy, Čeng Cheovo loďstvo doplulo až k Africe. I když není původ mapy dokázán, tak pokud je autentická, byla by první mapou světa… A mohla být nakreslena jen v případě, že někdo obeplul americké pobřeží. A že to byl zkušený mořeplavec.

Číňané uměli předem určit polohu hvězd, planet, slunce a měsíce. Dokázali předpovědět s přesností na sekundy, kdy vyjdou a kdy zapadnou. Astronomii Čeng Che využíval k tomu, aby určil směr plavby. Avšak mohl stejnou metodu k plavbě do Ameriky použít buddhistický mnich o tisíc let dříve?

Buddhistický mnich Hui Šen

Klikněte pro větší obrázek Čína, rok 455, 1037 let před Kolumbem. Buddhistický mnich jménem Hui Šen odplul do země, kterou nazýval Fusang. Podle některých vědců je to Amerika. Po návratu Hui Šen barvitě vylíčil Fusang, podrobně popsal lidi a rostliny, které jsou pozoruhodně podobné běžným druhům v Mexiku. Hui Šenova plavba byla popsána v Knize Lianga jako 20 000 „li“ přes moře. To je zhruba vzdálenost z Číny do Kalifornie – 6000 až 7000 mil přes moře. Může se zdát, že pro mořeplavce z roku 455 je to daleko, ale nové poznatky dokazují, že to při využití mořských proudů bylo možné.

Na mnoha místech oceánů existují silné proudy a lidé ve starověku, kteří o nich věděli, je příležitostně využívali. O oceánských proudech toho Peter Niiler ví velmi mnoho. Díky jemu máme způsob, jak proudy měřit. Používáme k tomu plováky. „Tahle část se vznáší na hladině a komunikuje se satelitem a tohle je plovák, který je umístěn v hloubce 130 metrů. Pohyb vody v hloubce 130 metrů je přenášen na plovák, který údaje odešle satelitu. V oceánech je dnes asi 1300 takových plováků, které poskytují přesné údaje o proudech a dalších fenoménech.“

Oceánograf Nikolaj Maximenko používá Niilerovy plováky k výpočtům pravděpodobných tras mořeplavců, o nichž se domníváme, že objevili Ameriku před Kolumbem. Podle Maximenka mohla Hui Šenova plavba trvat 270 dní. Pokud si ten čínský námořník vybral tuto trasu, získal významnou pomoc od oceánských proudů. A nějaký hmatatelný důkaz o této plavbě? Dal by se nalézt blízko Los Angeles v Kalifornii? Našly se tu zajímavé kameny, do nichž jsou vyvrtány skoro dokonalé otvory.

V roce 1972 se Bob Meistrell potápěl u Palos Verdes v Kalifornii a na mořském dně objevil neobvyklé kameny. „Chci zjistit, co jsou zač, dřív, než umřu. Co je to za kameny?“ Kameny – z nichž některé váží téměř 150 kg – jsou pozoruhodně podobné kamenným kotvám, které se používaly na čínských lodích počátkem našeho letopočtu. „Doufám, že jednou zjistíme, co to je za kotvy. Tady je pár těch kamenných kotev. Tohle je ta první, kterou jsem našel. Vytáhli jsme ji a začali hledat okolo a našli jsme další. Je tam 35 nebo 40 kamenů. Vůbec nepochybuji o tom, že ty kameny v Palos Verdes, ty Meistrellovy kameny, jsou ve skutečnosti kotvy různých forem a způsobů využití.“

Archeolog Larry Pierson byl mezi prvními, kdo tyto kameny zkoumali, a provedl takzvanou litologickou analýzu. Je to porovnání mikrofosílií ze známých zdrojů s mikrofosíliemi na vzorcích kamene přímo z těch kotev. Z výzkumu vyplynulo, že ty kameny pocházejí z pobřeží Číny. Původ kamenů nás nijak zvlášť nepřekvapil. Ten styl sahá zpátky až do raného období, možná až k časům dynastie Chan kolem začátku našeho letopočtu. Kotvy, které vypadaly jako kameny nalezené Meistrellem, se používaly v době Hui Šena, ale rovněž na čínských džunkách z 19. století.

Dnes můžeme konečně zjistit, jde-li o dávné kotvy nebo kotvy moderní, a to díky vědnímu oboru, který se nazývá forenzní petrografie. Forenzní petrografové jsou geologové, kteří horniny zkoumají autopsií – na základě vlastních poznatků. Někteří odborníci trvají na tom, že otvory v kamenech jsou přirozeně vzniklými otvory, které mohly vytvořit například ježovky. „Lidé se na to podívají a řeknou, že to možná udělala ježovka. Ale tohle není od ježovky. Ta pracuje jinak. Tohle je příliš hluboký otvor. Nepochybuji o tom, že ty kameny z Palos Verdes jsou kotvy. A že jsou čínské. Avšak jak jsou staré?“ Kotvy jsou z dolomitu. Podle pevně usazených mušlí se dá soudit, že tyto malé otvory vytvořili mořští živočichové. Co nebo kdo udělal ty velké vnitřní otvory, už není tak zřejmé.

Klikněte pro větší obrázek Archeolog James Delgado však tvrdí, že není možné, aby to byly kotvy z nějaké čínské lodi z 5. století. „V době, kdy se měly odehrát Hui Šenovy plavby, se lidé mohli dostat do Nového světa jedině na arabské lodi. Starověcí Číňané stavěli pozoruhodné lodě, kterými se plavili po řekách, ale mořská plavidla nestavěli. V té době byli významnou mořeplaveckou velmocí Arabové. A pokud Hui Šen použil k plavbě do Ameriky arabskou loď, nenašli byste na ní kotvy v čínském stylu.“

Arabská plachetnice je dlouhé plavidlo s plachtami, které jsou lépe ovladatelné, takže dokáží zachytit vhodný vítr. Mohou plout vpřed, mohou křižovat a je možné s nimi přeplouvat rozsáhlé vodní plochy. Rychlé arabské plachetnice byly ve středověku na vodách Indického oceánu a okolo něj naprosto běžným jevem. Takže pokud tohle jsou kotvy z čínských lodí a nejsou z Hui Šenovy plavby, jak se sem dostaly?

Kameny z Palos Verdes patrně představují nahodilou ztrátu kotev z čínských rybářských lodí z 19. století. V druhé polovině 19. století rybařily čínské džunky poblíž kalifornského pobřeží, což dává rozumné vysvětlení pro nález těchto kamenů na mořském dně. Existují důkazy pro i proti teorii, která tvrdí, že Číňané dopluli do Nového světa před Kolumbem.

Princ Madoc Owain Gwyned

Wales rok 1150. 342 let před Kolumbem. Ve Snowdonii ve Walesu se narodil princ Madoc Owain Gwyned. Legenda vypráví, že o dvacet let později vyplul z Rhos on Sea, protože hledal zemi, kterou by mohl nazývat svou vlastní. Pověst, že odtud odplul do Ameriky, má svůj původ v mytologii. Svým způsobem se ten příběh předával z generace na generaci. Starověká poezie ve Walesu, která tu událost připomíná, v době před Kolumbem neuvádí, že by Madoc plul do Ameriky. Lidé o Americe tehdy nic nevěděli. Ale básníci popisují, jak neohrožený mořeplavec odplul někam daleko přes veliké moře.

Tvrzení, že Madoc objevil Ameriku, bylo do legendy přidáno až v 50. letech 16. století, v době, kdy se královna Alžběta snažila dokázat, že Britové – nikoliv Španělé – dopluli do Ameriky první. Jak se legenda předává z generace na generaci, dochází občas k nějakému přikrášlení a změně. Legenda se rozrůstala a někteří lidé uvěřili, že Madoc a jeho družina vypluli z Walesu v roce 1170 na lodi jménem Gwennan Gorn a že dopluli až do mobileského zálivu v Alabamě.

Jaký typ lodi by Madoc použil pro tuto cestu? S největší pravděpodobností saskou loď, velmi podobnou vikingské. Byly to veliké, pevné veslice. Saské lodě byly postavené z dřevěných překládaných planěk. I když legenda naznačuje, že Madoc použil místo hřebíků jelení parohy, železné hřeby byly obvyklejší. Saská loď měla kormidelní veslo, patnáct souprav veslových vidlic a třicet vesel, která měla pomáhat při nepříznivém větru.

V 50. letech 20. století byla v Mobile umístěna deska, připomínající Madocovo objevení Ameriky. Ke zklamání Alabamské welšské asociace však byla odstraněna. Svou cestu do vnitrozemí Welšané započali podél řeky Alabama až tady k vodopádům DeSoto, kde si postavili pevnost. Mnozí tvrdili, že zbytky této pevnosti se pozoruhodně podobají půdorysu hradu Dolwyddelyn, ve kterém se prý Madoc narodil. Dnes už je porovnat nemůžeme. Ten původní hrad zmizel v základech tohoto hradu. To je jedna nejasnost. Druhou je to, proč si vůbec Američané myslí, že se Madoc narodil na hradě Dolwyddelyn. Neexistují žádné důkazy o tom, že by se Madoc narodil v Dolwyddelynu. Snad se tam narodil jeho synovec Chluelyn Would.

Madocovi se také připisuje místo ve Fort Mountain v Georgii. Indiánské legendy z této oblasti uvádějí, že to postavili světlovlasí lidé. I když archeologové tvrdí, že to postavili indiáni. Ať už se Madoc s Indiány setkal nebo ne, jeho družina je nejčastěji spojována s kmenem Mandanů. Legenda praví, že se asimilovali do mandanského etnika. Mandanský kmen žil v oblasti údolí řeky Ohio. Pokud Madocova družina pokračovala v cestě na severozápad od Fort Mountain, mohly se ty dvě skupiny setkat.

Klikněte pro větší obrázek Malíř George Catlin se domnívá, že se obě skupiny nejen setkaly, ale dokonce i sblížily. Když Catlin maloval portréty Mandanů, obdivoval jejich bělošské rysy. Také si všiml podobnosti lodí, které Mandanové i Welšané používali k plavbám po řekách. Na obrazech Georgie Catlina vidíme lodě, které Mandanové používali. Byly velmi podobné welšským člunům. Legenda o welšských indiánech byla oblíbená ještě před tím, než mezi nimi žil Catlin. Prezident Jefferson o nich slyšel už dříve a v roce 1804 požádal kartografy Lewise a Clarka, aby se po nich poohlédli, až budou prozkoumávat nová území v Louisianě. Jefferson slyšel, že mluví welšsky. Pokud MadocMandany opravdu žil, je docela pravděpodobné, že ten jazyk poznali. Na první pohled se některá slova zdají být podobná. V mandanštině slovo „ty“ znamená dům. Ve welštině znamená slovo „ty“ totéž. Pro lingvisty to však není dost přesvědčivé. Lingvistický důkaz neexistuje.

Podle testů DNA mandanské krve by se dalo určit, zda existuje nějaké spojení s Welšany, avšak takové testy nelze provést. Neštovice v roce 1837 Mandany vyhladily. Z 1600 lidí jich přežilo pouhých 150. A dnes už nežijí žádní čistokrevní Mandanové, na kterých by se daly testy provést.

Nemáme vlastně ani důkaz o tom, že Madoc vůbec do Ameriky doplul. Ta legenda může být ve skutečnosti opravdu jen legendou. Tato trasa je dost nepravděpodobná. Náš model ukazuje, že je téměř nemožné, aby se pomalu plující loď dokázala pohybovat směrem na západ mezi Floridou a Kubou. Model proudů ukazuje, že by pro Madoca bylo velice těžké dostat se do Mobileského zálivu. Loď jako Gwenan Gorn by nedokázala překonat silný Golfský proud mezi Floridou a Kubou. Madoc by musel plout oklikou kolem Portorika, Jamajky a Kajmanských ostrovů, než by se Mexickým zálivem dostal do Alabamy, čímž by se plavba značně prodloužila. Plavba z Walesu do Mobileského zálivu by trvala nejméně 300 dní. To je 300 dní oběma směry – a to dvakrát, protože se říká, že Madoc dokázal doplout do Ameriky nikoliv jednou, ale dvakrát. Neexistují žádné faktické důkazy, které by to podepřely, ale je to samozřejmě součást celého příběhu. Archeologové dnes považují příběh o Madocovi za legendu.

Polynésané

Dávní Polynésané byli bezpochyby jedni z nejlepších mořeplavců. Dokázali doplout i na ten nejvzdálenější ostrov v Tichém oceánu. Polynésie se rozkládá na více než sedmi milionech čtverečních mil oceánu a pokrývá větší plochu než kterýkoliv jiný stát světa. Stovky jejích ostrovů se Polynésanům podařilo kolonizovat do roku 1380. Rozlohou je Polynésie větší než Rusko. Polynésané byli jediným národem, který se cílevědomě plavil po vodách největšího oceánu na světě a prozkoumával ho, což nepodnikla žádná jiná kultura té doby. Položte lidem otázku, kdo byli nejodvážnější námořníci a jaké jsou nejúspěšnější typy lodí – a málokdy dostanete správnou odpověď: tedy že to jsou polynéské kánoe a polynéští mořeplavci.

Klikněte pro větší obrázek Polynéské kánoe čili „Te puke“ byly až 18 metrů dlouhé. Jejich zdvojený trup byl vyrobený z vydlabaných kmenů nebo z menších prken, obratně spojovaných k sobě. Plachty byly utkané z listů stromu zvaného luahala. Na svazování se používala lana z ručně vinutých kokosových vláken. Věříme, že loď „Hokulea“ je tvarově přesná replika kanoí určených pro oceánské plavby. Polynéští mořeplavci je používali při prozkoumávání a kolonizování ostrovů této oblasti. Toto je Hokulea, postavená s použitím některých tradičních metod. Má moderní plachtoví a další soudobé prvky, ale ten základní tvar katamaranu je stejný. V době, kdy se Hokulea stavěla, nebyla na světě žádná jiná loď pro plavby oceánem. Vědci ji museli zrekonstruovat jak podle poznatků moderní vědy, tak i podle historických pramenů a ústního podání. Polynéská mořeplavecká společnost spustila Hokuleu na vodu v sedmdesátých letech, jako protest proti myšlence, že k osídlení Polynésie došlo díky Inkům z Jižní Ameriky.

S touto teorií přišel jako první Thor Heyerdahl. Tvrdil, že sochy na Velikonočním ostrově se nápadně podobají sochám Inků. Aby dokázal, že taková plavba byla možná, postavil vor jménem Kon Tiki a v roce 1947 s ním z Jižní Ameriky doplul až na ostrovy Tuamotu v Polynésii. Přestože byla plavba úspěšná, vědci tuto teorii odmítají. Není známo, že by v jižní Americe existovala plavidla, na kterých by se dal překonat oceán, nebo že by místní lidé měli nějaké mimořádné mořeplavecké schopnosti.

Polynésané dokázali plout oceánem z ostrova na ostrov, protože měli důmyslné lodě a věděli, co k takové plavbě potřebují, aby nezemřeli hlady. Vozili s sebou například živou drůbež. Se svými zásobami mohli doplout až k břehům Jižní Ameriky. Objevení slepičích kostí v Chile se ukázalo jako velice vzrušující. Když v Chile došlo k nálezu drůbežích kostí s polynéskými znaky, okamžitě se okolo nich rozpoutala diskuse. Zatímco se řada vědců původně domnívala, že drůbež dovezli do Jižní Ameriky Španělé po roce 1500, radiokarbonová metoda datování prokázala, že ty kůstky jsou z doby před Kolumbem.

Polynésané zvládli cestu do Jižní Ameriky, kde patrně zanechali nějakou drůbež. Zpět domů, do Polynésie, si naopak odvezli sladké brambory - batáty. Nepředpokládá se, že by sladké brambory původně pocházely z Polynésie. Svůj původ mají zřejmě v Jižní Americe. Jsou to popínavé rostliny a v této chvíli zde právě kvetou. Studium zuhelnatělých zbytků batátů, nalezených v Polynésii, naznačuje, že se sem dostaly ještě před Kolumbem. Sladké brambory byly americkou plodinou, divoce rostoucí ve střední a Jižní Americe. Využívat je začali Indiáni už před tisíci lety.

„Věděli jsme, že sem byly sladké brambory odněkud dovezeny. Místní název pro sladkou bramboru „kumara“ – není polynéské slovo.“ Lingvisté prokázali, že má spojitost s jedním ekvádorským kmenem, který se pěstováním batátů intenzivně zabývá. Je jisté, že máme v Polynésii předkolumbovské batáty, a že sem byly dovezeny lidmi. Nepřinesla je sem voda ani ptáci, protože touto cestou by se sem nedostal jejich název. Jméno plodiny se tu mohlo objevit, jedině pokud došlo k předání sladkých brambor mezi lidmi tváří v tvář.

Existují dokonce důkazy o tom, že se Polynésané dostali ještě dál na sever. Poblíž Santa Barbary v Kalifornii si kmen jménem „Čumaš“ stavěl dřevěné kánoe svázané provazy nejméně od roku 1000 a nazýval je „tomoloo“. Lingvisté tvrdí, že tak by Čumašové vyslovovali polynéské slovo pro stejnou loď – „Tumuraaau“. Měli by problém to vyslovit a vyšlo by jim z toho „tomoloo“. To je v čumaštině běžné. Zdá se, že Čumašové začali toto slovo používat někdy mezi rokem 500 a 1200 našeho letopočtu. Avšak u této lodi existuje ještě něco důležitějšího. Jde o loď samotnou, jejíž tvar, jak se ukázalo, je velmi vzácný. Do prken si předem navrtali otvory. Byly na protilehlých okrajích prken, která pak byla svázána provazy rostlinného původu. V Polynésii je to běžná technologie – ale jinak se s ní setkáváme pouze na dvou místech z celé Ameriky – na pobřeží Kalifornie a na březích Chile.

A je tu ještě jedna stopa – rybářské háčky. Doktor Yosihiko Sinoto studoval rybářské techniky v celé tichomořské oblasti. Má sbírku primitivních rybářských háčků nalezených na jednom ostrově poblíž Los Angeles. Ty tvary jsou podobné háčkům některých pozdějších tahitských typů. Háčky z Kalifornie odpovídají háčkům, které se okolo roku 1000 vyráběly na Tahiti. Rybolov je jedním ze způsobů, jak přežít plavbu v délce 4000 mil z Polynésie do Ameriky. Ale co na to všechno říkají mapy oceánských proudů doktora Maximenka?

Plavba Polynésanů z Cookových ostrovů do oblasti Santa Barbary v Kalifornii vyžadovala téměř 300 dní. Neobešlo by se to bez spousty pádlování – a pokud toho byli schopní, dokázali by to. Víme určitě, že Polynésané podnikali plavby dlouhé 2000 až 3000 kilometrů přes otevřené moře, aniž by věděli, zda tam něco najdou, zda něco objeví. Musíme si uvědomit, že jejich plavby byly jednoznačně objevnými výpravami. Není to případ zbloudilých kánoí nebo lidí, kteří prchali z bojů nebo něčeho podobného. Když přemýšlíte o těch plavbách přes jižní Pacifik proti pasátním větrům až do Jižní Ameriky, zdá se to být vskutku mimořádné – plout tak daleko proti větru. Ale ve skutečnosti to dává smysl. Když plujete po větru a nic nenajdete, je strašně těžké dostat se zpátky domů. Takže plout na východ bylo bezpečnější, protože věděli, že se mohou vrátit domů.

Polynésané jako by potvrzovali myšlenku předkolumbovských průzkumných teorií, že přeplout oceán je vlastně snadnější, než si lidé myslí. Moře není pro lidi žádnou bariérou. Tou mohou být hory. Známe v horách velice izolované populace, i když sídlí jen pár mil od sebe. Ale moře nikdy bariérou není. A tito dávní mořeplavci měli vždycky zaručený způsob, jak najít pevninu – prostě plout za letícími ptáky. Ptáci je motivovali k tomu, aby hleděli za obzor, odkud přilétali. Tam musí být nějaká pevnina. Když budou sledovat ptáky, pak při potřebné dávce štěstí narazí na pevninu. Je důležité připustit, že někteří z těchto odvážlivců měli mimořádné schopnosti.

Vikingové

Klikněte pro větší obrázek – rok 1000 našeho letopočtu. 492 let před Kolumbem. Vikingové už podnikali výzkumné výpravy po severním Atlantiku a bylo pouze otázkou času, kdy některý z nich dopluje až k Severní Americe. Snad to byl Leif Eriksson, který podnikl cestu z Grónska k Novému světu, aby našel novou zemi pro svou družinu. Leif Eriksson byl synem Erika Rudého, který zahájil norské osidlování Grónska. Leifa lákaly dálky stejně jako jeho otce a zaujalo ho vyprávění o tom, že na západ od Grónska je pevnina, kam se však zatím ještě nikdo neodvážil. Leif shromáždil skupinu 35 mužů a žen, opatřil si loď a vyplul.

Vikingské lodě byly stavěny jako odolné veslice, měly klinkrové trupy, což znamená že byly z překládaných planěk, spojovaných železnými nýty. To dávalo lodi značnou pevnost. Tyto lodě, tak zvané knaary, byly přes 15 metrů dlouhé a uvezly až dvacet tun nákladu. V závislosti na délce dokázaly knaary vyvinout rychlost okolo 13 uzlů. Leifova posádka měla díky subpolárním proudům v severním Atlantiku cestu do Ameriky snadnou. Bylo nutné přeplout z Evropy do Grónska a pak už se plavit jenom podél pobřeží. Mohlo to trvat asi 250 dní.

Vikingská osada v Newfoundlandu se jmenuje L'anse Aux Meadows a vznikla okolo roku 1000. Toto místo je nesporným důkazem toho, že Vikingové dopluli do Severní Ameriky. Ale podle norských legend dopluli ještě dál – do země zvané Vinland. Takže L'anse Aux Meadows je jakousi vstupní branou k zemi, kterou považujeme za Vinland. „Vinland“ znamená buď „země hroznů“ anebo „země pastvin“. L'anse Aux Meadows neodpovídá ani jedné z těchto charakteristik.

Znamená to, že někde jinde ležela větší osada, která nebyla nikdy přesně lokalizována. Byly tu nalezeny skořápky a dřevo ořešáku popelavého, který se v L'anse Aux Meadows ani v této oblasti nevyskytuje. Ořešák popelavý pochází z jihovýchodní Kanady a z jižního pobřeží Spojených států. V roce 1957 se objevilo rozhodující vodítko, napovídající, kde by mohl Vinland být. Jediným důkazem toho, že Vikingové dopluli k břehům dnešních Spojených států, je stříbrná mince, nalezená v Brooklynu v Maine, pocházející z časů krále Olafa Kyrreho v druhé polovině 11. století.

Můžeme uznat, že je to nefalšovaný norský artefakt z archeologického kontextu na mainském pobřeží. Netušíme, jestli území státu Maine mohlo být Vinlandem. Víme, že L'anse Aux Meadows byl základním táborem, z něhož Norové pronikli někam do vnitrozemí. Našly se ještě další artefakty, považované za norské. Kameny, na nichž jsou vyryty runy z rané skandinávské abecedy, se našly u Spirit Pond v Maine, asi 150 mil od místa, kde byla nalezena ta mince.

Klikněte pro větší obrázek Tyto kameny jsou všeobecně považovány za podvrh, protože se nepodobají tradičním runovým kamenům, které se nacházely po celé Skandinávii. Runové nápisy nalézáme všeobecně na nápadných, viditelných balvanech. Nebývají skryté na nějakých malých kamenech ani zahrabané v zemi. Proto si myslíme, že jde o podvrh. Další kameny s runovými nápisy se objevily dokonce ještě dále odtud. Nejznámější je Kensingtonský runový kámen, který odkryl jistý farmář v Minnesotě. Jsou na něm uvedeny detaily výpravy 8 Gótů a 22 Norů při jejich cestě daleko na západ od Vinlandu v roce 1362. Je tu také vyobrazena smrt deseti mužů, kteří byli nalezeni „mrtví a zbrocení krví.“ Vnímáme Kensingtonský runový kámen jako sporný, protože to runové písmo a kámen samotný, nápis, formulace – nic z toho se nepodobá kamenům, jaké se v té době ve Skandinávii vyskytovaly. Neexistují ani stopy po deseti mrtvých, o nichž se na kameni píše. Archeologové po jejich ostatcích nějaký čas pátrali. Když jsme prováděli archeologický průzkum, marně jsme hledali všude kolem nějaké důkazy o pohřbívání.

Geolog Scott Wolter se domnívá, že kámen není žádná mystifikace. V roce 2000 provedl analýzu zvětrávání horniny na nápisu tohoto kamene, aby určil, kdy byl vytesán. Zvětrávání prokazuje, že ať ten nápis vytesal kdokoliv, udělal to nejméně 200 let před tím, než byl kámen objeven. Nemůže to být podvrh z konce 19. století, jak všichni tvrdili.

Bez ohledu na to, kdy byl nápis vytesán, pochybuje většina vědců o cestě Vikingů tak daleko do vnitrozemí. Ze zálivu svatého Vavřince, kde bylo nalezeno L'anse Aux Meadows, by jedna trasa vedla přes Lachineské peřeje u Montrealu i přes Niagarské vodopády. Teprve potom by se dostali k Velkým jezerům a dále po řekách do Kensingtonu. Některé typy vikingských lodí byly tak malé, že by je skupina mužů mohla přenést přes pevninu. Pokud Vikingové připluli v dostatečné síle a za většími loděmi táhli menší plavidla, je možné, že mohli proniknout dále do vnitrozemí. Otázkou je, kde jsou důkazy. Osídlení v Newfoundlandu je důkazem toho, že se Vikingové dostali do Nového světa ještě před Kolumbem.

Originální názevWho Really Discovered America?
Stopáž45 minut
Rok výroby 2011
 ST HD
ŽánrDokument